Ještě jednou o dluzích, virtuálně-finanční ekonomice a komunitách

24. 5. 2010 / Jindřich Kalous

Poslední článek jsem nemyslel jako provokaci, ani jsem to nepsal v nějakém rauši, jak mě podezřívá jeden diskutér na blogu Outsidermedia, kde můj text převzali. Přiznávám, že jsem ty body nastřelil jen nahrubo a uvědomuji si, že problém si opravdu zaslouží více pozornosti. Takže reakce Ondřeje Palkovského a Pavla Urbana jsem si vysloužil po právu. Ne snad že bych chtěl odvolávat, co jsem napsal, ale patří mi výtka za přílišnou stručnost příliš nehledící na souvislosti.

Trvám však na tom, že v perspektivě roků, nanejvýš desítek let, je potřeba odpojit "třetí" (virtuálně-finanční) ekonomiku od těch prvních dvou. (Viz můj kompilát z článků J. M. Greera.) Virtuálních peněz běhá po světě asi o dva řády víc, než je hodnota reálné ekonomiky, tj. zboží a služeb, které by si za ně bylo možno koupit. Jediné, co si tedy za 98% virtuálních peněz koupit lze, jsou... zase jen virtuální peníze. Tedy různé méně či více rafinované "produkty", podložené jen a jedině dluhem. Proto - ať se to mým oponentům líbí nebo ne - drtivá většina těch dluhů nikdy nebude splacena. A proto také navrhuji moratorium především na splácení veřejných dluhů. Veřejný sektor budeme v nadcházející epoše kolapsu ještě velice potřebovat a zaslouží si politickou ochranu všemi dostupnými prostředky, i za cenu určitých nutných forem ekonomického násilí vůči těm, kdo budou chtít udržet nadvládu "třetí" ekonomiky nad reálnou ekonomikou - tou "první", tj. ekonomikou přírody a přírodních zdrojů, i tou "druhou", tj. ekonomikou lidí a jejich produktivní práce s hmotným bohatstvím.

Až mě někdo nařkne, že chci někomu brát soukromé majetky, rád mu připomenu, jak tady po r. 1989 vznikaly. Jestli dobře počítám, tak ne že já někomu dlužím 121 000 Kč, jak si drze dovoluje tvrdit bývalý bratr Kalousek, ale někdo mně (a každému občanu této země) dluží asi 2,5 mil. Kč, což je zhruba můj podíl na privatizovaném národním majetku zhodnocený o inflaci a úroky za dvacet let. O tohle mě a nás všechny, kdo jsme tu žili a kdo tu žijeme, okradli všichni ti páni, bratři, soudruzi a jiná zvířena, která teď unisono vykřikuje, že máme platit. Přičemž zapomínají dodat, že to budou oni, na jejichž účtech většina z těch plateb vposledku skončí.

Otázka vytváření a fungování komunit snažících se o nezávislost na "systému" (definici pojmu "systém" si prozatím odpustím) je složitější, ale v zásadě se domnívám, že jde o tendence ve správném směru, tedy ve směru snižování složitosti a zranitelnosti společnosti, která zákonitě a evidentně směřuje ke kolapsu v tainterovském smyslu. (Tainterovy Kolapsy složitých společností loni konečně vyšly česky, ISBN 9788073632489.) Není nutno, aby se ty "komunity", "ekovesnice", "rodové osady" nebo jak se to všelijak jmenuje, rovnou snažily uzavírat do izolace od zbytku společnosti. Dokonce to v této fázi vývoje považuju za nesmyslné. Jsem přesvědčen, že rozumnější než vytváření ad-hoc skupin by byly snahy o nasměrování obcí a měst na dráhu vývoje co nejodolnějších a nejsoběstačnějších místních ekonomik, zhruba v duchu hnutí Transition Towns. Určitou síť paralelních místních ekonomik však vytvořit nutno je - přinejmenším proto, abychom se včas naučili, jak bude fungovat. Vymýšlet nouzová řešení až ve chvíli, kdy kolaps začnou vnímat i ti, kdo jeho možnost zatím odmítají vůbec připustit, a až se jeho důsledky rozšíří do významné části společnosti, může mít pro celou společnost tragické důsledky.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 24.5. 2010