Tak trochu jiná televize - bohužel ne česká...

29. 11. 2010 / Lucie Bottaro

Vedle vynikajícího moderátora Fabia Fazia ve všech 4 dílech (zatím byly odvysílány 3) vystoupil také spisovatel Roberto Saviano, jedna z nedůležitějších postav současné Itálie. Za odměnu, že se infiltroval do mafiánské organizace a popsal její systém, funkce a praktiky (román Gomora přeložen i do češtiny), je na něj pořádán hon s naštěstí dosud neúspěšnými pokusy o atentát a on se musí ukrývat a být střežen sedmičlennou ochrankou. Nejde o to, že by měl nějaké další informace, které by si mafie nepřála, aby vyšly ve známost a proto se ho chtěla zbavit. To, co zjistil, už bylo popsáno v jeho knihách. Tak proč chtít jeho smrt? Proč ho chtít umlčet? Že by znamenal přece jenom něco víc, než jen pisálek, který kvůli senzaci schválně šlápl do vosího hnízda? A neznáme to i my, spisovatele, co mají být umlčeni za každou cenu? Robertu Savianovi je 31 let.

Dalšími účinkujícími byli různí umělci - ať už komici nebo hudebníci, ale také obyčejní lidé. Ano, vím, někdo je na toto označení alergický, neb jsme všichni neobyčejní, ale co jiného mám říci? Občané? Ale těmi jsou přece všichni.

Každý ve svém vystoupení pak musel přijít se seznamem. Každý seznam jiný a na jiné téma ovšem ve finále Vám pak vykreslil neobyčejnou mozaiku Itálie, kde můžete diskutovat nad každým kamínkem jednotlivě, ale celek je nemožné popsat pár slovy. Zazněl seznam názvů všech politických stran, seznam důvodů zamítnutí žádostí o práci, seznam označení pro homosexuály nebo nádherný seznam důvodů, proč opusti Itálii a proč v ní zůstat. Svůj seznam proč je důležitá kultura (na jejíž reprezentaci pomocí kulturního institutu Societá Dante Alighieri vydala 1 200 000 eur oproti Britské radě s 220 000 000 eur) přečetl i přední světový dirigent Claudio Abbado.

První komik, který vystoupil, byl Roberto Benigni. Většina z nás ho bude asi znát zejména jako filmového režiséra (Oscarem oceněný Život je krásný) a jako herce. Ale důležitou součástí jeho tvorby jsou i vystoupení ve stylu one man show.

Už v roce 2002 vyrazil dech všem divákům díky způsobu, jakým přednesl Alighieriho ,Ráj z Božské komedie. Benigni se netají se svými antipatiemi vůči Silviu Berlusconimu, což mu přináší problémy s objevováním se v televizi.

Italská televize je vůbec pověstná tím, že buď rovnou neumožní vystupovat těm, co jsou persona non grata, anebo prostě s nimi neodvysílá již natočené pořady. A některé pořady prostě zruší. (Nepřipomíná Vám to něco?)

Jedním z takových pořadů je i debatní politický Anno zero. Je označován jako levicový, ačkoliv ho sledují diváci napříč celým politickým spektrem a hosté jsou rozděleni rovným dílem. Anno zero patří k nejsledovanějším pořadům svého druhu a vystupují v něm naprosto samozřejmě i politici pravicových stran, protože si mohou být jisti, že je jedním z nejoblíbenějších pořadů voličů jejich strany. Přesto Anno zero balancuje na hraně zrušení. Několikrát ho nechtěli odvysílat právě proto, že v něm vystupoval Roberto Benigni. Nicméně důvod byl dle vedení italské televize RAI ten, že Benigni je příliš drahý -- a tak Benigni vystoupil zadarmo.

Podobný osud mohl potkat i Vieni via con me, kde se vedle Benigniho rozhodl vzdát honoráře i Claudio Abbado, aby nebylo výmluv pro odvysílání. V tomto směru si Benigni nemohl odpustit vtípek, ve kterém tvrdí, že když před týdnem zastavil v autě na křižovatce na červenou, přiskočil k němu nějaký Polák a umyl mu přední sklo auta. Ovšem ve chvíli, kdy Benigni stáhnul okénko, Polák ho poznal, sáhnul do kapsy a podal Benignimu 1 euro se slovy: "Snad se neurazíte..."

I tak Benigniho vystoupení bylo přes všechny legrácky vlastně vážné a smutné (tak jako jeho filmy, jako je Život je krásný) a silné. Někdo, kdo není ani zpěvák, ani tanečník, pro Vás zatančí a zazpívá tak, že Vás bude mrazit a bude Vás to strašně bolet. A budou Vás bolet i jeho komplimenty na Roberta Saviana, neapolce a krásného hlubokého člověka, nespravedlivě odsouzeného k trestu smrti za napsání knihy, který věří v život a ve smysl toho, co dělá. Jak říká Benigni v závěru svého vystoupení, dětem nečteme pohádky pro to, abychom jim řekli, že jsou draci, to ony vědí už dávno i bez nás, ale pro to, aby zjistily, že je možné draka zabít. A proto jsou pro nás dospělé důležití spisovatelé jako je Roberto Saviano, abychom i my si uvědomili, že draka je možno zabít.

