Jiří Dolejš: Levice mezi minulostí a budoucností

UKÁZKA Z KNIHY "LEVICE MEZI MINULOSTÍ A BUDOUCNOSTÍ"

Co s kornatěním idejí?

9. 9. 2010 / Jiří Dolejš

Degenerativní procesy nemusí postihnout jenom naše arterie. Zužování tepen v našem organismu popř. tvrdnutí jejich stěn souvisí s naším stravováním a metabolismem. Podobně je tomu ale i s duchovním životem společnosti, se schopností okysličovat náš život potřebnými idejemi. A pokud do částí těla společnosti neproudí inspirující myšlenky, nekončí to jen mocenskou sklerózou. Proto je třeba příznaky kornatění ideologií včas rozpoznat a také důsledně léčit.

Nově vzniklá situace vyvedla z domýšlivosti nositele tradičních racionalizačních konceptů a dogmatizovaného osvícenectví. S levicí byla spojována idea pokroku dějin, představa šípu času, který nás osvobozuje z pout zaostalosti a vede nás k emancipované budoucnosti. Víra v revoluční sílu probouzela spící masy, bořila autority minulosti, ale také sloužila novému pokryteckému zdůvodňování "vůle k moci" a redukování politiky na ovládnutí represivních funkcí státu. Hlásal se přitom pokrokářský chiliasmus, ale pěstoval se antagonismus levicových sil v boji o hegemona na levici.

Ukázalo se, že tyto myšlenky byly nedostatečné, jejich chápání fundamentalistické a jejich aplikace pro konkrétní politické účely zkornatělé deformovanou mocí. Sociální jistoty narazily na meze efektivnosti a měnily občany na pasivní klienty státního aparátu. Do krize se dostal tradiční industrialismus i systém politické reprezentace. Zjevná diskrepance vznikla mezi výsadní dějinotvornou rolí proletariátu a jeho reálně nízkou ochotou k revolucím zejména s ohledem na omezení tzv. absolutního zbídačování ve vyspělejších zemích.

V nastalé celkové dezorientaci je logická konzervativní reakce na tuto krizi. Dominuje v ní konzervativní pravice, ale žije z ní i konzervativní levice, která znovu svou symbolikou a rituály bojuje o ztracenou důvěru. S tím souvisí tendence k opětnému posilování nacionalismu v rámci socialistického hnutí a obranářská politika vůči civilizačním změnám spojená s nostalgickou iluzí velkého návratu k ztracenému ráji. Lidé místo střízlivého pohledu na dějiny chtějí zase snít v nábožném vytržení o spásonosných poměrech, které přijdou v soudný den světového kapitalismu.

Konzervativní strategie „nic neměnit“ má svá rizika – starolevicová rétorika bezesporu stále mocně souzní s nejnuznější částí voličstva, se všemi, kdo mají pocit, že cokoli by bylo lepší než to, co mají teď. Paradoxně je tu paralela se současnými krajními skupinami, snícími o radikálním návratu k ztracenému ráji, jako jsou bojovní odpůrci globalizace a nejhorlivější zelení. Nahrazují staré floskule novým obranářstvím, ale perspektivnější sociální skupiny mají problém udržet. Odrazuje také to, že když se tohle obranářství dostane k moci, rychle se ukáže absence pozitivních řešení.

Modernizace moderny

Je tu samozřejmě možnost hledání nové moderny s inovovanou politickou identitou. Pro tuto modernitu jsou klíčové pojmy změna a mnohoznačnost. Klasická kritická teorie byla „pevná“, usilovala o jednoznačnost. S její krizí se rozpadla víra, že cesta, po které postupujeme, umožňuje zvládat sociální rámce, ve kterých žijeme. Způsobuje to vlažný vztah k normativně pojatému veřejnému zájmu. Omezování manévrovací svobody je vnímáno jako překážka pokroku. Odstraňují se hranice jako kontrolní místa a moc se přesouvá do exteritoriality. Soutěží se o pozici v síti možností, kde klíčovým lidským právem je přístup k informacím. Zygmunt Baumann pro to používá metaforu tekutosti, ve které moc protéká mimo dosah aktérů politického života, mimo snadno kontrolovatelná pravidla.

Na téma radikalizace či modernizace moderny byly napsány v posledních desetiletích tisíce stránek. Radikální pochybnosti vystavily sporu i základy levicového myšlení položené v 19. století. Je jasné, že každý systém, který se chce vypořádat se změnami ve svém okolí, musí čas od času projít nějakou transformací, a to i programovou. Rodící se modernizační strategie má ale opačný problém oproti strategii konzervativní. Chudé nezajímají sofistikované diskuse o vícezdrojovém financování veřejných služeb, složitých daňových systémech či pravidlech pro neziskový sektor. To, co nad těmito tématy prožívají experti různých profesí, veřejné mínění tak docela nemobilizuje. Samozřejmě že k programovému posunu dochází. Dnešní dokumenty KSČM jdou v myšlenkách politické a hospodářské plurality dál, než kdy šly různé ty „rozvracečské“ texty jako například Několik vět. Co ale schází, je vědecká syntéza všech těchto změn do nového projektu. V tříšti nesourodých teorií je třeba provést úklid, nejen je eklekticky pospojovat. Při hledání nové moderny v složitě strukturovaných sociálních dějích (opírající se o komunikativní racionalitu), popř. reflexivní moderny (s reakcí na nezamýšlené důsledky svého vlastního konání), má zvláštní místo vztah k myšlenkovému proudu spojenému se jménem Karla Marxe, popř. dalších klasiků marxismu.

Neomarxismus a leninisté

Karel Marx je samozřejmou součástí evropských a světových dějin jako myslitel nabízející propracovanou analýzu společnosti, jako inspirátor společenských reforem a jako pomocník sociální kreativity. Základním paradigmatem je pro marxisty dlouhodobá materiální determinace společenských procesů a tendence k zespolečenštění práce a výroby spojené zejména s teorií pracovní hodnoty a nadhodnoty nebo s analýzou společenských tříd. Díky Marxovi můžeme uznat vliv sociální pozice člověka na to, co si myslí a co dělá. Je třeba odlišit myšlenkové stereotypy těch, kteří z Marxe často nečetli ani řádku, ale ideologii marxismu vnímají jako zjevenou pravdu. Dnes již nemají monopol strážcové čistoty víry, neustále jak drábové peskující „ideologické heretiky“ za snahu o kritické myšlení.

Marxismus se vyvíjí – od historického marxismu klasiků k poněkud difúznímu neomarxismu. Dnes je v každém případě marxismus pluralitní, vnitřně strukturovaný proud. Svou skladebností může překonávat následky předchozí hašteřivé etapy. K řadě klasických dogmat má dnešní levice už profánní vztah včetně víry ve svou univerzální misi.

