Zákazníci jsou pro banky v ČR prostě oběti k oškubání

19. 8. 2010 / Jan Stejskal

Se zájmem jsem si přečetl článek "Nejsou bankovní poplatky jako bankovní poplatky" od Patrika Nachera včetně odkazů na analýzu hospodaření čtyř největších bank bez započítání vlivu poplatků. Jsou to velmi pozoruhodná čísla, která bezesporu opravňují k závěru, že klient zmíněných bank slouží především jako objekt oškubání. Vyplývá z nich totiž, že bez poplatků (nebo bez jejich redukce na přijatelnou míru) by bankám rozhodně nehrozil žádný kolaps. Pozoruhodné je na těch číslech i to, že se u zmíněných bank poplatky nijak zásadně neliší a že tedy lze dokonce předpokládat nějakou formu dohody, i když pro ni třeba přímé důkazy chybí, píše Jan Stejskal.

Zastavil bych se u toho, jaké řešení má pro klienty autor článku. Klient prý musí(?) splnit dva požadavky: "Tím prvním je neustále dokola opakovaná pravda, že dokud nebudeme důslední a nároční k bankám a v případě nespokojenosti nepůjdeme jinam, do té doby nemají banky motivaci a důvod cokoliv měnit," říká autor.

Jak tato pravda vypadá v zemi, kde přechodem k jiné bace se zhusta přemístíme z deště pod okap, netřeba rozebírat. Ono už samotné zrušení účtu je běh na dlouhou trať. Je toho hodně, co člověk musí udělat (a za co si banka nechá zaplatit, jako třeba za zrušené trvalé příkazy a pod.) a není rovněž zanedbatelné, kolik měsíců musí této změně věnovat svůj čas navíc, aby nakonec nebyl obeslán soudem pro nějaký nezaplacený účet.

Ano, je v tom i ten "konzervativní přístup", který se ovšem dá celkem dobře vyjádřit konstatováním, že bankovní služby člověk používá (a platí za ně) proto, aby si život usnadnil a ne aby co půl roku měnil banku, věnoval tomu čas a námahu a nakonec zůstal po nejbližší úpravě poplatků ve stejné nebo podobné situaci, jako byl před změnou. To není žádná pohodlnost, ale celkem racionální přístup.

Druhý požadavek, tedy jakési "slušné chování vůči bankám", který nás vzhledem ke snižování bankovních nákladů nutí do věcí, které člověk třeba ani nepotřebuje, je pokusem zapřahat koně za vůz. Asi by se oním principem, tedy "nečiň druhému to, co nechceš, aby dělal tobě", měly řídit především banky samotné.

Ve vyčůranosti mají ohromný náskok. Proč proboha nutit lidem internetové bankovnictví, když klient nemá důvod zavádět ho pro jednu, dvě složenky měsíčně? Proč platit kdejaký nákup kartou, když stále ve většině obchodů trvá platba kartou déle než hotovými penězi?

Argumentaci "tohle nejde, protože zákazníci by toho zneužili" slýcháme dost často. Ale právě fakt, že banka "trestá" všechny, usvědčuje takovou argumentaci z pokrytectví, protože peněz od všech je vždy víc než od těch "zlobivých".

Je ještě jedno řešení, než to zmiňované autorem článku. V řadě případů člověk k životu banku nepotřebuje vůbec. A pokud jsme k využívání bankovních služeb nuceni (třeba tím, že zaměstnavatel jiný způsob výplaty mzdy než poslání na účet nezná), lze se omezit jen na to, co je opravdu zapotřebí. Je to rozhodně mnohem jednodušší, než každý půlrok měnit banku. Prostě předražené služby jednoduše nepoužívat.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 19.8. 2010