Politizace vědy v pojetí Václava Bělohradského a Jana Matonohy je cesta špatným směrem

14. 9. 2009 / Vladimír Wagner

Když jsem si ze záznamu poslechl příspěvek přednesený Václavem Bělohradským na kolokviu o otázkách vědy a politiky, jež pořádalo čerstvě ustavené sdružení Athenaeum pro 21. století, a dva příspěvky Jana Matonohy v Britských listech ZDE ZDE, tak jsem se upřímně řečeno přímo vyděsil. Podle mého názoru udělali tito pánové pro vědu a její postavení v našem státě medvědí službu. Navíc, pokud by se uskutečnila jejich vize "politizace" vědy, tak by to podle mého názoru, byla cesta velmi špatným směrem.

V následujících řádcích se pokusím popsat mé hlavní námitky proti předloženým vizím Václava Bělohradského a Jana Matonohy. Pochopitelně si nemůžu být jistý, zda jsem úplně správně interpretoval to, co předkládají. I když reakce publika nejen na zmiňovaném kolokviu (viz třeba Antonín Kostlán na svém blogu) i článek mladého kolegy Hynka Bíly , vyjadřující se k článku Jana Matonohy, ukazuje na to, že přinejmenším část posluchačů a čtenářů jejich názory interpretovala podobně. Určitým problémem je, že vystoupení Václava Bělohradského není na webu veřejně přístupné, ovšem některé jeho názory prezentované na kolokviu lze na internetu najít v jiných jeho vystoupeních.

Společnost potřebuje kvalitní vědu i kvalitní průmysl či zemědělství a řadu dalších oblastí. Potřebuje základní výzkum, který se provádí pro čistou touhu poznávat a jehož využití si zatím ani nedokážeme představit. Stejně tak však potřebuje i výzkum aplikovaný, který už směřuje k poznatkům v současnosti využitelných a nezbytný je i cílený vývoj, který vylepšuje vlastnosti stávajících výrobků. To nejde bez úzké spolupráce vědců v různých směrech bádání, vysokých škol, mimouniversitních výzkumných organizací i průmyslu a pochopitelně i veřejnosti. Je potřeba, aby co nejvíce lidí bylo přesvědčeno, že bez žádné ze zmíněných složek se neobejdeme. V dané chvíli je ohrožena věda u nás. Hlavně ta její část, kterou lze označovat jako základní výzkum. A je třeba se snažit o její záchranu. V následujících řádcích se pokusím ukázat, proč si myslím, že vystoupení Václava Bělohradského jde úplně jiným směrem.

Pozitivní a negativní hrdina ve vědě v pojetí Václava Bělohradského

Své vystoupení zahájil Václav Bělohradský kritikou vědců a jejich postoje k veřejnosti. Pro příklad se obrátil do oblasti genetiky a biotechnologií. Námitky některých vědců k označování potravin obsahující GMO označil za přiklad arogance vědců a jejich paranoické nedůvěry k veřejnosti. Ovšem už neřekl důvody, které ke zmíněným námitkám tyto vědce vedou. To, jak byl daný druh organismu získán, totiž nic neřekne o tom, jaké škodlivé či užitečné látky obsahuje a zda může zdraví spotřebitele ohrozit. Tato informace tak pro něj není ve skutečnosti nijak přínosná. Působí do značné míry jen díky kampani aktivistů, kteří ze slova GMO vytvořili symbol zla. Jako negativní hrdiny vybral Václav Bělohradský vědce, kteří se zabývají výzkumem genetiky, biotechnologií i využití GMO a spolupracují při tom s praxí. Mezi hlavní zařadil jednoho, kterého potkal na besedě o GMO v Olomouci . Václav Bělohradský si už jeho jméno nepamatoval, ale ví se, že to byl Jaroslav Petr. Příkladem pozitivního hrdiny pak pro něj je Miroslav Šuta, který spolupracuje s aktivistickými organizacemi typu Greenpeace.