V části hnutí je klíčovým pojmem leninismus. Lenin je spojen zejména s ruskou Říjnovou revolucí a teorií sociálních revolucí vůbec. Ale leninismus je jen jeden z proudů marxismu, a to neodmyslitelný od specifických ruských podmínek. Carské Rusko bylo hospodářsky zaostalou polofeudální zemí. Marx je ve své době charakterizoval jako abstraktní puzení k moci bez základu občanské společnosti.

Koncem války Němci věřili, že bolševici otřesou stabilitou ruského státu, a tak pomohli dostat v zaplombovaném vlaku Lenina z emigrace do Ruska. Jak řekl Winston Churchill „Němci dopravili Lenina do Ruska jako bacil moru“. Nakonec ale padl nejenom starý režim v Rusku, ale i německé císařství. Lenin přitom nebyl velkoruským šovinistou, možná i proto, že mu v žilách kromě ruské kolovala i kalmycko-tatarská a německá krev. Osud Ruska byl pro něj jen předstupněm světové revoluce. A sověty v čele s Leninem v této situaci přinesly vizi nového začátku, radikální alternativy. Vizi nicméně nenaplněnou.

Rudé z nebe

V řadě ohledů Říjnová revoluce měla nezralý formační charakter a výsledek se v mnohém lišil od cílů, jež si postavila. Přesto dosáhla mnohého: rozbila nejen starý stroj zaostalého Ruska, popohnala sociální vývoj i v Evropě a probudila koloniální národy. Vznik SSSR změnil globální poměry ve světě. Straníků ovšem ubylo a byrokratů přibývalo, místo diktatury proletariátu vznikla diktatura nad proletariátem. Machiavelistická logika moci ale byla rozhodující, i když to zaráželo i mnohé ruské marxisty. Například Plechanov pár dní po Velkém Říjnu se děsil: „bolševici strhávají ruský lid na cestu největší historické pohromy“. Rosa Luxemburgová prohlásila: „Lenin likviduje veškerý smysl a ideály marxismu.“ Radikální pravice klade dokonce rovnítko mezi Lenina a gulagy. Pro mne je Lenin symbolem praktického pokusu o vybudování nového světa, s jeho klady, ale i zápory.

Lenin se domníval, že avantgardní strana musí v demokraticky zaostalé zemi, jako je Rusko nahradit fungování struktur občanské společnosti. Diktát ruské revoluce nevedl ke vzniku pojetí leninské strany jako nástroje demokratického politického života, nýbrž jako nástroje bezohledného boje. Ke kronštadtskému povstání v roce 1921 řekl Lenin: „Je to bezesporu nebezpečnější než všichni bílí dohromady.“ Rozvoj občanství a samosprávy toto pojetí podle některých marxistů překonal. Lenin je také realizátorem kritizované doktríny o diktatuře proletariátu a stál u zrodu Kominterny. Už jen změny, které za sto let od času Lenina proběhly, vedou k opodstatněnému požadavku vnímat ho jako významnou historickou osobnost, ale bez onoho dřívějšího zbožštění mimo čas a prostor. Samozřejmě že Marxem a klasiky historie myšlení a společenských iniciativ nezačíná a nekončí. Marx sám pak je integrální součástí širšího proudu duchovních dějin s vazbami na nemarxistické a postmarxistické myšlení. Není třeba mluvit o Marxovi tak stydlivě, jako to činí dnešní sociální demokraté. Hlavně je třeba ho vnímat otevřeně. O autentičnosti výkladu myšlenek Karla Marxe se dodnes přou jak politické strany, tak i volnomyšlenkářští intelektuálové. Marx dal svým následovníkům mnohé podněty včetně své historické metody, jeho dědictví ale později ztuhlo v ortodoxní doktrínu a marxistická filosofie v odcizenou ideologii. S Marxovou humanistickou a emancipační vizí nemají mnoho společného ani někdejší 50. léta, ani přežívající nostalgické snění po starých časech. Je jisté, že by Marx fetišizaci a odlidštění svých myšlenek ostře odmítl. Hodnověrnost Karla Marxe souvisí podle mne s pochopením nejen historického kontextu jeho díla, ale i toho, co je v jeho díle nadčasové a čím oslovuje i nemarxisty. Některé interpretace zdůrazňují ekonomickou podstatu teorie, druhé si více všímají duchovních a emancipačních přesahů, další se soustřeďují na transformaci Marxových myšlenek do konkrétního programu. Marx pro mne představuje především myslitele, který ze syntézy rozporů nedoktrinálně odvozuje futurismus osvobození člověka. S tím souvisí i jeho známé prohlášení, že „není marxista“, jak se můžete dočíst například v dopise Engelse Paulu Lafarguovi (srv. Spisy sv. 37, Svoboda, Praha 1972, str. 521). Engels tam připomíná, jak mu Marx v reakci na francouzské tzv. marxisty napsal: „Ce qu’il y a certain c’est que moi, je ne suis pas marxiste“.

Příliš dlouhodobé tradice

Ve sjezdových dokumentech KSČM byla přijata formulace, že KSČM vychází z dlouhodobých tradic marxistického myšlení. V tom je podle mne obsažen kritický historický přístup k Marxovu dílu. Současnost marxistického myšlení předpokládá totiž dvě důležité věci. Za prvé vrátit se k myšlenkám klasiků ověřeným společenskou praxí, čerpat z autentického Marxe, nově ho číst bez deformací a limitů někdejší postátněné rigidní ideologie. Za druhé otevřít marxistické myšlení novým poznatkům. Jde o diskusi, v čem překračujeme teoretický základ, který byl formulován v 19. století, tj. v čem a jak jít za úroveň poznání dosaženou za Marxe.

Je tu především otázka sociologického a politického významu společenských tříd. Ano, KSČM se zřekla diktatury proletariátu, která absurdně a pokrytecky zahrnovala do forem demokracie diktaturu strany. Odsoudila také hlásání třídní zášti v duchu hesla třídy proti třídě. Ale třídy tu přeci jsou nezávisle na nás. Pokud pojem třídního boje evokoval třídní násilí, lze použít pojem třídní zápas, kde se objektivní sociální konflikty řeší demokratickým způsobem a ve snaze ty neopodstatněné rozdíly odstraňovat. Myslím, že převaha pozitivní sociologie ještě není popřením existence třídní struktury společnosti. Použití různých statusových kritérií je jen jiným způsobem vedení analytického řezu napříč společností, kde dominují kritéria z oblasti profesní a kritéria sociální sebeidentifikace. Klasická teorie historické role dělnické třídy je v současnosti do jisté míry objektivně modifikována. Souvisí to se změnami charakteru práce, s úbytkem klasického průmyslového dělnictva známého z doby klasiků a jeho sociální fragmentací. Souvisí to i s větší, mnohonásobnou zprostředkovaností tzv. třídnosti. Výrazné začínají být znaky tzv. znalostního proletariátu (kognitariátu), pro který se teprve otevírá perspektiva nové třídy, třídy samosprávných společenských vlastníků vycházející z již patrné tendence rozvoje ekonomické demokracie (v nejvyspělejších zemích se projevuje v tzv. postkapitalistických prvcích). Ale i pro tuto třídu platí, že nevystupuje na scéně dějin jako určitá kolektivní postava s jednotnou objektivní identitou, ale že má složité strukturální charakteristiky a zdaleka neplní nějakou integrující funkci ve společnosti. Přesun produktivních zdrojů k intelektuálním kapacitám také znamená, že svět chytrých lidí je rutinně užíván laiky, kteří jsou nuceni se orientovat bez zprostředkující expertizy a někdy proto raději dávají přednost starým parciálním jistotám.

