3. 4. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
3. 4. 2008

RECENZE

Na jedné lodi: ateistická interpretace mýtu o babylónské věži

Moderna si, tak zní ve velké stručnosti Sloterdijkův návrh na řešení této krize v rámci politicky možného , musí uvědomit, že již není politikou klasickou, že již vstoupila do jiné fáze politiky, do fáze hyperpolitické, která se, chce-li stát „na vlastních nohou“, musí zbavit obrazů a zastřešovacích idejí, jež byly vlastní klasické politice.

Sloterdijk, Peter 1947-. Na jedné lodi: pokus o hyperpolitiku.  Z německého originálu In selben Boot. Versuch über die Hyperpolitik (1993) přeložil Břetislav Horyna. Doslov napsal David Mik. Olomouc: Votobia, 1997.  91 s. ISBN: 80-7198-151-6

Tato recenze je věnována jednomu z děl německy píšícího myslitele Petera Sloterdijka, jež bylo jako jedno z mála z jeho rozsáhlé tvorby přeloženo i do češtiny. Text Na jedné lodi představuje po stránce obsahové i tvarové namnoze osobitý, stěží zaměnitelný a do jisté míry dozajista průlomový příspěvek k historicko-politologické antropologii, filosofii dějin či politické filosofii.

Nejen kvůli jazykovému mistrovství Sloterdijkovu, jež z něj spolu s jeho velkou erudicí, bohatými znalostmi a velkou šíří záběru činí autora hodného pozoru a několikerého čtení, mají oba texty nejblíže k žánru eseje. Jeho práce však nesou ještě jeden význačný rys, autor se v nich nikterak nebrání tomu, poskytovat jakési možné návody kudy a kam do budoucna, práce je cíleně sociálně-kriticky angažovaná. Sloterdijk tak ovšem nečiní způsobem laciným, tedy jakýmsi kazatelsko-agitačním, jen opatrně načrtává možnosti, s kadencí ironicko skeptickou, tudíž i s příslušným vědomím vlastních mezí, neupřílišněné přepjatosti, nenaléhavosti. Bezpečnostním stavidlem celé knihy budiž agilnímu čtenáři, lačnému po vyznačených trasách politické turistiky, úvodní věta knihy prvé: „Bismarckovo známé diktum, že politika je uměním možného, skrývá varování před přehmaty velkých dětí vůči státu.“ Nedočkáme se raskolnikovských průvodců po galaxii, ani těch „bez výlučnosti vraždy“ (E. Cioran).

Při čtení Na jedné lodi přijde na mysl Ernst Jünger, jenž vyrukoval ve své Chůzi lesem s obrazem lodi, Titaniku, ne jehož palubě se plaví valná většina lidstva uvrženého na palubu totalitního područí, neboť Sloterdijk přichází s takovým náčrtem historie lidského plemena a jeho organizace, kde je lidská plavba dějinami připodobněna z hlediska technologického ke dvěma velkým revolucím ve vázání plavidel k sobě navzájem. Ocitáme se tak rázem „na palubě“, neboť každému příslušnému dějinnému typu lidských organizací ve Sloterdijkově obrazu přísluší určitá velikost plochy stvořené z porůznu (ne)slučovaných vorů, na nichž se ty které pospolitosti plaví. Sloterdijkově dějinně-politické triádě o diachronně se lišícím množství soupatřičně putujících vorů je vlastní to, co Josef Jedlička napsal o Arnoldu Toynbeem a jeho postojům: „Všechno nasvědčuje tomu, že člověk zůstal ve skutečnosti tím, čím byl odjakživa, jenom svět, který jej obklopuje, se změnil k nepoznání.“ Světem u Sloterdijka budiž myšleny ony vory a jejich družení.

Po úvodním „nárokovém“ rámci celé práce, jež je opřeno o pro jisté kruhy dozajista troufalou, neboť ateistickou, interpretaci mýtu o babylónské věži přechází Sloterdijk k výkresům jednotlivých lidských uspořádání z hlediska dějinného vývoje. Prvotně to byly tlupy, jež každou jednu byl s to pojmout číslem jeden z kůlů svázaný vor. Tlupy, čili prvotní skupiny, v nichž se odehrávala ta nejzásadnější část zrodu člověka - ta část, která bývá začasté a mnohými badateli o člověku ráda opomíjena - v Sloterdijkově výkresu představují osamostatněné inkubátory, školky, líhně či sádky, které teprve jedince činí člověkem, ovšem člověkem takovým, kterým jím zůstává a je pouze a jen v rámci svojí kojné skupiny. Tlupy byly jinak řečeno jakési „totalitní kluby“ potulných kočovných herců. Komediantů, pro něž šapitó coby tlupa bylo tím, co je nejen zastřešovalo a chránilo před okolním, ale co je odmalička zároveň učilo těm správným kouskům a kozelcům, se Sloterdijkem souzvučně řečeno: tónům a stupnicím. Ale jak víme, nezůstalo jen u těchto cirkusů a popěvků.

