25. 2. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
25. 2. 2008

ZÁKLADY STUPIDOLOGIE:

Racionalita

František Koukolík, Jana Drtilová

František Koukolík poznamenává: Autoři mají zato, že racionalitu v širokém smyslu a kritické myšlení v politice užívat lze. Prosíme však pozor: kapitoly racionalita a kritické myšlení jsou z knihy Koukolík, F., Drtilová, J. Život s deprivanty II. Základy stupidologie. Praha, Galén, 2002. Rukopis byl dokončen v roce 2000. Citovaná literatura pochází převážně z devadesátých let minulého století. Výzkum mezi tím pokročil, což kniha nepostihuje.

Současnější fakta a souvislosti v tomto směru najde motivovaný čtenář v knihách Koukolík, F., Drtilová J. Vzpoura deprivantů. Nové, přepracované vydání, Galén, Praha 2006; Koukolík, F. Sociální mozek, Karolinum, Praha 2006; Koukolík F. Proč se Dostojevskij mýlil? ( O vědomí, empatii, altruismu, lásce, zlu a religiozitě), Galén, Praha 2007.

K tomu: František Koukolík, Jana Drtilová: Propaganda a logické klamy ZDE

Chceme-li pochopit co je stupidita a iracionalita, měli bychom se pokusit o pochopení racionality. Doslovně znamená pojem racionalita rozumné uvažování, rozhodování a chování. Rádi bychom předeslali, že se vědomě vyhýbáme pokusu o filosofické uvažování nad pojmem racionalita nebo o dějiny tohoto pojmu. Svůj stručný přehled jsme zaměřili praktičtěji. Pojem "racionální" a "racionalita" užívají ekonomové, psychologové i sociologové. Co mají na mysli?

Koukolík, F., Drtilová,J.: Vzpoura deprivantů II (Základy stupidologie). Galén, Praha 2002. ISBN: 80-7262-078-9, EAN: 9788072620784

Úzká a široká definice racionálního chování

Úzká definice racionálního chování vychází z toho, že se rozumný člověk pozná podle toho, že se vždy snaží dosáhnout co největší štěstí. Anglický filosof John Stuart Mill (1806 - 1873) tomuto štěstí říkal "utility", což se dá přeložit také slovy užitečnost, prospěšnost, užitek, prospěch.

Jestliže tento racionální člověk může volit z několika možností, pak podle Milla volí možnost, od níž očekává největší míru štěstí, prospěchu, užitku ("expected utility"), což popisuje teorie očekávaného užitku (expected utility theory). Této úzké definici racionálního chování by bylo také možné říkat "ekonomická". V této souvislosti se mluví o "homo economicus", člověku ekonomickém. Homo economicus je dle teorie očekávaného užitku sobecký individualista, jedná přísně logicky, trvale poměřuje vklad neboli náklady s užitkem (cost - benefit). Teorie dále předpokládá, že je dokonale informován, to znamená, že zná všechny možnosti a dokáže je seřadit dle míry užitku, který očekává (Sirůček, 1997).

Široká definice racionálního chování říká, že osobní názory i způsoby chování jsou založeny na logické a objektivní analýze všech dostupných informací.

Teorie racionální volby

Racionální volbu, což je způsob, jímž se racionalita projevuje, popisuje stejnojmenná teorie (rational choice theory). Tato teorie má různé varianty. Záleží na tom, zda ji užívá ekonom, politolog, kriminolog nebo sociolog. Důležité je mít na mysli, že se teorie racionální volby nestará o to, co udělá (racionální) jedinec v konkrétní situaci. To je předmětem teorie rozhodování (decision theory).

Modely, s nimiž teorie racionální volby pracuje, je možné rozlišit na "úzké" (thin) a "široké" (thick). Úzké modely, s nimiž se je možné setkat v teorii her nebo v ekonomii, užívají zjednodušenou představu člověka, která se podobá modelu atomů s nimiž pracuje fyzika nebo jednoduchých organismů, s nimiž pracuje biologie. Motivací a hodnotami jednotlivých lidí se nezabývá.

Široké modely racionální volby již hodnoty a motivaci jedinců v úvahu berou. Tyto modely obvykle vycházejí z představy, že se lidé snaží získat co největší bohatství, moc a přestiž. Za nejcennější považují lidé podle této teorie bohatství, které je možné na trhu směnit za množství dalších statků. Široké modely racionální volby mají zato, že se s růstem velikosti lidské skupiny míra odlišnosti hodnot vyznávaných jejími jednotlivými členy postupně ztrácí a zůstávají společné, skupinové hodnoty. Příkladem těchto hodnot může být snížení míry nejistoty nebo spravedlivé rozdělování. Široké modely racionální volby předpokládají zájem jedince na sobě samém (self-interest), nikoli nutně sobectví (selfishness).

Hechter a Kanazawa (1997) shrnuli v přehledné studii ověřování sociologické teorie racionální volby na problematice rodiny, náboženství, vztahů žen a mužů, vztahů v organizacích, v analýze kriminality, v historické, srovnávací a politické sociologii, při zkoumání stratifikace společnosti a sociální mobility, rasových a etnických vztahů, a v lékařské sociologii.

Sociologická teorie racionální volby - manželství a rozvody

Například řada studií dokládá, že v americkém prostředí podléhá uzavírání manželství i jejich rozpad, měřeno mírou rozvodů, stejným zevním příležitostem a omezením, jako směna na trhu. Čím je "nabídka" partnerů obou pohlaví v místním "trhu" vyšší, tím vyšší je riziko, že se uzavřené manželství rozpadne (Lloyd a South, 1995).

Sociologická teorie racionální volby - děti

Děti znamenaly v předindustriální éře pracovní sílu a zvýšenou naději na přežití ve stáří. Mít děti tedy znamenalo nižší míru nejistoty. Z toho plyne předpověď, že se s vyšší pravděpodobností stávají rodiči lidé, kteří nemají jiné prostředky a možnosti, jak tuto míru nejistoty snížit (Wu, 1996).

Lidé jsou raději, mají-li děti odlišného než stejného pohlaví. Mají-li tedy dvě děti stejného pohlaví, s vyšší pravděpodobností se stávají rodiči dítěte třetího, než je tomu v případě rodičů dvou dětí odlišného pohlaví. Podobná racionální volba byla prokázána také u lidí legálně migrujících do USA.

Sociologická teorie racionální volby - náboženství

Nečekaně působí, že se sociologická teorie racionální volby týká i náboženství. Mezi některými aspekty náboženství a tržní ekonomikou jsou nápadné analogie (Young, 1997). Teorie racionální volby chápe různá náboženství jako náboženské firmy a vyznavače různých náboženství jako náboženské spotřebitele. Celek je pro ni "náboženská ekonomie".

V nábožensky tolerantním prostředí "náboženské firmy" nabízejí "náboženské produkty a služby", spotřebitel mezi nimi volí (Stark a Bainbridge, 1987). Čím je "náboženských firem" víc, tím více soutěží a zároveň se specializují, tím více "obsluhují" jednotlivé segmenty "náboženských spotřebitelů". Čím je "náboženská ekonomie" pluralističtější, tím je náboženská aktivita náboženských spotřebitelů vyšší. Roste i jejich počet.

Pozitivní vztah mezi náboženským pluralismem a náboženskou aktivitou populace byl zjištěn u sedmnácti národů západního světa. A naopak: náboženský monopol, například katolický, míru náboženské aktivity snižuje, což bylo prokázáno u 45 národů, kde převládá katolické náboženství (Stark, 1992, cit. Hechter a Kanazawa, 1997).

Chaves a Cann (1992, cit. Hechter a Kanazawa, 1997) dokazují, že státní regulace náboženství tlumí aktivitu "náboženských spotřebitelů" a tvoří neefektivní "náboženské firmy" stejným způsobem jako tvoří státní regulace trhu neefektivní obchodní firmy.

Prokazuje se, že náboženskou zkušenost je možné chápat jako společně vytvářený kolektivní statek. Náročné církve co do času, námahy a peněz ukládají svým členům náročné povinnosti. Zbavují se tím možných parazitů (free riders, doslovně lidé, kteří chtějí něco za nic), neboť k takto náročné skupině se připojují jen skutečně a velice oddaní jedinci. Z této teorie plyne předpověď, že církve, které na svých členech žádají více času a peněz, početně rostou rychleji než církve, které na svých členech žádají méně. Což výzkum potvrdil (Iannaccone a kol., 1995, cit Hechter a Kanazawa, 1997).

Sociologická teorie racionální volby - vztahy pohlaví a rodiny

Řada studií zkoumala teorii racionální volby ve vztazích pohlaví a rodiny. Například přetrvávající nerovnost žen a mužů v Japonsku se vysvětluje vyššími "investicemi" rodičů, převážně matek, do vzdělání synů. V Japonsku není vyvinutý spolehlivý systém sociálního zabezpečení ve stáří. Rodiny jsou výrazně patrilineární. Rodiče ve stáří spoléhají na finanční podporu svých synů, dcery se přivdávají do jiných rodin. Japonské společnosti nerady zaměstnávají vysokoškolsky kvalifikované mladé ženy, protože pravidelně před věkem 25 let mají děti. Středoškolačky a ženy s nižším vzdělání zaměstnávají raději, protože tyto ženy k nim nastupují v mladším věku.

Racionalita a každodenní zkušenost

Z každodenní zkušenosti však plyne, že se lidé zdaleka jako abstraktní homo economicus nechovají ani tehdy, nestojí-li jim nic v cestě. Například dokáží v rozporu se svým osobním užitkem, prospěchem nebo štěstím velmi mnoho obětovat. Jindy se chovají z řady důvodů, o nichž bude řeč, absurdně, iracionálně nebo hloupě, často i v rozporu se svými nejzákladnějšími zájmy - včetně prostého přežití - a to jak vědomě, tak na základě mechanismů, které si dobře nebo vůbec neuvědomují.

Kromě toho, jak uvidíme v kapitole a stupiditě a iracionalitě, může být rozhodnutí, jaké chování bylo racionální, stupidní, nebo iracionální, někdy arbitrární. Nadto není nikde řečeno, že je racionální chování za všech okolností optimální chování. Každodenní zkušenost i pokusy říkají, že široká definice racionality mluví spíše o chování geniálního robota, než o chování běžných lidí.

Racionalita je chápána různým způsobem

Zjišťuje se, že i vědci chápou racionalitu různým způsobem. Současný psychologický výzkum dokazuje, že definice znaků, podle nichž se racionalita vlastně poznává, je založena na třech předpokladech, které je možné považovat za mylné ( Mellers a kol., 1998):

První mylný předpoklad považuje v průběhu testování za racionální jen jednu správnou odpověď. Zjišťuje se však, že úlohy zadávané při testování nebývají zadány zcela přesně, vztahují se k různým normativním rámcům, jinak řečeno k tomu, z čeho odpovídající jedinec ve své úvaze nebo rozhodnutí vychází. Na danou otázku může být více než jedna správná odpověď.

Příklad

Na otázku: "Jaká je pravděpodobnost, že v průběhu příštích dvaceti let bude v naší sluneční soustavě objeven mimozemský život?" odpoví zastánci Bayesovy statistiky číslem mezi 0 - 1, zatímco "frekventisté", kteří užívající v současnosti nejrozšířenější statistické postupy, se odpovědi vyhnou.

Druhý mylný předpoklad chápe racionalitu jako logickou a vnitřní bezrozpornost (internal coherence and logical consistency) a to v rámci nějakých referenčních souřadnic (frame of reference). Referenční souřadnice jsou množina principů nebo standardů, jejichž prostřednictvím se hodnotí nějaká myšlenka, druh chování a podobně. Problém je, že referenční souřadnice - v širším slova smyslu myšlenkové systémy - v jejichž rámci je nějaké uvažování a chování logické a vnitřně bezrozporné, mohou být pro různé lidi nebo jejich skupiny značně odlišné.

Příklad

Evoluční psychologové za takový rámec považují základní principy přizpůsobení a přežití (Cosmides a Tooby, 1996). Nábožensky věřící člověk však bude stejný problém chápat odlišně v rámci "svých" referenčních souřadnic, které jsou v různých náboženstvích odlišné.

Z čehož však neplyne, že by všechny souřadnice "měly svou pravdu", takže by rozhodnutí, co je racionální, stupidní nebo iracionální, nebylo možné. Někdy je rozhodnutí obtížné, vzácně nemožné, obvykle však možné je. Je pravda, že v moderní demokratické společnosti mají lidé před zákonem stejnou hodnotu, neplatí to však o tom, co si říkají, nebo co si myslí. "Každý má svou pravdu", je mylný výrok. Přesvědčení amerického středoškolského učitele, kreacionisty, že své žáky může přesvědčovat, že je Země plochý disk, případně střed světa proto, že "každý názor má právo na názor", "každý výrok má alternativu", je mylný názor.

Existuje totiž řada prostředků, jimiž se výroky, které je možné označit jako (ověřitelnou) hypotézu, dají ověřovat. Ověření předpovědí, které z hypotézy nebo teorie plynou, zjistí, zda hypotéza nebo teorie platí nebo neplatí. Metaforicky řečeno: "alternativní násobilka" existuje jen ve fantazii svých tvůrců. Při střetu se skutečností se zjistí, že neplatí.

Kromě toho každodenní zkušenost říká, že logická analýza problému je jedna záležitost, zatímco citový dopad tohoto problému i jeho analýzy bývá záležitost odlišná. Jedná-li se o problém nepříjemný nebo ohrožující, například nějaký druh osobní, citově vázané víry, chrání si lidé citovou integritu na vrub logické analýzy. Začnou problém například "racionalizovat", například vykládat nepatřičnými důvody, například různými logickými klamy a sebeklamy (viz část Logické klamy v kapitole o propagandě). Výsledkem bývá nějaký druh zkreslení problému, analýzy i jejích výsledků.

Třetí mylný předpoklad říká, že racionalita znamená pro vyšetřovaného jedince i odborníky, kteří racionalitu zkoumají, to samé. Lidé bývají chápáni jako "intuitivní" vědci, ekonomové nebo statistici. Podle okolností - "referenčních souřadnic" - však mohou být chápáni i jako intuitivní politici, kteří hledají rovnováhu mezi soupeřícími složkami problému, intuitivní prokurátoři, kteří někoho obžalovávají, nebo intuitivní teologové, kteří vysvětlují a obhajují svou víru (Tetlock, 1992).

Otázka ovšem je, co je intuice. Pokusy dokazují, že to, čemu říkáme intuice, je projev činnosti funkčního systému mozku, tvořeného zejména vnitřními a spodními částmi předních částí čelních mozkových laloků a některých dalších částí mozku (Koukolík, 2000, Damasio, 2000). Intuice je vývojově podstatně starší, než jsou funkční systémy, jejichž činnost se projevuje racionalitou. Intuice podmiňuje rychlou odpověď na podnět, odpověď, která předchází poznávací, logické analýze problému. Jak uvidíme v kapitole o iracionalitě, při řešení složitých problémů intuice, narozdíl od správně užité statistické analýzy obvykle zavádí.

Jestliže se nerozhodujeme "přísně racionálně" v užším ani širším slova smyslu, jak se rozhodujeme?

Při řešení této otázky je nutné vzít v úvahu jedince, který se rozhoduje, úkol, kterého se rozhodnutí týká, a postup při rozhodování. Ten může být založen na tom, čemu dáváme přednost, nebo na základě nějakého souboru pravidel. (Mellers a kol. 1998).

Kromě souvislostí podnětu, jenž nás k rozhodování přiměl, ovlivňuje nás to, čemu dáme při rozhodování přednost, způsob, jakým vnímáme a hodnotíme rizika, takzvané zarámování problému (framing effect) i způsob a směry, v nichž nás ovlivňují emoce.

1. Rozhodování je ovlivňováno způsobem, jakým vnímáme a hodnotíme rizika

Riziko je pojem označující pocit, který vzniká z nebezpečí (Slovic, 1996). Riziko je nutné rozlišit od nejistoty a nevědomosti. Při hodnocení rizika lze odhadnout pravděpodobnost s jakou se něco stane. Při nejistotě tato pravděpodobnost známa není. Pojem nevědomost v této souvislosti říká, že není známo, zda nějaký stav vůbec nastane nebo nenastane (Zeckhauser a Kip Vicusi, 1990).

