Je Akademie věd České republiky reziduem "socialistického krmníku"?

30. 9. 2009 / Anděla Horová

Se zájmem sleduji osudy svého bývalého pracoviště – AVČR – a také si velmi dobře pamatuji bitvu o jeho zachování po roce 1989, kdy ho tehdejší ministr kultury Milan Uhde označil za „socialistický krmník“. V roce 1990 byla hlavně díky drastickému snížení počtu pracovníků Akademie zachována a posléze byl zaveden systém grantů, jehož fungování také dosud není zcela jednoznačně pozitivní. Že tehdy odešly tzv. nomenklaturní kádry, bylo potěšující, ale do penze byli bohužel například posláni i badatelé, kteří byli na vrcholu svých tvůrčích sil, nijak se v totalitním režimu neangažovali a výsledky jejich práce byly uznávány i v zahraničí. Je otázka, zda se právě tento moment nebude v současné těžké chvíli zase opakovat.

Soudný člověk jistě nepochybuje o smyslu „základního výzkumu“ (objevování a řešení Neznámého) v tom nejširším kulturotvorném a civilizačním významu, nejen jako zdroje nových technologií, vylepšování výroby a podobně. Horší už je to s představou, jak by měly takové instituce fungovat, kdo by měl užívat výhod soustředěné vědecké práce (třeba bez pedagogické zátěže) a jak a kdo by měl výsledky této práce kontrolovat. Jde samozřejmě o státní finance a není proto divu, že v době krize a vysoce schodkového rozpočtu na příští rok se otázka zachování Akademie znovu vynořila. Politikové zde jistě nechtějí rušit něco, co by doposud fungovalo zcela uspokojivě, chtějí buď jen ušetřit nebo přesunout finance (lobby?) do jiných sfér (vysoké školství), protože tam chybí peníze také.

Mohu samozřejmě hovořit jen o práci v oboru humanitních věd, ale domnívám se, že člověk, který jde po stopě nějakého problému, počíná si ve všech oborech stejně. Snaží se především odstranit nebo alespoň eliminovat všechny překážky, které mu brání cestu dokončit. A to zejména včetně konkurujících kolegů. Uvnitř výzkumných institucí tudíž především zuří lítá konkurenční bitva, neboť finanční prostředky byly, jsou a budou vždy omezené. Není tedy divu, že zejména systém grantů, kdy adept musí podat dost složitý a pracný projekt a počkat téměř rok na výsledek, nahrává pochopitelně různým manipulacím v odborných komisích, které granty posuzují. Co je však horší, především brání soustavné výzkumné práci, která může také trvat několik let (granty bývají nejvýš čtyřleté a pokračování je nejisté). Naštěstí (snad až na výjimky) lidé „postižení“ infekcí badatelské vášně mívají i soudnost a dlouhodobé projekty se snaží ufinancovat v rámci tzv. ústavních úkolů. V získávání grantů jsou někteří šikovnější, jiní méně. Nikterak to však nezaručuje kvalitu vědecké práce.

Není jistě žádným překvapením, že státní peníze (i jejich žalostné zbytky) jsou silným lákadlem pro různé mocenské sestavy, které se snaží provoz institucí ovládnout, aby nemuseli čelit konkurenci. Až na výjimky to obvykle bývají ti, kteří hlubinně a zásadně rozumějí svému oboru, znají jeho deziderata a mezery, nejsou ani leniví ani amorální. Mají však své preference odborné i osobní, takže by měl asi existovat pozitivní mechanismus, který by těmto skupinám bránil setrvávat na mocenských pozicích příliš dlouho (např. limity pro vykonávání vedoucích funkcí či jejich manipulativních prolongací, redakce odborných časopisů, sestava vědeckých rad apod.). S tím souvisí pochopitelně silný protekcionismus, který je zabydlen v českém prostředí odjakživa.

Tlak na další úsporná opatření bude nejspíš všechny tyto negativní momenty, které brání skutečnému základnímu výzkumu, ještě dále zhoršovat.

I když zatím nikdo nevymyslel a patrně nevymyslí ideální způsob, jak financovat vědu, domnívám se, že pro výzkumná pracoviště by měly fungovat stejné principy jako v jiných oblastech svobodného demokratického života (existuje-li vůbec). Pokud stát zachovává vůbec nějaké státní (či národní) instituce financované z veřejných prostředků, měl by se rozhodnout, jak jim poskytnout v rámci „porcování medvěda“ určité snad spravedlivé (poměrné a přiměřené) finanční prostředky, ale zároveň trvat na vytváření konkurenčního prostředí. Nelze dost dobře jmenovat například nějaké komise, které by kontrolovaly četnost a úroveň badatelské produkce, její užitečnost a podobně, jak mnohokrát v diskusích zaznělo. Vědec všech oborů je totiž bytost natolik zaujatá, že rozhodně až na výjimky nepředpokládá, že si bude někde v tichu a nezávisle bádat (to je romantická představa z dob soukromých učenců či mecenátu církevního a šlechtického), ale bude se velmi prát o to, aby ostatní (zejména kolegové, v čemž se neskrývá nějaká arogance vůči veřejnosti, ale znalost reálného referenčního rámce) uznali jeho pravdu (teprve v oblasti výzkumu aplikovaného může mít hlavní slovo veřejnost, která eventuální objev či přínos přijme a využije). Snaha badatele publikovat výsledky badání nebo usilovat o různé „poloprovozy“, které by ověřily jeho myšlenky v praxi, je natolik silná, že tvoří (zase až na výjimky, ale ty si kolegové vždy pohlídají, pokud ovšem nepřevládne protekcionismus!) přirozenou zpětnou vazbu, která prověřuje kvalitu práce, ale také smysluplnost každého nesmyslu.

Dnešní Akademie tedy zjevně už dávno není „socialistickým krmníkem“, ale stále to není instituce svobodná, to znamená seberegulující a také nemanipulovaná kýmkoli a čímkoliv zvenku. Šetřit se dá jistě na lecčems. Jen se člověk občas musí pousmát, jakým způsobem šetří „stát“, tedy ti, kdo o tom všem rozhodují. Asi jako nezvedené dítě: na hračky a billboardy musí být vždycky!

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 30.9. 2009