Nepopírá se symbolický význam postavení americké radarové základny, který přispěje k údajnému "vyvázání se z ruské sféry vlivu". Pomineme-li debatu nad touto stránkou věci, logicky vyvstává podstatná otázka; pokud je souhlas s výstavbou amerického radaru skutečně hodnotovým vymezením, neměli by tím spíše o věci hlasovat občané v referendu? A dvakrát tím spíše, že referendum, jako vyjádření svobodného názoru většiny obyvatel je prvkem demokratických tradic "západní civilizace", do níž, dle názorů mnoha horlivých radaristů, postavením základny definitivně dospějeme?

Česká republika si podpořením jednostranného amerického projektu může uzavřít mnohá pomyslná vrátka výměnou za několik drobných úliteb a pocit vlastní výjimečnosti několika předních architektů.

Protiruská rétorika, mnohdy hraničící s až fanatickou šovinistickou nenávistí, jakou předvádějí například novináři a publicisté Teodor Marjanovič, František Kostlán, nebo Věra Tydlitátová (zajímavé je, že tito lidé se jinak staví velmi ostře proti jakémukoli nacionalismu) vydrží být jako relikt bipolární éry a poslední mantra štětinovsko-mejstříkovské variace na antikomunismus jakžtakž populární pár let, potom zde zůstane US základna a osamocená ČR jako stát, který tímto nepřímo konfirmuje celou americkou zahraniční politiku, se všemi podobnými důsledky, jaké z ní pro jiné vyplývaly v minulosti a jaké, pokud Spojené státy mesianistický tón své politiky v budoucnu minimálně nezmírní, z ní vyplývat budou i v budoucnu.

USA v několika posledních desetiletích zasely ve světě mnoho nenávisti vměšováním se do lokálních konfliktů, když střídavě podporovaly obě znesvářené strany. Stejně tak vedly několik válek i přes nesouhlas OSN, či na základě pochybných přesvědčení o vlastnění čehosi, načež se tyto předpoklady ukázaly být lživými. Neměli bychom zapomínat na to, že postavením amerického radaru na svém území se stavíme do role přímého amerického spojence a nevědomky, či proti vlastní vůli, můžeme být zataženi do války, na níž nemáme, či nebudeme mít sebemenší zájem.

Podepsání smlouvy o jednostranném americkém projektu přitom může být pro zájmy ČR smrtící. Jak správně naznačil už na počátku devadesátých let ve své knize "Český národní zájem a geopolitika" Oskar Krejčí, česká zahraniční politika by měla brát co největší důraz na pluralitu a snažit se být pragmatická. Rusko zkrátka jako strategického hospodářského partnera potřebujeme, představuje pro nás nejvýhodnější zdroj ropy a je branou pro nově se otevírající trhy ve střední Asii. Stejně jako pro nás nadále bude výhodné spolupracovat se Spojenými státy. Zkostnatělé studenoválečnické myšlení má samozřejmě dvě strany mince -- není důvod k protiruské hysterii a nenávisti, ale stejně tak ne k nazelenalému a priornímu odmítání všeho amerického.

Apel na morální hodnoty jde v politice stranou, koneckonců i mesiášská mezinárodní politika USA ve skutečnosti je, jak správně poznamenal kolega Stanislav Máselník na svém blogu, směsí mesianismu a realpolitik a navíc asymetricky odmítat Rusko pro "porušování lidských práv" je dost velkým pokrytectvím, pokud zároveň vyzdvihujeme Spojené státy a mlčíme nad Guantanámem nebo Patriot Act.

Diskuse není o tom, zda s Ruskem, či Spojenými státy. Z tohoto pohledu s nikým z nich! Je nutné na někom neustále viset?

Zapomeňme na bipolární svět, který je minulostí. Pragmatická spolupráce a kolektivní bezpečnost nám ukazuje cestu pro blízkou budoucnost. Studenoválečnické myšlení a pokus obrodit nevraživost a koncentraci moci kolem dvou center by měl dostat vystaveno razantní stop. Zamyslet by se nad tím mohli i mnozí apologeti radaru, kteří nám svou činností zavírají strategické dveře a kopou propasti.