1a. Pocit rizika je ovlivňován kulturním okruhem, ve kterém jsme vyrostli

Lidé, kteří vyrostli na Západě, hodnotí riziko jinak, než lidé vyrostlí na Dálném Východě. Jestliže se riziko v pokusné hře o peníze zadalo jako pravděpodobnost výhry, ztráty nebo nulového zisku/nulové ztráty, pak Holanďané a Američané dávali při hodnocení rizika důraz na pravděpodobnost ztráty, zatímco lidé vyrostlí v Hong Kongu a na Taijwanu dávali větší důraz na velikost ztráty (Bontempo a kol., 1997).

1b. Rozdíly rizik plynoucích z událostí, jejichž pravděpodobnost je nízká, vyhodnocujeme špatně

Velmi špatně vyhodnocujeme rozdíly rizik plynoucí z událostí jejichž pravděpodobnost je nízká. Nejsme-li pojišťovacími úředníky nejsme s to rozlišit stonásobný rozdíl rizika mezi událostí, která nastane s pravděpodobností 1:105 a událostí, která nastane s pravděpodobností 1:107.

Obecně platí, že riziko nastávajících s velmi nízkou pravděpodobností, například úmrtí při letecké katastrofě nebo teroristickém útoku přeceňujeme, zatímco riziko událostí, která nastávají s pravděpodobností vysokou, například úraz elektrickým proudem v domácnosti, onemocnění a úmrtí v důsledku kouření cigaret, neléčeném vysokém krevním tlaku nebo dlouhodobém řízení motorového vozidla, podceňujeme.

Většina lidí usedajících na silný motocykl má pocit, že se riziko úmrtí v souvislosti s jízdou rovná riziku, že zahynou v důsledku zasažení bleskem. V prvním případě je riziko úmrtí asi 1:10 000, ve druhém přibližně tisíckrát, neboli o tři řády nižší, tedy 1 : 10 000 000. Riziko, že zahyneme při jedné "průměrné" cestě automobilem je asi jedna ku miliónu. Při celoživotním řízení je (v USA) však jedna ku padesáti.

Mylné hodnocení rizik vede k mylným rozhodnutím jak na individuální, tak na vládní úrovni. V průběhu pokusu typu "ruská ruleta", byli dotázáni jednotliví lidé, kolik by byli ochotni zaplatit za jednu kulku vyňatou z šestiraného bubínkového revolveru, přičemž bubínek obsahoval buď jeden náboj nebo tři náboje. Lidé byli ochotni za náboj zaplatit víc v případě, že v bubínku revolveru byl jen jeden, než za náboj vyňatý z bubínku, který obsahoval náboje tři. A to přesto, že v prvním případě pravděpodobnost, že by přišli o život, je 1:6, zatímco v případě druhém je pravděpodobnost, že zahynou, 1:1 a zakoupení jednoho náboje tuto pravděpodobnost snižuje o jednu třetinu. Důvod tohoto postoje se spatřuje v tom, že zakoupení náboje z bubínku obsahujícího jediný náboj mění pravděpodobnost úmrtí na nulu.

Na vládní úrovni vede mylné vyhodnocování rizik k drastickým výdajům za kontrolu a sledování nových technologií považovaných za riskantní, zatímco staré, zaběhnuté, riskantnější technologie, se ponechávají bez povšimnutí.

1c. Rizika mylně hodnotí i experti

Rizika mylně vyhodnocují jak lidé, kteří experti nejsou, tak experti. V případě expertů se kromě toho, že podobně jako jiní lidé špatně odhadují události, které nastávají s nízkou pravděpodobností, přičemž se dopustí omylu I. nebo II. typu, uvádějí další důvody (Freudenburg, 1988, (P1)):

První důvod je nadměrná sebedůvěra. Nejsou brány v úvahu možné interakce mezi jednotlivými drobnými problémy, které se však mohou "sečíst" na velký, případně katastrofický problém. Podobně se neberou v úvahy všechny pravděpodobné důsledky vzájemného propojení mnoha složek systému. Stává se, že se část problémů z úvah vyloučí pro nízkou pravděpodobnost s níž by mohly nastat.

Druhý důvod chyb expertů je chybná kalibrace. Chyby v kalibraci - volbě nějakého měřítka - nebývají podmíněny mírou zkušenosti ani výší inteligence, ale závažností úlohy.

Příklady

Skupina inženýrů s mezinárodní expertní pověstí v oboru měla odhadnout v rámci 50% rozptylu výšku náspu, která by již vedla k poruše jeho zemního základu ("ujetí"). Násep byl postaven, zjistilo se, že v mezích požadovaného rozptylu nebyl ani jediný odhad.

Skupina lékařů přezkoumala anamnézu a vyšetřila přibližně 1500 nemocných s kašlem. Určila počet nemocných stižených 80% pravděpodobností zápalu plic. Přezkoumání zjistilo, že z toho počtu měla ve skutečnosti zápal plic jedna pětina nemocných.

Další důvod jsou politické a finanční tlaky. Experti jsou jenom lidé. Počet selhání podmíněných politickým anebo ekonomickým tlakem je nemalý.

Podstoupit riziko může znamenat ztrátu, ale může znamenat i zisk. O lidech, kteří "hrají na jistotu", se říká, že dávají přednost tomu, aby se vyhnuli riziku, zatímco o lidech, kteří hrají "risk je zisk", se říká, že dávají přednost riziku. Lidé neradi riskují tam, kde by mohli něco získat, zatímco dokáží značně riskovat, ohrožuje-li je ztráta (Kahneman a Tversky, 1979).

2. Rozhodování je ovlivňováno emocemi jak v době, která mu předchází, tak v době, která po něm následuje

Běžná zkušenost i pokusy dokazují, že kladné emoce usnadňují práci s informacemi i tvůrčí řešení problémů. Kladné emoce zvyšují pocit, že další události budou spíše příznivé. Rovněž způsobí, že jejich nositelé podceňují pravděpodobnost výskytu nepříznivých událostí. Záporné emoce naproti tomu zužují pozornost, jejich nositelé vyhledávají při řešení problémů méně nových alternativ.

Krátce po rozhodnutí spíše litujeme toho, co jsme udělali, než toho, co jsme neudělali. Po delší době je tomu naopak - litujeme spíše toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali.

Poněkud děsivě působí, že při celkovém hodnocení minulé zkušenosti do značné míry ignorujeme, jak dlouho trvala. Jestliže je na konci nějaké značně nepříjemné a bolestivé lékařské procedury bolest menší, než byla v jejím průběhu, je hodnocení procedury kladnější. Což je možné užít k psychologické manipulaci.

Novější výzkum hodnotí emoce ve vztahu k řešení problémů ve dvou rozměrech: jednak rozlišuje míru příjemného/nepříjemného, jednak míru nabuzení (arousal). Nabuzení lidé více riskují. Mají-li současně špatnou náladu, užívají primitivnější myšlenkové strategie a mají sklon k černobílým rozhodnutím. Mají-li dobrou náladu, déle uvažují, užívají více informací, které přezkoumávají do větší hloubky (Lewinsohn a Mano, 1993).

Emoce nás ovlivňují i v době, která po nějakém rozhodnutí následuje. Krátce po rozhodnutí spíše litujeme toho, co jsme udělali, než toho, co jsme neudělali. Po delší době je tomu naopak - litujeme spíše toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali (Gilovich a Medvec, 1995). Při následných rozhodnutích nás emoční paměť ovlivňuje zásadním způsobem.

3. Rozhodování ovlivňuje zarámování problému (framing effect)

Lidé často přijímají a užívají informace v podobě, v níž je získali, aniž by o nich v tomto ohledu uvažovali. "Zarámování" nějaké informace může rozhodování ovlivnit zásadním způsobem, tomu se říká vliv zarámování, framing effect.

Příklady

Je rozdíl, opakuje-li propaganda systematicky, že nějaké instituci důvěřuje 22% lidí a mlčí-li o tom, že tento údaj současně znamená, že jí 78% lidí nedůvěřuje. Informace je v obou případech táž, "zarámování" je opačné. V případě politika určeného "k odstřelu" pak stejná propaganda systematicky opakuje, že mu, dejme tomu, 31% lidí nedůvěřuje.

Za klasický pokus dokládající význam zarámování se považuje takzvaný problém asijské choroby (Tversky a Kahneman, 1981):

Dvě skupiny lékařů se dozvěděly, že se setkávají s asijskou nemocí, která může stát 600 životů.

První skupina uslyšela: užijete-li konzervativní postup, bude zachráněno 200 lidí. Při užití rizikového postupu existuje třetinová pravděpodobnost, že bude zachráněno všech 600 životů a dvoutřetinová pravděpodobnost, že nebude zachráněn žádný život.

Druhá skupina vyslechla stejnou informaci v opačném zarámování, to jest měřenou nikoli počtem zachráněných, ale počtem ztracených životů: jestliže užijete konzervativní postup, zemře 400 lidí, užijete-li rizikový postup existuje třetinová pravděpodobnost, že nikdo nezemře a dvoutřetinová pravděpodobnost, že zemře všech 600 lidí.

Při kladném zarámování volilo 72% lékařů konzervativní postup zachraňující 200 životů, 28% lékařů volilo postup riskantní. Při záporném zarámování téhož problému počtem ztracených životů, se poměr obrátil: většina lékařů volila rizikový postup, menšina konzervativní, i když byl v obou případech výsledek týž: 200 zachráněných životů ze skupiny 600 lidí = 400 životů ztracených.

Kühberger (1995) však dokázal, že záleží na bližší specifikaci zadání. Jestliže se při počtu 200 zachráněných životů lékařům sdělí, že to znamená 400 ztracených životů, preference mizí.

Klade-li zarámování problému důraz na pozitivní znaky, je důsledkem větší ochota riskovat jak při možnosti zisku, tak při možnosti ztrát. Klade-li se důraz na znaky negativní, ochota riskovat v obou směrech klesá ("Toto maso je z 90% libové!" vůči "Toto maso obsahuje 10% tuku!").

Míra vlivu, který zarámování má, záleží i na tom, co se rámuje. Obvyklým pokusným prostředkem je hry doprovázené finančním ziskem nebo ztrátou, lidé se však chovají odlišně, rámuje-li se pozitivně nebo negativně jiný druh problému (Frisch, 1993).

4. Rozhodujeme se na základě naučených pravidel

Rozhodování na základě naučených pravidel může šetřit námahu spjatou se zjištěním podílu zisku vůči ztrátě, který rozhodnutí doprovází. Lidé se dodržováním zavedených pravidel dokáží vyhnout svízelnému porovnávání. Sociální rozhodování na základě pravidel vystihují čtyři pravidla (Fiske, 1992):

4a. Společné sdílení problému, například finanční zátěže, posiluje vazby mezi členy skupiny, například mezi příslušníky rodiny.

4b. Místo na žebříčku sociální hierarchie určuje, kteří lidé jsou společensky "výše", mají vyšší míru prestiže a privilegií, než lidé jiní.

4c. Míra, s jakou si jsme rovni, určuje míru vzájemnosti, která se může projevovat například vzájemnou péčí o děti

4d. Tržní hodnota - zde jsou rozhodnutí určena pravidly nabídky a poptávky, očekávaného užitku, porovnáním nákladů a zisku.

Na porušení pravidel, příkladem může být pokus o určení peněžní ceny jednoho dětského života, odpovídá většina lidí přáním potrestat narušitele a pohrdáním. V případě, že daná pravidla nedovolují rozhodnout se nejlepším možným způsobem - a lidé tuto skutečnost dokáží rozlišit - může začít rozhodování na základě vlastní rozumové úvahy, nebo na základě předem očekávaných emocí, které budou důsledkem rozhodnutí.

Výsledky jsou někdy racionální, jindy iracionální. Lidé, kteří očekávají, že by svého rozhodnutí mohli litovat, jsou svým očekáváním ovlivňováni při rozhodnutích, která se týkají zdravotního stavu, nákupu zboží i sexuálního chování. Někdy dávají přednost nečinnosti před činem. Jakmile někteří lidé zjistí, že očkování jejich dětí může mít vedlejší následky včetně úmrtí, očkování odmítnou, i když vědí, že pravděpodobnost poškození neočkovaného dítěte příslušnou chorobou je podstatně vyšší než pravděpodobnost, že je poškodí očkování (Ritov a Baron, 1990).

5. Rozhodování ovlivňuje míra nejistoty

Míra nejistoty při rozhodování je dána neznalostí míry pravděpodobnosti, s níž nějaká událost nastane nebo nenastane. Nejistota je při rozhodování běžná: máme finančně investovat? Máme adoptovat dítě? Máme se dát operovat, když odborník A operaci doporučuje, odborník B ji nedoporučuje? Do jaké výše se máme pojistit, nebo se pojistit nemáme? Máme se pustit do soudního sporu?

Pojišťovny obvykle chtějí vyšší pojistné za události, u nichž nelze míru pravděpodobnosti s níž nastanou, přesněji určit. Na druhé straně se lidé i v nejistých situacích rozhodují snadněji, cítí-li se v daném směru experty. Což má, jak jsme uvedli, také svá rizika.

6. Rozhodujeme se na základě hodnot, které předmětům a jevům přisuzujeme

Lidé si cení předmětů, které vlastní, více než předmětů, jejichž vlastníky nejsou. Hodnota předmětu v jejich očích roste s dobou, po kterou jej vlastní. I v případě předmětů, které již nevlastníme, roste v našich očích jeho hodnota s dobou, po kterou jsme jej vlastnili. Předmětu, který lidé získávají s velkým úsilím, si cení více než stejného předmětu získaného bez námahy. Výher v loterii a dědictví si lidé cení méně než mzdy.

Tato pokusně ověřená poznání mají základní význam i pro rozhodování ve věcech veřejných: bytů, které rodiny s nízkým příjmem získají zcela zadarmo, si váží méně než bytů, které dostanou byť za velmi nízkou, nicméně nějakou cenu (Loewenstein a Issacharoff, 1994).

Rovněž hodnota získaná na základě nějakého rozhodnutí s delším časovým odstupem je v našich očích menší, než je hodnota získaná okamžitě. Časový odklad způsobí "odečítání" nějakého podílu hodnoty. Experimenty však zjistily, že se toto "snižování hodnoty s ohledem na čas" odlišuje podle toho, jaké hodnoty se týká. Je odlišné v případě zisku od případu ztráty, záleží i na tom, zda bylo rozhodnutí riskantní nebo bez rizika, zda šlo o jeden nebo větší počet možných důsledků.

Teorie omezené racionality

Z předchozích odstavců plyne, že racionalitu, ať už ji chápeme v užším, nebo v širším slova smyslu, omezuje řada vlivů. I v nejstabilnějším možném prostředí racionalitu omezuje způsob jakým poznáváme, dále naše emoce, do třetice složitost prostředí v němž žijeme. Biologicky viděno omezuje racionalitu vztah stavby a funkce mozku k prostředí, v němž žijeme. Pojmy stavba a funkce mozku se někdy nahrazují abstraktnějším, přitom užším pojmem "kognitivní a emoční architektura".

Pozorování, pokusy i denní život říkají, že naše chování může být záměrně racionální, cílevědomé a adaptivní, přesto i při nejlepší vůli, vzdělání a zkušenosti dokáže racionalita selhat. Z toho však neplyne, že by rozhodování lidí, včetně expertů a politiků, bylo nutně iracionální, nebo řízeno tajemnými, nezvládnutelnými či nepochopitelnými silami. Prostředí, v němž žijeme, je složitější a proměnlivější, než bychom si přáli. I při nejlepším vybavení zvládáme z prostředí jen část.

Což popisuje teorie omezené racionality, bounded rationality theory (Jones, 1999, Simon, 1995, 1996 a,b). Výsledkem selhání racionality je nesoulad mezi tím, co jedinec nebo skupina chtěli, a prostředím, které je k rozhodnutí přimělo. Tento nesoulad označuje tvůrce teorie omezené racionality, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, jeden ze zakladatelů kognitivní vědy a teorie umělé inteligence, H.A. Simon, slovy "omezená racionalita, která vyplula na povrch" (bounded rationality showing through, Simon, 1996 b).