S marxismem je slučitelný i koncept radikální demokracie překonávající různé typy panství. To nutně nemusí být koncept postrevoluční ani nemarxistický. Radikální demokracie prostě jen přenáší na legální půdu vztah skokových změn s postupnými evolučními kroky a doplňuje odlidšťující mechanismy politiky a ekonomiky participací lidí na věcech veřejných. Je jen škoda, že původní československá cesta k socialismu po druhé světové válce tento koncept opustila. Přijetím praxe občanské společnosti dospěl marxismus k redukci nadvládí státu, které šikanovalo a infantilizovalo občany. Proměna společnosti autoritou shora je nahrazována proměnou společnosti zdola prostřednictvím svobodného sdružování a sociálního sebeurčení. Sociální emancipace není je boj s vykořisťováním v základně, ale i se vztahy nadřazeností v nadstavbě (prostor pro vytváření autonomie a rozvoj osobních práv).

Společné křesťansko-komunistické ideje

Někteří vytýkají Marxovi, že se zcela nevymanil z vulgárního materialismu. Duchovní rozměr a transcedence člověka ale nemůže být marxistům cizí. Pro moderního marxistu jsou dynamické systémy vybaveny prvky jinakosti a demokracie je nutně soužitím v různosti. Tzv. prvotní otázka filosofie o vztahu idealismu a materialismu tak ztrácí rigorózní charakter. Jak materialismus, tak idealismus mohou utonout v nesprávném, falešném vztahu k realitě, který pak vede k falešnému životu. Rozdílný důraz na duch či materii by neměl překážet společnému úsilí dosáhnout přesahu k spravedlivějšímu světu. Spojit spor s plodným dialogem v této věci je trvalý úkol.

Již v 60. letech našli křesťané a marxisté cestu k dialogu. Křesťanskému humanismu se příčí nelidské důsledky kapitalismu stejně jako marxistům. Jestliže prví akcentují úsilí o změnu v rámci velkých sociálních skupin, druzí věří na revoluci hlav a srdcí, vycházejí z pojetí člověka jako duchovní bytosti. Oba hledají ideál člověka vůbec, jedni jako průsečík sociálního bytí, druzí jako cíl i prostředek boží lásky. Jestliže křesťané hovoří o platonismu, marxisté mají svou avantgardu. Proti pravověří nastolujícímu panství abstraktní etiky či esencialismu společenských tříd ale dnes stojí podle mne antiautoritářské občanství.

Marxistická transcedence, tedy přesah do toho, co dosud neexistuje, není ani čistě idealistická, ani vulgárně hmotařská. Může s náboženskou transcedencí klidně koexistovat při hledání lepšího světa. Bezvěrectví není cynicky pyšné, má také svá muka pochybností, jak se svět poznání otevírá novým souvztažnostem a novým pravdám. Rozum stavící věci „mimo svatyně“, je profánní. Ale ani věřící člověk přeci nechce být otrokem kultovního ritu. Ten vede k zaslepenosti a manipulaci – a je jedno, jestli předmětem uctívání je kanonizovaný marxismus nebo dogma o existenci Boha. Z českých humanistických marxistů se zejména Milan Machovec vždy snažil o dialog filosofie a náboženství (viz kniha „Ježíš pro moderního člověka“, 2003). Vycházel z toho, že organickou součástí eschatologického konceptu Božího království je revoluční sociální náboj. A pravým následovníkem Ježíšova odkazu je ten, kdo přijal sociální podmínky nebeského království za svůj praktický životní rozvrh. Dialog křesťanů s marxisty šel po cestě od pravověří k demytologizaci víry a nahrazení slepého ritu hlubokou lidskou touhou a zkušeností. Tento dialog tvořil most z etických hodnot přes propast mezi Východem a Západem (viz například sborník Paulus-Gesellschaft). Průnikem křesťanské teologie a marxistické sociologie se stala zejména v Latinské Americe teologie osvobození. Distancuje se od třídní nenávisti, ale přijímá nutnost sociálního zápasu. Utrpení utlačovaných chudých je do nebe volající hřích a tuto situaci je třeba změnit. Vliv je ale i opačný. Například lze vzpomenout Vítězslava Gardavského, který ve své studii Bůh není mrtev (1967) ukazuje, že i pro ty, kteří v Boha nevěří, je dědictví křesťanské a židovské kultury přínosem. Biblické příběhy řeší obecné problémy eticko- filosofické, jak důležité jsou křesťanské ctnosti, jako je upřímnost, prostota a soucit.

Možnost formování jakési společné křesťansko-komunistické ekumeny nepřeceňuji. Ale tolerance, vzájemná inspirace a třeba i občasná součinnost je možná. Mám i osobní příklad takové komunikace s věřícím na téma křesťanského rozměru komunismu a naopak komunistického rozměru křesťanství. Již počátkem roku 1990 zveřejnily České noviny výzvu k založení platformy všelidských hodnot a duchovního porozumění v KSČ, kterou jsem jako ještě čerstvý člen komunistické strany podepsal společně s jedním věřícím kolegou. Deklarovali jsme v ní přesvědčení, že lze spojit výkonnost s humanitou, že se vyplatí víra lidí dobré vůle v možnost skutečné emancipace a že se najde most mezi ateisty a věřícími v orientaci na transcendentální cíle. Vždyť co jiné jsou společenské utopie, než taková forma transcedence. Kriticky u nás komunikovala po roce 1989 s marxisty také křesťanská iniciativa Kairos (například Ivan O. Štampach či Ilja Herold).

To, že Marxovy myšlenky vstupují do různých ideologií, samo o sobě ještě nemůže být problém. Jde o to do jakých. Zmatek v diskusích o Marxově myšlenkovém odkazu vzniká proto, že za režimní ideologii marxismu-leninismu se de facto schovávají stalinisté. Postdogmatický marxismus ale bariéry této ztuhlé odcizené ideologie překračuje. Marxismus nelze ztotožňovat se stalinistickými deformacemi zahrnujícími úzce mocenské řešení třídních konfliktů i vulgární ekonomismus omezující duchovní rozměr naší existence. K marxistickým paradigmatům patří teze o socialistickém řešení historických limitů kapitalismu. Dnes dominující kapitalismus samozřejmě není konec dějin. Proč by vůbec měly dějiny končit? Nestačí ale jen nesouhlasit s kapitalistickým uspořádáním a s ním spojeným establishmentem a postulovat návrat k autentickým, nedeformovaným kořenům socialistického hnutí. Podmínkou nutnou (nikoliv však dostatečnou) je vědomí, že není možné hnát lidi do socialistického ráje násilím. Znamená to respekt vůči demokratické cestě k sociálně spravedlivé společnosti, respekt k politické i ekonomické pluralitě. Do strategické výbavy levice patří i ona gramsciovská dlouhá pouť institucemi. Komunistická vize je určitou radikální hodnotovou orientací, azimutem, ale při její aplikaci se učíme být většími realisty. Žádný monopol na pravdu, je nutné otevřít se novým inspiracím a nově nakumulované historické zkušenosti. V tomto duchu však také musí být inovován program.

