O jazycích, o Finech a o světě obecně

14. 1. 2010 / Karel Hušner

Víte, že ve Finsku se žáci povinně učí švédsky od 1. třídy základní školy, a že mají v ústavě, že všude, kde žije alespoň 10% Švédů, musí být názvy obchodů či ulic dvojjazyčné? Dokážete si něco takového představit u nás - s němčinou?

Prakticky všichni Finové umí švédsky, cca 80% jich umí anglicky, 50% německy a 30% (!!) rusky. Když jsem se podivoval a ptal se na efekty, bylo mi řečeno: Podívejte se, my jsme celkem malý národ.

V Britských listech, které si rád pravidelně čtu a konfrontuji si své pohledy na naši současnost i minulost s pohledy řady zasvěcenějších, je v poslední době řada článků nejen kritických, ale ve své podstatě i smutných. A vzhledem k reálnému vývoji to ani jinak být nemůže.

K znalosti cizích jazyků, píše Karel Hušner.

Začnu "dávnou" minulostí. I já mám podobné zkušenosti jako pan Josef Vít, a to jak z období základní školy, tak i jedenáctiletky (dnešního gymplu) a později i z ČVUT, VŠE, Institutu řízení i z obhajoby kandidatury. A musím rovněž konstatovat, že pokud něco nepoužíváte - ač jste to ve své době - celkem obstojně uměli, tak to pozapomenete. Ale (!) - rychle se pak do toho "vpravíte", když budete muset.

Za té t.zv. totality bylo sice možné učit se cizím jazykům velmi levně, ale prakticky (kromě na čtení knih v těchto jazycích) to nemělo skoro žádný význam. (Až na to, že bylo možno poslouchat nerušeně zahraniční rozhlas, pozn. JČ.)

Karel Hušner dodává: Máte pravdu - to jsem teoreticky mohl, to mně nikdo nezakazoval. Pouze jsem si na to nikdy neudělal dost času. V mladší době jsem poslouchal Radio Luxemburg - ale to spíše jako kulisu, ale jinak jsem žil spíše pro matematiku a fyziku, rád jsem chodil do technické knihovny (po obhájení kandidatury mě byla přístupná prakticky každá kniha o níž jsem si řekl) a pak - doufám, že mi to dodatečně prominete, ale zajímala mě zejména průmyslová energetika (dělal jsem předsedu České národní odborné skupiny průmyslové energetiky při ČSVTS), v ČKD Praha jsem dělal hlavního energetika a veškerý pracovní i volný čas jsem věnoval tomuto oboru, připravoval jsem řadu mezinárodních konferencí a konsultoval jsem řadu odborných statí pro tuto odbornost.

Německy se bylo možno domluvit v NDR na dovolené, rusky pak na dovolené v Bulharsku, protože i do Ruska nebylo možné bez pozvání jet, pokud se nejednalo o služební cestu. V tomto smyslu jsem měl jako technik výhodu a tak jsem byl několikrát služebně v NSR, Rakousku i v Rusku.

Všude bylo velmi dobré, že se člověk domluvil - a v tom dávám moc za pravdu panu Čulíkovi, neboť při těchto cestách jsme se svými technickými a obchodními partnery neřešili pouze odborné a smluvní záležitosti, ale protože na obou stranách byli normální lidé, tak jsme si velmi brzy říkali, jak to kde vypadá.

A nemyslete si, že oni "tu svou demokracii" nějak moc chválili (my tu "naši" taky ne). Velmi brzy jsme zjistili, že nám na obou stranách lžou, nebo říkají polopravdy, což ve svém důsledku je horší, než holá lež. S mnoha z nich jsme pak po léta udržovali velmi dobré osobní vztahy.

Pamatuji se, že např. s partnery z Rakouska, kam se jezdilo většinou autem, jsme měli dohodu, že v autě jsme se bavili na území Čech česky a v Rakousku německy. Výuka němčiny byla před rokem 1989 politicky přijatelná.

Výuka angličtiny už byla některým zvlášť "aktivním" osobám podezřelá. Pamatuji se, jak se mě jeden funkcionář ptal, proč se ji ve svém volnu po práci učím, zda náhodou nechci emigrovat. Protože cokoliv dementovat by takovým člověkem bylo bráno skoro jako přiznání, tak jsem mu řekl:

"Víš jak je to krásné, přečíst si Shakespeara v originále?" Načež mě označil za pitomce a rozhlásil všude, že nemám roupama co dělat - a měl jsem pokoj.

Výborné byly i mé diskuse s ruskými přáteli - dodnes si s nimi píši. Jejich syn je laureát Nobelovy ceny za fyziku, paní byla primářkou v moskevské nemocnici a manžel šéfem konstrukčního týmu pro řízení technologických operací výpočetní technikou - v čemž jsme spolupracovali.