Proč je naše racionalita omezená?

Teorie omezené racionality ( Simon 1990, 1995, 1996 a,b ) se vyvíjí přibližně padesát let. Zjednodušeně řečeno říká: svět je složitější, než bychom si přáli. Ať uděláme v nejlepší vůli cokoli, svět nás přesahuje. Nevíme, kolik toho o něm nevíme. Již jsme však uvedli: z toho neplyne, že bychom nutně museli být za všech okolností hloupí, iracionální nebo se chovat absurdně.

Z teorie omezené racionality plynou některé běžné příčiny nevědomosti, omylů, stupidity a iracionality, jimž věnujeme zvláštní kapitolu. Zde užijeme jen stručný přehled (Jones 1999):

  • skutečnost, že často nejsme s to uvážit všechny stránky rozhodnutí, před nímž stojíme:
  • nevyhledáváme všechny relevantní informace.
  • informace, které jsou k dispozici, ignorujeme.
  • informace, které získáváme z běžných zdrojů, například z hromadných sdělovacích prostředků, si neověřujeme - často to ani není možné -, ale podléháme jim (viz část Propaganda).
  • problému, o němž se rozhodujeme, například dlouhodobé finanční investici, nebo co znamená adopce dítěte, v úplnosti nerozumíme, ani nás nemusí napadnout, že nerozumíme.
  • nevyhledáváme alternativní řešení.
  • ta řešení, která jsme našli, nejsme s to vzájemně porovnat, případně se porovnávání vyhýbáme.
  • neznáme nebo nezvládáme ani nejzákladnější metody statistického rozboru.
  • podléháme "zarámování" problému, což je druh poznávací iluze, o které jsme již mluvili výše.
  • v nejistých situacích, které se vyvíjejí, bereme jen nedostatečný zřetel na změny, které nastaly.
  • citově a rozumově se identifikujeme s užitými prostředky jen proto, že byly účinné v minulosti. Z minulosti však nemusí nutně plynout, že budou účinné i v budoucnosti.
  • racionalitu, například ve vztahu k jiným lidem a skupinám, mohou ovlivňovat stereotypy, jimž se budeme věnovat níže.

Užití Simonovy teorie omezené racionality k výkladu dvou základních znaků lidství - altruismu a skupinové stupidity

Nepočítáme-li příbuzenské vztahy skupinově žijících zvířat (a lidí), pak se, metaforicky řečeno, "racionalita", která se stará jen o vlastní "prospěch", zdá být univerzální vlastností života, počínaje metaforickým "sobeckým genem" (Dawkins, 1989). Jestliže tato teorie platí, proč se udržel v lidské společnosti altruismus?

Při řešení této otázky užil Simon (1990) svou teorii omezené racionality (bounded rationality). Vztah omezené racionality a docility, jak jej teorie uvádí, je nadto jedním z klíčů pochopení skupinové hlouposti inteligentních lidí, které se budeme věnovat v kapitole pojednávající o hlouposti a iracionalitě.

Otázky, z nichž Simon vyšel, zní:

  • "Jsou lidé nutně a trvale sobečtí (selfish), jak často uvádí teorie populační genetiky a ekonomie?
  • Je možné lidi motivovat ke spolupráci jen prostřednictvím jejich sobeckých, sebe-středných (self-interest) zájmů?
  • Je nástrojem přežití jedině reciproční altruismus, zjednodušeně řečeno "něco za něco", jenž je ve skutečnosti "ušlechtilou" podobou sebe-střednosti?
  • Nebo má v lidském chování také nějaké místo "pravý" biologický altruismus, nesobecké, obětující chování, a to i v případech, které se netýkají přímých příbuzných v prvním koleni příbuzenství, zvláště biologicky vlastních dětí?"

Odpověď na tyto otázky může mít základní význam pro přežití našeho druhu. Simon (1990) vychází z následujících předpokladů:

  • Oblastmi, které jsou cílem přírodního výběru jsou geny jednotlivých lidí [P2]
  • Lze si představit mechanismus, jenž "vybírá" jedince s altruistickým chováním, které se týká i členů společnosti mimo přímé biologické příbuzné. Toto altruistické chování zároveň neočekává reciprocitu ani jiný druh kladné odezvy ze společnosti. Altruismem se v této teorii rozumí druhy chování, které zvyšují reprodukční zdatnost jiných členů společnosti na úkor reprodukční zdatnosti altruistického jedince.
    Altruismus má v této teorii výlučně biologický význam: znamená pouze to, že altruistický jedinec omezí počet svých možných potomků, případně nemá potomky žádné. Tento "biologický" altruismus se tedy odlišuje od altruismu "sociálního", jenž se může projevit rozdáváním majetku a ochotou podělit se o moc a slávu.
  • Uvedený mechanismus oslabuje biologickou zdatnost (fitness) altruistického jedince. Posiluje však průměrnou zdatnost společnosti. (Biologická zdatnost je míra pravděpodobnosti přenosu jedincových genů do další generace. Vysoká zdatnost znamená vysokou pravděpodobnost přenosu, nízká zdatnost znamená nízkou pravděpodobnost přenosu).
  • Docilita (doslovně učenlivost jejímž výsledkem je poslušnost), je druh učení, který se projevuje přijetím sociálního vlivu. Docilita je rovněž výsledkem přírodního výběru. Docilní lidé snadno, bez odporu přijímají instrukce, které dostávají od společnosti, a chovají se podle nich.
  • Racionalita jedince je omezená, takže zdatnost společnosti je možné zvyšovat tím, že se jednotliví lidé v důsledku docility naučí druhům chování, které prospívají společnosti, aniž by byli s to vyhodnotit, do jaké míry tyto druhy chování zvyšují jejich osobní zdatnost.

Sociální učení zvyšuje zdatnost jedince dvěma způsoby: je zdrojem jednak znalostí a dovedností nutných pro interakce s fyzikálním prostředím, jednak znalostí a dovedností nutných pro interakce s prostředím sociálním.

Jedinec se naučí "správnému chování", které může zajišťovat, že se mu dostane podpora dalších členů společnosti. V míře docility se lidé liší, což je zčásti rovněž závislé na genetických vlivech. Mezi lidmi existují rozdíly ve výši inteligence i ve stupni motivace, ochotě přijímat nebo odmítat instrukce, rady, přesvědčování a příkazy.

Docilní lidé se snadno naučí a přijmou za své to, co si společnost přeje, aby se naučili. Včetně všeho, čemu mají věřit. Nebývají však s to přezkoumat do jaké míry a jakým způsobem vše, čemu byli naučeni, přispívá k jejich osobní zdatnosti, zda ji zvyšuje nebo snižuje. Často tohoto zkoumání ani nejsou schopni, například pro nedostatek odborných znalostí nebo pro váhu tradice. Často je ani nenapadne, že by něco takového zkoumat mohli, případně jsou naučeni, aby zkoumání tohoto druhu považovali za něco špatného. Ohromný počet lidí například věří, že jim nějaký druh chování přinese po vlastní smrti věčný život, aniž je přezkoumání možné.

Víra v platnost obrovského počtu tvrzení, která nedokážeme osobně přezkoumat, ať už proto, že toho nejsme schopni, nebo proto, že nemáme tuto možnost, je základní skutečností lidské existence ve složitém světě a vyjádřením naší omezené racionality. Věříme tisícům skutečností, které jsme osobně neobjevili, ani nevynalezli. V tomto směru může docilita přispět ke zdatnosti jedince mimořádně - a většinou i přispívá.

Je samozřejmé, že společnost při výuce altruismu užívá jak cukr, tak bič, počínaje nejranějším dětstvím. K přijetí "žádoucích" sociálních norem přispívá pocit viny a zahanbení.

Pocit viny Simon považuje za zvláště důležitý. Je prevencí nonkonformity, snižuje počet nepřizpůsobivých jedinců. Společnosti s vyšším podílem docilních jedinců rostou početně rychleji, než společnosti, v nichž je podíl docilních jedinců nižší. Altruismus se v těchto společnostech s ohledem na docilitu jejich členů stává součástí normy sociálního chování.

Přitom docilní jedinec s ohledem na svou omezenou racionalitu často není s to rozlišit sociálně předepsané chování od altruistického chování. Pocit viny zvyšuje pravděpodobnost, že se členové takové společnosti budou chovat altruisticky. Docilní jedinci za svůj altruismus něčím "zaplatí".

Zároveň je nutné mít na mysli, že jen část altruistova chování snižuje jeho osobní zdatnost. Společnost altruistu za jeho altruismus odměňuje tím, že ho naučí dovednostem, které jeho zdatnost zvyšují. Tyto dovednosti se týkají, jak bylo výše řečeno, jak prostředí, tak sociálního chování.

Příklad

Společnost naučí dospívající dítě aby se stalo, dejme tomu, truhlářem (dovednosti ve vztahu k prostředím) a aby se přitom "slušně chovalo" (dovednosti v sociálních vztazích), což může také znamenat odevzdat část výsledků vlastní práce, v horším případě i vlastní syny "obrannému úsilí" národa, které je ve skutečnosti dobyvatelskou válkou, celoživotní odevzdávání daní ve prospěch majoritní církve, bez ohledu na druh truhlářovy víry, nebo nevíry a podobně.

Zdatnost, kterou společnost získá z altruistů, mohou snižovat jedinci, kteří dokáží žádané chování předstírat, aniž by byli odhaleni. Jejich možnost se však považují za omezené. Mechanismus docility by rovněž poškozovali jedinci, kteří by se "chovali jen správně", nicméně by byli s to přesně rozlišovat mezi "správným chováním", které zvyšuje jejich osobní zdatnost, a "správným chováním", které je altruistické.

Prostředí může racionalitu omezovat například nejistotou nebo důsledky rozhodnutí jiných lidí

Teorie racionální volby říká, že nejistota znamená neznalost pravděpodobnosti, s jakou nastanou důsledky nějakého rozhodnutí. Teorie omezené racionality naproti tomu říká, že součástí nejistoty je kromě toho neznalost počtu a rozsahu vlastností problému, o kterém se máme rozhodnout. Tomu říká špatně strukturovaný problém. Špatně strukturovaný problém se týká i situací, v nichž jsou vlastnosti problému jasné, není však znám jejich relativní význam.

Příklady

Pacient může mít jasné bolesti v břiše, ale bez dalšího vyšetření nelze zjistit, zda jsou důsledkem dietní chyby nebo příznakem život ohrožujícího onemocnění.

V nové omítce se mohou objevovat trhliny, přitom není jasné, zda jsou důsledkem složení malty nebo porušené statiky domu.

Ještě závažnější bývají situace, v nichž jsou jednotlivé proměnné zřejmé jen neurčitě, mají více než jeden možný význam, jejich výklad může být protikladný. S těmito situacemi se denně setkávají například lékaři, hasiči, horníci, záchranáři, kriminalisté, burzovní agenti i vojáci v akci.

Kromě toho naše rozhodnutí nejsou isolovaná. Jsme součástí sociální "sítě". Jsme v trvalých interakcích s jejími členy, kteří se také rozhodují. Své cíle bychom měli pružně proměňovat s ohledem na výsledky rozhodnutí jiných lidí. Stává se, že si nedostatečnou pružností sami uzavíráme cestu k novým, případně plodnějším možnostem, než jsou ty, které vyplývají z dosavadního, byť úspěšného postupu.

Ve vztahu k jiným lidem a jejich skupinám mohou racionalitu omezovat stereotypy

Stereotypy mohou naše myšlení a rozhodování usnadňovat, stejně jako zkreslovat a znehodnocovat. Zde se zaměříme se na ty stereotypy, o nichž psychologická literatura říká, že jsou druh přesvědčení (belief) o vlastnostech a chování členů lidských skupin včetně představ, jak a proč tyto vlastnosti vznikly, i jak se uplatňují a projevují (Hilton a von Hippel, 1996).

Stereotypy jsou mentální reprezentace[P2] skutečných, stejně jako iluzorních, kladně i záporně vyznívajících rozdílů mezi jednotlivými lidmi a lidskými skupinami. V tomto ohledu stereotypy zjednodušují zpracování informací, například tím, že je automatizují. Funkce Schemat, o nichž je níže a v kapitole o stupiditě, se dá chápat také jako stereotypy. Ty se však netýkají jen vlastností a chování lidí.

Prokazuje se, že jiné lidské skupiny mentálně reprezentujeme čtyřmi základními způsoby, které se spíše doplňují, než vylučují. Označují se jako prototyp, příklad, síť asociací a schema (Hilton a von Hippel, 1996) .

1. Prototyp

Máme svou představu o "typickém" židovi, Romovi, Němci, Sudeťákovi, Maďarovi, Angličanovi, Vietnamci, Arabovi, atd. Tento "prototyp" znamená reprezentaci "průměru" mnoha vzájemně velmi odlišných vlastností. Některé z nich se považují za významnější než jiné. Výzkum zjistil, že jakýkoli rys jednotlivého příslušníka cizí skupiny, jenž snižuje podobnost mezi ním a naučeným prototypem, zmenšuje vliv prototypu. Chceme-li tedy vliv prototypů omezit, je důležité, aby se lidé setkávali a znali osobně. A naopak: stavba přehrad mezi příslušníky jednotlivých skupin vliv prototypů posiluje.

2. Příklad

Lidé nemusí mentálně reprezentovat příslušníky cizí skupiny jako abstraktní prototyp, ale jako jednotlivé příklady, které mohou vyplývat z osobní zkušenosti. Představy mnoha lidí o příslušnících cizích skupin jsou smíšené - reprezentují je jako prototyp i jako příklad. Zdá se, že s oblibou tam, kde příklady posilují záporný prototyp.

3. Síť asociací

Stereotypy se v tomto modelu chápou jako sítě vzájemně propojených vlastností (atributů). Jimi se chápou například druh náboženské víry, způsob chování, ale i vzezření.

4. Schéma

Někteří teoretici mají zato, že jiné lidské skupiny reprezentujeme jako takzvaná Schemata. Co je Schéma?

Soudobé vědy o mozku definují Schéma jako funkční systém tvořený velkým počtem mozkových neuronů (například stovek milionů až miliard) a jejich vzájemných spojení (stovek miliard až stovek bilionů), jenž je zejména v kůře čelních, temenních a spánkových laloků. Činnost Schématu se projevuje zvládáním běžných rutinních, naučených aktivit, pohybových i myšlenkových. Příkladem činnosti Schématu je čtení a psaní, chůze za běžných podmínek a podobně.

Schéma je uváděno do činnosti
1. smyslovými vstupy,
2. činností jiných Schémat a
3. "nadřízeným" Systémem dohledu (Supervisory system), jenž je vázán na činnost předních částí čelních mozkových laloků.

Příklad činnosti Schématu

Často uváděným příkladem činnosti Schématu je rutinní řízení motorového vozidla zkušeným řidičem, jenž automaticky, bez větší námahy a uvažování řadí, sleduje silniční provoz, přizpůsobuje se jeho běžným proměnám. Systém dohledu začne měnit činnost toho Schématu v průběhu proměn, které jsou nečekané, neobvyklé, nové, například ve chvíli, kdy se na silnici objeví nečekaná silniční kontrola, havarie a pod.

Pojem Schéma rozsáhle užívá Wellesova teorie stupidity.

Jak se stereotypy vytvářejí?

Stereotypy se vytvářejí několika základními způsoby:

1. Proroctví, která se naplňují právě proto, že byla prorokována (self-fulfilling prophecies).

Pravděpodobně nejznámější proroctví tohoto druhu je známo z antické tragedie Oidipovy. Kdyby nebylo proroctví vysloveno, k tragedii by nedošlo. V opačném, kladném směru tento druh "proroctví" platí také.

Příklad

Učitelé v rámci psychologického experimentu vyslechli "předpověď", že někteří žáci mají vyšší schopnosti, než žáci jiní, přestože to nebyla pravda. Označení žáci byli voleni náhodně. Tito žáci pak v průběhu následného období skutečně podali lepší výkon (Rosenthal a Jacobson, 1968).

