Pohádka o Češích a o Němcích aneb Jak se české země staly opravdu české

30. 10. 2009 / Alice Burdová

S velkým zájmem čtu polemiky, které způsobila Vaše recenze na knihu historičky Mary Heimann. Sama studuji historii, ale také literaturu a zajímají mne různé příběhy, které si o sobě jednotlivé národy vyprávějí. Pohled Mary Heimann se mi zdá velmi zajímavý. V Česku ale populární moc nebude :-)

Jako příspěvek jsem napsala jsem pro odlehčení krátkou ironickou pohádku o tom, "jak se české země staly opravdu české", na motivy Vaší recenze. Pokud se Vám bude chtít, tak ji můžete otisknout. Je to ale spíš taková blbost, takže pokud ne, tak nic.

Zdraví a pevné nervy přeje

Alice Burdová

Bylo nebylo, být ale muselo. Bylo jednou jedno království, které se nazývalo Habsburská říše. Žilo zde mnoho rozličného lidu, s různými zvyky a obyčeji. V českých zemích, které byly součástí té říše, žili vedle sebe vcelku pokojně Češi a Němci. Ačkoliv se občas popichovali, nikdy se nebili.

Jednoho dne se pan král rozhodl, že půjde do války. A taky, že ano. A všichni jásali a výskali a šli, mašírovali a mysleli si, že budou zase brzo doma. Jenomže válka byla dlouhá a krutá.

Jednoho dne, kde se vzal, tu se vzal, objevil se pán, který si začal říkat Tatíček. Nikdo ho nezval, nikdo ho nečekal, ale byl zde.

A ten Tatíček zvolal: "Dost! Chceme mít svého pana krále!", a myslel tím Čechy a tím panem králem měl být on sám. A jak řekl, tak udělal. Svolal vlastní armádu a začal bojovat proti panu králi a po dlouhém boji zvítězil.

A tak byl panem králem on a Češi měli svoje království. Češi jásali a tleskali a jali se obdivovat pana Tatíčka. Zpívali svoje písně, slavili svoje svátky a o Němce se moc nestarali.

Začali se taky trochu naparovat a Němci to moc rádi neměli a tak se pro jistotu taky naparovali. I kde se vzal, tu se vzal, jednoho dne tady byl mocný kníže, kterému říkali Vůdce. A ten, jak to už tak chodí, rozbil království Tatíčka na maděru.

I tu se začali Němci zase ještě víc naparovat a bít Čechy hlava nehlava. A potom, když byl konečně zlý kníže poražen silami dobra, tak začali Čechové odplácet Němcům za to všechno příkoří a taky je bili hlava nehlava. Dostali ale také nápad, jak ukončit to věčné handrkování.

Jednoho dne, sluníčko pěkně svítilo, řekli Němcům, že už v jejich království pro ně není místo. A Němci si zabalili svoje malé uzlíčky a odešli. A od té doby tam Čechové žijí sami a jsou moc šťastní. A jestli neumřeli, tak tam žijí spokojeně dodnes.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 30.10. 2009