Je to pro mé agronomické srdce slast a povzbuzující lázeň, je to inspirace a naděje, duševní excitace i škola. Britské listy jsou pro mě nenahraditelné. Dovolím si pokorně vstoupit do této diskusní skupiny s několika svými pohledy.

Euronadšenci byli pohromou

Mezi mými kolegy byli většinou lidé, kteří v EHS, později v ES a následně v EU spatřovali jedinou variantu světlé budoucnosti pro ČR, mnozí usilovně studovali principy, struktury, pravidla, mechanismy a cíle EU dávno před naší přihláškou, ještě v dobách hlubokého socialismu. Patřil jsem k nim (a dosud patřím) i já. Tak, jako jsme mnozí (naivně) věřili a očekávali, že soukromé podnikání povede k všeobecnému zlepšení života ve společnosti a odstraní všechny nešvary v obchodě a službách v předlistopadovém období, podobně jsme glorifikovali klima v EU. Po zkušenostech, které mám, bych řekl, že čím nadšenější a „eurooptimističtější“ jedinci ve skupině vyjednavačů s bruselskými úředníky byli (v agrárním sektoru), tím horší byly pro ČR výsledky vyjednávání.

V předstupních rozhovorech i pozdějších negociacích vedla víra v objektivitu, pochopení, spravedlnost a nestrannost našich evropských partnerů většinou k prohrám, našim jednostranným ústupkům a často nenapravitelným chybám. Někteří posléze pochopili, že zdrcující většina vyjednavačů a zástupců EU v negociacích s nově přistoupivšími státy byli a jsou delegováni a zodpovědni především svým domácím vládám a že budou vždy jednat tak, aby výsledek byl pro jejich zemi, jejich odvětví či obor výhodný. Tržní principy, úsilí dosáhnout především pro sebe výhody, ty jsou pochopitelně aplikovány v EU trvale a pokud je zde dominantní ideologií víra ve všemohoucnost trhu, nelze očekávat příliš mnoho altruismu a empatie.

Jakkoliv jsem si vědom, že dílčí zkušenost z vyjednávání v agrárním sektoru nelze zobecňovat, potvrzuje konec konců i případ Irska, že nadšené přikyvování a bezvýhradný souhlas je méně efektivní, než prosazování vlastních priorit. Kdyby Irové v referendu s Lisabonskou smlouvou souhlasili, stěží by docílili ústupků, které jim Bruselská centrála slíbila. Irský příklad vlastně potvrzuje efektivnost rozvahy a snad i schopnosti říkat v odůvodněných případech „ne“.

Ideové záměry a praxe se nemusí krýt

Diskuse, která se na uvedená témata na BL vede, není dokládána konkrétními případy. Ideje a cíle EU jsou nesporně humánní, ušlechtilé a spravedlivé. Politiku EU však realizují konkrétní lidé, s víceméně determinovanými mandáty, zastupující konkrétní skupiny a jejich zájmy. Vzpomínám si, jak „euronadšení“ z některých odborníků plných entuziasmu vyprchalo, když např. bývalý komisař pro zemědělství Franz Fischler na jistém fóru prohlásil, že „nově přistoupivší země by se měly zaměřit pouze na produkci surovin a finální potravinářské výrobky by měly být produkovány v zemích EU 15“ (citace není přesná, nemám k dispozici autentický text, ale v tomto duchu ten návrh byl vysloven). Nazírání na země, které vstoupily do EU v roce 2004 především jako na nové trhy, nová odbytiště, bylo u některých vyjednavačů z původní „patnáctky“ běžné. Podobně běžná byla doporučení, abychom maximálně redukovali vlastní agrární produkci. Konec konců postavení našich zemědělců v EU bylo a dosud je horší, než zemědělců ze „starých zemí“, argumenty odůvodňující zřetelně nižší subvence pro „nové členské země“ nebyly nikdy příliš přesvědčivé a tím méně jsou oprávněné v současnosti. Diskriminace tu nepochybně je. Moje zkušenost mi říká, že v současném světě je sice integrace nutná a snad i k přežití nezbytná, ale je vždy výhodnější pro silnějšího partnera.

Představa, že se tzv. malé země mohou dohodnout a společně prosadit své zájmy, je podle mých zkušeností málo reálná. Každá integrace má, vedle výhod také nevýhody a je pravda, že vždy vyžaduje určité oběti.

Kritika skeptiků není spravedlivá

Pohoršování se nad nedůvěrou či skepsí vůči Lisabonské smlouvě a nezřídka velmi drsné odsudky domácích skeptiků se mi jeví jako nespravedlivé. Francie a Nizozemí návrh Evropské ústavy odmítly. Reakcí bylo zklamání, ne však jejich zesměšňování, pohrdání, zatracování. Proč tedy tolik kritiky domácích pochybovačů a často i realistů. Je přece velmi pravděpodobné, že důvodem pro neopakování národních referend v případě Euroústavy modifikované do tvaru Lisabonské smlouvy je obava, že by ve všelidovém hlasování tato smlouva akceptována nebyla. Vkrádá se myšlenka, že by možná velká část Evropanů - pokud by měli možnost - smlouvu odmítla. Je to podobné jako s radarem v českých Brdech. Očekávání, že občané text odmítnou, vede k tomu, že se jim prostě k vyjádření vůbec nepředloží. Již sám tento postoj evropských bossů vyvolává skepsi.