2. Nevědomé určování korelací a mylné korelace

Stereotypy mohou vznikat na základě ukvapeného zobecnění. Vlastnosti jednoho nebo několika málo členů nějaké skupiny jsou vztaženy na všechny členy skupiny (viz Logické klamy v kapitole Propaganda). Tento proces nemusí být zcela vědomý.

Příklad

V pokusu byly dobrovolníkům promítány tváře, v nichž byla proměňována výše nosních dírek. Souběžně s promítáním tváří dobrovolníci vyslechli vymyšlené popisy osobností, jimž měly tváře patřit. Zjistilo se, že dobrovolníci, aniž si to uvědomovali, spojovali popis osobnosti s výší nosních dírek ("špatný člověk má nosní dírky vysoko"). V další části pokusu tito dobrovolníci shlédli nové tváře, aniž se jim dostalo zpětné vazby co do přesnosti asociací, které se naučili. Předvedení nových tváří posílilo pravidlo, kterému se dobrovolníci nevědomě naučili, bez ohledu na to, že pro posílení nebyl žádný důvod (nosní dírky vysoko = špatný člověk, Hill a kol., 1990).

Sociální stereotypy ve vztahu k menšinám vznikají často na základě mylných neboli iluzorních korelací. Chová-li se menšina zcela totožným způsobem jako většina, bývá toto chování v očích příslušníků většiny posuzováno přísněji (Johnson a Mullen, 1994). Menšinu a její chování si lidé zapamatovávají snadněji než většinu a její chování právě proto, že jde o menšinu. Menšinu snadněji "vyčleňujeme proti (většinovému) pozadí."

Pokusy prokazují, že mylné korelace vznikají snadněji v případech, kdy jsou v průběhu zapamatovávání jen malé nároky na pozornost. Jinak řečeno - nedáváme příliš pozor na to, co nám kdo říká a přesto si to zapamatujeme. Jednou utvořený stereotyp má sklon k replikaci - opakuje se při setkání s podobnými podněty, které je vytvořily - a tím i posilování bez ohledu na realitu. Tímto způsobem se utváří zejména sociální stereotypy, například stereotyp pasivní ženy, útočného Asiata, hypersexuálního Araba nebo Afričana, tupého, ale přesného, čistotného Němce a podobně.

3. Homogenita cizích skupin

Vlastnosti příslušníků cizích skupin obvykle považujeme za méně žádoucí než stejné vlastnosti příslušníků vlastní skupiny. Kromě toho považujeme cizí skupinu za daleko homogennější, tedy méně rozmanitou, než ve skutečnosti je. Výsledkem bývá, že lidé posuzují konkrétní jedince patřícího do cizí skupiny na základě své představy o její homogenitě. Důvodem může být, že známe daleko větší počet příslušníků vlastní než cizí skupiny, takže vlastnosti nebo chování příslušníka cizí skupiny, které jsou zcela totožné s vlastností nebo chováním příslušníka skupiny naší, věnujeme větší pozornost a snáze je tudíž ukládáme do dlouhodobé paměti - jak je v předchozím odstavci (Linville a Fischer, 1993).

A naopak: ze stejného důvodu si snadněji zapamatováváme veškeré odlišnosti jedinců patřících do cizí skupiny (Kashima a Kashima, 1993).

Jak se stereotypy uchovávají?

Stereotypy se uchovávají několika způsoby (Hilton a von Hippel, 1996):

1. Priming (doslovně rozněcování, podněcování)

Priming (vysl. praj-) je anglické slovo, které označuje druh nevědomé pamětiP4 tedy paměti, která není přístupná vědomé pozornosti. Závisí na činnosti rozsáhlých oblastí kůry obou mozkových hemisfér. Testuje se například tím, že vyšetřovaný jedinec vyslechne seznam slov a v nějakém časovém odstupu vyslechne jako "nápovědu" jejich část, například první slabiku. Úkolem je doplnit tuto slabiku na celé slovo.

Z teorie primingu a provedených pokusů plyne, že předchozí zkušenost určuje, co a jak vidíme, slyšíme, jak si tyto informace vykládáme, jak je ukládáme do paměti, jak je později užíváme.

Příklad

Pokus doložil, že shlédnutí televizních reklam, v nichž jsou ženy předváděny coby sexuální objekty, vede u mužů k tomu, že při následném setkání se skutečnou ženou věnují podstatně větší pozornost tomu jak vypadá, jak je oblečena, než tomu, co říká. Kromě toho se muži chovají s větší sexuální vyzývavostí (Bargh a kol., 1995).

Priming je významný je zejména v oblasti sociální kategorizace. Tam může tlumit aktivaci jiných kategorií: jsme-li například oslněni něčím vysokým sociálním postavení (nebo nesnášíme-li je), nerozlišujeme dobře další vlastnosti dotyčného jedince. Priming týkající se pohlaví, rasy a věku naopak automaticky aktivuje přiřazené stereotypy.

Jestliže něčí chování vykládáme v nějakém duchu, má tento výklad s ohledem na priming dlouhodobé důsledky.

Příklad

V pokusu bylo dobrovolníkům předvedeno chování, které si mohli vyložit jak kladně, tak záporně. Zjistilo se, že kladný výklad byl s časovým odstupem ještě kladnější. Nejkladnější byl tam, kde si dobrovolníci vůbec nebyli schopni vybavit, co je ke kladnému výkladu přivedlo (Smith a kol., 1992). "Efekt spáče" zmíněný v kapitole o propagandě dokládá, že pro záporný výklad platí to samé.

Chování, které je možné vykládat několika způsoby, bývá vykládáno spíše ke škodě než k prospěchu popisované cizí skupiny. Mnoho Američanů považuje své černé spoluobčany mužského pohlaví (African-American) za málo inteligentní a nepřátelské. Jestliže v očích bílého pozorovatele tohoto druhu udělá černý muž něco nebystrého, nicméně přátelského, je hodnocen pouze jako hlupák. Jestliže udělá něco nepříliš přátelského, přitom inteligentního, je hodnocen pouze jako nepřátelsky se chovající jedinec (Devine, 1989).

2. Přizpůsobení (Assimilation effects)

Býváme přesvědčeni, že se člen cizí skupiny více podobá stereotypu, než odpovídá skutečnosti.

Příklady

Ve Spojených státech jsou studenti, kteří jsou atleti, častěji považováni za jedince, kteří mají sklon podvádět, než studenti, kteří atleti nejsou. Rozezlená žena z domácnosti je považována za méně rozezlenou, než rozezlený stavební dělník. Černý podomní prodavač hrnců je (v USA) považován za jedince, jenž vás může ohrozit doma víc, než stejný prodavač s bílou pletí (cit. Hilton a von Hippel, 1996).

V opačném, "pozitivním" duchu, platí to samé: inteligentně se chovající černý jedinec může být považován za inteligentnějšího, než stejně inteligentně se chovající jedinec bílé pleti (Jussim a kol., 1987).

3. Přisuzování (Attributional processes)

Přisuzování nějakých vlastností se považuje za součást veškerého sociálního vnímání. Výrazně je však spouští chování, které je v rozporu s tím, co pozorovatel očekává. Jestliže se lidé setkají s chováním, které je v rozporu s jejich stereotypem, často - ne vždy - ze svého pozorování nevyvodí nic, zejména neopraví svůj stereotyp.

Příklad

Pokusy dokládají, že si informace, které našemu stereotypu odpovídají, pamatujeme snadněji, snadněji je přenášíme a snadněji jim věříme, než je tomu v případě informací, které našemu stereotypu nedopovídají. Jestliže se lidé stanou svědky chování, které umožňuje více než jedno vysvětlení, docházejí k odlišným závěrům právě na základě toho, zda pozorované chování odpovídá nebo neodpovídá jejich stereotypu (Hewstone, 1990).

4. Paměť a disociace

Dokládá se, že si informace, které jsou v rozporu s naším stereotypem pamatujeme lépe, než informace, které se s ním shodují. Neshodné informace mohou v ideálním případě vést k pokusu zjistit jejich smysl, případně k opravě stereotypu. Nesouhlas mezi starým paměťovým záznamem (tj. stereotypem) a novým poznáním však může vést i k jejich disociaci, vzájemnému "odloučení". Výsledkem může být potlačení nového poznání.

Jak se stereotypy užívají?

Ve vztahu k jiným skupinám, než je naše vlastní, se stereotypy užívají zcela běžně a to několika způsoby (Hilton a von Hippel, 1996):

1. Automatické užití

Stereotypy se do lidí vtělují jak v průběhu dětství a raného dospívání (například stereotypy "chudý", "bohatý", "věřící", "nevěřící", "křesťan", "žid"...), tak později ("inteligent", "pravičák", "levičák", "ženská", "mužský"...).

Probíhá-li učení stereotypu dostatečně dlouho a je-li dostatečně intenzivní, stává se stereotyp automatismem. Nositel o něm nepřemýšlí, stereotyp se stal jeho niternou, automatickou, nevědomou součástí. Pozdější pochopení, že jsme nositeli stereotypu, bývá obtížné a náročné. Vyžaduje velké množství vědomého úsilí, jehož poměrně velká část lidí není schopna, kromě toho ani nebývá ochotna se v tomto směru namáhat. Automatismus stereotypu se aktivuje zejména tehdy, cítí-li se lidé ohroženi.

2. Sebeklamy a sebeprezentace

Lidé se často nechovají způsobem, jenž by mohl být přisuzován jejich stereotypům tam, kde by to z jejich chování bylo na první pohled zřejmé a mohli by se setkat s nějakým druhem tlaku, například odsuzováním nebo pohrdáním.

Příklad

Lidé si sednou v blízkosti tělesně postiženého jedince tam, kde by opačné chování jednoznačně prozradilo předsudek. V případě, že se jejich chování v tomto směru nedá vyložit jednoznačně, sednou si na vzdálenější místo (Snyder a kol. 1979).

3. Předsudky

Předsudek je chápán jako druh užití sociálního stereotypu. Klasická definice říká, že předsudek je "antipatie založená na mylném nebo nepružném zobecnění" (Allport, 1954). V předsudcích se však skrývá víc emocí než pouhá antipatie. Tyto emoce jsou u různých lidí v různých souvislostech rozmanité (Swim a kol., 1995), což prokazuje výzkum různých podob rasismu ve Spojených státech (Dovidio a Gartner, 1991).

Příklad

Příkladem může být rasismus označovaný jako "ambivalentní": Američané jsou často vychováváni k pocitu rovnosti všech lidí a k sympatii k lidem, jimž se v životě nedaří. Na druhé straně jsou vychováváni v protestantské pracovní etice, která klade důraz na osobní pracovitost a má za to, že člověk odpovídá za svůj život. "Úspěch", nejčastěji měřený finančně, je podle této etiky svědectvím pracovitosti a božího požehnání.

Jde o postoje, které se dostávají do střetu. Na jedné straně tito Američané chválí "úspěšné" černé spoluobčany, na druhé straně jsou "neúspěšní" černí spoluobčané předmětem útočných pocitů, slovních formulací, případně dalších podob útočného chování (Hass a kol., 1991). Je pravděpodobné, že postoj mnoha členů české většinové společnosti je vůči příslušníkům romské menšiny podobný.

Je možné stereotypy měnit?

Je, ale dá to práci. Změna stereotypu může někdy být jedinou cestou, jak zabránit těžkým ztrátám nebo zániku skupiny. Změny stereotypů popisují čtyři modely (Hilton a von Hippel, 1996):

1. Účetnický model říká, že se stereotypy proměňují v čase. Každé poznání, které se od stereotypu odchyluje, stereotyp sice málo, ale přece jen nějakým způsobem proměňuje.

2. Konverzní model říká, že se stereotyp může změnit dramaticky, najednou, podobně jako může být dramatická a náhlá náboženská konverze. Může se to stát tehdy, když nesouhlas mezi pozorováním, osobní zkušeností na jedné straně a stereotypem na straně druhé, dostoupí jistou "kritickou" úroveň.

3. Model užívající podtypy říká, že nesouhlasné informace ukládá pozorovatel jako podtypy stereotypu.

Příklad

Existuje stereotyp považující Němce za vysoce výkonné a pracovité jedince. Jestliže se nositel tohoto stereotypu setká s nevýkonným, málo pracovitým německým profesorem, vytvoří z něj podtyp stereotypu, podle něhož jsou němečtí profesoři jsou nevýkonní a málo pracovití. Tvorba podtypů umožňuje uchovat původní stereotyp beze změn.

4. Model založený na příkladech říká, že stereotypy jsou založeny na osobních pozorováních příkladů. Jestliže se pozorovatel setká s odlišným příkladem, může stereotyp změnit nebo opustit.

p>Vědomé potlačování stereotypu spíše jeho obsah aktivuje, než tlumí. Tito lidé se pak spíše vyhýbají předmětu stereotypu než vlastnímu stereotypu (Macrae a kol., 1994). Spíše než potlačování stereotypu mohou pomoci - u lidí, kteří je chtějí slyšet - další informace.

Příklad

Jestliže se v USA vysloví pojem "černý muž" (African-American male), očekávají lidé s vysokou i nízkou mírou předsudků spíše jedince, který je chudý. Lidé s vysokou mírou předsudků přisuzují jeho chudobu vrozeným a nezměnitelným vlastnostem černých mužů. Lidé s nízkou mírou předsudků ji přisuzují nedostatku příležitostí a společenským přehradám. Citová odpověď na černého muže, cíl stereotypu, tedy může záviset na druhu výkladu. Z toho plyne, že stereotypní reakci spíše než potlačování stereotypu může ovlivnit úvaha o vysvětlujících důvodech.

Ekonomický a psychologický pohled na racionalitu se začínají sbližovat

Adam Smith v knize Bohatství národů (The wealth of nations, vyd. z r. 1976) opomíjí psychologický a morální pohled na problematiku lidských vztahů, jenž byl součástí jeho předchozí knihy Theory of moral sentiments. Z jeho knihy Bohatství národů pochází snad nejčastěji citovaný ekonomický výrok, jenž říká, že lidé nezískávají oběd "díky dobré vůli řezníka, sládka nebo pekaře"...ale "s ohledem na to, že (tito lidé) sledují své vlastní zájmy." Proč ekonomické myšlení a "ekonomická racionalita" dosud pomíjely psychologické myšlení a "psychologickou racionalitu"?

Za jeden důvod se považuje matematická formalizace ekonomie inspirovaná fyzikou. Za druhý důvod se považuje argumentace, která pochází ze čtyřicátých let 20. století, označovaná podle prvního písmena příjmení svého obhájce Miltona Friedmana odbočka F (F twist). Ta říká, že z teorií, které vycházejí ze zřejmě mylných předpokladů, mohou vyplynout překvapivě přesné předpovědi. Proto může - alespoň dle odbočky F - ekonomická teorie vycházet z předpokladu, že jednotliví lidé jsou vysoce racionální, přesně posuzují míru pravděpodobnosti a maximalizují své bohatství bez ohledu na skutečnost, že psychologie prokazuje, jak jsou tyto předpoklady mylné. Právě odbočka F umožnila ekonomii ignorovat psychologické poznání (Camerer, 1999).

Počínaje padesátými lety 20. století se však ekonomie a psychologie začínají sbližovat. Důvodem je výše zmíněná Simonova teorie omezené racionality a velký počet prací kognitivní psychologie, které zkoumají, co jsou lidské poznávací funkce, jak se poznávání vyvíjí, jak uvažujeme a rozhodujeme se, co je lidská a umělá inteligence (přehled Sternberg, 1999). V sedmdesátých letech začala řada autorů, například Amos Tversky, Daniel Kahneman, Baruch Fischhoff, Paul Slovic - díla některých z nich jsme užili ve výše odstavcích kapitoly - studovat, jak se lidé rozhodují, včetně rozhodování o ekonomických problémech.

Současným výsledkem sbližování ekonomie a psychologie je "behaviorální ekonomie" (Camerer, 1999), která psychologickými experimenty testuje předpovědi klasické ekonomické teorie.

