19. 3. 2009
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
19. 3. 2009

Kosovská válka ve zpětném zrcátku

Je velice těžké formulovat jasné a přitom nenapadnutelné závěry ohledně kosovského konfliktu a následných událostí - až po jednostranné vyhlášení kosovské samostatnosti. Prakticky nám chybí pokusy o komplexní a nestranné zhodnocení konfliktu, včetně kontextu předchozích událostí na teritoriu bývalé Jugoslávie. Tento sumarizující text si nemůže klást za cíl nahrazení zmíněných nedostatků. Pokouší se spíše o jinou věc: Poukazuje na skutečnosti, které až příliš často vedly k dezinterpretaci událostí a jejich propagandistickému zkreslování.

Neblahá role Západu při rozpadu Jugoslávie

Západní země, zejména Německo, sehrály v procesu rozkladu někdejší Socialistické federativní republiky Jugoslávie na národní státy roli, která jim principiálně znemožňuje, aby hrály roli nezávislého arbitra v následných konfliktech. To se týká zejména diplomatické podpory při vzniku Chorvatska a následné masivní vojenské podpory tohoto státu. Mnohem méně se už Západ angažoval v podpoře státu bosenských muslimů, a teprve příliv dobrovolných bojovníků z islámského světa a materiální podpora islámských zemí donutily USA k vojenské asistenci i na této straně.

Rozpad Jugoslávie byl následován občanskou válkou. Ve zprávách západních médií z této války byli Srbové často stereotypně zobrazováni jako násilnický národ spojený s komunistickou ideologií a jejich cíle a postupy implicite srovnávány s někdejšími cíli a postupy nacistů. Naproti tomu často - velmi mírně řečeno - problematičtí protivníci Srbů, zahrnujícící na chorvatské straně mj. neonacisty, byli zobrazováni jako legitimní "bojovníci za svobodu". Takto schematizovaný obraz postjugoslávských konfliktů sice vyhovoval potřebám účelové propagandy, nicméně k pravdě měl velmi daleko. Řeči o velkosrbském nacionalismu například, který byl v Srbsku vlivným, ale nikoliv převládajícím politickým směrem, zcela zakryly poměrně zřetelný a omezený cíl, který srbské elity sledovaly. Tímto cílem byla a je ochrana srbských menšin, ať už žijí kdekoliv.

Toto tvrzení lze doložit poměrně jednoduše. Z nejbohatší a ekonomicky nejrozvinutější části bývalé Jugoslávie, totiž ze Slovinska, se jugoslávská armáda stáhla po několika dnech přestřelek v Lublani, které mnozí Slovinci, s nimiž jsem hovořil, označili za jakési spíše operetní představení. (Poněkud jinak mluvili o bojích v pohraničních horách.) Slovinsko ovšem tvoří národnostně homogenní celek a na jeho území nežije žádná významnější srbská menšina. Kdyby měl srbský režim ambice překračující cíl ochrany menšin v nově vzniklých nacionalisticky profilovaných státech, jistě by se vážně snažil bohaté a prakticky nevyzbrojené Slovinsko udržet pod svou kontrolou. To ovšem neudělal. Na druhou stranu ovšem zasáhl proti Chorvatsku a v Bosně, kde žily nebo dosud žijí významné srbské menšiny. Tento cíl sám o sobě neměl nikdy co dělat ani s komunismem, ani s nacismem, ani s fašismem, ani s jakoukoliv jinou propagandisticky diskvalifikující ideologií, byla to prostě "bežná" - čti krvavá a hnusná - občanská válka. Téměř všechny občanské války na celém světě jsou krvavé a hnusné, a týká se to zpravidla všech zúčastněných stran. Pokud chtěl Západ něčemu podobnému zabránit, mohl si hned na počátku snadno spočítat, k čemu povede diplomatické povzbuzování kupříkladu nacionalistických Chorvatů v situaci, kdy na jejich území žije cca půl miliónu Srbů a Srbsko ovládá jugoslávskou federální armádu.

To jsou motivy a parametry konfliktu. Z optiky špinavé balkánské řezničiny na obou stranách se ovšem výrazně vymkly především zločiny spáchané předáky bosenských Srbů. Koncentrační tábory, systematické znásilňování a podobné věci konfrontovaly Západ s něčím, s čím snad ani ti nejotrlejší příznivci "potrestání Srbů za I. světovou válku" původně nepočítali. A byly to právě tyto zločiny plus "etnické čištění", co později umožnilo propagandistický úspěch Kosovské osvobozenecké armády. Ti, kdo chtěli vydávat Srbsko za stranu absolutního Zla, mohli vždy po libosti poukazovat na tyto hrůzné zločiny - a ve spojení se selektivním informováním o srbských, nikoli už chorvatských (a v menší míře muslimských) "etnických čistkách" si vytvořit zásobu emotivní munice, s níž bylo snadné jakékoliv srbské nároky předem diskvalifikovat.