Podobně nespravedlivé se mi jeví hořekování nad tím, že Češi Lisabonskou smlouvu nečetli a přesto jí někteří odmítají. Odhlédneme-li od faktu, že český text smlouvy k dispozici vůbec není, měli bychom se ptát: Proč by jí měli číst, když o ní stejně nemohou rozhodovat a jejich názor nikoho nezajímá? A konečně: odmítání nebo pochybnosti vůči Lisabonské smlouvě přece neznamenají negování evropské integrace. Jestli se mi nezdá vhodné, že byl Ignác z Loyoly prohlášen za svatého neznamená, že odmítám křesťanství. S presidentem Klausem většinou nesouhlasím, ale jeho opatrnost v této oblasti chápu a vítám.

Ne od každého je kritika přijímána stejně

V roce 1966 jsem se v kupé rychlíku z Vídně do Říma náhodně setkal se švýcarským obchodníkem, který jel na mezinárodní zemědělskou výstavu do Bologni. Jeho oborem byla stájová mechanizace, hlavně technologie pro výkrm prasat. Když zjistil, že jsem agronom JZD z Čech, rozhovořil se o nejmodernějších automatizovaných výkrmnách, které podle jeho slov byly ve vyspělých západoevropských provozech běžné. S blahosklonným tónem v hlase politoval české zemědělství, že ničím takovým nedisponuje a shovívavě se snažil mě utěšit, že se jednou snad také tohoto pokroku dočkáme. Jeho neúspěšně zakrývaný soucit až pohrdání úrovní českého zemědělství a glorifikace vyspělosti agrárního sektoru v západní Evropě (která byla, jak jsem se po létech přesvědčil, stejně neoprávněná, jako despekt k zemědělství našemu) ve mně vyvolal zvláštní reakci. Jakkoliv jsem byl z poměrů v ČSR znechucen, situaci ve svém oboru jsem kritizoval, v okruhu svých blízkých a kolegů jsem vybavení, řízení a celkový stav domácího zemědělství označoval jako tristní, cizincův despekt mě rozlobil. Kdybych hovořil s českým kolegou, jistě bych souhlasil, případně se k negativnímu hodnocení připojil (bez ohledu na to, že jsem v té době vlastního porovnání domácího a zahraničního zemědělství nebyl schopen). Ovšem cizinův pohrdlivý tón mě pobouřil. Šel jsem tenkrát tak daleko, že jsem udiveného Švýcara pozval k nám do JZD, že mu ukáži stejně tak automatizovaný a supermoderní výkrm prasat, který je v provozu na našem hospodářství. Samozřejmě jsem lhal, nic podobného jsme neměli. Přesto, že jsme si vyměnili vizitky jsem pevně věřil, že se už nikdy nepotkáme.

Tuhle historku (která mněla pro mě dramatické pokračování) vyprávím jen proto, že se domnívám, že je jinak přijímána kritika, neomalenost, nezdvořilost od cizince a jinak od Čecha. Matka může svému dítěti lát, běda však, když mu nadává nebo ho kritizuje matka cizí. O svých blízkých se nezřídka vyjadřujeme velmi kriticky, pokud ta kritika příjde z úst třetí osoby, obvykle to těžko snášíme. Ne zcela zdvořilé jednání europoslanců s prezidentem Klausem lze tedy stěží posuzovat ve spektru ironický komentářů a parodií britských novinářů a satiriků týkajících se jejich vlastních představitelů. Určitě by britská veřejnost nazírala odlišně karikování královny, kdyby autorem byl český autor. Možná, že tato neschopnost nadhledu je chybou, povahovým defektem. Nicméně existuje, je někde hluboko v našich genech a je asi rozumné s ní počítat.

Sjednocená Evropa je stále submisivním subjektem

V roce 1991 jsem pracoval v odboru zahraničních vztahů na ministerstvu zemědělství. Do Prahy přijel na krátkou návštěvu profesor Cechini (nevím, zda je transkripce správná). Byl to vedoucí týmu odborníků, kteří připravovali Maastrichtskou konferenci a koncepci ES po přijetí tohoto textu. Ital, působící v Brugách, respektovaný vědec, jeden z významných mozků evropské integrace. Setkal jsem se s ním jen krátce, ale naprosto mě okouzlil a nadchl. Hovořil o nutnosti vytvoření silné sebevědomé Evropy, která bude protipólem USA, která bude znamenat konec unipolárního světa. Hovořil o konfederaci evropských států a o účelnosti omezení dominance jediné supervelmoci, která nemá adekvátního oponenta. Byl jsem tenkrát nadšeným eurooptimistou, podobně jako většina mých kolegů.

Na tento rozhovor si jistou hořkostí často vzpomínám. Sjednocená Evropa se mi nezdá oponentem a sebevědomým protipólem USA. Jeví se mi spíš jako jejich submisivní manželka, vždy ochotně plnící i pochybná rozhodnutí amerického prezidenta. O tom už ale psali jiní.