Strukturální krize kapitalismu

Socialistické řešení aktualizuje analýza příčin selhání historického pokusu o takové společenské uspořádání v rámci tzv. sovětského bloku. Skutečně marxistická analýza tohoto selhání je odpovědností současných marxistů. Musí jít o analýzu hluboce kritickou, bez výmluv a relativizování. Osobně přiznávám, že v této oblasti pociťuji i dnes určitý dluh.

Z logiky stalinizovaného systému vyplývaly vážné deformace, které aktivitu a seberealizaci lidí blokovaly a vyvolávaly posléze i určitý aktivní odpor. Smutný debakl historického pokusu o socialismus ale neznamená, že idea socialismu je mrtva. Návrat na kapitalistickou trajektorii, který v dlouhodobém dějinném měřítku znamená krok zpět, není osudový. Stejně tak Marxova myšlenka zákonitého překonání kapitalismu neznamená mesiášské hlásání jeho konce. Jde tu o dedukci možnosti kvalitativního řešení jeho rozporů.

I současní autoři jako například sociolog Immanuel Wallerstein či István Mészáros jasně dokládají prohlubující se strukturální krizi současného kapitalismu. A už tato krize samotná oživuje zájem o systémová řešení. Potřebujeme ale věcný rozbor problémů a možností současného kapitalismu, ne sakrální text pro mesiáše, i kdyby se schovávali za heslem „zpět k Hegelovi“. Halasný verbální antikapitalismus se liší od Marxova analytického přístupu. Život však rozvrací iluze a zbožná přání. Klasik sám se nebál kapitalismu přiznat i určité kladné rysy a „civilizační poslání“. Ukazuje se přitom, že rozvoj vědy a techniky otázku překonání kapitalismu nezjednodušuje. Naopak, klade vyšší nároky a přináší nová rizika.

Kapitalismus tu jistě nebude na věky, ale stále se vyvíjí a zatím zvládl své krize a porazil i první formu socialismu. Víra ve svržení kapitalismu se někdy stává takovou mantrou radikálních akademiků, jako je lingvista a přesvědčením anarchosyndikalista Noam Chomsky. Rád a čtivě kritizuje globální kapitalismus, slabý je ale v řešeních. Nebo jiný příklad. Až chruščovovsky komicky působí například výrok Wallernsteina na World Social Forum (WSF) v Porto Alegre v roce 2001: „Za padesát let tu nebude kapitalismus.“ Podobné věci nás ale příliš neposouvají, ostatně i WSF, ačkoli má ještě významný potenciál, prožívá svou krizi. Strategie rezistence neformálních sociálních sítí na korekci globálního kapitalismu nedostačuje a různé politické elity si snaží tento potenciál přivlastnit pro své účely.

Uvažovat o alternativě kapitalismu proto není nic odsouzeníhodného. Jen na nich bude třeba ještě hodně zapracovat. Koncepty, které radikální levice nabízí společnosti – a to jak na české, tak zejména na mezinárodní úrovni – ještě nemají takovou hloubku a přesvědčivost, jakou by měly mít. Platí také, že socialistickou ideu již nelze sevřít do monopolu na jedinou pravdu, místo ideové jednoty půjde o víc, o společně sdílené a společně prosazované.

Chabé se ukázalo idealistické pojetí socialistického člověka – budovatele, který si nežádal pozlátka západního konzumu a žil z morálních imperativů. Moderní socialismus by měl dnes umět reagovat na výzvy globalizujícího světa, včetně řešení ekologických ohrožení. Měl by také přesáhnout překonat současnou úroveň práv člověka. Hodnověrným rozvinutím Marxovy analýzy zbožní výroby je pojetí socialismu jako vzájemně se doplňující struktury trhu a participace.

Ctnosti a nectnosti socialistického člověka

Hovoříme-li o socialismu novém, poučeném o historická selhání, je nutné si ujasnit, v čem se od onoho historického pokusu před rokem 1989 liší, od čeho se přesně distancuje. Minulý režim vnímám osobně jako svébytné nakročení za hranice kapitalismu, i když zjevně vázané geopolitickou realitou a deformované esenciálními zájmy řídícího aparátu zajištujícího moc „strany a vlády“. Nejde přitom o nějaké nahodilé lidské nectnosti, subjektivní selhání. Jde o hegemonistický způsob uplatňování velmocenské role SSSR a o objektivní základ zájmů řídícího aparátu jako specifické společenské vrstvy. Například kvazi-vlastnické ovládání výrobních prostředků řídícím aparátem stojí určitě za hlubší analýzu, a to i s použitím Marxova myšlenkového aparátu. Logice marxismu by odpovídalo, že objektivní podstatou problémů minulého systému bylo nedokonalé zespolečenštění. Autoritářská hierarchie řídícího aparátu totiž svými svébytnými zájmy (ono marxovské „abstraktes Machtstreben“) vskutku deformovala zprostředkování vlastnických funkcí.

Zjednodušeně lze v rámci levice hovořit o několika hlavních proudech v názorech na předchozí režim. V prvé řadě je hodnocen jako systém své epochy, objektivně nezralý, ale i subjektivně uspěchaný, přeskakující etapy (cíl rozvinutého socialismu už byl v podstatě utopií). Další názory ho hodnotí jako pouhý pokus, který se nakonec ani socialismem nestal, měl být jen jakousi meziformací. A v neposlední řadě se liší názory na zákonitost jeho zániku v důsledku tzv. systémové chyby – jedni ho mají za zákonitý, druzí uvažují o jeho degeneraci a nereformovatelnosti až od určité jeho fáze. Debaty na tato témata budou jistě ještě dlouhodobé. Dogmatici podobné diskuse nepřipouštějí, mají je za nepřijatelné hereze.

V každém případě už I. sjezd KSČM v Olomouci v roce 1990 akceptoval formulaci, že šlo o „systémovou krizi socialistického společenství“. Federální sjezd KSČS (tedy KSČM a KSS-SDL) v listopadu 1990 obdržel i dokument „Historické kořeny zápasu o novu levicovou stranu“ (autor prof. Václav Čada). Text Programu KSČM nakonec schváleného v roce 1992 na kladenském sjezdu pak zahrnuje formulaci „KSČM zásadně odmítá mocenskou svévoli předlistopadové byrokratické elity. Porážku a zhroucení socialismu stalinsko-brežněvovského typu pochopila především jako důsledek faktického opuštění socialistických a komunistických myšlenek“. Tato slova je třeba bránit, jakkoli by si snad někdo mohl myslet, že už jsou zapomenuta. Je to součást prevence před renesancí tohoto zhoubného fenoménu.

