Ale Makovička se domnívá, že Zahradníček "selhal". K témuž názoru dospěl poválečný socialistický režim, který básníka začal perzekuovat v rámci účtování s "hříchy" minulosti. Václav Pekárek a Vítězslav Nezval pak v roce 1952 žádali o jeho vyšetřování na svobodě s dobře míněným a dnes tragikomicky znějícím poukazem na to, že "snad právě jeho nemoc a celá tělesná konstituce to byla, která ho uvrhla do bludných názorů" (žádost otiskuje Michal Bauer ve své knize Ideologie a paměť).

Za druhé, Zahradníček byl především básníkem. Pokud se tedy "provinil" svým podpisem pod manifest a neuvážil důsledky takového politického činu, svou vinu odčinil například napsáním básnické sbírky Korouhve (1940), ve které lyrický subjekt prosí za českou zemi u jejích patronů a vyjadřuje naději v trvání národa (třeba prostřednictvím metafor zimy a nadcházejícího jara):

"však pod sněhem ptáci
šíleně tkají zas suknici jásotu k neroztrhání,
zkrušený pahýl tisíci pupenci k slunci zas raší."

V době okupace se literatura (na rozdíl od dneška) skutečně četla a tato sbírka značně rezonovala.

V české společnosti se dnes bohužel "vyrovnává s minulostí" často prostřednictvím osvědčených normalizačních metod -- vylučování a skandalizování. Projevuje se tu také český despekt k elitám -- pokud je "zrádcem" nějaká známá osobnost, může se "těšit" na nekonečnou kampaň. Stále se operuje s pojmem "fakt", který má označovat jakousi objektivní realitu (záznam o Kunderově "udání"; také Makovička odkazuje na "evidentní a zcela prokazatelná" fakta) -- jako by se nic nezměnilo od dob "vědeckého světového názoru".

Humanitní vědy ale žádná fakta neposkytují, v tom musím pana Makovičku zklamat. Ani Ratajova práce není jakousi definitivní a objektivní analýzou druhé republiky, ale pouze jednou z řady interpretací. Zdá se mi smysluplné vést "dialog různých verzí historické paměti", jak navrhuje Jiří Holý, ale neměli bychom prostřednictvím účelových redukcí vytvářet lidsky škodlivé legendy.