Proč dávají média přednost přírodním katastrofám

28. 1. 2010 / Andrew Stroehlein

"Kdyby jen bývala Srí Lanka mohla dostat aspoň desetinu zájmu sdělovacích prostředků, jakého se nyní dostává Haiti," stěžoval si můj přítel, který v té době pracoval v Colombu. "Tlak médií mohl zachránit tolik životů." I když nikdo nezpochybňuje množství zájmu, které si v médiích v současnosti oprávněně vysloužilo Haiti, je lehké s mým přítelem souhlasit. Mezinárodní sdělovací prostředky reagují velmi odlišně na oběti přírodních katastrof a na oběti válek.

Loňské brutální ukončení dlouholetého konfliktu na Srí Lance vedlo v posledních měsících té války k usmrcení a zranění desetitisíců nevinných obětí. Vládní jednotky ostřelovaly oblasti, v nichž byli civilisté, kteří z nich nemohli uniknout, protože jim v tom zabránili Tamilští tygři. Statisíce lidí, kteří přežili, byly pak umístěny do děsivých vládních internačních táborů, odkud jim nebylo dovoleno odejít. To všechno vyvolalo podstatný zájem médií, nikoliv však v tak obrovském rozsahu, jaký zájem nyní vyvolalo zemětřesení na Haiti.

A nejde jen o válku na Srí Lance, o niž se média zajímají jen málo. Údaje, které přicházejí ze Somálska, jsou teď také nesmírně znepokojující. Komisařstv OSN pro uprchlíky uvádí, že od začátku letošního roku přišlo o domovy v důsledku bojů 63 000 lidí. To jsou 3000 lidí denně, vedle 1,5 milionu lidí, kteří přišli o příbytky dosud, a vedle dalšího půl milionu lidí, kteří jsou v uprchlických táborech.

Ty informace samozřejmě najdete, pokud je budete hledat. Avšak obětem války v Somálsku nevěnují média nikdy takovou pozornost, jakou nyní média věnují oprávněně obětem na Haiti. Zapomenuty jsou i oběti jiných válek. Pomyslete například na války v Demokratick republice Kongon, v jižním Thajsku nebo v Nepálu.

Samozřejmě, existují přirozené důvody, proč se Haiti dostává více pozornosti médií než jiným krizím. K zemětřesení dochází najednou, takže je počet obětí náhle šokujícím způsobem vysoký. Haiti je nedaleko Spojených států a jeho mediální mašinérie, která je sice velká, ale není ochotna vydávat peníze na cesty do dalekého zahraničí a rychle se zbavuje zahraničních reportérů, což má vážné následky pro zpravodajství i pro vytváření státní politiky. A samozřejmě, novináři mohou na Haiti nyní pracovat, kdežto vládní omezování a nebezpečí způsobují, že některé válečné zóny, jako jsou Srí Lanka a Somálsko, jsou daleko méně přístupné.

Ale já se domnívám, že existuje ještě jiný důvod, který jde hlouběji: novináři zacházejí s přírodními katastrofami úplně jinak než s válkami, protože editoři novin a další strážci médií, kteří rozhodují, o čem se má psát a vysílat, se na ně dívají jinak. Oběti přírodních katastrof jsou považovány za stoprocentně nevinné, a to se nikdy netýká obětí válek.

Potíž bývá, že války jsou politické záležitosti, a pokud napíšeme něco ve prospěch obětí konfliktu, můžeme dostat rozhořčené dopisy od čtenářů a riskujeme, že rozzuříme část své divácké obce. Snahy o editorskou vyváženost vedou také k absurdní představě, že vrah i vražděný mají dostat stejné množství vysílacího času.

Jinou výmluvou je, že "si to tito lidé zavinili sami". Neměli volit tak odporné vedoucí představitele, neměli se stát obětí propagandy válečných štváčů, neměli být obětí svých "dlouholetých etnických vášní". Jako by cokoliv, co může udělat průměrný normální člověk, ospravedlňovalo naprosté divošství válečných zvěrstev.

Když takto obviňujeme oběti válek, lišíme se vůbec nějak od šílenců, jako je Pat Robertson, kteří obviňují Haiťany z toho, že si svůj osud způsobili sami? Tento americký televizní kazatel vyjádřil názor, že lidé na Haiti uzavřeli pakt s ďáblem, a proto si zemětřesení sami způsobili. Mainstreamová média takový postoj právem odsoudila.

Avšak pokud jde o oběti válek, nechováme se vlastně stejně? Odsuzujeme ty, kteří trpí v násilných konfliktech a přijímáme skutečnost, že se o válečné vraždění média nezajímají.

Zdroj v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 28.1. 2010