Marketing místo konsenzu

11. 10. 2010 / Lubor Kasal

Se začátkem školního roku se v českých médiích opět objevily příspěvky týkající se návrhu školní písmové předlohy Comenia Script a propagující jeho autorku Radanu Lencovou. Ve čtyřiceti českých školách byla totiž zahájena pilotáž, během které se má na prvňáčcích nová předloha testovat.

Na tom, co se zatím kolem Comenia Scriptu dělo, jsou zarážející zvláště dvě skutečnosti:

1. Ministerstvo školství se rozhodlo pro testování této nové předlohy na čtyřiceti školách, aniž mělo k dispozici nezávislé písemné posudky -- případným zájemcům tak mohlo poskytnout pouze informace, které uveřejnila sama Lencová (viz odpovědi ministerstva publikované mj. ZDE). Mimochodem -- tento postup si ministerstvo zřejmě oblíbilo: Jak upozornili někteří lingvisté, také příručku Kultura genderově vyváženého vyjadřování zaštítilo svým jménem a distribuovalo, aniž ji před tím podrobilo jakékoli oponentuře.

2. Televize a deníky (až na zanedbatelné výjimky) nezpravovaly veřejnost vyváženě, de facto opakovaly postup ministerstva; přejímaly a dále rozvíjely především to, co o své předloze uváděla autorka -- články a televizní šoty se tak proměnily v píárko Comenia Scriptu. Zcela v duchu reklamních materiálů se v nich paušálně poukazovalo na "snadnost" nového písma v kontrastu s "klikyháky" stávající předlohy a akcentovaly se tu parciální problémy při výuce psaní (je to písmo pro dyslektiky), tu generační rozdíly (je to písmo pro "počítačové" děti), tu ideologie (je to "kapitalistické" písmo).

Námitky proti novému písmu nalezly prostor jednak v časopisech "pro intelektuály" (Tvar, Psychologie Dnes), jednak v debatách na laických a odborných internetových stránkách, ale "většinová" média je ze záhadných důvodů víceméně ignorovala, a tak v nich k žádné zásadní a otevřené diskuzi nikdy nedošlo. Zdroje prezentující výhrady vůči Comenia Scriptu novináři nebyli schopni či ochotni ani řádně jmenovat, zato na podporu nové předlohy do omrzení omílali cituplné manipulativní "příběhy", ve kterých se jak ve špatné beletrii zmítal chuchvalec postav (od osmileté Josefíny přes prvňáka Alberta po jejich rodiče a učitele) a které byly prokládány kratičkými, z neznámého kontextu vytrženými a bůhvíjak autorizovanými promluvami několika odborníků. Nelze však Radanu Lencovou a její mediální zastánce podezírat z neznalosti, neboť na námitky proti Comenia Scriptu (poté, co byly publikovány) pozoruhodně pružně reagovali tím, že opouštěli či různě modifikovali své původní argumenty (týkající se např. rychlosti psaní podle nové předlohy, vhodnosti předlohy pro leváky, shody s předlohami užívanými v zahraničí).

Víra v sílu "věcí"

Naučit se psát není jen tak. I chytrým a šikovným dětem to dá velkou dřinu. To si uvědomuje každý, kdo si aspoň něco málo pamatuje ze svého dětství.

Ať už záměrně, nebo nevědomky, Lencová zabrnkala na víru v sílu "věcí". Vhodíme-li minci do bedny na nádraží, automaticky nám z ní vypadne kafe, sedneme-li si do letadla, automaticky se ocitneme u moře, spolkneme-li tabletku, automaticky se uzdravíme... Pochopitelně, že ne všichni jsou přesvědčeni o všeplatnosti této síly, nicméně mnozí novináři uvěřili, že pokud bude nová předloha vhozena do českých škol, automaticky se eliminuje "trápení". Kdo by si to nepřál? Děti se už nebudou muset trápit při výuce psaní, rodiče se už nebudou muset trápit, zda jejich dítě má dobrého nebo špatného učitele, ředitelé se přestanou trápit úvahami, koho pověřit výukou v prvních a druhých ročnících, a elementaristé se nebudou trápit se svými znalostmi a schopnostmi. "Věc" Comenia Script všechno zvládne sama.

Jak ale říká v rozhovoru pro Tvar č. 11/2010 děkanka Pedagogické fakulty UK Radka Wildová, přední odbornice na počáteční gramotnost, "trápení" dětí se dá nejlépe odstranit vhodnou volbou didaktických metod a správným vzděláváním učitelů: "(...) nejjednodušší a nejúčinnější je naučit učitele, že koncepce výuky psaní má vypadat úplně jinak. A alespoň na svých absolventech, k nimž chodím na hospitace, vidím, že koncepci změnit lze." A dále upozorňuje: "Po pilotáži -- pokud bude velmi dobře analyzována -- se dostaneme o kousek dál, ale pořád nebudeme s to říct jednoznačně: Ano, takhle teď začneme učit. Jednoroční pilotáž nevyřeší všecko. Také bychom si neměli vzít na svědomí, aby děti, které projdou pilotáží, zůstaly jen u nového modelu. Jsem velmi střízlivá a opakuji: Dneska výuka psaní může fungovat úplně jinak než dřív. Didaktika je už přece k dětem férová. Nemyslím si, že děti mají problémy s psaním jen proto, že tvar písmen vypadá tak nebo onak."

