Politika budoucích emigrantů

29. 5. 2010 / Pavel Hewlit

Jedno se musí přiznat. Letošní volby jsou v historii našeho národa tím nejemotivnějším a zřejmě i nejsledovanějším rozdáváním politické moci. Kampaně pozapomněly na systém slibů a názorových výjimek a rázem skočily do možností osočování, polopravd a vytírání špíny pod kredencí. Jednoduše řečeno už neplatí, že: volili jsme támhlety, protože -- ale nevolili jsme támhlety, protože.

Emoce však neprovázely pouze politiky, ale nervy na uzdě neudrželi i někteří umělci, kteří českou politiku soudí dle vlastních názorů (což je samozřejmě v pořádku), ale už jaksi zapomínají na to, že oproti většině žijí v jiných měřítkách spokojenosti než obyčejný pracující lid -- aby nedošlo k nedorozuměním, pracujícím lidem počítám ty, co chodí pravidelně do práce, většinou nemají peněz nazbyt, nešidí stát o sociální dávky, a pokud včas nezaplatí složenku, protože marodí a stát zatím neposlal nemocenskou, úřednice na ně arogantně čumí skrz prsty, přičemž opakují univerzální větu, že pro ně nemůžou nic udělat. Jsou to lidé, kteří nechodí na večírky, neberou si čas od času něco na mentální povzbuzení a celkově si nemyslí, že se kolem jejich zadku točí svět.

Oblíbeným strašákem posledních dnů se stalo slovo emigrace. "Pokud vyhraje ten, zdrhnu tam a tam." To je oblíbená věta posledních dnů. Je ovšem zajímavé, že jsem ji několikrát slyšel jak ze strany odpůrců levice, tak odpůrců pravice.

Slovo "komunismus" se stalo oficiálním démonem, kterého ti z pravé strany používají, kde se dá, a podle posledních zpráv, slaví tím úspěch. Kdejaký osmnáctiletý mladý člověk jej používá v každé třetí větě a dokáže o tomto démonu lidského života vyprávět celé hodiny. To je všechno, vypraví a nic neříká.

Nedávno jsem měl linku tři a za mojí kabinou stáli tři mladíci (asi sedmnáct, osmnáct) a vášnivě debatovali o minulém režimu. V něčem pravdu měli, v jiných věcech byli úplně vedle. Jedna odpověď mě však dostala na kolena.

Mladík se druhého zeptal, kdy že byla ta slavná sametová "revolušn"?

Mladík se zamyslel a pak vypálil odpověď:

"No, někdy v tý době, kdy televize začínala vysílat barevně."

Všichni tři souhlasně přikývli.

Není správné, že se z historie dělá agitace, tedy myslím tím z předělané historie. Správné je o historii mluvit v pravdě (ačkoli tohle slovo zajímá stále míň a míň lidí). Namísto strašení by třeba bylo moudré i říci, že i v téhle věru nelehké době měl každý občan práci a jen opravdu mizivé procento mělo hlad. Ano, je potřeba mluvit o lágrech a perzekucích, o stíhání, zakazování -- ale je potřeba mluvit úplně o všem.

Stačí, že už za necelých sedmdesát let málokdo z mladých ví, co a proč byla druhá světová válka a proč se třeba z toho období používá to podivné slovo Holocaust. Není příliš od věci říci, že pár let před tím z úst jednoho říšského prezidenta zazněla věta, že jen ten, kdo zná svoji minulost, má právo na svoji budoucnost.

Co se týče emigrace z jakýchkoli důvodů, nejsem proti. Každý má právo odejít. Ale nemusí se z toho hnedka dělat šaráda, zvláště pokud takové zprávy vypustí do světa tací, kteří toho za svůj krátký život řekli víc než dost a málokdy se jim dalo věřit.

A ještě k našim politickým strašákům. Démonický komunismus už třeba za čtyři roky tolik nepoletí, takže je potřeba šáhnout jinam. Mám návrh. Vím o politickém směru, který také popravoval lidi, posílal je do vězení nebo do vyhnanství, zabavoval majetky a představitelé této cesty ovlivňovali dějiny lidstva na roky dopředu.

Jo jo, příště bude strašákem na voliče křesťanství.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 28.5. 2010