Druhý dílec eseje je věnován zrodu říší a států, nebo-li revoluci v plavbě, kdy se od osaměle a samovolně se potulujících vorů přešlo k hromadnému synchronnímu plavení. Klasická politika je dle Sloterdijka uměním vázat vory k sobě a uměním tyto vory tu více tu méně kormidlovat, mít je pod kontrolou a ubírat se kýženým směrem. Budiž řečeno ještě tolik, že těmi, kdo vládnou uměním svazovat vory jsou atleti státu, svalovci, jež svazují ty beze svalů. Doba státotvorné a státní atletiky je dobou velkých kompozic, velkých dirigentů a velkých skladatelů, dobou státních hymen, ale písně tlup v ní stále ještě znějí (ač již ne tolik), protože koneckonců ty jsou těmi nejzákladnějšími. Sloterdijk těmto sportovcům přisuzuje též jiné označení: agrární ontologové, chcete-li zahradníci, všímá si totiž toho, jak v klasických pracích klasické politiky převažují agrární motivy. Dějiny klasické politiky jsou též dějinami politiky ve jménu Boha, jenž nahradil představu zastřešujícího šapitó typickou pro tlupy. Jak víme, dnes již se k Bohu tolik v parlamentech a vládách nemodlí, i jemu bylo dáno v rámci politiky mnohdy vale. Ani u hypertlup nezůstaly atleti světové politiky stát, Sloterdijk tak může psát dál dosud nedopsaný příběh...

V téže části knihy přichází Sloterdijk s analýzou moci, jež je pro obdobnou práci klíčová, na základě ní je pak schopen provést na pozadí několik pozoruhodných syntetických kroků, spojit tak často jen náznakem několik dnes již klasických teorií. Abych se však nezachoval jako špatný recenzent dobrého filmu a neprozradil již dopředu příliš z toho, co na potencionálního diváka-čtenáře čeká, a neznechutil jej tím, že mu již dopředu vyjevím, kudy a jak Sloterdijk postupuje, odhalím jen tolik, že na řadu přijdou takové rozmanitosti, byť třeba jen v strohém zmínění, jako Freudova teorie Superega, latentní úloha školství, vznik třídně rozrůzněné společnosti, zrod centra (města) a periferie, zrod a dějiny křesťanství a církve, zrod otrokářství a imperialismu, strohé dějiny krutosti na pozadí „okopávání člověka člověkem“, ale i zrod mecenášství, kultu žoviálnosti či vznik myšlenky světového jazyka. Vskutku nabitý program, a to jsem z něj ještě mnoho podržel v tajnosti.

Konečný třetí part Sloterdijkovy symfoniety je již psán v tónech našich postmodernou rozmazlených stupnic, za špetky dishamornických postupů a jistoty atonálního refrénu. Sloterdijk však začíná u moderny, nejprve zachytí pád agrární představy, na níž byly založeny říše, a tím vklouzne na pole, na němž se cosi děje, ale ještě není úplně jasno, kam to vše povede. Sloterdijk podrobuje nikterak utěšivě rozboru dnešní politickou situaci, a nevychází z toho žádná malůvka naivního malíře. Na onom pomyslném poli předělu, na němž se dnes nacházíme, se nám děje circa toto: zmítáme se v agonické křeči z pádu minulého a zároveň tápeme a nevíme kudy a kam se ubírat. Nejnápadnějšími projevy této nemohoucnosti jsou Sloterdijkovi komické až tristní výkony aktérů z politické sféry. Moderna si, tak zní ve velké stručnosti Sloterdijkův návrh v rámci politicky možného na řešení této krize, musí uvědomit, že již není politikou klasickou, že již vstoupila do jiné fáze politiky, do fáze hyperpolitické, která se, chce-li stát „na vlastních nohou“, musí zbavit obrazů a zastřešovacích idejí, jež byly vlastní klasické politice.