Tento přístup uplatňovaný během válek v Chorvatsku a Bosně byl v plné míře aplikován hned od počátku kosovského konfliktu. Paradigma, v němž všechny požadavky jedné strany jsou za všech okolností vnímány jako oprávněné, zatímco protistrana je vždy předem odsouzena být v neprávu, ovšem nikdy nemůže vést ke stabilnímu a udržitelnému uspořádání. Uznání nezávislosti Kosova Západem, výsledek tohoto kontinuálně uplatňovaného, zaslepeně protisrbského přístupu, je precedentem, který jakékoliv etnické menšině kdekoliv dává právo jednostranně vyhlásit vlastní stát. První plody této faktické destabilizace mezinárodněprávního řádu už známe: Je jím odtržení Jižní Osetie a Abcházie od Gruzie. V zásobě je ovšem více takových případů. Je pouze otázkou času, kdy kosovská samostatnost povede k nové eskalaci etnického konfliktu v Bosně, kde se místní Srbové budou logicky dožadovat stejného práva na odtržení, jaké bylo přiznáno kosovským Albáncům. Žádná právní ekvilibristika a řeči o "výjimečném případě" je od tohoto kroku neodradí. Tolik jen jeden z mnoha extrémně hořkých plodů kosovské krize, ve které Západ coby pretendent na roli garanta mezinárodní stability naprosto selhal.

Geneze a průběh konfliktu

Během poválečné Titovy éry se Albánci v Kosovu těšili rozsáhlé kulturní autonomii a ekonomické podmínky v provincii byly výrazně lepší než v sousední maoistické Albánii. Přes otevřenou hranici proto řada albánských Albánců přecházela do Kosova, kde se usazovala. Spolu s velkou porodností místní albánské populace to způsobilo změnu demografických poměrů - Srbové se v Kosovu ocitli ve výrazné početní menšině.

Část Albánců se ovšem nikdy nesmířila se srbskou vládou. Ozbrojené skupiny byly nicméně ještě v 80. letech naprosto marginální a ani později se dlouho nemohly prosadit proti Demokratické straně Kosova s jejím programem pasivní rezistence.

Situaci změnil až souběh několika faktorů. Slobodan Miloševič postavil svůj mocenský vzestup v srbské politice právě na kosovské kauze a osobně se staral o zesilování represe vůči Albáncům. Kolaps státní moci v sousední Albánii v roce 1997 následovaný rozkradením jejích arsenálů vrhnul na černý trh obrovské množství levných zbraní. To umožnilo do té doby okrajové skupince kosovských maoistů postupujících ruku v ruce s heroinovou mafií založit Kosovskou osvobozeneckou armádu (UCK) a zahájit povstání. Postupně došlo k dalekosáhlé delegitimizaci Rugovových holubic - a poslední ránu jim zasadil sám Západ, když na osudové jednání v Rambouillet pozval velitele UCK Thaciho coby oficiálního zástupce kosovskoalbánské menšiny.

Zde je velmi důležité neztratit perspektivu. Není jistě důvod idealizovat si moderní srbský stát, který na troskách osmanské říše založili obchodníci s vepři. Vždy nicméně šlo a stále jde o stát, s jasně definovanými centralizovanými strukturami, relativně transparentní politikou a předvídatelným chováním v mezinárodním prostředí. Během bosenské války se jeho ozbrojené síly podílely na válečných zločinech, ale následně byl Daytonskými mírovými dohodami uznán za legitimního mezinárodního hráče výměnou za to, že se některých nároků a praktik vzdal. Pouze naprostá zaslepenost může vést politika řídícího jiný národní stát k tomu, aby dal před organizovaným státním společenstvím (byť s četnými a velmi hrubými vadami na kráse) přednost podpoře násilnické extrémistické skupiny spolupracující s drogovou mafií. Pouze černobílá protisrbská propaganda, kterou západní politici nejprve nechali vytvořit, aby jí nakonec sami uvěřili, mohla vést k takovému zhoubnému jednání.

