Schodky do nebe

1. 9. 2009 / Miroslav Patrik

Česká republika chce příští rok za dopravní stavby utratit rekordních asi 85 miliard korun a ještě si někde půjčit 35,5 miliard korun. Už teď ale víme, že na léta 2011-2 nám prý chybí dalších 59 miliard korun. Je tedy opravdu nutné realizovat tyto stavby právě teď v tak v masivním rozsahu? Nebylo by účelnější stanovit priority, které rychleji pomůžou lidem od nadměrné dopravy a zvýší bezpečnost cestování, ptá se Miroslav Patrik.

Ministr financí Eduard Janota nyní přemýšlí, zda státní dluh má být 170 miliard Kč, nebo až 230 miliard Kč, a zda má tedy sáhnout do sociálních závazků státu a ještě k tomu zvýšit DPH. Vidíme však i jinou cestu. Mohl by ubrat z výdajů aspoň 30 miliard korun na neodůvodněné dopravní investice. Jejich seznam najde v návrhu rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury na rok 2010.

Česká republika si na dopravní stavby v minulosti snadno půjčovala, dluhy ale splácí pomalu. Nyní je otázkou, jak dlouho ještě to půjde, neboť zájemců o půjčky je více než volných peněz. Varuje případ Lotyšska, kterému dnes půjčí jen Mezinárodní měnový fond, a za velmi tvrdých podmínek.

U nás se pokračuje v bezkoncepční praxi "postavit cokoliv kdekoliv". Ukázkou je Jihomoravský kraj, kterým vedou napříč dálnice D1 a D2 a k tomu ještě kus rychlostní silnice R52. Jiné kraje mu musejí takovou koncentraci betonu závidět, ale na jižní Moravě se to zdá některým málo. A tak v první linii betonářů a majitelů pozemků je teď zájem dokončit R52 v úseku Pohořelice - Mikulov, která by řidičům zkrátila jízdní dobu z Brna do Mikulova o neuvěřitelných 7 minut. Stálo by nás to pakatel, pouhých 9 miliard Kč. Zájemce nechť si pak tuto částku rozloží na složku nesmyslnou a složku předraženou. Pokud jde o samotnou nesmyslnost, detaily zveřejnil v červenci Nejvyšší kontrolní úřad.

Silnice R52 je dobrým příkladem toho, že velké dopravní investice lze realizovat jen s co největší rozvahou a hlavně podle nějakých objektivních hledisek. Takový seznam dopravních staveb existuje, byl sestaven v roce 2005 s pořadím podle multikriteriální analýzy. Bohužel se jím nikdo neřídí, protože o tom, co se má kde a kdy stavět rozhoduje stavební a lokální lobby, nikoliv dopravní potřebnost, vysoká nehodovost a negativní vlivy na zdraví občanů. Předchozí koaliční vláda stanovení priorit dopravních staveb na žádost Strany zelených podpořila, ale znovu z ní nějak sešlo. Přitom od března je známo, že máme kolem tří set rozestavěných staveb, kterým chybí téměř 100 miliard korun.

Důkazem takové absurdity může být Brno, kde by měla být prioritou urychlená dostavba velkého městského okruhu a snad příští rok dokončení první části odstavného nádraží. Na obě tyto vysoce rozestavěné stavby ale nejsou peníze, takže si stát musí vzít na okruh půjčku 2,1 miliardy korun a na odstavné nádraží 760 mil. korun. Naopak zcela nepřipravené a veřejností a odborníky ostře kritizované odsunované železniční nádraží za 20 miliard korun je novou "velkou" prioritou, takže na příští rok se kupodivu našlo 560 mil. korun. To jsou ale paradoxy...

Ještě větší kuriozitou je snaha utrácet v době krize za bezvýznamné vodní stavby, jako je vodní cesta z Českých Budějovic do Týna nad Vltavou, splavnění Berounky v Radotíně, lodní zdvihadlo na Slapech nebo jez v Děčíně. Na tyto stavby se má příští rok vydat pouhých 200 milionů korun, avšak to je jen rozcvička, celkem mají stát 9,4 miliardy korun.

Účinná kontrola na Ministerstvu dopravy či na SFDI tedy buď stále chybí, nebo pokud je, pak impotentní. Státní molochy jako je Ředitelství silnic a dálnic ČR, Ředitelství vodních cest ČR a Správa železniční dopravní cesty za jejich selhávání při nakládání s obrovským veřejnými penězi je třeba zrušit nebo aspoň radikálně zreformovat, protože na svou činnost odborně a morálně nestačí. Nebo aspoň hned zavést důsledné kontrolní mechanismy s velkými pravomocemi za účasti zástupců veřejnosti, nikoliv snadno zlobbovaných politiků.

Pak by se třeba nestalo, že Stavbou roku 2008 bude most přes řeku Odru na dálnici D47, jehož cena byla nejméně o 600 miliónů korun vyšší, než být mohla. O kolik? O polovinu. Představte si, že šílená čísla, která teď na nás křičí z uvažovaného schodku státního rozpočtu by začala právě takovým tempem klesat!

Autor pracuje v neziskovém sektoru v oblasti ochrany životního prostředí. Článek vyšel v mírné úpravě dne 24. 8. 2009 v Literárních novinách.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 1.9. 2009