Takto seriózní přístup ovšem není mediálně tak přitažlivý jako předvádění "zázračných" nových písmen, které jako mávnutím kouzelného proutku způsobí, že se všechny děti naučí psát s minimem vynaloženého úsilí.

Boj proti mrtvému nepříteli

Jako mediálně velice vděčné se rovněž ukázalo kritizovat vyučování krasopisu. Ten byl u nás sice zrušen už roku 1932, ale novináři na něj spolehlivě zabírají, a tak ho Lencová neustále resuscituje. Naposledy v rozhovoru pro Respekt č. 35/2010 mluví o tom, že předloha z roku 1932 "vytvořila písmo, které z původního krasopisu vycházelo". Tahle pravda má asi stejnou výpovědní hodnotu jako tvrzení, že současné automobily vycházejí z Benzovy motorové tříkolky -- ale kdo o tom z novinářů ví? To, co o krasopisu přinesla "většinová" média, tak jenom mate veřejnost. Nedávno mi jedna elementaristka vyprávěla, jak poprvé za svou dlouholetou praxi musela rodičům prvňáčků vysvětlovat, že žádný krasopis nikdy nikoho neučila, a tudíž ho nehodlá učit ani v letošním školním roce. Proto na tomto místě opakuji, co už jsem jednou publikoval (jakkoli si uvědomuji, že dosah bludů šířených např. televizí Nova či Mladou frontou Dnes tím bude bohužel omezen jen velmi málo):

Podle současné písmové předlohy se vyučuje zásadně psaní, nikoliv krasopis. Děti nejsou klasifikovány podle "krásy" svého písma, nýbrž podle čitelnosti a v jejich písemném projevu se respektují odlišnosti a odchylky od normy víceméně už od první třídy. Ani sklon písma není přísně vyžadován, a pokud dítě tenduje např. k písmu stojatému, je mu umožněno, aby tak psalo. Autorka Comenia Scriptu a jeho propagátoři z řad novinářů tedy bojují proti dávno mrtvému nepříteli, když kritizují současný písmový vzor jako cosi, co způsobuje, že děti jsou nuceny ke krasopisu, že se musí podřizovat drilu atd. Jestliže však někteří učitelé vyžadují po dětech dokonalé, precizní a "vydrilované" obkreslování předlohy, pak to budou vyžadovat, i kdyby učili podle jakékoli předlohy. Takoví učitelé, jichž -- předpokládám -- je minimum, si musí doplnit své vzdělání a změnit své vyučovací metody -- žádný Comenia Script z nich dobré pedagogy zcela určitě neudělá.

Co potřebujeme umět?

Další trvalka, kterou novináři převzali od Lencové, rozkvetla v tvrzení, že současná předloha je v době, kdy stejně všichni píšou na počítačích, velice nepraktická. Děti se podle nové předlohy budou muset naučit místo dvou typů písmen (tiskacích a spojitých psacích) pouze typ jeden (tiskací), což prý bude úžasně praktické. Tak jako tak se ale budou muset psaní naučit, doufám aspoň. Kritérium praktičnosti mi dost uniká. Co je praktické na tom, když budeme schopni psát a číst pouze "tiskace", a ne také "psace"? Oč praktičtější je skutečnost, když něco neumíme, oproti skutečnosti, když to umíme?

A co je praktické na slibech Lencové, že naučíme-li se psát podle jejího vzoru, nebudeme muset v průběhu života svůj rukopis měnit? I kdyby to nebyl nesmysl (rukopis se totiž u každého mění v čase vždycky, a to nejen směrem ke zjednodušování tvarů, ale někdy i naopak), co je nepraktické na spontánní přirozené proměně rukopisu proti strnule stejnému rukopisu od první třídy až po smrt?

Je zajímavé, že na zaklínadlo praktičnosti neměly v českém školství společenské změny po roce 1989 vlastně žádný vliv. Jako byly na konci 70. let ve jménu "praxe" omezovány na gymnáziích všeobecně vzdělávací předměty ve prospěch předmětů typických pro průmyslovky, dnes postupně ořezáváme obsah učiva v zájmu téže mlhavé "praxe", opět umisťované do jakési budoucnosti, o které však nevíme příliš mnoho. (V této souvislosti připomínám známý bonmot: Jestli chcete pobavit Pánaboha, vyprávějte mu o svých plánech do budoucna.)

