Mladá advokátka se řídí touto informací a u svého prvního velkého soudního sporu odkazuje obsáhle na precedenty i literaturu. Vypravěč pak popisuje účinky takového počínání: "Seděl jsem jako spokojený pavouk a s úsměvem přihlížel, jak slečna Trantová kráčí přímo do středu pavučiny. Předtím se trochu lekla, když zjistila, že se soudí proti mně. Teď co nevidět pozná, že jsem ji podvedl. Archie McFee nesnáší teorii práva. Zajímá ho výhradně pěstování růží, ochotnické divadlo a hlavně, aby stačil stihnout vlak domů. Do Esheru mu to jelo v 15.45. Nepřestával jsem žasnout, že slečna Trantová nevidí, jak soudce čím dál tím víc zuří, jak se kouká na hodiny a už by se nejraději viděl na nádraží Victoria." Původce zrádné rady pak poučil depresí stíhanou adeptku advokacie (a druhdy premiantku při studiu práv), že to nebyly mezery v paragrafech, co ji prohrálo při, ale "propastné nevědomosti o soudci McFee". ( Mortimer, J.: Příběhy obhájce Rumpolea, přeložila Jaroslava Moserová-Davidová, vydala Academia Praha 2002, jako reprint prvního vydání v nakladatelství Svoboda, Praha 1990, str. 112 -- 114.)

Sám bych k tomu dodal, že rozhodnutí v popisovaném sporu představovalo zvláštní případ rozsudku kvůli nezmeškání, o němž sice nemluví zákony ani právní nauka, ale v praktickém životě práva se s ním lze setkat na různých polednících i rovnoběžkách.

Když si spisovatelé chtějí dobírat současnou společnost, občas posílají své hrdiny do smyšlených světů (viz Výlety pana Broučka nebo Gulliverovy cesty). V Adamsově kultovní knížce Stopařův průvodce Galaxií se děj točí okolo "bedekru" po vesmíru. Vydavatele tohoto průvodce prý "žalovaly rodiny stopařů, kteří přišli o život jenom proto, že vzali doslova heslo o planetě Traal. Stálo v něm, že "žravé blátotlačky často slouží turistům za chutnou krmi", namísto "turisté často slouží žravým blátotlačkám za chutnou krmi." Vydavatelé tvrdili, že první verze je esteticky přijatelnější, a dali si od soudního znalce poezie odpřísáhnout, že co je krásné, je pravdivé, a naopak, co je pravdivé, je krásné. Snažili se tak dokázat, že vinen je sám život, protože není ani krásný ani pravdivý. Soudci se k tomuto názoru přiklonili a v dojemné závěrečné řeči odsoudili život za pohrdání soudem, a tudíž ho všem přítomným odňali, načež se odebrali na obvyklou příjemnou večerní partii ultragolfu." (Adams, I.: Stopařův průvodce galaxií, díl 2, Restaurant na konci vesmíru, překlad Jana Hollanová, Argo, Praha 2002, s. 32.)

Poněkud přehnané, nepochybně. Nelze však tomu upřít obecnější vypovídací hodnotu o průvodcích všeho druhu (i těch světem práva) i o soudní a zejména znalecké praxi. Vždyť se například vypráví příhoda o tom, jak obchodník s hudebními nástroji požádal světově proslulého virtuosa, aby mu jako expert vyzkoušel nový strunný nástroj. "Rád ho vyzkouším", pravil koncertní mistr. "A to mám hrát pro prodej nebo pro nákup?"

Takové a jim podobné ataky od autorů sci-fi, vtipálků z povolání či lidí z jiných profesí nejsou ve světě za našimi hranicemi ničím neobvyklým. Spíše nás překvapí, že i soudci z britských ostrovů si dovedou ironicky dobírat svůj stav, výkon své důstojné funkce a všechno, co s tím souvisí. Zřejmě dodržují domácí zvyk, jenž všem odborníkům ukládá povinnost, aby občas v řeči "shodili" sebe samé, pokud chtějí být bráni vážně a požívat profesionální prestiž. Proto i Jejich Ctihodnosti zahajují svá vystoupení na odborných konferencích buď aforismem (Všeobecná povinnost znát právo má jednu výjimku. Neplatí pro soudce Jejího Veličenstva, neboť jinak by nemusely existovat odvolací instance) nebo anekdotou (Dva soudci vedou tento dialog:

?Tak jsem, na základě mimosoudního smíru, uhradil škodu způsobenou psem."

"Neříkej, vždyť ty přece žádného psa nemáš."

"Já vím, když on ale ten poškozený hrozil, že to dá k soudu. A kdoví, jak by to tam dopadlo)."

Nejsem schopen posoudit, zda britské soudnictví má dobrou pověst přesto, že je občas předmětem sžíravé literární satiry a sebeironie, nebo právě proto. Jsem však přesvědčen, že ti, kdo si dobírají své povolání, svou zemi a zároveň i sami sebe a své blízké, mají vlastně vlídný poměr ke všem těm objektům a subjektům, které jim posloužily jako zdroj i terč ironie.

Když již tu byla řeč o Britech -- zamlouvá se mi, že vztah k své vlasti vyjadřují heslem "Right or wrong, my country" -- "Ať už je dobrá nebo špatná, je to moje země". Snad mi čtenář uvěří, že jsem si přál, aby mezi řádky mé knihy Právníkovy fejetony aneb PF (vydalo nakladatelství C.H. Beck, Praha 2007) nacházel podobnou myšlenku. Ona nám totiž nebrání v tom, abychom se zároveň cítili být Evropany.