Pro objasnění postoje Václava Bělohradského k vědě je možno využít právě jím přednesený spor s Jaroslavem Petrem. Ve svém vystoupení v rámci kolokvia sdružení Athenaeum zmiňuje Václav Bělohradský dopis, který mu Jaroslav Petr napsal a kde reagoval na rozhovor Jana Vedrala s Václavem Bělohradským . Zde Václav Bělohradský jako příklad nesmyslné vědy uvádí přenos genu pro světélkování s medúzy na prase. Říká, že si nedovede představit, že by něco takového mohlo něco užitečného přinést a byl by tak pro takový výzkum jasně stanovený důvod. Že si dovede představit jen využití světélkujícího prasete jako hračky. Já nejsem genetik, pouze jaderný fyzik, ale přesto vím, proč právě gen pro světélkování se při zkoumání toho, jak se geny přenášejí, využívá. Jeho přítomnost či nepřítomnost, případně jestli je jeho funkce povolena či zablokována, se dá lehce zjistit. Dá se tak velmi efektivně studovat procesy přenosu genů a možností blokace jejich funkcí. Zatím jde o základní výzkum genetických procesů, ale pokud se naučíme účinně blokovat konkrétní geny, bude to cesta třeba k odstranění řady geneticky podmíněných chorob.

Znám Jaroslava Petra i Miroslava Šutu. Jaroslav Petr je vědec, kterého určitě nelze označit za člověka s postojem "bádám, veřejnosti neruš mě", který kritizuje Václav Bělohradský. Intenzivně píše populární povídání o genetice a biotechnologiích pro řadu časopisů a novinových příloh, často vystupuje i v rozhlase. Setkávám se s ním v redakční radě časopisu Vesmír a jeho fantastický přehled o historii i nejnovějším vývoji těchto oborů mě vždy fascinuje. Své vědomosti intenzivně uplatňuje při psaní velice přístupně napsaných populárních článků například pro mého oblíbeného Osla. Když už se zde zmínily geny pro světélkování, tak je zde příklad jeho informace o světélkujících štěňatech, uveřejněné právě na tomto internetovém serveru. S Miroslavem Šutou jsem se několikrát střetl v názorech, tentokrát v souvislosti s oblastí jaderné energetiky a vlivu ionizujícího záření. Také jsem musel zvolat: "Mýlíte se a mystifikujete veřejnost". Nejspíše bych tak byl Václavem Bělohradským posazen k Jaroslavu Petrovi a dalším záporným hrdinům. Na druhé straně jsem ovšem v řadě textů Miroslava Šuty našel řadu pro mě velmi užitečných informací a před jeho znalostmi a přehledem mám respekt.

Myslím si, že kdyby Václav Bělohradský stál o poznání, tak by se nad dopisem Jaroslava Petra trochu zamyslel. Případně by se podíval na informace, které se tématu týkají. Nemohl by pak použít tak prvoplánově zjednodušeného dělení na kladné a záporné hrdiny. Bohužel se mi však zdá, že Václavu Bělohradskému ani tak nejde o vědecké bádání a o to, aby vědci o svých poznatcích co nejlépe a nejsrozumitelněji informovali veřejnost. Ve svém postoji k vědě se spíše řídí svým subjektivním názorem na genetické manipulace (jadernou energetiku ...) a tím, jak příslušný vědec či vědní oblast naplňuje jeho ideologické a politické představy.

Základní, aplikovaný a cílený výzkum

"Věda je inherentně politická už tím, jestli se rozhodneme zkoumat solární energii, možnosti energetické efektivity, čisté uhlíkové technologie, jaderné štěpení či jadernou fúzi (každá z těchto priorit povede k trochu jinému světu a životnímu stylu)"

Jan Matonoha

Jak jsem připomněl na začátku, je v současné hlavně ohrožen základní výzkum. Tedy ten, který se provádí pro čirou touhu po poznání. Chceme zjistit, jakým způsobem to v přírodě funguje. Nemáme představu zda a jak by naše poznání mohlo být užitečné. A už vůbec ne, jak může jeho případné využití v budoucnu ovlivnit společnost (ať pozitivně či negativně). Zajímá nás tak poznání, jak se přenáší geny, jak fungují, jak příroda dokáže jejich funkci zablokovat či odblokovat. A zkoumáme to pomocí genu pro světélkování. Jestli se získané poznatky budou k něčemu hodit, není podstatné (i když v tomto případě je velmi pravděpodobné, že ano).

