Příspěvky domácích autorů přitom jasně ukazují, v čem je prezident Klaus jedinečný: zastává silné postoje v záležitostech, které jsou doménou různých politických stran. Lidé, kteří nesouhlasili s jeho krajně pravicovou rétorikou a politikou, která vedla k divokým devadesátým létům, oceňují jeho postoj ke Kosovu, Srbsku, Evropské unii nebo k Rusku. A naopak, ti, kteří jeho výlety do hájemství KSČM nesou s rozpaky, oceňují jeho přínos k rozdělení státu a k ekonomické reformě.

K české kultuře navíc patří i úcta k prezidentovi jako k instituci. Stejně jako k britské úcta ke královně. Jan Čulík dělá chybu, když argumentuje tím, že si komici dělají z královny legraci. Šašek může, tím se důstojnosti trůnu nedotkne. Ale v komentářích BBC by něco takového nebylo možné. Nejen pro to, že jde o monarchii, ale proto, že slušné komentáře nemohou být satirou.

Ke sporu europoslanců s prezidentem je proto třeba přistupovat s rozvahou. Za prvé, Hans-Gerd Pöttering, předseda Evropského parlamentu prohlásil, že záznam není úplný. Za druhé, a to by i stoupenci prezidenta Klause měli pečlivě zvážit, schůzka byla nahrávaná bez vědomí europoslanců. Obávám se, že by se stěží hledala druhá země v Evropě, v níž by se něco takového mohlo stát. Jak byste se dívali na to, kdyby si vaši obchodní, sportovní či političtí partneři nahrávali bez vašeho vědomí schůzky a pak je po úpravě zveřejnili? Byli byste nadšeni a považovali to za férový postup?

Za třetí, vystoupení poslance Cohn-Bendita je třeba interpretovat jinak, než to dělají jeho stoupenci i protivníci. Cohn-Bendit neříkal, že ho názory prezidenta Klause na Lisabonskou smlouvu nezajímají proto, že by je arogantně nechtěl znát. On to říkal proto, že je velmi dobře zná a považuje je za falešné. Cohn-Bendit, podobně jako Jo Leinen a další europoslanci, si neumějí představit, že by nějaký představitel státu, který se v přístupové smlouvě zavázal, že další integraci bude podporovat, mohl užívat proti reformě evropských institucí tak absurdní argumenty a nevědět, že jsou nepravdivé. Proto mají za to, že prezident vědomě používá falešnou argumentaci a nejsou na ni zvědaví.

Je ovšem dobře, že se do besedy na BL zapojil pan Kubů, protože tím se řada věcí vysvětluje.ZDE ZDE Má-li prezident takové poradce, je zřejmé, že to, co je pro Cohn-Bendita nepředstavitelné, je smutným faktem. Pokud učitel ústavního práva (chudáci studenti!) konstruuje z demokratické ústavy právo prezidenta chovat se jako monarcha, je absurdita dovršena. Ve skutečnosti z toho, že vláda je podle ústavy nejvyšším orgánem moci a prezident je z výkonu své funkce neodpovědný vyplývá, že prezident NEMÁ -- kromě výjimek -- žádnou samostatnou politickou agendu a svým rozhodováním má naplňovat vůli vlády a propůjčovat jejím rozhodnutím důstojnost reprezentanta státu, tedy celku.

Poradci prezidenta Klause, zejména právníci, tak prezidenta utvrzují v představě, že jeho funkce není primérně ceremoniální, ale že skutečně rozhoduje. Tím ovšem nabourávají celý ústavní systém.

Není divu, že si evropští poslanci nedovedou představit, že by něco takového bylo vůbec možné. Říká-li Cohn-Bendit, že prezident MUSÍ ratifikaci podepsat, vykládá pouze přesně českou ústavu. Myslíte si snad, že prezident, nepřímo volený parlamentem a neodpovědný z výkonu své funkce, má touto ústavní konstrukcí silnější ústavní pozici než vláda a přímo volený parlament?

Chápu, že postoj Jana Čulíka mohl rozčílit řadu čtenářů. Ovšem adrenalin obvykle není dobrým rádcem. Bytostným zájmem České republiky není rozbíjet politickou integraci Evropy. Naopak, pro nás je nejdůležitější se na ní aktivně podílet. Strach z toho, jak nám budou poroučet cizáci, je směšný. Čeho se bojíme? Čtyři země stačí na to, aby zablokovaly jakékoliv hlasování v Unii. Jinými slovy, potřebujeme tři kamarády.

Obávám se však, že s postojem prezidenta Klause je budeme hledat obtížně. Snad abychom radši vystoupili, bude to čestnější.