Musíme být schopni diskutovat o budoucnosti bez této zátěže otázek stalinismu. Vedení KSČM opakovaně prohlašovalo, že „nejsou žádné návraty, jen cesta vpřed“. Především u starších členů je vidět jistá zakořeněnost v minulosti. Ale stejně i většina z nich chápe, že vracet se nelze. Na rozdíl od ruských komunistů pro ně osoba Stalina není předmětem takového kultu (v Rusku se v posledních letech objevovaly zarážející pokusy o jeho případnou rehabilitaci a podle průzkumů si polovina obyvatel myslí, že Stalin sehrál pozitivní roli). To neznamená, že tu nejsou četné praktické problémy destalinizace hnutí a že ve strachu z „reformismu a sociáldemokratismu“ nemohou být zhoubné projevy tohoto historického fenoménu znovu oživovány.

Jaro národů a jaro pražské

V ČR jde také o vztah levice k odkazu Pražského jara a roku 1968. Nešlo jen o vnitřní mocenský spor, ale o historický pokus o překonání stalinistického socialismu, který inspiroval i vznik eurokomunismu na Západě. Už na mimořádném sjezdu KSČ bylo zrušeno nechvalně známé normalizační Poučení z krizového vývoje, označující aktéry obrodného procesu za rozvratníky a živly. Také díky prohlášením učiněným mimořádným sjezdem na konci roku 1989 se někteří po roce 1968 vyloučení členové KSČ do strany vrátili.

Souvisí s tím i hodnocení zásahu vojsk pěti států Varšavské smlouvy, který zablokoval další perspektivu. Těžko nazývat „bratrskou internacionální pomocí“ něco, co bylo násilnou okupací bez souhlasu představitelů našeho státu a v rozporu s principy mezinárodního práva. I když to bylo za tichého souhlasu USA a v logice stability jaltského uspořádání Evropy. V Praze byl naopak okamžitě svolán mimořádný vysočanský sjezd KSČ, který invazi odsoudil a v OSN se dokonce postavil nátlaku sovětů tehdejší ministr zahraničí ČSSR Jiří Hájek. Tím to ale skončilo. V čistkách nepostrádajících rozměr vyřizování osobních účtů bylo z KSČ vyloučeno na půl milionu členů.

Byl to důsledek tehdejšího brežněvovského hegemonismu. SSSR prostě nebyl schopen reformy přijmout a také potřeboval na území Československa konečně dostat své vojáky. Rok 1968 vážně narušil i dosud dobré vztahy naší veřejnosti k Rusku a k jeho občanům. Mnozí z těch, pro které byla spolupráce se SSSR základem nové budoucnosti, to považovali za nepochopitelné. Kdo nesouhlasil se vstupem vojsk, byl obviněn z antisovětismu. Ale byl to problém i pro druhou stranu, pro představitele SSSR. Omluva od nich přišla, až když to prasklo, tj. v roce 1990, kdy už se realizoval odchod sovětské armády po více jak 20 letech z našeho území.

Konkrétní reformy roku 1968 jsou už samozřejmě historií. Pro dnešek je ale důležitá kontinuita tehdy nastolených hodnot – demokracie a pluralita ve spojení se socialismem, tvůrčí nesektářský přístup k marxismu. Akční program, normalizační mocí odmítaný, se pokusil o obrodu socialismu v mezích tehdejšího poznání. Pro spojení hodnoty plurality a socialismu bylo významné skutečně partnerské pojetí Národní fronty. V samotném středu politicko-mocenského zápasu byla koncepce hospodářské alternativy systému Oty Šika.

Otázky tzv. stalinismu, popř. brežněvismu jako jeho pozdní formy, jsou dodnes obecně citlivější ve východní části Evropy a západní levice je ve střehu před těmi stranami, které se nedokážou vypořádat samostatně s dědictvím své vlastní minulosti. Vliv minulosti na současnost samozřejmě s časovou vzdáleností klesá, ale určité společenské podmínky mohou i barbarskou minulost plnou machiavelistických intrik a diktátorských metod dostat zpět do hry. Stalinismus byl posunem od vědecké racionality k iracionálním mýtům. A v pohnutých dobách iracionalita společnosti i přes civilizační pokrok narůstá. Po takřka šedesáti letech od XX. sjezdu KSSS a po dvou desítkách let od roku 1989 se proto objevují pro mě překvapivě nápady, jak dostat stalinismus ze seznamu totalitních režimů.

Žáby na pramenech socialismu

I v České republice se občas objeví názory, že vše špatné začalo po Stalinově smrti vinou oportunismu a revizionismu a ústupem od Leninovy a Stalinovy bolševické linie. Z pod kamenů znovu vylézají někteří naši stalinisté, kteří se tam poschovávali po roce 1989. A tito fanatici tkvící v minulosti líčí na mladé, sektářsky zmatené jednotlivce, aby se mohli pochlubit aspoň nějakým dorostem. Tím z nich dělají exoty izolované od vlastní generace. U příležitosti výročí narození Stalina pak pořádají patetické panychidy, na kterých se rituálně mává vlajkami neexistujícího SSSR a velebí stalinský mýtus. Vzpomíná se přitom na časy, kdy se například nevyšší hora bývalé ČSSR nejmenovala Gerlachovský štít, ale „Stalinov štít“ po vzoru Ruska, kde zaznívají hlasy znovu přejmenovat Volgograd na Stalingrad.

V roce 2010, tedy v roce 65. výročí „Velké vlastenecké války“ (tak bývá označována účast SSSR v druhém světovém válečném konfliktu), dokonce moskevská radnice oznámila, že k výzdobě budou použity i generalissimovy portréty, neboť je mnohými chápán jako strůjce válečného vítězství SSSR. Možnost zneužití tohoto kroku ke glorifikaci Stalinovy osobnosti a jeho metod samozřejmě vyvolala kritickou diskusi i v Rusku samotném. Ale jak to komentoval i Michail Sergejevič Gorbačov „I když válečné vítězství bylo hlavně dílem lidu, Stalina nelze z dějin vyškrtnout“. A tak v Rusku stejně jako u nás mají i po tolika letech někteří kritiku Stalina za „věrolomnou pomluvu usilující vyrvat ho ze srdcí a myslí pracujícího lidu“, v podstatě za kontrarevoluční dezinterpretaci útočící na samotné principy „marxisticko-leninského světonázoru“.

