Česká energetika na rozcestí

13. 7. 2009 / Jiří Krautwurm

Mimořádné volby v říjnu 2009 budou rozhodující událostí na dlouhá desetiletí dalšího vývoje. Mainstreamová média svoje čtenáře začasté zásobují osobními kauzami protagonistů jednotlivých politických subjektů. Zdůrazňují verbální výstřelky či rodinné poměry jednotlivých politiků nebo vytvářejí zdání bojovné novinářské práce až přidrzlým skákáním do řeči v televizních rozhovorech. Vše je tedy zdánlivě v pořádku a v rámci běžné předvolební přípravy.

Povrchnost takové situace se projeví teprve v okamžiku, kdy se volič začne zajímat o věcnou podstatu témat, o kterých se bude po podzimních volbách rozhodovat. Tématem, které mne opravňuje k silnému tvrzení z prvé věty tohoto článku je téma energetiky. Přesto, že není veřejnosti podáváno způsobem, který by zaručil opravdu široké pochopení, není informací o této problematice málo a není vinou pouze samotných sdělovacích médií, že si lidé většinově neuvědomují v jaké přelomové době se nacházíme. Pro Českou republiku je navýsost naléhavé rozhodnout o dvou energetických tématech s dalekosáhlými a dlouhodobými dopady:

  • dodržení ekologických limitů těžby uhlí
  • realizace dalších projektů civilních jaderných zdrojů

Obě tato témata jsou snad již dostatečně známa, ale není již tolik zřejmé jejich nevyhnutelné propojení. Bohužel velký podíl na zastírání vážnosti situace měli ti představitelé Strany zelených, kteří svými názory potřebu dostatečné národní samostatnosti v oblasti energetických zdrojů pouze bagatelizovali nebo neúnavně až s nábožensky posvátným odporem potírali jakoukoliv zmínku o energetice s přídavným jménem „jaderná“.

Málokdo si totiž uvědomuje, že doba průmyslové civilizace založené na fosilním palivu se pomalu blíží ke svému konci. Tak zvané obnovitelné zdroje jsou bezpochyby dobrá věc, ale není v jejich možnostech pokrýt současné nároky. Zatím jsem od žádného plamenného zastánce obnovitelné energetiky neslyšel, že všichni by se museli radikálně uskrovnit ve své dosavadní spotřebě a způsobu života. Jsou takové koncepty myšleny pro všechny nebo se mají uskrovnit pouze někteří a jiní by užívali stávajícího vysokého materiálního standardu?

V kontrastu s touto domácí situací můžeme pozorovat aktivitu řady arabských zemí na výstavbu vlastních jaderných elektráren, Nic na tom nemění naše zvyklosti uvažovat o těchto zemích jako o zemích rozvojových nebo jako o producentech ropy či plynu, které přece něco takového nemají zapotřebí. Mám na mysli projekty, které začínají dostávat konkrétní obchodní obrysy v Lybii, Egyptě, Jordánsku, Spojených arabských emirátech. Bude velmi zajímavé sledovat, jak se s riziky jaderné energetiky vyrovná tamní mentalita a náboženství. Příklady těchto zemí jsou zajímavé ještě z jednoho pohledu; občas se v Evropě objevují články o projektech zásobování našeho kontinentu sluneční energií z pouštních oblastí právě ve zmíněných zemích. Které představy se nakonec uskuteční, ty evropské nebo ty představy místních vlád? Jaké geopolitické dopady by tyto projekty měly si laskavý čtenář jistě sám domyslí.

Vzhledem k načrtnutým souvislostem nepřekvapí proto změny v postojích k otázce stavby nových jaderných elektráren ani u evropských zemí. Posledním velkým obratem jsou legislativní změny v Itálii, které mají otevřít novou italskou energetickou budoucnost. Za bodem rozhodnutí je situace v Anglii, o dalším zdroji uvažuje Švýcarsko, Nizozemí, nový zdroj plánují v Polsku. Ve výčtu nemůže chybět Finsko, které právě buduje nový blok Olkiluoto 3 a zahajuje proces EIA na Olkiluoto 4, o dalších blocích uvažuje také v místě stávající elektrárny Loviisa a na nové lokalitě na západě Finska.