A pro vaši informaci - ač oni sami (logicky) za nic nemohli, velmi se nám omlouvali za rok 1968. Ale rozčílilo je, když jsem jim řekl, že se u nás dělají ekonomická opatření podle nich a že jsou tedy vinni. To mě řekli, tak to ne.

My sice nevíme, jak řídit správně socialistickou ekonomiku, ale proč si nenamáhají mozečky vaši potentáti? A nedělají to podle svého - a bez halasného vytrubování co udělají, než vůbec začnou.

Tehdy mi řekli: Vaše vláda vše do puntíku kopíruje, jen aby měla alibi, to ona ne, to vymysleli v Rusku.

Ta doba je naštěstí pryč, i když dnes podívám-li se kolem sebe, mohu pouze konstatovat, že při srovnání způsobů řízení státu a ekonomiky je to možno hodnotit jen slovy : Opsal a chybama doplnil!

Vracím se ale k těm jazykům. Nejvíc mě dala - po roce 1989 - návštěva a jednání ve Finsku. Nevím, co kdo o této zemi víte. Je nádherná přírodou, ale i postojem lidí. Mimochodem, víte, že mají částečně podobnou historii jako my? Ale horší!!!

My jsme byli pod Rakouskem cca 300 let, oni pod Švédskem 600 let. A nebýt Ruska a později Lenina, který jim po VŘSR dal samostatnost (asi za to, že ho na svém území nechali před tím, než v roce 1917 šel do Ruska - to mě říkali sami Finové.

Já si myslím, že to bylo i proto, že měl plné ruce problémů v samotném Rusku, tak si nechtěl ještě přidělávat další).

A teď pikantnost: Víte, že ve Finsku se žáci povinně učí švédsky od 1. třídy základní školy, a že mají v ústavě, že všude, kde žije alespoň 10% Švédů, musí být názvy obchodů či ulic dvojjazyčné? Dokážete si něco takového představit u nás - s němčinou?

No a protože jsem v té době byl "taky myšlením Čecháček", tak jsem se našeho partnera a hostitele (když už jsme se dobře znali) zeptal: A vám to nevadí? On se usmál a odpověděl mi: Proč? Není to vtipné?

My umíme finsky i švédsky, ale Švédové finsky neumí!! A tak jsem se dozvěděl, že prakticky všichni Finové umí švédsky, cca 80% jich umí anglicky, 50% německy a 30%(!!) rusky. Když jsem se podivoval a ptal se na efekty, bylo mi řečeno: Podívejte se, my jsme celkem malý národ. Těžko budeme moci ekonomicky soupeřit s technologickými a obchodními velmocemi, jako je USA, GB, Rusko atd. Ale oni potřebují své zboží mezi sebou prodat.

Američan se přeci nebude učit jiný jazyk, ten prostě předpokládá, že druhá strana anglicky mluví. No a druhá strana je obvykle také velká, má hodně lidí a myslí si, že jejich jazyk je stejně důležitý. A tak jsme tu my, kteří s potěšením pomůžeme - samozřejmě za podíl na uzavřeném kontraktu - s dorozuměním.

A nedáme do toho žádný přírodní zdroj, žádný materiál, jen své znalosti řečí.

Usmál se na mě - a já pochopil sílu tohoto postoje. A na sebe jsem dostal vztek a od té doby jsem vždy využil každé příležitosti mluvit, mluvit a mluvit. A s obyčejnými lidmi.

Byl jsem i ve Skotsku. Je to země velmi odlišné kultury od nás, ale když se poznáte s obyčejnými lidmi, tak se sice třeba s obtížemi, ale báječně nakonec domluvíte.

Na závěr mi dovolte jeden finský vtip, plynoucí právě z nutnosti znát jazyky: Jak jsem si nebyl jazykově jistý, stále si formuloval další větu a překládal v duchu, co mi bylo řečeno, tak jsem neměl čas na něco jiného logicky myslet - což se mě stalo osudným.

Když jsme jezdili po jejich jezerech (mají jich - těch větších - cca 2000), tak jsem se taky ptal na rybaření. A znalý českých omezení, jsem se ptal, zda je ve Finsku taky někdy zakázáno lovit ryby.

Odpověď byla: Zakázáno to není, ale obvykle se neloví v září a v lednu. Já na to: Proč ne v

září? Odpověď: To se ryby třou a jejich maso je hořké. No a já - bezmyšlenkovitě: A proč ne v lednu? Odpověď: Protože led na jezerech je moc tlustý!!? Tak se mějte.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 14.1. 2010