Například podle teorie očekávaného užitku (expected utility) lidé odhadují výsledek riskantního počínání tak, že zváží užitek, který z výsledku vyplyne na základě pravděpodobnosti, s níž se tak stane. Nic dalšího by je nemělo zajímat.

Psychologové však zjistili, že se lidé chovají k penězům, které získali různými způsoby, různě, nikoli stejně, jak předpokládá klasická teorie. Z jednoho druhu zisku utrácejí s větší lehkostí, riskují tedy s větší lehkostí, než z jiného druhu zisku. Řada pokusů prokázala, že lidé si váží stejné částky peněz v případě, že jde o zisk, odlišně, než jedná-li se o ztrátu. Ztráta je bolestnější. V Užité stupidologii zjistíme, jak se toto poznání uplatňuje například v teoriích, které se zabývají odstrašováním.

Příklady

Pocit plynoucí ze ztráty považují lidé za dvojnásobně intenzivní, než je pocit plynoucí ze zisku stejné částky. Jestliže pokusná hra znamená výlučně riziko ztráty, lidé se do ní pustí a riskují. Jestliže pokusná hra skýtá naději na zisk, lidé se riziku vyhýbají. Při poškození svého prostředí lidé žádají 2 - 10x vyšší sumu než jsou ochotni za odstranění stejné škody zaplatit. Kromě toho lidé nadhodnocují události, které nastávají s velmi nízkou pravděpodobností. Takže sázejí a pojišťují se, což by racionální jedinec vybavený teorií očekávaného užitku dělat neměl. (Což není rada, aby se lidé nepojištovali. Drastická událost s velmi nízkou pravděpodobností výskytu může nastat kdykoli).

Klasická ekonomická racionalita kromě toho předpovídá, že lidé poměřují poměr vkladu a zisku v průběhu času různě. Čím se užitek dostaví později, tím je v lidských očích nižší. Lidé se však chovají odlišně:

Příklady

Relativní hodnocení dvou stejných plateb by mělo být závislé jen na jejich časovém rozmezí. Psychologové však zjistili, že lidé dávají přednost okamžitému zisku 100 dolarů před ziskem 110 dolarů odloženým o týden. Zároveň však dají přednost zisku 110 dolarů za 11 týdnů před ziskem 100 dolarů za 10 týdnů, přestože v obou případech znamená čekání po dobu jednoho týdne zisk 10 dolarů.

Klasická ekonomická racionalita do třetice předpovídá, že se lidé starají o své bohatství, přičemž prostředky na to, aby někomu jinému pomáhali nebo škodili, nevydávají. Lidé se však opět chovají jinak. Z řečeného plyne, že by v průběhu pokusné hry, v níž jedna strana nabídne druhé straně podíl z nějaké sumy a zbytek si ponechává, měla přijímající strana, rozmnožující své bohatství a o nic jiného se nestarající, přijmout jakkoli malou částku. Neděje se tak.

Příklad

Pokusy provedené v řadě zemí dokazují, že nabízející strana nabízí kolem 40% celkové částky. Podíl menší než 20% přijímající strana v polovině případů odmítá. Teoretici to vysvětlují buď pocitem nutné reciprocity nebo nechutí přijímat odlišné částky než přijímají jiní lidé.

Jiný racionální princip klasické ekonomie pojmenovaný maximalizace prospěchu (utility maximization) má za to, že lidé hierarchicky, stejným způsobem a nenáhodně, řadí různé objekty, například jednotlivé druhy zboží nebo celé spotřební koše, případně druhy zaměstnání tak, že každému z nich je možné přiřadit nějaké "číslo označující užitečnost" (utility number). Psychologové však zjistili, že jednak záleží na tom, jak je objekt popsán, dále záleží na způsobu, jakým jej lidé chtějí získat.

Rovnovážné systémy

Ekonomie zkoumá rovnovážné systémy. V případě trhu jde o situaci, v níž se nabídka rovná poptávce. V případě strategické hry se rovná situaci, v níž všichni hráči zvolí optimální strategii. O způsob, jak se rovnováha dociluje, se matematické modely rovnovážných systémů příliš nestarají. Psychologie zjišťuje, že se lidé učí "zpevňující" (reinforcing) strategií, jejímž fyziologickým podkladem je pozitivní zpětná vazba. Volí strategii, která byla při řešení nějakého problému úspěšná, nebo by byla úspěšná, kdyby ji zvolili.

Jsou principy racionality klasické ekonomie předpisem pro ideální chování, které se životem nemá nic společného?

Camererovi (1999) připadají principy racionality zvolené klasickou ekonomií jako předpisy pro ideální chování:

lidé by při důležitém ekonomickém rozhodování měli své finanční fondy spojit, přesně odhadnout pravděpodobnost, s jakou dospějí k nějakému užitku, přitom by neměli podlehnout vábení okamžitého zisku a spíše by měli něco snést, než vydávat prostředky na to, aby uškodili nepříteli.

Sociální dilemata jsou situace, v nichž individuální racionalita vede ke kolektivní iracionalitě

Situace, v nichž individuální chytračení poškozovalo skupinu, zažil v průběhu života snad každý člověk. Vztah individuální a skupinové racionality - jsme v pokušení dát v tomto případě slovo racionalita do uvozovek - modeluje vězeňské dilema, dilema veřejného statku a tragedie společné pastviny.

Vězňovo dilema

Představme si dva vězně obviněné ze závažného trestného činu. Každý je ve své cele, domlouvat se nemohou. Pak si jednoho z nich zavolá vyšetřovatel a sdělí mu, že bude-li spolupracovat s policií a "shodí" svého spolupachatele, bude propuštěn, zatímco spolupachatel bude odsouzen na 9 let. To samé však sdělí i druhému spolupachateli.

Oba vězni pak sedí o samotě a uvažují: "Mám svého partnera "podrazit"? Nebo mám raději dál zapírat, jako dosud?" Této modelové situaci se říká vězňovo dilema (prisoner's dilemma). Od r. 1950, kdy byla popsána prvně, se stala podobně jako dvě další dilemata, předmětem několika tisíc vědeckých prací.

Dilema veřejného statku

Představme si nějaký druh společného majetku nebo služby, které se nabízí všem lidem, například televizní vysílání. Užívat je mohou všichni lidé, bez ohledu na to, zda k jeho existenci přispěli nebo nepřispěli. Máme platit poplatek za televizi nebo být raději černými diváky? Tomuto dilematu se říká dilema veřejného statku (public good dilemma).

Dilema (tragedie) společné pastviny

Do třetice si představme skupinu lidí, kteří mají společnou pastvinu. Každý pěstuje z nich pěstuje krávy. Individuálně je racionální dostat na pastvinu co nejvíc svých krav, protože to znamená zisk. Škoda se rozloží na ostatní členy skupiny. Udělají-li to však všichni, bude výsledkem zpustošená pastvina a bída všech členů skupiny. Máme omezit svou touhu po zisku, anebo na nikoho nemyslet a dostat však na pastvinu co nejvíce svých krav? Tomuto dilematu se říká tragedie společné pastviny (tragedy of commons), též sociální past (P3, P4).

Kollock uvádí tyto tři modelové možnosti v přehledné studii (1998) jako příklady sociálních dilemat, která definuje jako situace, v nichž individuální racionalita vede ke kolektivní iracionalitě.

Pojem racionalita je přitom chápán ve výše uvedeném "ekonomickém" smyslu. Individuálně racionální chování způsobí, že se většina nebo všichni členové skupiny dostanou do horší situace, než je nutné. Kollock poznamenává, že mnoho nejobtížnějších situací, počínaje vztahem mezi dvěma jedinci, konče mezinárodními vztahy, jsou v principu sociální dilemata. Existují dvě skupiny sociálních dilemat: jedna se týká dvou lidí, další se týká více než dvou lidí.

Sociální dilemata, která se týkají dvou lidí

Teoretická řešení sociálních dilemat často užívají pojmy teorie her. Hrou je míněna interakce mezi účastníky, kteří se nazývají hráči. Kollock (1998) modeloval vězeňské dilema pro své studenty následujícím způsobem:

1. Tradiční hra

Hráč A a hráč B vyjmou ze svých peněženek 1 dolar. Rozhodnou se, zda jej v tajnosti dají nebo nedají do obálky. Pak obálku předají protihráčovi. Kollock zdvojí obnos, který hráč obdrží od spoluhráče. Hráč může buď podrazit a dolar do obálky nedat, nebo spolupracovat, dolar do obálky dát. Pokud má hra jen jedno kolo, je výhodné podrazit:

jestliže hráč A podrazí a hráč B spolupracuje, získává A 2 dolary (jeden od protihráče, druhý od Kollocka, celkem se tedy stane vlastníkem 3 dolarů), B ztrácí dolar, od Kollocka nezíská nic (a naopak).

Jestliže A i B spolupracují, předají tedy v obálce dolar, získají oba po jednom dolaru od Kollocka.

Jestliže A i B podrazí, zůstane jim jejich dolar.

Označíme-li podraz písmenem P a spolupráci písmenem S a jejich kombinace příslušnou dvojící písmen, pak co do zisku platí pro vzájemné kombinace chování hráčů při hře vězeňské dilema pro každého hráče PS > SS > PP > SP.

2. Hra se zárukou

Výsledky vězeňského dilematu je možné změnit například tím, že je výsledek vzájemné spolupráce výhodnější, než jednostranný podraz. Pak se hovoří o hře se zárukou (také ujištěním, assurance game). Lidé bývají ochotni s někým spolupracovat po dobu, v níž mají jistotu, že bude druhý partner rovněž spolupracovat. Tato hra nemusí vést k trvalé spolupráci. Jakmile jeden partner podrazí, je výhodně okamžitě podrazit také. Optimální rovnováhou je v průběhu této hry vzájemná spolupráce, defektní rovnováhou je vzájemný podraz. Pro tuto hru platí SS > PS > PP > SP.

3. Hra na kuře

Jestliže vede vzájemný podraz k ještě horšímu výsledku, než jednostranná spolupráce, mluví se o hře na kuře (chicken game). Název je odvozen z amerického filmu z r. 1955, jenž se jmenoval Rebel bez příčiny (Rebel without a cause). Princip hry na kuře spočívá v rychlé jízdě dvou aut proti sobě na úzké silnici. Kdo uhne, ztratí tvář a je "kuře". (Ve filmu hráči jeli k okraji strmého útesu). Jestliže dokáže jeden hráč přesvědčit druhého, že je iracionální šílenec jenž neuhne, je výsledkem stejného chování protihráče smrt obou hráčů. Podrazem se v tomto případě rozumí důsledná, přesvědčivá simulace iracionálního chování. Spoluprací se rozumí úhybný manévr. Pro tuto hru platí PS > SS > SP > PP.

Sociální dilemata, která se týkají více než dvou lidí

1. dilema veřejného statku

V případě veřejného statku jako je zmíněné sledování televizního vysílání, stojí jedinci před bezprostředním vydáním, které je zdrojem prospěchu pro ostatní uživatele. Tomuto typu sociální dilematu se říká social fence, což doslovně znamená sociální ohrada.

Užívání veřejného statku nezmenšuje možnost, že jej může užívat někdo druhý. Individuálně viděno je (ekonomicky) racionální veřejný statek užívat a vyhnout se příspěvku na jeho tvorbu nebo uchovávání. Toto rozhodnutí je založeno na lakotě, chamtivosti, hrabivosti, ale i na obavě z toho, že se budeme chovat jako důvěřiví hlupáci, kteří platí, zatímco druzí úspěšně parazitují. Problém je však prostý: jestliže se tímto způsobem budou chovat všichni nebo podstatná většina účastníků, bude veřejný statek poškozen a zanikne.

2. Tragedie společné pastviny (sociální past)

Druhé sociální dilema týkající se více než dvou lidí je tragedie společné pastviny. Označuje se i pojmem sociální past (social trap). "Společná pastvina" (Lloyd, 1832, cit. Hardin 1968, Ostrom, 1999) může být les, kde se dá těžit dřevo, jezero nebo oceán s rybami, společný zdroj sladké vody k zavlažování. Narozdíl od dilematu veřejného statku znamená zisk jednoho člena skupiny ztrátu pro jiné členy skupiny. Jako lékaři máme zato, že za společnou pastvinu je možné považovat i prostředky vydávané na zdravotnictví.

Jak lze sociální dilemata řešit?

Podle Kollocka (1998) existují tři řešení sociální dilemat: motivační, strategické a strukturální.

1. Motivační řešení sociálních dilemat

Teorie sociálních dilemat často předpokládá, že se hráči starají jen o vlastní zájem. Zkušenost i výzkum však dokládají, že se mnoho lidí zajímá i to, co získají jejich partneři. K řešení sociálního dilematu může lidi motivovat jejich vztah k partnerovi nebo jejich většímu počtu, vzájemná komunikace a identifikace se skupinou.

Výzkum dokládá, že:

1. Část lidí se ve vztahu k jinému člověku nebo jejich většímu počtu chová soutěživě, snaží se docílit co největší relativní rozdíl mezi sebou a někým druhým.

2. Další část lidí se chová altruisticky, snaží se docílit, aby co největší výhody získal jejich partner.

3. Konečně existují lidé, kteří se starají jen o sebe, aniž by je jejich partneři jakkoli zajímali, označují se jako individualisté.

Nositelé těchto tří druhů sociálních hodnotových orientací své chování v průběhu delší doby obvykle nemění. Je zřejmé, že se při řešení sociálních dilemat chovají soutěživí lidé jinak než altruisté. Oba tyto typy opět jinak než individualisté.

Výzkum v několika zemích dokázal, že se děti naučí soutěživým postojům daleko dříve než spolupráci. Míra soutěživosti je v různých zemích různá.

Komickým výsledkem výzkumu otázky, jak na soutěživost a spolupráci podílí vliv různých druhů vysokoškolského studia je, že nejvyšší počet lidí, kteří chtějí získat něco za nic (free-riders), chovají se tedy jako parazité, byl zjištěn mezi ekonomy (Frank a kol., 1993), o čemž samozřejmě jiní ekonomové pochybují.

Spolupráci při řešení sociální dilemat výrazně zlepšuje vzájemná komunikace členů skupiny (Orbell a kol., 1990).

V průběhu vzájemných rozmluv členové skupiny zjišťují, co a jak chtějí jiní členové skupiny dělat. Rozmluvy mohou vést k vzájemným příslibům spolupráce. Není však jisté, zda vzájemné přísliby míru spolupráce skutečně zvyšují. Důsledkem rozmluv může být i morální tlak. Za nejvýznamnější se považuje, že vzájemné rozmluvy posilují pocit skupinové identity (Dawes, 1991).

Pocit identifikace se skupinou vede k tomu, že členové skupiny při řešení sociálních dilemat myslí více na skupinu než na sebe. Soutěž mezi skupinami pocit identifikace členů skupiny se skupinou vlastní posiluje. Je možné, že pocit sociální identity zvyšuje míru altruismu členů skupiny.

2. Strategická řešení sociálních dilemat

Strategická řešení sociálních dilemat vycházejí ze schopnosti hráčů měnit výsledek hry a tím ovlivňovat chování jiného hráče. Z toho důvodu jsou některá tato řešení omezena na opakovaná kola hry, která se týkají dvou hráčů. Předpokládají egoistické hráče a žádné změny ve struktuře hry.

Tit-for-tat neboli věta za větu a blízké strategie

Reciprocita , vzájemnost, neboli "co ty mně, to já tobě", je druh řešení vězeňského dilematu. Za předpokladu, že hra má více než jedno kolo, hráči jsou s to jeden druhého identifikovat a zároveň vědí, jak se choval v předešlých kolech hry, existuje řešení označované pojmem veta za vetu (tit-for-tat). Zní: "Udělejte první krok, který je vstřícný a každý další krok opakujte po svém protihráči."

Pro opakovanou hru tohoto typu se doporučuje, aby hráč nebyl závistivý, nebyl ten, kdo podrazí první, opakoval po protihráči jak spolupráci, tak podraz, a aby nechytračil. Poslední rada sděluje, že protihráč musí přesně vědět, že hrajete veta za vetu, což znamená, že jakmile podrazí, bude potrestán podrazem, jakmile bude spolupracovat, budete spolupracovat. Závist může vést k oboustrannému podrazu. Spolupráce, která je výhodnější, se v tomto případě nevyvine (Axelrod, 1984).