S dnes již téměř patnáctiletým odstupem od doby, kdy kniha prve vyšla, je možno říci, že Sloterdijkovy naděje vkládané do postmoderních nálad poněkud zklamaly. Kniha ovšem nikterak neztrácí na své aktuálnosti (tristní výkony politiků sledujeme přinejmenším ve stejné četnosti, ne-li stále častěji), natožpak na své nečasovosti. Bylo snad z tohoto strohého nástinu patrno to, co jsem bezostyšně podsouval na jeho počátku, totiž že tato zde charakterizovaná Sloterdijkova práce, navzdory jejím mezím, jimž se však nevyhne žádné pojednání, jež vězí v jejím náboženském (ateisticko-vědeckém) založení, zasluhuje veskrze chvalná a doporučující slova. Samozřejmě dozajista ne z hlediska těch, kdo jsou jiné a k tomu navíc ortodoxní denominace než autor eseje - těm by kniha mohla i přivodit nepříjemnosti, proto ať se jí raději vyhnou. Jelikož se k takovým neřadím, tak mohu směle říci tolik, že je mi známo jen pramálo podobně osobitých, natolik zasvěcených, hutných, inspirativních a zároveň „střízlivých“ pohledů na stávající situaci politickou - se zvláštním zřetelem k dějinám politiky či kultury až předarchaické, jež dle mého představují snad i hodnotnější část knihy. Zda-li je předchozí souvětí výpovědí spíše o mě než o německy píšícím „myslivci“ a jeho počinu, to nechť rozhodují jiní. Rakouský spisovatel Robert Musil ve své přednášce O hlouposti nakrásně argumentuje, že cosi jako hloupost neumíme dost dobře vymezit, ale budiž pro tuto chvíli na něj zapomenuto, pokleskem pomohu si: číst Sloterdijka nevede k hloupnutí; kam až takové čtení vede předjímat těžko, dost možná že ani nikam dále ne, poněvadž přeci jen sebeironicky skeptická gravitace je na mou věru tažná síla. Na úplný závěr dodám, že v češtině je dostupné, opět ve výtečném překladu Břetislava Horyny, tentokrát již rozpracovanější, konkrétnější a úžeji zaměřené volné pokračování, svého druhu rozvedení, zde recenzované Sloterdijkovy statě, s názvem Procitne Evropa? – Myšlenky o programu jedné světové velmoci na sklonku věku její politické absence.

Sloterdijk, Peter 1947-. Procitne Evropa?: myšlenky o programu jedné světové velmoci na sklonku věku její politické absence. Z německého originálu Falls Europa erwacht. Gedanken zum Programm einer Weltmacht am Ende des Zeitalters ihrer politischen Absence (1994) přeložil a doslovem opatřil Břetislav Horyna. 1. vyd.  Olomouc: Votobia, 1996.  92 s. ISBN: 80-7198-095-1

Odpusťte, pane Musile, ale patrně ani při četbě tohoto dílka zmateně chovanému čtenáři příliš na hlouposti nepřibude, a možná že i nějakou tu vlastnost si osvojí...

Ukázka z knihy Na jedné lodi

„To, co ledabyle označujeme jako předdějinné období, je hyperdrama, které probíhá ve stylu dějin úspěchu evoluce přepychu. Ve staré líhni tlupy se zdařily ty nejpodivuhodnější biologické experimenty s lidskou tvářností. V ní a toliko v ní se homo sapiens mohl stát biologickým outsiderem, který je dnes nápadný více než kdykoliv dřív. Na plovoucích ostrovech starých skupin se lidské hlavy podivně zvětšily, pokožky podivně ztenčily, nohy podivně prodloužily, ženy se staly podivně krásnými, sexualita podivně chronickou, děti podivně infantilními, vlastní mrtví podivně nezapomenutelnými.