Jedním z pochopitelných důvodů této evropské jaderné renesance je zanedbání stavby nových energetických zdrojů v předchozím cca 20-letém období. Pro zájemce o stavbu z toho plyne velmi varující závěr: jednak bude třeba dostatečné množství odborníků a také zajištění výrobní kapacity bude problematické při současném zájmu všech stavitelů. Tyto technologie jsou nejen špičkové, ale také poměrně investičně náročné a proto v době útlumu stavby nebyly kapacity rozšiřovány. Budoucí objednatelé budou muset počítat se soupeřením o kapacity také se zeměmi asijskými jako Čína a Indie. Pro dobrou informovanost je vhodné dodat, že tzv. světová hospodářská krize je především krizí atlantického prostoru, neboť Čína stále vykazuje přes 7% tempa růstu HDP, Indie přes 4%, Brazílie může v letošním roce dosáhnout okolo 1% růstu.

V takovém kontextu začíná ČEZ hovořit o společném tendru na dostavbu Temelína, Jaslovských Bohunic a Dukovan. V politické situaci přechodné vlády se zřejmě čeká na souhlasné a dostatečně legitimní stanovisko nové vlády po podzimních volbách. Vzhledem k situaci je logické, že do doby rozhodnutí o české energetické koncepci se tlaky na prolomení těžebních limitů zesílí.

Je na místě se zamyslet nad, ve svých důsledcích tragickou, úlohou bývalého předsedy SZ Bursíka, kterou sehrál v kontextu české energetiky oddalováním rozhodnutí o energetické koncepci země (opřené především o nekritické zveličování možností zemního plynu, zpochybňování orientace na vlastní zdroje, mediální přeceňování možností obnovitelných zdrojů). Sám základní postulát, že jaderná energie je neekologickým řešením a využití například biomasy a biopaliv je naopak lepší ekologickou volbou je problematický. Varovně na to ukázala kauza biopaliv a cen potravinářských produktů z nedávného období. Sama myšlenka o neekologičnosti jaderné energetiky je v podstatě ideologické povahy s historickým původem. V dnešním kontextu se ukazuje jako mylná a překonaná. Je třeba ji znovu posoudit a porovnat její rizika s riziky fosilní energetiky, na které dnes stojí průmyslová civilizace. Možná, že to dokonce ví i pan Bursík, ale z důvodů zřejmých pouze v jeho vnitřním myšlenkovém světě bránil otevření diskuse na toto téma. Pan Bursík se tak stal modelovou postavou pokryteckého a farizejského přístupu západní civilizace ke světu. Nebyla zdůrazňována nutnost opuštění fosilních zdrojů, ale byl zdůrazňován přínos obchodování s jakýmisi povolenkami na znečišťování. Chceš-li znečistit, zaplať a bude ti povoleno. Nezaplatíš-li, budeš ostouzen a vyobcován. Takový světový řád nám musí připadat velmi podivný, zvláště s ohledem na výročí 6. července.

Jak bude očekávané souhlasné stanovisko vlády s dostavbou prezentováno? Největší politické strany svůj souhlas již vyslovily, ale o podmínkách, za jakých se tak má stát se čtenář nedočte.

Podrobnosti ZDEZDE

Finský blok Olkiluoto 3 bude mít ochrannou obálku reaktoru (kontejnment) dvouplášťovou s odolností proti pádu dopravního letadla. Budou dle obdobného standardu postaveny nové bloky i v České republice? Nestejné postoje mají strany k prolomení limitů těžby. Zvítězí názory šetrné ke krajině a bude sestaven harmonogram útlumu uhelné těžební činnosti tak, aby se již občané nemuseli obávat o vysídlení z důvodů těžby? V posledních dnech se často hovoří o krácení rozpočtu České akademie věd, sami akademici hovoří o jejím zániku. Padne za oběť této likvidace také Ústav jaderné fyziky v Řeži? Ve hře jsou kromě výzkumných projektů na zpracování použitého jaderného paliva také otázky české technologické úrovně a vzdělanosti.

Přesto, že nová vláda zřejmě projekty výstavby jaderných elektráren schválí a ovlivní tak naše životy na dlouhá desetiletí, o detailech tohoto rozhodnutí mnoho nevíme a o ekologických souvislostech snad ještě méně. To je bohužel smutné a pro tak závažná rozhodnutí nedostatečné.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 13.7. 2009