Za variantu reciprocity je možné považovat vetu za vetu "velkorysou" (out-for-tat), která znamená dát protihráči, jenž podrazil, druhou šanci. Uvádí se, že je úspěšnější než klasická veta za vetu. Důležitá je samozřejmě volba partnera, s nímž hrajeme.

Další teoretická možnost vzniku spolupráce v sociálních dilematech, která se týkají více než dvou osob, je popsána výrokem "budu spolupracovat, budou-li spolupracovat všichni ostatní" (tzv. grim triggers strategy, což je možné překládat slovy "prsty na spoušti" po vzoru pistolníků stojících proti sobě s napřaženými zbraněmi). Výzkum však nedoložil, že by tuto strategii lidé v praxi užívali. Pravděpodobný důvod je její riziko.

Spolupráce na základě sociálního učení vzniká za předpokladu, že členové skupiny hledají za svou námahu nějaký druh odměny, vyhýbají se potrestání a zjišťují, za jakých okolností se průměrný jedinec může sociálnímu dilematu vyhnout.

Skupinová reciprocita vychází z pocitu skupinové identity. Členové skupiny vycházejí z pocitu vzájemné vazby, jejímž výsledkem je, že očekávají reciprocitu od jiných členů skupiny.

3. Strukturální řešení sociálních dilemat

Tato řešení předpokládají možnost změny nebo úplné zrušení sociálního dilematu. Jednou z možností, která zvyšuje naději na řešení sociálního dilematu, jsou častější nebo trvalejší interakce hráčů, možnost jejich snadnější vzájemné identifikace a větší povědomí jednotlivých hráčů o tom, co dělají druzí hráči.

Jestliže účastníci hry nevejdou do vzájemného vztahu v budoucnosti znovu, jestliže je jejich identita neznámá, nebo se mění, jestliže není známo, jak se chovali při minulých interakcích, je pravděpodobnost jejich sobeckého, parazitního chování vyšší, neboť klesá pravděpodobnost, že budou za své činy povoláni k odpovědnosti (Kollock, 1998). Což je velmi častá česká zkušenost.

Spolupráce v souvislosti s odměnou a efektivitou činnosti

Celá řada studií dokázala, že spolupráce jednotlivců roste úměrně tomu, jak jsou za ni odměňováni. V současnosti méně očekávaná zkušenost je, že míra spolupráce roste také v případě, kdy spolupracující jedinci zjistí, že z jejich spolupráce roste i odměna druhých lidí. Míra spolupráce rovněž roste tehdy, jde-li o druh veřejného statku, jenž je nedělitelný, a jednotliví členové spolupracující skupiny dostanou částku, kterou mohou vydat pouze na skupinovou činnost.

Pocit, že činnost jedince má na výsledek skupinového úsilí viditelný vliv, a jedinec ji z toho důvodu považuje za efektivní, může být další skutečnost přispívající ke vzniku spolupráce. Vytváření pocitu efektivity je druh umění, s nímž se setkávají lidé organizující charitativní pomoc. Mnoho lidí, kteří by přispěli, tak neučiní, neboť mají obavy, že jejich příspěvek bude promarněn, zneužit nebo ukraden, že se k cíli pomoci vůbec nedostane. Další důvod je pocit, že poměrně malý příspěvek, který jednotliví lidé mohou dát, na celkové situaci například obětí velké katastrofy, nic nezmění.

Ke spolupráci může přispívat omezování zevní autoritou

Ke spolupráci při řešení sociálních dilemat mohou lidi přimět omezování(boundaries). Jedno z nich je staré jako lidské dějiny: zevní autorita. Ta určí kdo, kdy, jak a v jakém podílu bude mít přístup ke společnému zdroji, stejně jako určí komu, kdy a jak bude tento přístup omezen.

Přibližně před 350 lety napsal Thomas Hobbes (1588 - 1679) v knize Leviathan (1651): Lidé se vzdají části osobní svobody za zajištění sociálního pořádku.

Hardin (1968) dokazoval, že zcela svobodný přístup ke společnému zdroji (commons) nakonec zničí všechny účastníkyP4, takže s ohledem na katastrofu, kterou v takovém případě považoval za nevyhnutelnou, je nutné dát přednost nespravedlnosti.P5

V další části však uvidíme, že "tragedie společné pastviny", jak bylo toto sociální dilema pojmenováno, má i jiná řešení, a lidé na mnoha místech světa dokázali, že je znají a užívají (Ostrom E., 1999).

Problémy spjaté s Hardinovým řešením tragedie společné pastviny na globální úrovni - například společných oceánů nebo atmosféry, a tím i globálního klimatu - popsal Crowe (1969) a po něm praxe dalšího vývoje:

je otázka, zda vlády světových mocností dospějí ke společnému názoru na to, co jsou hodnoty i na jejich hierarchii, že budou mít dostatečnou moc k tomu, aby jednotlivé členy společenství přinutily k poslušnosti, zda samy nepodlehnou korupci a vlivu úzkých zájmových skupin.

Spolupráce často klesá úměrně tomu, jak roste velikost skupiny

Ochota spolupracovat často - ne však vždy - klesá úměrně tomu, jak roste velikost skupiny. Čím je skupina početnější, tím obtížněji bývá možné identifikovat jednotlivé členy, sledovat jejich chování, tím snadnější bývá anonymní podraz. Marwell a Oliver (1993) však dokazují, že v případě veřejného statku, o který lidé nesoutěží, mohou mít dostatečně velké skupiny dostatečný počet jedinců ("kritický počet"), kteří se rádi o tento veřejný zájem starají. Dostatečný počet těchto lidí je možné dosáhnout jen v dostatečně početné a přitom rozmanité skupině.

Problematika privatizace

Jedno z navržených řešení tragedie společné pastviny je důsledná privatizace spjatá s rozdělením společného zdroje na jednotlivé části. Řešení vychází z předpokladu, že se soukromí vlastníci budou o svůj díl starat lépe, než je tomu v případě společného vlastnictví.

První problém spjatý s tímto řešením je, že řadu společných zdrojů tímto způsobem není možné dělit, například ryby v oceánu nebo atmosféru.

Další problém je způsob dělení, který vyvolá otázku sociální spravedlnosti. Jak "obálková metoda", tak druh "loterie", za jejíž druh se dá považovat česká kupónová privatizace, přinesly těžké potíže.

Kromě toho je skutečností, že se někteří vlastníci starají o privatizovaný majetek dobře, jiní vlastníci jej však systematicky ničí.

Jedním z klíčových problémů sociálních dilemat, která se týkají většího počtu lidí, jsou obtíže spjaté s možností přímého ovlivnění chování druhých lidí. Míra spolupráce roste, jestliže je možné spolupráci pozitivně podněcovat, například nějakým druhem odměny. Stejně ji pozitivně ovlivňuje vědomí, že se podrazy trestají.

Vyhledávání a určování podrazů však může být nákladné a obtížně proveditelné, jestliže je obtížný nebo v praxi neproveditelný dozor nad akcemi jednotlivých členů skupiny. Druhou obtíží je, že systém sankcí je veřejný statek sám o sobě. Členové skupiny musí přispívat k jeho vzniku, udržování a k zajišťování jeho účinnosti. Z toho důvodu se může i systém sankcí stát tragedií společné pastviny, být předmětem korupce i tlaku úzkých zájmových skupin.

Je možné tragedii společné pastviny zvládnout?

Ostrom E. a kol. (1994) definuje společný zdroj (common-pool resource) jako přírodní, nebo lidmi vytvořený zdroj, k němuž je obtížné přístup uživatelů omezit, nebo uživatele z užívání vyloučit. Přitom spotřeba nějaké jednotky zdroje jedním člověkem znamená, že tuto jednotku nemůže získat jiný člověk.

Příkladem společného zdroje jsou ryby v oceánu, společný zavodňovací systém, prales, atmosféra.

Současná teorie má zato, že společné zdroje jsou relativně homogenní a vzájemně provázané. Stejně má zato, že při jejich rozdělování jsou významné co nejpřesnější statistické informace o klíčových proměnných, určení optimálního způsobu využívání, rozdělení výtěžku na podíly a přidělení podílů jednotlivým uživatelům.

Zjišťuje se však, že se v tomto ohledu uživatelé zdroje dostávají mezi Scyllu neefektivního centrálního plánování a řízení na jedné straně a Charybdu privátního drancování zdroje na straně druhé. Zkušenosti řady, nejen rozvojových zemí ukazují, že v obou případech bývají porušeny tradiční místní způsoby ochrany a rozdělování společného zdroje.

Státní kontrola znárodněného zdroje se například v mnoha zemích Afriky, v Indii, Thajsku a v Nepálu ukázala neefektivní, společný zdroj byl poškozen, případně se stal tragedií společné pastviny (Ostrom E., 1999).

Tři nedoložená politická doporučení, která mají řešit otázku společných zdrojů

Ostrom E. (1999) uvádí, že současná politická doporučení, která mají řešit otázku společných zdrojů, vycházejí ze tří "ekonomicky racionálních" předpokladů, které považuje za nedoložené:

1. Uživatelé zdroje jsou považováni za ekonomicky racionální jedince, kteří se snaží o co největší bezprostřední zisk. Nemají je vázat žádné normy sociálního chování.

2. Vypracování pravidel, která budou kontrolovat jejich motivaci, je poměrně jednoduchý úkol, který nemá vazbu na specifický zdroj. V tomto ohledu je možné vypracovat obecná pravidla chování.

3. Organizace vyžadují centrální řízení. Vypracované systémy místní správy, které kontrolují společné zdroje, jsou v očích této teorie soubory jednotlivců, kteří snaží o nejrychlejší možný zisk.

Experimenty, ani pozorování lidského chování například při správě stovek místních zavodňovacích systémů, nebo lovu ryb v mnoha místech světa, nedokládají představu lidí jako krátkozrakých jedinců, nevázaných žádnými normami sociálního chování, které zajímá jen maximalizace zisku.

Naopak dokazují pouze to, že se lidé mohou mýlit, jejich racionalita je omezená, normy sociálního chování uznávají a jsou schopni se adaptovat na změny. Prostě řečeno: v těchto souvislostech a prostředích se lidé chovají podstatně slušněji a rozumněji, než se často předpokládá.

Polycentrický systém správy

Ostrom E. (1999) z uvedených skutečností vyvozuje, že při všech nedokonalostech je ve vztahu ke společným zdrojům nejefektivnější polycentrický systém správy (polycentric governance system), jenž zahrnuje jak místní tak vyšší ("centrálnější") úrovně.

Pojmem polycentrický rozumí Ostrom V. (1997) systém, v němž jsou občané s to vytvořit nikoli jednu, ale větší počet vládnoucích správ (governing authorities), které pracují na různých úrovních (at difffering scales). Výzkum dokázal, že decentralizované užívání společného zdroje má řadu výhod i nevýhod (P6).

Co je kritika a kritické myšlení?

William Graham Sumner uveřejnil r. 1907 knihu s názvem Folkways: A study of the sociological importance of usages, manners, customs, mores and morals.

Doložil v ní, že lidé neuvažují kriticky, ale "sociocentricky", to znamená tak, jak je tomu naučí společnost. Zároveň upozornil, že školy slouží sociální indoktrinaci, kritickému myšlení neučí. Využívají, jak bylo v kapitole o omezené racionalitě, docilitu, doslovně přeloženo učenlivou poslušnost, neboli vrozené podléhání vlivu druhých lidí. V Sumnerově knize jsme našli jeden z nejlepších popisů kritiky (criticism) i schopnosti kriticky myslet (critical faculty), včetně jejich významu:

"Kritika je zkoumání a ověřování všech tvrzení, která jsou předkládána k přijetí. Smyslem kritiky je zjistit, zda odpovídají nebo neodpovídají skutečnosti. Kritické myšlení je výsledkem vzdělání a cviku. Je duševním zvykem a silou. Je základní podmínkou zdaru lidského konání. Měli by se v něm cvičit muži i ženy. Kritické myšlení je jedinou zárukou, která nás chrání před klamy, podvody, pověrami a mylným chápáním jak sebe samých, tak světa kolem nás. Vzdělávání je dobré jen do té míry, do které je pramenem dobře vyvinutého kritického myšlení...

Učitel jakéhokoli předmětu, jenž trvá na přesnosti a rozumové kontrole všech postupů a metod, jenž vše ponechává neomezovanému ověřování a kontrole, tuto metodu ve svých žácích vytváří jako zvyk.

Lidi, kteří v něm jsou vzděláni, nelze obloudit...Trvá dlouho, než něčemu uvěří. Dlouhou dobu dokáží chápat jevy jen jako záležitosti možné nebo pravděpodobné, aniž by potřebovali jistotu, aniž by je to trápilo. Na důkazy dokáží čekat a umějí je vážit...Dokáží odolat tlaku svých nejmilovanějších předsudků...Vzdělávání v kritickém myšlení je jediné vzdělávání, o němž lze pravdivě říci, že tvoří dobré občany."

Předmětem kritického myšlení je proces myšlení (P7).

Při každé úvaze je nutné zkoumat a ověřovat její předmět a cíl, druh a formulaci položené otázky, informační zdroje a fakta, způsob a kvalitu sběru informací, způsob užitého myšlení, pojmy, které úvahu umožnily, předpoklady, které jsou základem užitých pojmů, důsledky, které z užití těchto předpokladů a pojmů plynou, souřadnice (rámec), v nichž uvažování proběhlo i hlediska, ze kterých uvažování proběhlo.

Moore a Parker (1998) kritické myšlení definují slovy:

" Tvrzení jsou výroky, které můžeme přijmout buď jako pravdivé nebo jako nepravdivé. Kritické myšlení je pečlivé a uvážené rozhodnutí o tom, zda nějaké tvrzení přijmeme, odmítneme, nebo se o něm zřekneme úsudku. Kritické myšlení rovněž zahrnuje stupeň jistoty, se kterou nějaké tvrzení přijmeme nebo odmítneme."

Kritické myšlení má dvě složky: jednak množinu dovedností umožňujících rozlišovat, vnímat, zpracovávat a tvořit informace, jednak využití těchto dovedností v životě. Tím se kritické myšlení liší od pouhého sběru a uchovávání informací, pouhé intelektuální zručnosti a pouhého "cvičného" užití této zručnosti.

Na kritické myšlení se vztahují obecné intelektuální standardy. Je jich sedm (Elder a Paul, 1995):

1 . Jasnost (clarity). Nejasné výroky doslova prostupují veřejný život. Stačí pohlédnout na titulky článků všech novin, poslouchat projevy politiků, sledovat příspěvky účastníků nejrozličnějších diskuzí. Z každého výroku by mělo vyplynout, co má jeho autor na mysli, kde spatřuje "problém". Příklad nejasného výroku: "Vědecké argumenty jsou nezpochybnitelné a neexistuje žádný protiargument k tomu, aby vyvrátil existenci lidského života." Při vyjasňování pomáhají doplňující otázky, například: " Můžete totéž vyjádřit jiným způsobem?" Jestliže je výrok nejasný, nelze určit míru jeho přesnosti ani určitosti.

2. Přesnost (accuracy). Výrok může být jasný, ale nemusí být přesný. Příklad: "Tady mne to bolí..." ukazuje nemocný mávnutím ruky od spodní části krku až k nadbřišku.

3. Určitost (precision). Výrok může být jasný, přesný, ale nemusí být určitý. Příklady: Pacient má trochu změněné biochemické hodnoty. Finanční trh je neklidný. V Kosovu se schyluje k další bouři. Pomáhají otázky typu: "Můžete říci nějaké podrobnosti? Které hodnoty? Kolik? Kdy? V jakém rozsahu? Jak to probíhá v čase?"

4. Věcnost (relevance). Výrok může být jasný, přesný, určitý, přitom však irelevantní. Klasickým příkladem bývá upřímný výrok řemeslníků, studentů, případně představitelů firem komentujících nezdařené dílo nebo zkoušku: "Vždyť jsem se s tím tak nadřel."

