Pro evropské spojence je taková nehybnost o to více na pováženou v situaci, kdy většina členů EU je současně členem NATO. Je proto nejvyšší čas podstoupit možná bolestnou, ale životně důležitou debatu vedoucí k rozhodnutí o komplexním uspořádání a vyjasnění vztahů EU a NATO v zájmu funkční evropské bezpečnostní a obranné politiky.

Mimochodem, právě letos si připomeneme desáté výročí britsko-francouzského komuniké ze St.Malo, kde se hovoří o nutnosti vybudovat autonomní obrannou kapacitu EU a které je považováno za zrod evropské bezpečnostní a obranné politiky. Kde se nacházíme po deseti letech ? Na realitu se můžeme dívat dvěma pohledy. Ten optimistický zdůrazní, že se podařilo zrealizovat evropské mírové a monitorovací mise na Balkáně a v Africe, pesimistům to připadá jako pouhé drobty. Realisté ocení i to relativně málo, co se podařilo, ale současně poukáží na to, co se dalo udělat.

Nicméně jakýkoli posun nebo pokrok v této věci vyžaduje jeden základní předpoklad, a to, jak se často říká v diplomatické hantýrce -- dostatek "politické vůle". Nebo spíše odvahy k tomu vyjasnit si role a postavení dvou organizací, jejichž členové i kapacity se prakticky překrývají. Kritika duplicity obou je oprávněná, ale nikoli té, které by se měla údajně dopouštět EU na účet NATO. Vždyť národní vojenské kapacity jsou jen jedny, a to jsou základní stavební kameny jak EU tak NATO.

Kritici samostatné evropské obrany poukazují na to, že vytváření evropské kapacity bude automaticky oslabovat NATO a transatlantickou vazbu. Nic není vzdálenější pravdě. Naopak, vojensky emancipovaná Evropa bude --konečně- důstojným partnerem a spojencem USA. K tomu je ale nezbytné, aby se "unijní" členové Aliance dohodli s USA a dalšími "neunijními" členy Aliance, že struktury a prostředky NATO budou moci být použity pro akce a mise EU právě proto, aby se předešlo zbytečné duplicitě.

Pracovně by šlo nazvat tento proces "europeizací" NATO. Tak by se alianční rámec stal základem evropské obrany, aniž by musely být vytvářeny nové kapacity. USA by se tak uvolnily ruce pro obhajobu jejich bezpečnostních zájmů jinde ve světě. Došlo by tak k "dělbě práce" mezi evropskými spojenci a USA, po které se tolik volá. K tomuto řešení je třeba překonat bariéru setrvačnosti , se kterou se neustále omílá "nutnost posilování transatlantické vazby", aniž je naplňována praktickým obsahem efektivním pro obě strany.

Konkrétním příkladem je Afghánistán, kde angažmá NATO postrádá jasný smysl a cíl. Dlouhodobě slyšíme výzvy USA k posilování vojenské přítomnosti evropských spojenců, přičemž se různí názory spojenců, jak pokračovat v této operaci. Pokud by bylo rozhodování evropských spojenců postaveno na skutečně autonomním evropském základě, vyhnuli bychom se těmto zbytečným sporům, které oslabují vzájemnou důvěru. Vojenských operací USA by se účastnili jen jednotliví spojenci na základě vlastního rozhodnutí, ostatně tak jak tomu již bylo v Iráku a nakonec částečně i v Afghánistánu. Stejně tak recipročně, "evropských" misí by se mohly zúčastnit USA .

Shrnuto, jde o nezávislost rozhodování USA a jejich evropských spojenců, pokud jde o cíle a účast v operacích, ne o vzájemnou závislost. Každý aktér by byl zodpovědný za rozhodování o své obraně a zároveň za její financování.

Zásadní rozhodnutí v tomto směru je o to naléhavější, že postupující rozšiřování Aliance při absenci další strategie nezbytně povede k oslabování její soudržnosti a akceschopnosti. Při rychle se měnící povaze bezpečnostních hrozeb se nabízí klíčová otázka, jak dále postupovat, v čem by měl být smysl další existence Aliance. Má to být celosvětová bezpečnostní organizace s bezbřehým členstvím i náplní činnosti nebo základ budoucí skutečně evropské obrany s jasně vymezeným mandátem ? Tuto a podobné otázky si musí NATO a EU položit a zodpovědět neodkladně, jinak hrozí oběma selhání a marginalizace.