Kluci-politici a poctivci-úředníci

28. 12. 2009 / Vladimír Blažek

V nás lidech se perou mnohé tendence, mající hlubší evoluční význam a příčiny. Při pohledu na politickou sféru mi vynikají zvláště dvě protichůdná snažení, v každém jednotlivci jinak a s větší váhou jednoho nebo druhého. Tento vnitřní svár platí především pro mužské představitele, což má také svůj důvod a specifické souvislosti (pozor nejsem ani femininista, ani antifemininista, ani sexista, jak snad vyplyne dále...). První z těchto dvou směřování je snaha o získání vyššího sociálního statusu, tedy vyššího postavení ve společenské hierarchii a spolu s tím lepšího přístupu ke zdrojům, vyšší šance k získání partnerky a tím možnosti mít potomky (v dřívějších dobách -- více potomků) a šířit své vlastní geny do dalších generací společně s osobními názory a způsoby chování. Kdo by nechtěl více peněz, aby se měl on a jeho blízcí lépe?

Ale na druhou stranu (a zřejmě spíše), kdo by nechtěl více peněz a majetku proto, že ti druzí mají ještě více? Tato snaha je legitimní a je do značné míry „motorem“ sociálního dění, tvořivosti, pokroku. Umožňovala přežívání, což se odráží ve vazbě na hladinu pohlavního hormonu testosteronu (zde je jedna z příčin, proč u žen je „všechno trochu jinak“, i když i ženy mají trochu testosteronu). Nejen to. Ti z nás mužů, kteří máme více tohoto hormonu – tohoto našeho „životabudiče“ – máme i mnohé znaky, podle kterých nás ženy poznají. Máme jiné rysy obličeje, ochlupení, chování. Tím poznají jednak, že máme funkčnější obranný systém, ale také, že si spíše nenecháme hned tak něco líbit.

Druhým z oněch vybraných dvou směřování v chování lidí je snaha podporovat společné bytí a úděl, snaha, aby se i ti druzí (partnerky, děti, blízcí) měli dobře, čímž vzroste síla a odolnost komunity, jejímiž jsme členy. Umožňovala také přežívání, ale jinými evolučními mechanismy. Snaha spolupracovat a být altruistický je mimo jiné podporována hormonem oxytocinem, typickým hormonem žen se zvýšením hladiny v období před porodem (a zde je jedna z příčin, proč u žen je „všechno trochu jinak“, i když i muži mají trochu oxytocinu). Prosociálnost a vyhýbání se konfliktům jsou doplněny konformitou, tedy napodobováním chování druhých, častěji těch vůdčích a méně konformních. Konformita navíc sbližuje a zvyšuje pocit sounáležitosti, účastenství jedince na dění ve skupině.

Soutěživost a konformita se do značné míry testují a utvářejí v “mládežnických“ hrách. Bojové hry kluků, předvádění se před děvčaty, dokazování síly a umu před kamarády jsou obvyklým zaměstnáním teenagerů, a to dokonce v dnešních počítačových dobách, kdy vyšší výskok při tanci masajského mládence ve východní Africe je nahrazen vyšším skóre ve hře „Batman: Arkham asylum“ na konzoli PlayStation3 nebo Xbox360. V zápalu her ztrácejí hoši pojem o realitě světa, vytvářejí si jakýsi virtuální svět sám pro sebe, v jehož rámci se učí být tvořivější a úspěšnější. Druhý pól má podobu utváření part a bratrstev na život a na smrt, zpečetěných tajemstvími, které se neprozrazuje ani na čejenském mučícím kůlu. Někteří si přinášejí do dospělého života zkušenosti a zralost, jiní dál pokračují v hrách, aniž by si to uvědomovali.

Ano, v tomto případě mluvím o politicích, přesněji o mnohých politicích, o politicích-klucích. Problém je jen v tom, že tito politici-kluci nemívají smysluplnou a fungující zpětnou vazbu o předpokladech pro naplnění dosažených vysokých statusů v hierarchii a o důsledcích cesty k němu pro ostatní. Není divu, že pak rozhazují, ukazují se na odiv a nedohlédnou k nám dolů (na nějaké politické mikroskopy není čas, když je potřeba poprat se o vedlejší bábovičku na společném pískovišti). Na ně je i demokracie bezzubá, bohužel.

A jak jsou na tom ti konformnější z bývalých kluků? Ti se stávají poctivými úředníky. Plní přidělené úkoly i osobní nápady a mnozí své schopnosti projevují také snahou dosíci vyšších postů a míst. Ne však soubojem, ale prací. Leč pro ně platí Parkinsonovy zákony bez ohledu na to, jestli motivací je dokazovat si vyšší post počtem podřízených nebo se alibisticky opírat o podporu druhých. Jak pan Parkinson dávno ukázal, poctiví úředníci konec konců zvyšují náklady státu a těžkopádnost jeho fungování. Bohužel, protože oproti nezodpovědným nedospělým hejskům jsou ve vládních funkcích oprávněně a opakovaně oblíbení (myslí to s námi spíše dobře a méně se dívají na plnost svých kapes).

Dodatek: Ženy političky a vládní úřednice do tohoto modelu většinou moc nezapadají. Asi z důvodu, že již odpradávna musely ženy skutečně dospět (ve smyslu být dospělá), aby mohly plnit roli matky. Už proto by jich na naší politické scéně mělo být více.

RNDr. Vladimír Blažek, CSc. pracuje na Katedře antropologických a historických věd Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 28.12. 2009