Politický folklor pohybující se na samém okraji názorového spektra byl a asi i bude. Důležité je, aby tento extrém nezasahoval v budoucnosti až k jádru levice. Přestože vlastní programové dokumenty KSČM explicitně mluvily o odsudku stalinismu (převzali to ještě z dikce materiálů mimořádného sjezdu KSČ v prosinci 1989), používání tohoto pojmu bylo mezi členy KSČM nadále citlivé. Interní diskuse i diskuse v médiích také ukázaly určitou nejednotnost a nejednoznačnost v interpretaci pojmu stalinismus. Ruku v ruce se znásilňováním společnosti totiž probíhala hra na lidovládu, zjednodušující složitosti světa až do černobílé karikatury boje socialistického dobra a kapitalistického zla a tato manipulace vnější moci nahrazovala některým lidem autenticitu jejich bytí a myšlení.

Za odmítáním kritiky stalinismu byly zčásti i snahy oslabit rozhodné odsouzení těchto deformací, nebo dokonce jistá obhajoba nehumánních mocenských postupů, pro stalinismus charakteristických, vznešenými cíli. Stalinský mýtus je určitou obdobou theodiceje, kdy je existujícím zlem ve světě ospravedlňována před věřícími nezbytnost uznání všemohoucnosti a neomylnosti boží. Ruskému pojetí autoritářské tradice césarismu odpovídá pak přirovnání Stalina k Petrovi Velikému a jiným velikánům dějin. Heslo „raději se mýlit se stranou, než mít pravdu proti straně“ bylo absurdním završením tohoto nesvobodného uvažování ve stylu naprostého mentálního podřízení se neomylnému vedení.

Odmítání debat o stalinismu bohužel otevírá cestu k jisté recidivě projevů politické patologie. Většinu našich občanů už klanění se Stalinovi nejen neláká, ale doslova odpuzuje. Do stejné řeky naštěstí nelze vstoupit, ale bohužel také platí, že počet vstupů do stejných fekálií nemusí být systémově omezen. Nový stalinismus dnes často stalinský sentiment doplňuje politickou směsicí konzervativního národovectví, zřejmě v kalkulaci s frustracemi z dopadů objektivního procesu integrace a globalizace. To může jeho politickou životnost prodloužit, ale zároveň to blokuje vznik reálných alternativ. Jak řekla výstižně Hannah Arendtová „Masy jsou posedlé touhou uniknout realitě, neboť ve své bytostné vykořeněnosti nejsou s to snášet její nahodilé, nesrozumitelné stránky.“ Začít kličkovat nebo dokonce couvat před tímto rizikem, to by bylo možné chápat jako významné vybočení z dosavadního ideového vývoje KSČM komplikující jak analýzu prvního historického pokusu o socialismus, tak formulování konkurenceschopné strategie pro podmínky 21. století. Bylo by to v každém případě zbourání složitého konsensu, který v orientaci KSČM byl vytvořen na III. sjezdu v Prostějově a po něm. Česká levice by se neměla nechat vtahovat do cizích her – pokud mají v jiných zemích téma přehodnocení úlohy Stalina za pozitivní příspěvek k jejich problémům, je to jejich odpovědnost.

V současném jazyce ztělesňuje slovo „stalinismus“ celou řadu politických stanovisek a je průnikem různých ideologických tendencí, což mnohým asi ztěžuje pochopit jádro definice tohoto pojmu. S pojmem operují i antikomunisté a odpůrci levice vůbec. Běžným zneužitím tohoto pojmu pak je ztotožnění stalinismu a komunismu, popř. ve spojnici s marxismem a socialismem jako takovým. Oddělit je třeba také ten fakt, že stalinismus fungoval i jako určitá historická politická strategie konkrétní velmoci. Z tohoto pohledu je stanovisko bránící kritickým analýzám stalinismu velmi nebezpečné. Levicoví odpůrci používání pojmu stalinismus to vysvětlují tak, že se paušálně neguje život v minulém režimu a také úspěchy SSSR, počínaje jeho rolí v druhé světové válce, přes symboly kosmického programu Lajku a Gagarina až po ikony sovětského baletu Pliseckou a Baryšnikova atd.

Dogma vlastní neomylnosti

Odpůrci kritiky stalinismu tvrdí, že si tento „nevědecký“ pojem vlastně vymyslela mezinárodní reakce jako past na revoluční marxismus. Je to ale zbytečné tabu v době, kdy je tento pojem využíván na východ i na západ od bývalé železné opony a vžil se jako symbol krutovlády do povědomí lidí. Prostě je třeba mu jen čas od času dávat aktuálnější obsah. Když historik či jiný společenský vědec řekne, že nebude diskusemi o stalinismu ztrácet čas, utíká od konkrétních problémů. Proč nemluvit o osudech opozice vůči stalinismu, proč neuvažovat o takových vybočeních, jako byla československá cesta k socialismu do roku 1948, nebo o různých reformistických pokusech, zejména o roce 1968? Jde o pochopení, že nestalinská cesta byla a je možná. Mají snad komunisté chodit jen na vlastní hroby, mají snad komunisté psát jenom o svých obětech, aniž by cítili jako své vlastní i příkoří, které se dělo různým obětem stalinistických represí?

To, že si kritiku stalinismu přisvojili spíše antikomunisté, neznamená, že patří jim, nebo že je to pojem nevědecký. Pojem stalinismu byl kriticky používán samotnou marxistickou levicí, a to dokonce dávno před rokem 1989. Ve Stručném filosofickém slovníku (Svoboda, Praha 1965) lze nalézt lexikální vymezení: „V stalinismu vrcholí dogmatická revize marxismu. Je v něm skryt celý systém deformací teorie i praxe socialistické výstavby.“ Ještě v Slovníku spisovného jazyka českého (Academia, Praha, 1971) můžeme nalézt tyto definice: „Stalinismus je souhrn negativních jevů v teorii a praxi komunistického hnutí spjatých s obdobím kultu osobnosti J. V. Stalina“ a „Stalinista či stalinovec je dogmatický zastánce překonaných metod, stoupenec stalinismu“. Odpor vůči kritice takto chápaného stalinismu je vlastně odporem vůči systémové kritice selhání tzv. reálného socialismu. Dnešní stalinisté pasující se na marxisty prostě mají minulý režim i přes jeho prohru za úspěšné naplnění socialistických ideálů. A stýská se jim po „demokratické“ diktatuře elit osvícených vůdcem světového proletariátu.

Co všechno provázelo stalinismus? Fundamentalistické vidění světa na základě jediného správného názoru, víra v moc a dogmata, využívání ahistorické mechanické metodologie, voluntarismus a návrat k naturalismu, zavedení teorie zostřování třídního boje s kriminalizací až likvidací nositelů nepohodlných názorů (zejména intelektuální elity), hromadné porušování politických práv, epidemie pomlouvačství, atmosféra všeobecného podezřívání a pronásledování, extrémní zveličování role strany ve společnosti, politické ovlivňování justice až k rozsudkům na základě vykonstruovaných obvinění, nadřazování vybraných elit, včetně bezpečnostních složek, politickému systému, nekompetentní zasahování do řady oblastí vědeckého a uměleckého života až na úroveň šarlatánství, omezování ekonomiky komandujícím centrem a také deformování komunistického hnutí v jiných zemích podle mocenských potřeb vedení SSSR. Nepochybně je tu prostor pro historická bádání zpřesňující obraz té doby. Základní vyznění fungování systému stalinismu, který zavedl socialismus do slepé uličky, se však nezmění. A právě práce s pojmem stalinismus může levici pomoci se efektivněji bránit antikomunismu.