5. Hloubka (depth). Výrok může být jasný, přesný, určitý, věcný, ale povrchní. Příkladem je výrok, jenž má odrazovat mladé lidi od experimentování s drogami: "Stačí říci ne!" Posluchači musí vědět co jsou drogy, jaký je jejich účinek, co je chemická závislost, jaké jsou její důsledky, jakým způsobem dealeři a někteří novináři oslovují jedince, kteří drogy ještě nevyzkoušeli...

6. Šířka (breath). Výrok může být jasný, přesný, určitý, věcný, dostatečně hluboký, může však postrádat šířku. Standard šířky bývá porušen u jednostranných stranických, filozofických, vědeckých nebo religiózních argumentací.

7. Logika (logic). Logické chyby jsou formální a neformální, jimž se budeme se jim rozsáhle věnovat v kapitole o propagandě. Nejprostší otázky, které se týkají logiky nějakých tvrzení, zjišťují, zda jedno tvrzení vyplývá z druhého, zda mezi nimi není vnitřní rozpor, například typu buď platí jeden výrok, nebo druhý, případně žádný a zda výroky mají smysl. V části kapitoly o propagandě, která se zabývá logickými klamy, čtenář zjistí, které logické klamy jsou prohřešky proti běžným intelektuálním standardům.

Prvky kritického myšlení se dají vystopovat ve všech velkých starověkých kulturách, nicméně zrození a vývoj kritického myšlení coby teorie a dovednosti se považují za součást antického "řeckého zázraku". V tomto smyslu je kritickému myšlení, křehkému, jedinečnému, tak často ničenému kulturnímu výtvoru, přibližně 2 500 let (P8, P9, P10).

Vývoj jazyka, řeči a kritického myšlení

Předpokládáme, že kritické myšlení vyrůstá ze všelidských evolučních genetických základů podobně jako jazyk a řeč. Narozdíl od jazyka a řeči, které v prvních letech života zvládne každé zdravé dítě, soustavně kriticky myslí jen malý počet dospělých lidí.

Kritickému myšlení se musíme celý život učit. Není to nic lehkého. Kritické myšlení není stav, ale proces a práce na celý život. I lidé dobře vycvičení v kritickém myšlení něco nerozliší, mýlí se, mohou být obětí vlastní nebo cizí, případně skupinové stupidity. Rozdíl proti lidem, kteří v kritickém myšlení vycvičeni nejsou, spočívá v tom, že chyby, omyly i podlehnutí vlastní, cizí nebo skupinové stupiditě, jsou u kriticky myslících lidí méně pravděpodobné. Nicméně ani kriticky myslící lidé se jim nevyhnou. V kapitole o racionalitě jsme uvedli řadu vlivů, které kritické myšlení omezují.

Poznámky

Poznámka 1: Freudenburg (1988) uvádí příklad: Uvažme technologii, která může selhat s pravděpodobností jedna ku milionu. Dejme tomu, že experti, kteří vyhodnocují rizikové vlivy, určili všechny až na dva. Jeden vliv znamená technologii bezpečnější než je úřední odhad. Druhý vliv ji činí méně bezpečnou.

Představme si, že riziko selhání této technologie, je stále jedna ku milionu v průběhu 80% doby, po kterou bude v provozu. Po dobu dalších 10% této doby však bude riziko 1 : 1000, po zbylých 10% doby bude riziko jedna ku miliardě. V tom případě je skutečné riziko selhání této technologie
0,1 x 10-9 + 0, 8 x 10-6 + 0,1 x 10-3 = 0, 0001008001
tedy lehce nad 1:10 000.

Poznámka 2: "Hlavní proud" (main stream) neodarwinismu s touto "radikální" teorií nesouhlasí. Má zato, že cílem přírodního výběru jsou jednotlivé organismy, nikoli geny. Viz např. Mayr, E.: The objects of selection. Proc. Natl. Acad. Sci USA 94, 1997, s. 2091 - 2094 společně s citovanou literaturou.

Poznámka 3: Tragedii společné pastviny lze chápat jako obecný biologický problém. Otázka například je, jak v průběhu vývoje života dokázaly jednotky na nižší úrovni přemoci vzájemnou soutěž a vytvořit jednotku vyšší úrovně, například při vzniku prvních vícebuněčných systémů, hmyzích společenstev nebo lidských společností.

Klíčovým problémem rané evoluce muselo být vytvoření spolupracujících skupin malých jednotlivých replikátorů, třeba primitivních bakterií, které by dosáhly dostatečnou složitost k tomu, aby mohly kopírovat svou genetickou informaci jako celek. Jak je možné, že parazité tyto systémy nezničili tím, že by získávali skupinové výhody a sami ničím nepřispívali?

Frank (1995) vytvořil jednoduchý model, jenž by mohl být vysvětlením: vznik složitějších systémů vyžaduje nejen spolupráci na příbuzenské úrovni, ale i vzájemný "dozor" a vynucení "reprodukční spravedlnosti" (fairness). Viz též Hammerstein, 1995.

Poznámka 4: "Freedom in commons brings ruin to all".

Poznámka 5: "Injustice is preferable to total ruin".

Poznámka 6: Výhody decentralizované užívání společných zdrojů jsou:

    1. Znalost problematiky. Místní uživatelé znají biofyzikální i sociální problematiku zdroje lépe než kdokoli jiný. jejich chování ke zdroji bývá v poměru k centrální správě adaptivnější.

    2. Pravidla, která povolují užívání důvěryhodným jedincům, kteří se chovají recipročně, což snižuje náklady na sankce a hlídání zdroje. Místní pravidla užívání bývají pružnější než obecná centrální pravidla.

    3. Diverzita systému i způsobu jeho užívání snižuje pravděpodobnost selhání celého systému v rozsáhlé oblasti.

Nevýhody decentralizovaného užívání společného zdroje jsou:

    1. Někteří uživatelé se odmítají z různých důvodů organizovat, například proto, že mají jiný zdroj příjmu, nejsou na společném zdroji závislí, obávají se, že jejich úsilí bude zneužito.

    2. I při nejlepší vůli může volený systém pravidel užívání společného zdroje selhat a zhroutit se.

    3. Může se prosadit místní tyranie místního vůdce nebo malé zájmové skupiny.

    4. Může dojít ke stagnaci například při proměně místních podmínek.

    5. Může dojít k ostrakizaci některých uživatelů bez ohledu na jejich důvěryhodnost.

    6. Může být omezen vliv nového vědeckého poznání.

    7. Mezi uživateli může dojít ke konfliktům.

    8. Uživatelé nemusí být schopni zvládnout značně velký společný zdroj.

(Ostrom E., 1999).

Poznámka 7: Rozsah a zaměření této knihy dovolují jen nejstručnější popis. Motivovaného čtenáře je nutné odkázat na příslušné učebnice (např. Bierman a Assali, 1995; Browne a Keeley, 1997; Cederbloom a Paulsen, 1999; Ennis, 1995; Fearnside, 1996; Freeley, 1997, Moore a Parker, 1998).

Myšlení je pojem označující činnost, kterou současná kognitivní psychologie a neuropsychologie zahrnují do rámce výkonnostních neboli exekutivních funkcí. U lidí, včetně primátů, je úzkým profilem zpracovávání těchto informací činnost předních (prefrontálních) částí čelních mozkových laloků. Jejich kůra tvoří u lidí přibližně 30% objemu mozkové kůry. Tímto poměrem se liší od všech ostatních živočišných druhů (u šimpanzů, kteří jsou naši nejbližší vývojoví příbuzní a s nimiž máme společných asi 98,5% DNA, je tento poměr přibližně 14%. U dalších živočišných druhů je podstatně nižší.)

Klinické zkušenosti s lidmi, kteří utrpěli poškození prefrontálních částí mozku, stejně jako výzkum zdravých lidí pomocí funkčních zobrazovacích metod mozku dokládají, že činnost jednotlivých úseků prefrontální kůry je specializovaná, podobně jako je specializovaná činnost kůry zadních a spodních částí mozku. Zde jsou déle než 100 let známy oblasti specializované na rozlišování a zpracovávání například zrakových, sluchových a dalších smyslových informací.

Nejjednodušší členění rozlišuje zevní, spodní a vnitřní plochu prefrontální kůry mozku a to jak na straně levé, tak na pravé. Každá z těchto ploch je mohutně, ve zpětnovazebně propojeném "obvodu" spojena s odlišnými součástmi nakupenin nervových buněk v hloubce mozku, a to bazálními ganglii, talamem, amygdalou. Z těchto složitě členěných oblastí vede zpětné zapojení do míst kůry, z nichž spojení vzešla. Vznikají tím tři velké tzv. prefrontální - subkortikální (podkorové) obvody.

Poškození jednotlivých obvodů, například úrazem, nádorem, cévní mozkovou příhodou, zánětem, degenerativními onemocněními mozku a schizofrenií, způsobí charakteristické změny chování a prožívání:

    1. Poškození spodních a vnitřních částí prefrontální kůry je spjato s poškozením sociálních vztahů a stereotypním chováním. Nemocní například začnou dělat nepřiměřené poznámky se sexuálním obsahem, nadměrně jíst, přestanou respektovat běžná pravidla slušného chování. Kromě toho například dlouhodobě opakují jednu větu nebo nějaký druh jednoduché činnosti. Poškozena bývá motivace chování.

    2. Poškození vnitřních částí části této kůry se projevuje poškozením soustředěné pozornosti, kterou u pacientů rozptylují i nevelké podněty z prostředí. Poškozuje se výkon automatizovaných činností, například postupu jak uvařit čaj.

    3. Poškození nejpřednějších částí této kůry ("polárních", protože jsou na předním "pólu" mozkových hemisfér) se projevuje poruchou adaptivního plánování: pacient přerušený v průběhu nějaké činnosti, například telefonního rozhovoru, nedokáže bez pomoci "navázat nit".

    4. Poškození zevních částí prefrontální kůry je spjato s poruchami krátkodobé paměti (do 60 sekund), poruchami uvažování. Nemocní například nevysvětlí, čím jsou si dva objekty podobné (neurčí, že židle a stůl je možné shrnout do pojmu "nábytek"), přestane chápat, co se jedna v krátkém čteném příběhu nebo televizní epizodě.

Popsané oblasti prefrontální kůry nejsou "centra" zmíněných funkcí, ale "uzly neuronální sítě", "oblasti zúženého profilu infromačního chodu", jinak řečeno "těžiště" složitých obvodů, které tvoří jak zmíněné korové oblasti, tak řada dalších míst mozku, s nimiž jsou propojeny.

Bližší informace v podobně určené široké veřejnosti najde motivovaný čtenář v knize Koukolík, F.: Lidský mozek a jeho duše (3. přepracované a rozšířené vydání, Galén, Praha 2005).

Poznámka 8: Zde je nutné čtenáře odkázat na učebnici logiky, případně kritického myšlení a logiky. Jeden z nejlepších pramenů je citovaná kniha Moore, B.N., Parker, R.: Critical thinking (viz seznam užité literatury).

Poznámka 9: Motivovaného čtenáře by mohly zajímat dějiny kritického myšlení. Jejich studium znamená mnohaletou práci, která se může vyplatit. Bez jakéhokoli nároku na úplnost a s vědomím, že se odborníci mohou dívat na dějiny kritického myšlení odlišně, máme zato, že za zakladatele filosofické tradice kritického myšlení lze považovat Sokrata (469 - 399 př.n.l). Sokratovské tázání je, obecně viděno, nepřekonaná taktika kritického myšlení.

Na Sokrata navázali jeho žák Platón (427 - 347 př.n.l, Aristoteles (384 - 322 př.n.l.) a řada antických skeptiků (tzv. stará, střední a nová skeptická škola) počínaje Pyrrhonem z Elidy (365 - 275 př.n.l.).

Ve středověku rozvinul Aristotelovu tradici kritického (a racionálního) myšlení Tomáš Akvinský (1225 - 1274, hlavní dílo Summa theologica). Jedním z nejvýznamnějších myslitelů, kteří přispěli k vývoji kritického myšlení, by mohl být William Occam (též Okham, asi 1290 - 1349) jemuž tradice připisuje pravidlo nazvané Occamova břitva o němž bude řeč. (Tento myšlenkový nástroj se však připisuje i řadě dalších autorů počínaje Aristotelovou školou).

V průběhu renesance se s kritickým myšlením setkáváme v díle řady myslitelů, jejichž představiteli jsou Erasmus Rotterdamský ( 1465/6 - 1536, h.d. Chvála bláznivosti) a Thomas Morus (1478 -1535, h.d. Utopia). Zakladatelem kritického myšlení v evropské politologii je Nicolo Machiavelli (1469 - 1527, h.d. Vladař, 1513).

Klíčově významnými tvůrci novověké tradice kritického myšlení jsou Francis Bacon, baron z Verulamu (1551 - 1626, (h.d. O důstojnosti a pokroku věd 1623, Nové Organon, 1625), René Descartes (1596 - 1650, h.d. Rozprava o metodě, Pravidla na vedení rozumu), Thomas Hobbes (1588 - 1679, h.d. Leviathan or the matter, form and power of a commonwealth ecclesiastical nad civil, 1651), John Locke (1632 - 1704, h.d. Essay concerning human understanding, 1690, dílo se dodnes často cituje ve vědeckých pracích systémové neurobiologie lidského chování), David Hume (1711 - 1776, h.d. An enquiry concerning human understanding, 1748, citované podobně často jako dílo Lockeovo. Podobně jako Occamova břitva rozhodující o povaze hypotéz je skeptiky a racionalisty často užívána "Humeova břitva" rozhodující o povaze zázraků, o ní rovněž bude zmínka. Mimořádně zajímavým pokračovatelem a tvůrcem tradice kritického myšlení je Baruch (Benedictus de) Spinoza (1632 - 1677, h.d. Tractatus theologicko-politicus, 1670, a zejména Ethica ordine geometrico demonstrata, Etika vyložená po geometricku, vydaná posmrtně 1677).

Mezi velkými postavami kritického myšlení není možné opominout muže, kteří stáli u zrodu francouzského osvícenství: Michela de Montaigne (1533 - 1592, h.d. Eseje 1580), Pierra Bayleho (1647 - 1706, h.d.Dictionnaire historique et critique, 1645 - 1697), Charlese Louise de Montesquieu (1689 - 1755, h.d. O duchu zákonů, 1748, známější jsou Perské listy, 1721), Francois Marie Voltaira (vl.jm. Arouet, 1694 - 1778, z jeho rozsáhlého díla je pravděpodobně nejznámější Candide neboli o optimismu, 1759), Denise Diderota (1713 - 1784, h.d Encyklopedie aneb racionální slovník věd, umění a řemesel 1751 - 1780, společně s Jeanem le Rond d'Alembertem (1717 - 1783 a dalšími encyklopedisty. Jednou z největších postav filosofického kritického myšlení je Immanuel Kant (1724 - 1804, h.d. Kritika čistého rozumu, 1781).

Kritické myšlení je nástrojem Adama Smithe (1723 - 1790, h.d. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů) a kritika raného kapitalismu Karla Marxe (1818 - 1883, h.d. Kapitál I. díl, 1867).

Ve 20. století lze za představitele filosofického kritického myšlení považovat Ludwiga Wittgensteina (1888 - 1951, h.d. Tractatus logico-philosophicus, 1921), Bertranda Russella (1872 - 1970) z jehož velmi rozsáhlého díla odborníci považují za nejvýznamnější Principia mathematica, která vydal společně s A.N. Whiteheadem 1910 - 1913, h.d. filosofické a literární jsou skvěle napsané Dějiny západní filosofie, History of western philosophy 1946.

Bertrand Russell v této knize poznamenal, že při veškeré úctě a obdivu ke statečnosti a moudrosti ( a při vědomí, že je znám pouze záznam jenž se může od učitelova učení lišit, neboť pochází z ruky Sokratova žáka Platóna), by si Sokratés zasloužil nějakou dobu pobývat ve filosofickém očistci, přinejmenším pro logické klamy, které u svých odpůrců kritizoval, sám je však ve své argumentaci také užíval.