Dokud se neotevřou archívy tajných služeb, bude pořád těžké podrobněji hovořit o UCK. Už odhady počtu členů této guerilly se pohybují v říši hausnumer: Kolísají od pětadvaceti do sta tisíc ozbrojenců. Několik málo známých skutečností o UCK popsala v roce 2001 ve studii "Under Orders" věnované převážně zapojení srbských ozbrojených sil do etnických čistek během náletů NATO, lidskoprávní organizace Human Rights Watch. UCK měla navenek jasnou hierachickou strukturu velení, včetně vojenské policie; nebyl však zaznamenán jediný případ stíhání příslušníka UCK za nepřiměřené užití síly. Výzkumníci byli slovně ujišteni, že existují přísná a jasná pravidla upravující jednání kosovskoalbánských bojovníků; jedním dechem jim však bylo řečeno, že tato pravidla jsou přísně tajná. Kontakty se západními vládami navázané prostřednictvím tajných služeb HRW nijak specificky nedoložila, nicméně několik medializovaných případů dodávek zbraní kamuflovaných jako humanitární pomoc hovoří za vše. A mimochodem: Kdyby tehdy Jan Čulík nesledoval britská média, ale kupříkladu německé televize, mohl vidět v akci jedny z prvních "embedded" reportérů glorifikujících romantický boj "statečných partyzánů". HRW hovoří o modu operandi UCK celkem jasně: Mnoho útoků na srbská policejní a armádní stanoviště bylo vedeno z přilehlých sídel, což následně vystavovalo civilní obyvatelstvo odvetě. Na tom jistě není nic divného: Cílem každého povstalce je přece dosáhnout stavu, kdy se život civilisty stane nesnesitelným a co největší procento bojeschopné populace odejde se zbraní do lesů. Cílem je vyprovokovat protivníka k excesívnímu užití síly - a Miloševiče opravdu nikdo příliš provokovat nemusel.

Otázkou ovšem zůstává, kdy přesně došlo k přijetí strategie založené na vyvolání západní intervence. Jisté je jedno: Muselo se to stát nejpozději po naprosto neúspěšné ofenzívě z roku 1998, která byla do té doby vůbec první akcí UCK s rysy pravidelné vojenské operace. Přinejmenším tehdy muselo Thacimu dojít, že vlastními silami Srby nikdy neporazí. Pak přišel masakr v Račaku vyšetřovaný pro EU finským forenzním týmem. Kompletní výsledky vyšetřování, při němž u nalezených těl nebyl proveden parafínový test (umožňující rozhodnout, zda zkoumaná osoba v nedávné době používala či nepoužívala střelnou zbraň) byly zveřejněny až po válce. Přesto se nicméně Račak stal záminkou k útoku.

Na jednání v Rambouillet zinscenovaném Madelaine Albrightovou Thaci nahradil Rugovu v pozici oficiálně uznaného zástupce kosovských Albánců - a Srbsko bylo konfrontováno s nehoráznými požadavky, které žádný suverénní stát nemohl přijmout. Cílem jednání nebylo situaci vyřešit, ale připravit intervenci NATO. A to takovou, že absolutně zpackanou.

Lewinská, Douhet, Schmitt

Válka se hodila. Skvěle odvedla pozornost od sexuálního skandálu amerického prezidenta k teorii strategického bombardování. Experti se přeli o to, zda nálety samy o sobě mohou vyhrát válku, zatímco na kosovskou půdu nevstoupila noha NATOidního pěšáka a letadla kvůli protivzdušné obraně létala v pěti kilometrech. Proto se občas něco "trochu" nepovedlo: Jako když například v Niši, sídle velitelství 3. jugoslávské armády, spadla kazetová bomba na školu a kliniku. Toxický ochuzený uran a podobné serepetičky už prostě patří k běžnému folklóru amerického válčení, zeptejte se Iráčanů.