Ovšem Václav Bělohradský i Jan Matonoha posuzují vědu nejen podle toho, jestli vede k užitečnému výstupu (o což se snaží lidé prosazující současnou reformu), ale ještě ji třídí podle toho, zda podle jejich hlediska vede k pozitivnímu politickému a společenskému vývoji. Nezabývají se tak základním výzkumem, ale aplikovaným a ještě spíše cíleným vývojem. Tomu nasvědčuje i to, že velkou část svého vystoupení věnoval Václav Bělohradský apriorní kritice patentů a patentového systému. Výsledkem základního výzkumu je publikace, která je otevřena všem, a žádné patenty zde nefigurují. Existence patentů a patentový systém má své důležité funkce v oblasti aplikovaného výzkumu a cíleného vývoje. Zde pomáhá hlavně zainteresovat do financování výzkumu a vývoje co nejvíce subjektů. Kromě pozitivních existují v patentových systémech i negativní prvky. Ovšem jejich rozbor a případné odstranění je už pro jiný a delší rozbor. A hlavně se netýká výzkumu základního.

Co si Jan Matonoha z příspěvku Václava Bělohradského nevzal

"Nedávno v deníku E15 ekonom Matěj Šuster z Liberálního institutu velice odvážně zhodnotil na základě názvů několika (mých) studií relevanci celé oblasti literární teorie. Odvaha, s níž si velmi rázně a apodikticky podrobil teritorium, k jehož hodnocení mu myslím podle všeho chybí kvalifikace, je záviděníhodná a svou velikostí nepřímo úměrná argumentační nasycenosti jeho textu."

Jan Matonoha

Jednou ze základních tezí, která ve vystoupení Václava Bělohradského figurovala, byla kritika vědců za jejich aroganci vůči laické veřejnosti. V tomto případě se ovšem Jan Matonoha zachoval podle úsloví "obrazu svého v zrcadle nepoznávám". O tom, že je Matěj Šuster člověk, který vše, a tedy i vědu, posuzuje a sortuje prizmatem ideologie, jsem už na Britských listech psal. Ovšem i on je součástí veřejnosti a značně skeptický pohled na tu oblast společenských věd, kterou se Jan Matonoha zabývá, sdílí značná její část. Lze se o tom přesvědčit ve většině diskuzí, které se pod články s tématikou financování vědy a Akademie věd objevují. Předpokládal jsem, že ideologicky vedenou kritiku své práce Jan Matonoha využije pro populární a veřejnosti srozumitelné povídání o svém bádání, které laiky zaujme. Čekal jsem, že ukáže, co je na této vědní oblasti tak fascinujícího, že se ji rozhodl věnovat. Ideologicky zaťatého Matěje Šustra by patrně nepřesvědčil, ale mohl by o smysluplnosti bádání svého, mateřského ústavu a v širším kontextu i Akademie věd přesvědčit řadu jiných čtenářů. K mému velkému zklamání se nic takového neobjevilo. Naopak Jan Matonoha vystoupil s příspěvky, které podporují podobě ideologické a politické sortování vědy, jaké se objevuje u Matěje Šustera. A jak už upozornil Hynek Bila, do značné míry se postoje obou pánů v tomto směru shodují.

Zklamání z prvního kolokvia sdružení Athenaeum

Na rozdíl od Jana Matonohy jsem se zařadil mezi ty, kteří byli vystoupením Václava Bělohradského a jeho výzvami pro vznik autentické levice zklamáni. Podle mého názoru ovlivnilo, z mého pohledu negativně, toto vystoupení i další průběh kolokvia. Na jeho příspěvek musel reagovat ve své řeči Jiří Zlatuška. Jak jsem několikrát připomínal, potřebuje naše společnost kvalitní vědu (školství, průmysl ...). Podmínky pro její fungování by měly existovat stále. Nemělo by to být závislé na tom, jestli je u moci "autentická levice" či "autentická pravice". Moje představa byla, že by se na takové půdě hledal konsensus, jak podmínky pro vědu a její plodnou interakci s dalšími složkami společnosti a veřejností v našem politickém prostředí zajistit. Mám dojem, že některým účastníkům o vědu moc nešlo a přenesli sem spíše politický boj. Myslím, že to není dobrá cesta. Právě takové procesy pozorujeme na naší politické scéně, kde se politici, místo hledání konsensu při řešení konkrétních problémů, věnují pouze boji za vítězství svého ideologického směru či konkrétní politické strany. A to bez ohledu na následky. V tomto názoru mě utvrdila i další epizoda z kolokvia, kdy Jiřina Šiklová vyhnala od mikrofonu Jiřího Chýlu, aby mohla agitovat pro podpis "Několika vět 2009".

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 14.9. 2009