Tyto plovoucí ostrovy či sociální vory jsou místy zrodu psychokulturních znaků, které jednoho dne přivodí světové důsledky. Vzniká zde ona empatie, jež příslušníky též tlupy navzájem takříkajíc emocionálně zprůhledňuje; když se empatie specializuje a musí být přenesena na neznámé, otevírá se, především v následujících vyspělých kulturách, dějiště pro dramata, jež se zvou láska; zde vzniká rovněž ona pozornost pro bližní a pro životní prostředí, která se ve věku vyspělých kultur rozdvojuje v teoretickou zvědavost a v ostražitou politickou pohotovost; zde se hromadí ony základní zkušenosti s gesty, s živými tvory a s věcmi, které mohou být později předávány dále v podobě techniky a moudrosti. Zušlechťující lidský ostrov je naplněn šumy a zvuky, které by bylo možno označit výrazem kanadského skladatele Murraye Schaferse jako charakteristickou soundscape určité skupiny – jako krajinu zvuků či ionosféru, jež vtahuje své příslušníky do sebe jako do nitra jakési psychoakustické zeměkoule. V určitém ohledu lze existenční modus předdějinných skupin označit jako globální – nikoli proto, že by lidé věděli, že země je fyzický glóbus, na němž by všude mohli existovat, nýbrž proto, že existovali v psychickém glóbu, ve zvukové kouli, a že přežít mohli všude tam a toliko tam, kde tato akustická sphaira zůstala nedotčena. Rané tlupy podobně jako kmeny, kulturní nástupci tlup, socializují své příslušníky v psychosférickém a sonosférickém kontinuu, v němž život a soupatřičnost jsou ještě téměř nerozlišitelné veličiny. Nejstarší společnost je malá štěbetající kouzelná koule – neviditelný cirkusový stan, který se rozprostírá nad svým ansámblem a putuje s ním. Každé individuum je více či méně kontinuálně spjato se zvukovým tělem skupiny psychoakustickými pupečními šňůrami – a ztráta tohoto kontinua se rovnala katastrofě; nikoli zbůhdarma mnohé starší kultury ukládaly vyhnanství jako druh psychosociálního trestu smrti. Soupatřičnost neznačí nejdříve skutečně nic jiného nežli navzájem se slyšet – avšak to až do objevení písemných kultur a impérií zakládá kvintesenciální sociální vazbu. Setkáváme se zde s nefalšovaným případem toho, co mohlo znamenat romantismem pokřivené slovo „mateřština“.Duchové tlupy jsou zvukovými tělesy, do nichž jsou příslušníci tlupy uzavřeni jako do jeskyně ozvěn. Zvukové tělo skupiny, samo v sobě se chvící, na sebe soustředěné vytváří nejranější formu oněch konfigurací sociální dělohy, které ve všech epochách lidských dějin měly vyvolat efekt vnitřního prostoru společenství. Žít ve společnosti znamená proto vždy již rovněž podílet se na zčásti imaginárním, zčásti psychoakustickém fantasmatu lůna – na představě něčeho, co skýtá skrytost a co obemyká, jež nám umožňuje, abychom slyšeli a sounáleželi, tak jako matka pobrukující si u ohně udržuje svou v okolním porostu rozptýlenou velkorodinu pokojným kouzlem. Tento nejstarší řád soupatřičnosti zprostředkovává umění uvádět člověka do rozšířeného společného nitra.“

Peter Sloterdijk:  Na jedné lodi: pokus o hyperpolitiku str. 18-20

                 
Obsah vydání       3. 4. 2008
3. 4. 2008 Finanční krize Západu a svět
3. 4. 2008 Immanuel Wallerstein: "Wall Street je opravdu založen na chamtivosti" Immanuel  Wallerstein
3. 4. 2008 Balistická hloupost Jiřího Paroubka Štěpán  Kotrba
3. 4. 2008 Ponižující slouhovství české vlády
3. 4. 2008 Šikovná šaškárna šarmantního šlechtice aneb Nilnisi rectum Štěpán  Kotrba
3. 4. 2008 Firma propuštěného radarového lobbisty Klvani sponzoruje filmový festival Febiofest Štěpán  Kotrba
3. 4. 2008 Na jedné lodi: ateistická interpretace mýtu o babylónské věži František  Marčík
3. 4. 2008 Parlament: zahraničním výborem otřásalo Kosovo Andrea  Cerqueirová
3. 4. 2008 Audit? Nejen s křížkem po funuse! Miloš  Dokulil
3. 4. 2008 Bohdan Sláma: "Buďme na sebe hodní, nic jiného nemáme" Jan  Čulík
3. 4. 2008 Když vidím ty stále zacpanější pražské ulice, plné dusivého smradu Jan  Čulík
3. 4. 2008 Rozvojové země drasticky omezují vývoz potravin
3. 4. 2008 Michael  Marčák
3. 4. 2008 ■ ■ ■ Hana  Tomšů
3. 4. 2008 Vládě se nelíbí svěrací kazajky Ivan  David
3. 4. 2008 Proč omezovat omezující prostředky ve zdravotnictví a proč Britské listy dávají prostor pro vytváření virtuální reality? David  Zahumenský
3. 4. 2008 Ještě lebku a zkřížené hnáty Boris  Valníček
3. 4. 2008 Brácha velkýho bráchy už tu je
3. 4. 2008 Zpravodajství iráckého odboje za dny 16. -- 31. března 2008
3. 4. 2008 Islámský přístup ke světu je civilizačně katastrofální
3. 4. 2008 Kde to autor sebral?
3. 4. 2008 Isaac Newton Boha potřeboval
2. 4. 2008 Politické školení mužstva a pánbu v troubě Karel  Dolejší
2. 4. 2008 Klvaňa: Jaký pán, takový kmán Jan  Neoral
1. 4. 2008 Bývali Čechové... Egon T. Lánský
2. 4. 2008 Britské listy by měly vědět, na co mají Martin  Škabraha
2. 4. 2008 Chovejte se jako vláda suverénního státu
2. 4. 2008 Hromadná sebevražda novinářské individuality Ivo  Šebestík
21. 3. 2008 Hospodaření OSBL za únor 2008