Novináři jako by byli vedeni základní myšlenkou: Jen aby se, ó hrůzo, děti nemusely učit něco zbytečně. Pomalu to vypadá, jako by některé dovednosti či znalosti, které bychom ve škole případně mohli načerpat, byly škodlivé. Přitom dosti nepraktická je vposledku naprostá většina školního učiva. Kolik z nás kdy ve své "praxi" potřebovalo vědět, že se Země otáčí kolem Slunce, co jsou to prvoci, kde leží Mali či jaké byly příčiny druhé světové války? Kolik z nás kdy potřebovalo umět např. rozložit mnohočlen na součin, udělat výmyk na hrazdě, namalovat podzimní krajinu či z elektrického odporu a napětí vypočítat elektrický proud? A kolik z nás si kdy ve své "praxi" potřebovalo přečíst třeba rukopisy významných spisovatelů nebo politiků?

Praktická využitelnost znalostí a dovedností je přece pouze jedním z důvodů, proč navštěvujeme školu. Druhý důvod -- podle mého názoru stejně důležitý, ne-li důležitější -- spočívá v tom, že všechny školní znalosti a dovednosti zvyšují kvalitu našeho života bez ohledu na fakt, zda nám nakonec bezprostředně slouží k praktickému získávání peněz, moci, společenské prestiže...

Vidina profitu

Samostatnou kapitolu tvoří ekonomický rozměr Comenia Scriptu. Školy, jak známo, jsou schopny absorbovat poměrně velké objemy výrobků a služeb, a tak se mnozí podnikatelé intenzivně snaží tento segment trhu ovládnout. Vím o nakladatelích, kteří v okamžiku, kdy se dozvěděli pouze to, že existuje něco jako návrh nové předlohy, začali takříkajíc rychle stříhat ušima: Ročně desítky tisíc prvňáčků a každý z nich bude potřebovat spoustu pomůcek s novým písmem -- to už stojí za námahu a za pokus nějak si to s ministerstvem dojednat.

Aby mi bylo dobře rozuměno, vůbec zde nechci zpochybňovat snahu majitelů o prosperitu jejich firem ani naznačovat nějaké korupční spiknutí, a už vůbec nechci spekulovat o jakýchkoli smluvních či jiných vztazích mezi Lencovou a nakladatelstvím, v němž publikuje -- pro hodnotu Comenia Scriptu to koneckonců postrádá význam. Chci tím jen v co nejobecnější rovině upozornit, že vidina profitu -- ať už v podobě přímého finančního zisku, nebo nepřímých výhod, jako je např. celostátní či regionální zviditelňování -- nepochybně také ovlivňuje, co o nové předloze kdo říká a jak moc ji kdo prosazuje, aniž se ohlíží na odborné argumenty. A je ostatně lhostejno, jestli jde o vidinu, jež má reálný základ, anebo je jenom vysněná (vždyť platí všude, kde lze přijít k výhodám, že slimáčků je hodně, ale kapustičky málo). Leč věřme, že vidina profitu neovlivní alespoň analýzu právě probíhající pilotáže.

Snad to dobře dopadne

Ač to tak možná nevypadá, rozhodně nejsem fundamentalistický zastánce současného školního písma. Změna, nadto změna tak zásadní, jakou představuje Comenia Script (který se výrazně odlišuje jak od stávající české předlohy, tak od většiny předloh užívaných v Evropě, ale i v Severní a Jižní Americe), totiž není otázkou boje pokrokářů proti staromilcům ani jedné kulturologické či psychologické teorie proti druhé. Taková radikální změna by se měla uskutečnit až na základě odborného i laického konsenzu. Zatím to ale vypadá, že nás Comenia Script rozděluje. A Radana Lencová místo toho, aby společenský konsenzus při tvorbě nové předlohy hledala, zvolila marketingové prosazování již hotového, neměnného písma, přičemž se jí podařilo o "převratných" pozitivech svého návrhu přesvědčit nemalou část médií -- a mít za zády média je dnes velká síla.

Dopřejeme-li sluchu těm filozofům, kteří hovoří o proměně současných médií v mediokracii, dospějeme k překvapivé paralele: Jako kdysi bylo potřeba o svém "projektu" přesvědčit politbyro, a pokud se to podařilo, nebylo boha, který by "projekt" dokázal zpochybnit, tak nyní se úspěch dostaví, pokud se podaří přesvědčit média. Pořád si však dělám naději (možná naivní), že minimálně v oblasti školství tahle paralela kulhá.

Doufejme tedy, že s Comenia Scriptem nedopadneme stejně jako Švédové, kteří podobné školní písmo plošně zavedli v letech 1975--1985 a dodnes na ně s hrůzou vzpomínají (blíže viz ZDE).

(Publikováno ve Tvaru č. 15/2010)

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 11.10. 2010