K L.Wittgensteinovi a B. Russelovi je nutné přiřadit Karla R. Poppera (1902 - 1994). Popper svá početná díla přepracovával a nově vydával, proto uvádíme data posledních zjištěných vydání: h.d. Objective knowledge. An evolutionary approach,1989, Conjectures and refutations: The growth of scientific knowledge, 1992, Logic of scientific discovery, 1992).

Moderní vědecké kritické myšlení má několik zakladatelů. Za prvního se často považuje Mikuláš Koperník (1473 - 1543, h.d. De revolutionibus orbium coelestium, 1543). Říká se, že své dílo spatřil vytištěné na smrtelném lůžku. Objevem skutečnosti, že Země obíhá kolem Slunce a nikoli naopak dílo popíralo soudobé církevní dogma. Autor uveřejněním objevu riskoval obžalobu z kacířství, která mohla skončit hrdelním soudem. Na Koperníkovo dílo navázal Galileo Galilei (1564 - 1642), jenž se před inkviziční soud dostal (pozadí sporu však bylo podstatně složitější, než se obvykle traduje, h.d. v tomto směru jsou Rozhovory o dvou největších světových soustavách, ptolemaiovské a koperníkovské, 1632. Koperníkovské učení Galilei pod tlakem inkvizice odvolal r. 1633). Dále Isaac Newton (1643 - 1727, h.d. Philosophiae naturalis principia mathematica, 1687) je právem považován za jednoho z největších vědců všech dob, jeho základní dílo je však běžnému čtenáři téměř nesrozumitelné. Neprávem bývá opomíjen chemik Robert Boyle (1627 - 1691, h.d. Sceptical Chymist). V 19. století navazuje na tuto tradici Charles Darwin (1809 - 1882, h.d. O původu druhů přírodním výběrem, 1859), ve století 20. pak řada vědeckých géniů, jejichž představiteli jsou Max Planck (1858 - 1947), Albert Einstein (1879 - 1955), řada tvůrců kvantové teorie, například Erwin Schrödinger (1887 - 1961), P.A.M. Dirac (1902 - 1984), Werner Heisenberg i objevitelé genetického kódu, Francis H.C. Crick (1916), James D. Watson (1928), M.H.F. Wilkins (1916).

Vývoj současného kritického myšlení je možné sledovat například vynikajících internetových stránkách věnovaných třetí kultuře (definici viz http://www.edge.org., jednodušší podobu viz Koukolík, F.: Machiaveliánská inteligence. Eseje ze třetí kultury v roce 2000. Makropulos, Praha 1999.

Kritickému myšlení je věnován velký počet dalších internetových stránek, jejichž kvalita je kolísavá.

Poznámka 10: "Jak mám poznat, zda je nějaký informační zdroj, například kniha, kvalitní?", bývá v současné publikační záplavě častá otázka našich studentů a posluchačů. Kvalitu publikace je možné posoudit podle následujících měřítek:

    1. Kdo je autor? Jaká je jeho kvalifikace? jaké jsou jeho předchozí publikace? V čem je odborníkem? Patří publikace, kterou napsal, do rámce jeho odborné expertní zkušenosti? Je to vědec, spisovatel, novinář, publicista? V případě vědecké nebo odborné publikace je dobré vědět, zda je citována v jiných zdrojích. Kde autor pracuje, v jaké instituci? Jaké jsou její cíle a program? K jakým organizacím má autor vztah?

    2. Doba, kdy publikace vyšla. Čím je publikace starší, tím roste riziko, že některé z jejích informací mohou být zastaralé. Je tato publikace první nebo revidované, případně rozšířené vydání?

    3. Kdo knihu vydal? Jestliže ji vydalo univerzitní nebo odborné vydavatelství, bývá jistá záruka odborné kvality.

    4. Komu je kniha určena? Odborníkům nebo široké veřejnosti?

    5. Jsou sdělované informace fakta, názory nebo propaganda? Fakta od osobního názoru se někdy v textu odlišují špatně. Fakta se dají ověřit nebo zamítnout (verifikovat/falsifikovat), názor je způsob interpretace fakt. Jsou sdělované informace dobře doložené? Z jakých pramenů? Jaká je kvalita těchto pramenů?

    6. Je autorův pohled objektivní a nestranný? Je užitý jazyk beze slov, která probouzejí emoce, bez zkreslování?

    7. Přináší publikace něco nového, neopakuje staré informace, zabývá se tématem v dostatečné hloubce a šířce? Rozlišuje primární a sekundární informační zdroje? Píše-li novinář nebo publicista například knihu určenou široké veřejnosti o násilí v dětském věku a dospívání nebo o vztahu mozku a vědomí, měl by užít primární odborné prameny, zejména z příslušných vědeckých časopisů, nikoli sekundární prameny, tj. co o této problematice napsali jiní novináři a publicisté.

    8. Jak autor píše? Jasně? Nejasně? Je látka dobře, přehledně rozvržená? Má kniha rejstřík? Poznámkový aparát? Jak jsou v ní uspořádané informační zdroje, z nichž autor vyšel?

    9. Co říká kritika?

Literatura

  • Axelrod, R.: The evolution of cooperation. Basic Books. New York, 1984, s. 110.
  • Bierman,A.K., Assali, S.R.N.: The critical thinking handbook. Prentice Hall, 1995.
  • Bontempo, R.N., Bottom, W.B., Weber, E.U.: Cross-cultural differences in risk perceptions: a model based approach. Risk Anal 17, 1997, s. 479 - 488.
  • Browne, M.N., Keeley, S.: Asking the right questions: a guide to critical thinking. Prentice Hall 1997.
  • Camerer, C.:Behavioral economics: reuinifying psychology and economics. Proc Natl Acad Sci USA 96, 1999, s. 10575 - 10577.
  • Cederbloom, J.B., Paulsen, D.W.: Critical reasoning: understanding & criticizing arguments & theories. Wadsworth Publishing Company, 1999.
  • Cosmides, L., Tooby, J.: Are humans good intuitive statisticians after all? Rethinking some conclusions from the literature on judgment under certainty. Cognition 58, 1996, s. 1 - 73.
  • Crowe, B.L.: The tragedy of commons revisited. Science 166, 1969, s. 1103 - 1107.
  • Damasio, A.R.: Descartesův rozum. Emoce, rozum a lidský mozek. Přel. L.Motlová, Mladá fronta, Kolumbus 2000.
  • Dawes, R.: Social dilemmas, economic self-interest, and evolutionary theory. In:: Brown, D.R., Smith, J.E.K.: Frontiers of mathematical psychology, Springer-Verlag, New York 1991, s. 53 - 79.
  • Dawkins, R.: The selfish gene. Oxford University Press, Oxford UK, 1989. Český překlad: Sobecký gen. Mladá Fronta, edice Kolumbus, Praha 1998.
  • Elder, L., Paul, R.: Universal intellectual standards. The center for critical thinking. http://www.sonoma.edu/cthink/
  • Komentáře:CCT@sonoma.edu
  • Ennis, R.H.: Critical thinking. Prentice Hall, 1995.
  • Fearnside, W.W.: About thinking. Prentice Hall, 1996
  • Fiske, A.P., The four elementary forms of sociality: framework for a unified theory of social relation. Psychol Rev 99, 1992, s. 689 - 723.
  • Frank, R., Gilovich, T., Regan, D.: Does studying economics inhibit cooperation? J Eono Perspect 7, 1993, s. 159 - 171.
  • Frank, S.A.: Mutual policing and repression of competition in the evolution of cooperative groups. Nature 377, 1995, s. 520 - 522.
  • Freeley, A.J.: Argumentation and debate. Critical thinking for reasoned decision making. Wadsworth Publishing Company, 1997.
  • Freudenburg, W.R.: Perceived risk, real risk: social science and the art probabilistic risk response. Science 242, 1988, s. 44 - 49.
  • Frisch, D.: Reasons for framing effects. Org Behav Hum Decis Process.: 54, 1993, s. 399 - 429.
  • Gilovich, T., Medvec, V.H.: The experience of regret: what, why and when. Psychol Rev. 102, 1995, s. 379 - 395.
  • Hechter,M., Kanazawa, S.: Sociological rational choice theory. Annu Rev Sociol 23, 1997, s. 191 - 214.
  • Hammerstein. P.: A twofold tragedy unfolds. Nature 377, 1995, s. 478 - 520.
  • Hardin, G.: The tragedy of the commons. Science 162, 1968, s. 1243 - 1248.
  • Hilton, J.L., von Hippel, W.: Stereotypes. Annu Rev Psychol 47, 1996, s. 357 - 371.
  • Iannaccone, L.R., Olson, D.V.A., Stark, R.: Religious resources and church growth. Soc Forces 74, 1995, s. 705 - 731.
  • Jones, B.D.: Bounded rationality. Annu Rev Polit Sci 2, 1999, s. 297 - 321.
  • Kahneman, D., Tversky, A.: Prospect theory: an analysis of decision under risk. Econometrica 47, 1979, s. 263 - 291.
  • Kahneman, D., Frederickson, B.L., Schreiber, C.A., Redelmeier, D.A.: When more pains is preferred to less: adding a better end. Psychol Sci. 4, 1993, s. 401 - 405.
  • Kahneman, D. : New challenges to the rationality assumptions. J Inst Theor Econ. 150, 1994, s. 18 - 36.
  • Kollock, P.: Social dilemmas: The anatomy of cooperation. Annu Rev Sociol 24, 1998, s. 183 - 214.
  • Koukolík, F.: Lidský mozek. Funkční systémy. Norma a poruchy. Portál, 2000 (vhodné pro lékaře a psychology).
  • Kühberger. A.: The framing of decisions: a new look at old problems. Org Behav Hum Decis Process 62, 1995, s. 230 - 240.
  • Lewinsohn, S., Mano, H.: Multiattribute choice and affect: the influence of naturally ocurring and manipulated moods on choice processes. J Behav Decis Mak 6, 1993, s. 33 - 51.
  • Lloyd, K.M., South, S.J.: Contextual influences on young men's transition to first marriage. Soc Forces 74, 1996, s. 1097 - 1119.
  • Loewenstein, G.F., Issacharoff, S.: Source dependence in the valuation of objects. J Behav Decis Mak.: 7, 1994, s. 157 - 168.
  • Marwell, G., Oliber, P.: The critical mass in collective action: a micro-social theory. Cambridge University Press, Cambridge, Mass. 1993.
  • Mellers, B.A., Schwartz, A., Cooke, A.D.J.: Judgment and decision making. Annu Rev Psychol 49, 1998, s.447 - 477.
  • Moore, B.N., Parker, R.: Critical thinking. 5th edition, Mayfield Publishing Company, 1998.
  • Ostrom, E., Gadner, R., Walker, J.M.: Rules, games and common-pool resources. University of Michigan Press. Ann Arbor, 1994.
  • Ostrom, V.: The meaning of democracy and the vulnerability of democracies: a response to Tocqueville's challenge. University of Michigan Press, Ann Arbor, 1997.
  • Ostrom, E.: Coping with tragedies of the commons. Annu Rev Polit Sci.: 2, 1999, s. 493 - 535.
  • Petersen, T.: Payment systems and the structure of inequality: conceptual issues and an analysis of salespersons in department stores. Am J Sociol 98, 1992, s. 67 - 104.
  • Ritov, I., Baron, J.: Reluctance to vaccinate: omission bias and ambiguity. J Behav Decis Mak.: 3, 1990, s. 273 - 277.
  • Simon, H.A.: A mechanism for social selection and succesfull altruism. Science 250, 1990, s. 1665 - 1668.
  • Simon, H.A.: Rationality in political behavior. Polit Psychol 16, 1995, s. 45 - 61.
  • Simon, H.A.: Models of my life. MIT Edition. MIT Press, Cambridge, Mass., 1996a.
  • Simon, H.A. The science of the articifial. 3th ed. MIT Press, Cambridge, Mass. 1996b.
  • Sirůček, J.: Ekonomický člověk jako základ moderní ekonomie (vybrané problémy). Marathon 3/1997 http://misc.eunet.cz/ascii/marathon/97/mar973_p3.htm
  • Slovic, P.: Trust, emotion, sex, politics, and science: surveying the risk-assessment battlefield. In: M. Bazerman, D. Messick, A. Tenbrunsel, K. Wade-
  • Tensoni (vyd.): Psychological perspectives to environment and ethics in management., s. 277 - 313.
  • Smith, A.: The wealth of nations. Oxford University Press, Cambridge UK, 1976.
  • Stark, R.: Do Catholic societies really exist? Ration Soc. 4, 1992, s. 261 - 271.
  • Stark, R., Bainbridge, W.S.: A theory of religion. Peter Lang, New York, 1987.
  • Sternberg, R.J.: Cognitive psychology. 2nd ed. Harcourt Brace and Co., 1999. (český překlad chystá nakladatelství Portál).
  • Sumner, W.G.: Folkways: A study of the sociological importance of usages, manners, customs, mores and morals (1907, s. 632, s. 633, nové vydání Ayer Company Publishers, 1979.)
  • Tetlock, P.E.: The impact of accountability on judgment and choice: toward a social contingency model. Adv Exp Soc Psychol. 25, 1992, s.331 - 376.
  • Tversky, A., Kahneman, D. The framing of decisions and the psychology of choice. Science 211, 1981, s. 453 - 458.
  • Wu, Z.: Childbearing in cohabitational relationships. J Marriage Fam. 58, 1996, s. 281 - 291.
  • Young, L.A.: The rational choices theory of religion. Routledge, New York, 1997.
  • Zeckhauser, R.J., Kip Vicusi, W.: Risk within reason. Science 249, 1990, s.559 - 564.
                 
Obsah vydání       25. 2. 2008
25. 2. 2008 Česká televize a výročí Února 1948 František  Řezáč
25. 2. 2008 Léta 1945 - 1948: Partaje se skutečně chovaly podobně jako dneska
25. 2. 2008 Racionalita František  Koukolík, Jana  Drtilová
25. 2. 2008 Devět poznámek o deprivantech František  Koukolík
24. 2. 2008 Britská vláda požaduje, aby všichni cestující v EU poskytovali úřadům podrobná osobní data
25. 2. 2008 Volby v Hamburku, neboli jak ovlivnit postavení kandidátů z jiných stran Uwe  Ladwig
25. 2. 2008 Strana Levice se dostala i do hamburského parlamentu Richard  Seemann
24. 2. 2008 Švejnarománie Jan  Keller
25. 2. 2008 „Medvědi“ na obloze po šesti měsících Jaroslav  Kuba
25. 2. 2008 Michael  Marčák
25. 2. 2008 Český umělec vyvolal v Bostonu "mediální smršť" Milan  Kohout
25. 2. 2008 Nokia, kapitál a jiné mobility Petr  Schnur
25. 2. 2008 Na správné straně Ladislav  Žák
25. 2. 2008 Čtyři osmičky a jedna devítka Vladislav  Černík
25. 2. 2008 Jochův návrh na legalizaci mučení jste nepochopili
25. 2. 2008 Je možné, že by některá média informovala na principu ordálu? Jaroslav  Boudný
25. 2. 2008 Fidelův abdikační dopis: "Můj hlas ještě slyšet bude" Fidel Castro Ruz
25. 2. 2008 šílený srdce Jáchym  Topol
25. 2. 2008 Pyrrhovo vítězství (ve stínu oslích uší krále Midase) Radovan  Baroš
23. 2. 2008 Studenti protestují proti chování menz
25. 2. 2008 Kypr povede komunistický prezident
24. 2. 2008 Viagra poškozuje spermata
23. 2. 2008 How to resist death Jan  Čulík
24. 2. 2008 Česká média a jejich dezinterpretace Února Jan  Čulík, Jan  Polívka
22. 2. 2008 MUDr. Roman Joch (Občanský institut): Legalizujme mučení Jakub  Rolčík
22. 2. 2008 Legalizace tortury jako mučení "hodnými lidmi" podle MUDr. Romana Jocha Aleš  Uhlíř
11. 2. 2008 Britské listy ukazují, že tudy cesta nevede
30. 11. 2007 Jací jsme
12. 2. 2008 Hospodaření OSBL za leden 2008