Nahoře se létalo a dole na zemi jugoslávská armáda, léta cvičená pro boj s naprostou přesilou, bojovala s UCK a logisticky i dělostřeleckou podporou zajišťovala etnické čistky prováděné jednotkami ministerstva vnitra, soukromými polovojenskými tlupami různých politických extrémistů a místní milicí. HRW zaznamenala několik svědectví Albánců, kterým voják nebo policista pomohl proti loupícím, znásilňujícím a vraždícím tlupám; to však byly jen výjimky. Asi 800 000 Albánců bylo zbídačeno a vyhnáno, aniž by jim superpřesná munice sebeméně pomohla; ale vlastně ano, mnoha desítkám z nich zkrátila nezměrné utrpení, když rakety místo tanků zasáhly třeba autobus s uprchlíky. Mezitím byly ovšem do světa vytrubovány hrůzu nahánějící údaje: V jednu chvíli kosovskoalbánské vedení tvrdilo, že podle jeho seznamů chybí 100 000, nebo dokonce i více příslušníků jeho etnika. Americký State Department to opakoval s ozvěnou - hovořil až o půl milionu zmizelých Albánců. Objevilo se obvinění z genocidy. Léta forenzních expertíz a dalších výzkumů později povedou k nejvyššímu odhadu ve výši 12 000 zabitých Albánců, kosovských Srbů a dalších národností, který publikoval renomovaný vědecký časopis Lancet... Pozitivně dokázána je necelá polovina tohoto počtu.

Až do okamžiku, kdy byli Srbové spolu s Rusy diplomaticky podvedeni, nebylo možno hovořit o nějakém vítězství NATO a jeho spojenců z UCK. Jugoslávská 3. armáda zůstala navzdory astronomickým škodám na infrastruktuře prakticky intaktní.

Byl to tlak otřeseného NATO na Rusko, co pomohlo konflikt ukončit. Miloševič ustoupil na základě dohody, podle níž měla srbské zájmy v Kosovu nadále hájit Moskva, a to až do doby, kdy bude nalezeno životaschopné politické řešení - přičemž územní integritu zbytkové Jugoslávie papírově hájila i rezoluce OSN. Kreml se však velmi záhy dozvěděl, že jeho parašutisty vysazené na prištinském letišti není kudy zásobovat, protože země NATO prostě nevydají povolení k přeletům; že si o vlastním sektoru může nechat zdát; že s ním ve skutečnosti nikdo vážně nepočítá; a snad i nepříliš inteligentnímu, na mnoho způsobů bypassovanému Jelcinovi muselo dojít, že v této obrovské diplomatické blamáži Západu prostě posloužil jako mouřenín, který konečně dostal Srby z Kosova - a teď zkrátka může jít. Závěr kosovské války zdiskreditoval ruské zapadniky takřka fatálně, otevřel prostor k tomu, aby dračí setba evropské ultrapravice v Rusku konečně vyklíčila. Alexandr Dugin začal na akademii generálního štábu přednášet o Schmittově teorii velmocenského prostoru a volat po odplatě za nesnesitelné ponížení. Rusko se maximálně přiblížilo vývojové trajektorii někdejší Výmarské republiky; po vyhlášení kosovské samostatnosti hrozí dominový efekt od Kavkazu až k Podněstří, ne-li rovnou až k Ulsteru. Stálo Západu tohle naprosto zničující vítězství za to?

Závěrem

Jestliže je nepřijatelné vkládat fakta do předpřipraveného propagandistického modelu, jemuž vévodí stereotyp diabolizovaného Srbska, je na druhé straně stejně hloupé mechanicky replikovat srbský mýtus národa-mučedníka, ostatně bytostně propojený právě s Kosovem. Ne, v žádném případě nevolám po tom, abychom zapomněli na Srby hromadně se v roce 1938 hlásící do československé armády. Nejsem z těch, kdo nechtějí slyšet o tradičním přátelství mezi oběma národy. Jenže přátele myslím máme právě proto, aby nám poctivě říkali i nepříjemné věci, aniž nás proto opustí. A přesně tuto službu Srbům dosud dlužíme.

Říkat něco bruselským generálům, kteří jsou právě zaměstnáni přípravou své aghánské porážky, by ovšem postrádalo smysl.