Tradičně bývá stalinismus chápán jako politika byrokracie vznášející se nad „státem dělníků“. Linie tohoto chápání stalinismu začíná u Lva Davidoviče Trockého, přes Isaaca Deuschera a Milovana Djilase až po dnešek. Toto vymezení souvisí s kritikou teorie socialismu v jedné zemi jako scholastickou a účelovou interpretací zákona nerovnoměrného vývoje. Působila zde specifická dějinná a společenská situace Ruska, jeho zaostalost a nedostatek demokratických tradic. Díky této specifické situaci byl stalinismus do socialistického hnutí vložen, uzurpoval si na něj po nějaký čas monopol, bránil se jakýmkoliv liberalizačním tendencím, ale není jeho zákonitým důsledkem. Tohle pochopit znamená i překonat kořeny rozštěpení socialistického hnutí.

Stalinismus ve vztahu k leninismu měl některé shodné rysy (zejména pokud jde o bonapartistické použití revolučního teroru), rád se také kultem Lenina zaštiťoval. Ve skutečnosti se mu ale tragicky vzdaloval tím, jak extrémně upevňoval moc státní a stranické byrokracie bez demokratické kontroly. Křižovatku mezi Leninem a Stalinem ukazuje nejen tzv. Leninova závěť, ale i skutečnost, že Lenin plánoval NEP vážně a na dlouho. Demokratická práva ohrožovala postavení byrokratických kast v sovětském modelu socialismu, a tak se politické svobody staly neslučitelné se stabilitou moci. A tato moc používala i argument velmocenských zájmů Ruska doma i v jeho zájmové sféře. V propagandě se pak mísí tyto jinak přirozené geopolitické zájmy s mesiášským mýtem reagujícím na slabé imperiální sebevědomí Ruska i přirozeným patriotismem jeho obyvatel.

Další linie začíná vystoupením Nikity Sergejeviče Chruščova s kritikou kultu osoby J. V. Stalina na zasedání XX. sjezdu KSSS (25. února 1956). Zde je stalinismus chápán jako zločinná praxe spojená s osobou Stalina v roli vůdce. Pro mnohé to byl šok, který otřásl neomylností Moskvy – proti chruščovovské kritice otevřeně vystoupil v roce 1956 nejen Mao Ce-tung, ale i například Palmiro Togliati. Nešlo si nevšimnout i osobních kotrmelců významných postav hnutí. Jak byl Stalin veleben, nyní byl někdy i těmi samými lidmi častován názvy jako diktátor a dokonce bandita (odhaleno bylo například, jak se pod přezdívkou Koba podílel na vydírání obchodníků, přepadech poštovních vozů, parníků a tbiliských bank). V tomto pojetí stalinismu jde tedy o subjektivní chyby a excesy, kterých se Stalin osobně zúčastnil a na kterých se během jeho působení podílela celá struktura podřízeného aparátu i na nižších úrovních řízení.

Tato kritika stalinismu jako kultu osobnosti je povrchní, protože neanalyzuje objektivní příčiny, jak mohlo k těmto deformacím dojít, jak mohly být naroubovány na humanistickou a demokratickou vizi společnosti. Potvrzuje se tu, že nestačí odstranit pomníky despoty, aby dějiny pokračovaly podle původního plánu. Redukce stalinismu na kult osobnosti tak pomohla tomuto systému dál přežívat i po smrti Stalina. Přemrštěná personalizace stalinismu, démonizace osoby Stalina je jakýmsi kultem naruby a dělá z něj alibi pro všechny ostatní, kteří fungovali v obdobné zájmové logice. Sovětský režim byl po smrti Stalina vlastně jen modifikovaným stalinismem. V rámci syntézy Chruščova a Brežněva dál pokračoval režim, který si na lidovládu jen hrál, kde radikálnější kritika až do časů glasnosti nebyla možná.

Na zrodu stalinských deformací se samozřejmě podepsala samotná osobnost J. V. Stalina, proto také nese jeho jméno. Stalinismus ale zakořenil jako systematický rys vedení společnosti v praxi zemí sovětského bloku po celou dobu jeho existence a výraznou měrou přispěl k jejich krachu v roce 1989. Nemůžeme si myslet, že u nás vše vyřešily rehabilitační komise, které působily před rokem 1989 na půdě mocenského monopolu KSČ – tzv. Barákova komise z let 1955-57, tzv. Kolderova komise z období 1962-63 či tzv. Pillerova komise z let 1968-69. Snaha napravit nejhrubší zločiny tu sice byla, ale nešla na podstatu. Vlna neostalinismu, provázející éru tzv. normalizace, řešení tohoto problému opět oddálila.

Osobně operuji s pojmem stalinismu jako s něčím, co má objektivní sociální povahu a je charakterizováno mocenskou svévolí a autoritářským zastrašováním, což způsobilo ochabování aktivity a iniciativy širokých vrstev lidí a postupnou stagnaci. Tento politicko-mocenský systém je spojen s falešnou ideologií zdogmatizovaného marxismu nazvanou marxismem-leninismem. Stalinismus je v tomto smyslu komplexem deformací historického pokusu o socialismus před rokem 1989.

Ani v omluvě komunistů za minulost nejde o účelová gesta, rituální pokání na oko, kterému by se nedalo věřit. Jde o kritické sebepoznání, které nelze brát jako něco, co se vymění za otevření cesty k společenské akceptaci. Často se mluví o zločinné praxi, ale zločin je termín kriminální a právní vina je něco jiného než odpovědnost politická nebo mravní. K politické a mravní odpovědnosti za minulost je třeba se hlásit, ale právní vina se musí dokazovat individuálně v soudním procesu. Právní důvody ke kolektivní omluvě opravdu neexistují i přes jeden významný paradox doby po Listopadu 1989. Součástí tehdejšího mocenského kompromisu totiž byla na jedné straně kontinuita práva, na druhé straně v roce 1993 přijal parlament deklaratorní zákon o protiprávnosti komunistického režimu.

Hledání identity vlastní, ne vnucené

Politická odpovědnost za mocenské deformace i porušování zákonnosti jde v prvé řadě za představiteli někdejší KSČ. Jejich omluva by měla směřovat i k jejich následovníkům v KSČM za to, jak zdiskreditovali myšlenku sociálně spravedlivé společnosti. Ale tato odpovědnost jde samozřejmě i za dnešními komunisty. Nejde o falešné moralizování, ale souvisí to s naším hledáním vlastní identity. Nejlepší prevence proti opětnému selhání je, že i dnes zakoušíme pocit studu nad historickými případy zneužití moci jako výraz solidarity s postiženými i obav o osud civilizačních hodnot. I když je tu vždy riziko, že tento vnitřní postoj nebude hned pochopen. Ale svědomí přeci není přepych a nenahradí ho cynický machiavelismus.