                 
Obsah vydání       19. 3. 2009
19. 3. 2009 Systém jako systém, dyť je to fuk, hlavně když poslouží "naší" věci Stanislav  Kaucký
19. 3. 2009 Vatikán se pokusil uklidnit kontroverzi o kondomech
19. 3. 2009 Revoluce je možná, jen chtít! Milan  Valach
19. 3. 2009 "Demokratická výzva" svolává valnou hromadu
19. 3. 2009 Není frakce jako frakce Pavel  Pečínka
19. 3. 2009 Michael  Marčák
19. 3. 2009 Prodavač vyhodil Angličanku z polského obchodu v Yorkshiru
19. 3. 2009 Jak církev ohlupuje věřící: důvody pro nepřijatelnost antikoncepce Štěpán  Kotrba
19. 3. 2009 Česká televize pokračuje v démonizaci Hugo Chaveze Daniel  Veselý
19. 3. 2009 Ten pořad ČT byl objektivní František  Řezáč
19. 3. 2009 Prohra vlády: stáhla radarové smlouvy
19. 3. 2009 V zájmu objektivity Štěpán  Kotrba
19. 3. 2009 Nebudeme šířit ničí propagandu, ani propagandu prosrbskou Jan  Čulík
19. 3. 2009 Kosovská válka ve zpětném zrcátku Karel  Dolejší
19. 3. 2009 Žádné spáchané zločiny nemohou ospravedlnit bombardování Jugoslávie
19. 3. 2009 Drzostí bylo uznání Kosova
19. 3. 2009 Nový rozpočet Ruska: 1600 miliard rublov proti krízi
19. 3. 2009 Dva různé případy autocenzury, neboli Kšeft přece není všechno Uwe  Ladwig
18. 3. 2009 Papež cestuje do Afriky Štěpán  Kotrba
19. 3. 2009 Podkarpatská Rus jako dar Sovětskému svazu za vše ...
19. 3. 2009 Zpráva o budoucnosti Salvadoru
18. 3. 2009 Proč je Avigdor Lieberman tím nejhorším, co se mohlo stát Blízkému východu
18. 3. 2009 Když mlaskáte, tak méně hlasitě! Miloslav  Štěrba
18. 3. 2009 Pane Juste, spletl jste si dveře Václav  Hála
18. 3. 2009 Kopání do sudetských Němců? Petr  Nachtmann
18. 3. 2009 Krásná nová změna... jako ta stará, pro změnu Karel  Dolejší
18. 3. 2009 Obě sporné výškové stavby na Pankráci žalovány u soudu Petr  Kužvart
19. 3. 2009 Štěpán Kotrba upozorňuje na "aktivismus" Petra Kužvarta Štěpán  Kotrba
19. 3. 2009 Petr Kužvart: "Štěpán Kotrba je konzistentní"
19. 3. 2009 Lobbistická práce developerů?
18. 3. 2009 "Nebylo by problémem vytvořit internetové stránky"
18. 3. 2009 Globalizace kultury - stále hlubší dopady na myšlení lidí i na politiku Boris  Cvek
18. 3. 2009 Propusťte kubánské vězně svědomí, vyzývá Amnesty International
18. 3. 2009 Pokrytectví církve Boris  Cvek
18. 3. 2009 I spravedlivý obchod na rozcestí? Jiří  Silný
18. 3. 2009 Magistrát zahájil novou vlnu změn územního plánu
18. 3. 2009 Širší kontext rozhodnutí v kauze "soudní mafie" Ivan  Brezina
17. 3. 2009 Konec zatlačování, konec mentorování - jasné priority a respekt Karel  Dolejší
2. 3. 2009 Hospodaření OSBL za únor 2009

Slobodan Miloševič, Srbsko a válka v Kosovu RSS 2.0      Historie >
19. 3. 2009 Nebudeme šířit ničí propagandu, ani propagandu prosrbskou Jan  Čulík
19. 3. 2009 Kosovská válka ve zpětném zrcátku Karel  Dolejší
19. 3. 2009 Objektivita britských novinářů byla, je a nejspíš i bude výsledkem svobodného chování   
19. 3. 2009 V zájmu objektivity Štěpán  Kotrba
11. 3. 2009 "Bombardování režimu": O "válce dvou penisů" Jan  Čulík
15. 2. 2009 ČSSD si pozvala na sjezd "přítele z USA", válečného zločince Štěpán  Kotrba
17. 9. 2008 Nelze diktovat vyhnancům Bohumil  Kartous
13. 9. 2008 Gazprom získal klíčový srbský petrokomplex   
12. 9. 2008 9/11 a bilance sedmileté asymetrické války proti terorismu Štěpán  Kotrba
11. 9. 2008 Chorvatsko prý prodalo Íránu ruský protivzdušný systém S-300 Karel  Dolejší
2. 9. 2008 Copak mají Spojené státy nárok odsuzovat humanitární intervence? Část 2. Daniel  Veselý
22. 8. 2008 Copak mají Spojené státy nárok odsuzovat humanitární intervence? Daniel  Veselý
17. 7. 2008 The Economist: Bude prezident Bush po odchodu z funkce postaven za své zločiny před soud?   
17. 6. 2008 Na Bělehrad! Ladislav  Fanta
9. 6. 2008 Schwarzenbergův zájem o lidská práva pouze účelovou pózou? Kateřina  Konečná