KSČM se k historické omluvě své předchůdkyně přihlásila, svou vlastní omluvu ale jako subjekt vzniklý až v roce 1990 neformulovala. Lze si samozřejmě představit, že historický text omluvy KSČ by mohla dnešní KSČM v určitý okamžik převyprávět vlastními slovy. KSČM sice říká, že se učí z minulých chyb a deformací, ale lidé to potřebují slyšet z úst, kterým mohou věřit. Co jsou platná sebelepší programová řešení, když narazí na zeď nedůvěry. Nejde o morální patos, ale o signál, že jsme pochopili a jsme tím pádem i schopni nové společenské racionality. Obranářské přístupy z 90. let by už neměly ovlivňovat politickou strategii levice. Smysl diskuse o omluvě tehdy i dnes vidím v tom vysvětlit veřejnosti, že ona historická distance KSČM od zneužívání moci její předchůdkyní KSČ je stále platná, že je dokonce klíčovým parametrem její identity. Protože KSČM skutečně není KSČ a bez oné historické omluvy z mimořádného sjezdu KSČ v prosinci 1989 by nejspíš ani dnešní KSČM nevznikla. Proto jakékoliv relativizování této omluvy či snaha ji umenšovat v čase by měla být pro KSČM nepřijatelná. Poškodilo by to i kontinuitu demokratické levicové dějinné alternativy, která sahá i před vznik KSČM, a posílilo militantní nenávist k minulosti, nově prefabrikované politickou pravicí.

Objektivní překážky i subjektivní psychologické bariéry mezi komunistickou a nekomunistickou levicí by mohlo překonat nové prohlášení, že kritická distance od nedemokratického počínání předlistopadové KSČ je autentická, že se k historické omluvě KSČ z prosince 1989 opětně hlásíme jako k otázce trvalé distance. Mnozí v tom vidí cestu k překonání zbytečných antagonismů na levici, aby se levicové hlasy mohly začít sčítat a zvrátit misku vah ve volební soutěži s pravicí trvaleji doleva.

Pragmatická rovina tohoto problému je v tom, že ČSSD připomíná vztah KSČM k minulosti jako podmínky pro spolupráci. Z toho ale netřeba dělat ukvapený závěr, že může jít o nežádoucí politický handl vyvolaný hladem po exekutivních funkcích. V politice se samozřejmě dohody dělají, političtí partneři mohou chtít na některé otázky jasné odpovědi. Pod tlakem vnějšího diktátu by se ale ztratilo to hlavní, že jde o prvek důvěryhodnosti. Může to být pozitivní nabídka voličům, ne ústupek konkurentům. Voliče totiž opravdu nezajímají hádky a schválnosti mezi konkurenty, zajímá je soutěž myšlenek a respekt k volebním slibům i k historickým souvislostem.

V současné době mohou být na stalinistický základ také roubovány různé vulgární koncepce sociálního darwinismu. U extrémní pravice se znovu objevuje relativizace a zpochybňování holocaustu. Ale i na levici se mohou objevovat tendence k přehlížení humanistického univerzalismu a oživování ideologické, sociální a národní zášti nahrávající kulturním střetům. Je třeba být ve střehu před nositeli zúženě národních pohledů, které otevírají prostor pro nástup nacionalismu.

Je nutné čelit infiltraci vlasteneckého hnutí obdobnými extremistickými myšlenkami a rozněcováním starých nepřátelství. Vštěpujme lidem vlastenectví s pozitivním obsahem. Za ideologické zatmění mysli lze označit například označování EU za uskutečnění Hitlerovy Nové Evropy, nebo nerozlišování mezi aktivními nacisty a německými antifašisty v omluvě za divokou fázi odsunu po roce 1945. Znejistění kulturní integrity může vést i k iracionální xenofobii, která s vědomím přináležitosti k rodné zemi nemá nic společného. A rudá a hnědá k sobě prostě nepatří, skutečnou solidaritu nelze nacionalizovat. Kritický vztah k stalinismu je výrazem programového zhodnocení porážky, kterou komunistické hnutí utrpělo. Spor o minulost je současně sporem o budoucnost. Nejde o to nadekretovat konečnou univerzalistickou definici, ale srozumitelně zakotvit kritiku stalinismu jako východisko nové levicové budoucnosti. Uvolnění tvůrčích sil společnosti vyžaduje demokracii, tak jako potřebuje živý organismus kyslík. A nastupující generace nebude na levici ze sentimentu k historii, ale kvůli budoucnosti. Novátoři to nemají jednoduché, sám jsem se za to občas dočkal různých nálepek, od škůdce a rozkladného individualisty přes reformistu jen na oko až po moudrého klauna a Dona Quijota.

Liberalismus emancipace

V březnu 2003 jsem se v rozhovoru pro časopis Ekonom označil za komunistického liberála. Našli se pak takoví, kteří to chápali jako dezerci od autentické levice. Liberál ve smyslu svobodomyslný člověk ale přeci nemůže být pro levici cizí. Levicová kritika liberalismu by měla jít jen proti ortodoxnímu a zvulgarizovanému liberalismu, ale ne proti základům lidské emancipace. Ty lze využít a dát jim socialistický rámec. Na druhou stranu se na krizi levice podílel přebujelý etatismus a redukce sociálna na přerozdělování. A moderní levice může hledat na své vlastní chyby lepší odpovědi, než je opačný extrém, tedy pravicová deregulace a minimalizace státu.

Program sociálního populismu samozřejmě neudrží dlouhodobě pozornost. Slibovat „rudé z nebe“ se rovná maximálně taktice levicového ústupu, hře na dočasnou jistotu pro voličskou reprezentaci, nikoliv však pro voličskou základnu. Protestní hlasy se dají snadno získat, ale pokud se neváží na něco pozitivního, jenom rozkládají existující hnutí. Oslovení širší veřejnosti, oslovování voličů jiných stran je možné jenom na základě formulování promyšlenější celospolečenské alternativy, opřené o různorodou teoreticko-metodologickou inspiraci a kritickou reflexi vlastních dějin.

Mezititulky ŠOK

DOLEJŠ, Jiří. Levice mezi minulostí a budoucností. Svoboda servis, Praha 2010. ISBN 978-80-86320-67-0 8

Vytisknout

Související články

Nemyslitelná operace - Churchillův plán III. světové války

10.3. 2014 / Josef Vít

Roku 1945 existoval plán spojenců, zvaný Nemyslitelná operace, který se zdá skutečně nemyslitelný, totiž začít třetí světovou válku těsně po skončení války druhé. Měl jí být útok na Rudou armádu a kobercové bombardování ruských měst - něco na způsob ...

Obsah vydání | Čtvrtek 9.9. 2010