První díl Vieni via con me otevírá Saviano popisem toho, co vidí jako hrozbu demokracie a co nazývá "macchina del fango", systémem soustavného očerňování a zesměšňování, takovým mechanismem bahna, který se dává do pohybu v momentě, když se někdo postaví proti určitým tlakům ve společnosti, proti vládě. Zaútočí na jeho soukromí, vyhledá malá fakta z jeho života a použije je proti němu. Propere je veřejně. Je rozdíl mezi vyšetřováním žurnalisty, který ze spousty informací utvoří v článku celistvý obraz, a diskreditační šmírou, kdy se dohledá jediná drobnost, která se pak rozpitvá a rozdrobí do délky jednoho článku. Mechanismus bahna má především za úkol ukázat, že jsme všichni stejní, že nikdo není výjimečný, nikdo není více talentovaný nebo morálně silný. Chyby nebo malé levárničky děláme přece všichni, ne? Bez rozdílu. A tím jsme vlastně všichni stejní. Jenže síla demokracie spočívá právě v rozdílech. Ale ty se musejí hledat. Jedna věc je slabost, ale druhá spáchání trestného činu. Jedna věc jsou přátelské vztahy v soukromí a druhá dosazování kamarádek na důležité posty. Mechanismus bahna velí nekritizovat, protože jsme přeci všichni stejní -- a pokud tak někdo činí, tak určitě jen ze žárlivosti, nebo nějaké osobní zášti či frustrace.

Jednou z mála osob, kterou nedokázal mechanismus bahna zastavit, byl Giovanni Falcone, vyšetřující soudce. Patřil do skupiny proti mafii zaměřených vyšetřujících soudců spolu s Paolem Borsellinim, Giuseppem di Lellem a Leonardem Guarnottou, kterou vytvořil Antonio Caponnetto. Tato skupina pak uzavřela největší proces, jaký byl kdy veden proti mafii. O sicilské mafiánské organizaci Cosa nostra se všeobecně vědělo, ale byla brána spíš jako problém v oblasti bezpečnosti a v osmdesátých letech poprvé na ni začala pohlížet oficiální místa jako na ekonomický fenomén. A nejen to, desítky a desítky kauz byly uzavřeny a viníci odsouzeni -- a o to se právě velmi zasloužil talentovaný a schopný Giovanni Falcone.

A v ten moment se dal do pohybu i mechanismus bahna. Místo, aby byli občané hrdi na neskonalou odvahu a neúnavnou práci Giovanniho Falcona, izolují ho. A média tomu vydatně pomáhají otiskováním dopisů rozčilených občanů, kteří nevidí Falconovu ochranku jako nutnost k přežití, ale jako privilegium, které není pro každého. Sirény a majáčky pak jako cosi rušivého, co by se mělo odehrávat někde jinde a ne blízko jejich domovů. Postupně začnou být vyšetřující soudci zesměšňováni, jejich práce zlehčována a Falcone, ač osoba výjimečného talentu, označován za sobce a prospěcháře.

A tak v den, kdy z funkce odchází Antonio Caponnetto, kolegové nezvolí Falcona jako jeho nástupce, ale vyberou si raději Antonina Meli, osobu ve své podstatě dobrou, ale zdaleka nedosahující Falconeho výkonu a úrovně. V ten den se také Giovanni Falcone veřejně rozplakal. Rozplakal se při představě, kolik životů zabitých policistů a vyšetřovatelů, kolik usilovné práce přijde tímto krokem nazmar.

A spršky útoků neustávají. V Dauře, kde sice trávil dovolenou, ale zároveň se účastnil vyšetřování, byla objevena taška s TNT, která naštěstí nevybuchla jen proto, že se dostala do rukou Falconeho ochranky jako první. Teď se mechanismus bahna rozjede na plné obrátky a Falconemu je nakonec vyčítáno, že přežil. Za tím přece musí někdo být, někdo ho musí chránit, jeho šikovnost a chytrost přece nemůže stačit! Falcone se tedy ptá v jedné televizní debatě při podobné výtce z publika: "To znamená, že jediný způsob jak být respektován, znamená být mrtvý?"

Další a další bahno způsobilo, že začal mít problémy s výkonem své práce na prokuratuře. Místo aby chodil za svými kolegy stylem "zaklepej a vejdi", musel si u nich domlouvat schůzky a celé hodiny byl viděn, jak čeká v předpokoji, až na něj pan prokurátor bude mít čas. Tím budil dojem, že je nedůležitý, a začal dostávat jen podružné případy.

Rozhodne se proto přijmout návrh ministra spravedlnosti Claudia Martelliho a odjet do Říma, aby pracoval na projektu Nejvyššího státního zastupitelství zaměřeném proti mafii. Bohužel vzhledem k tomu, že ministr Claudio Martelli patřil do vlády premiéra Giulia Andreottiho známého svými vazbami právě na mafii, je Falcone za tento svůj krok hlavně levicí div že nekamenován. Jenže Falcone byl "technik" a věděl, že vlády se mění, ale instituce zůstávají, a že jeho prací je posílit instituci justice.

V tuto chvíli byl už ale úplně sám a médii prezentován coby obyčejný vyšetřující soudce, jako každý jiný, jenom náhodou slavný. Dne 23. května roku 1992 vybuchlo pod silnicí, kde zastavil své auto, 400 kg TNT.

Jak říká Roberto Saviano, Giovanni Falcone udělal z boje proti mafii kulturní záležitost. Tak, jako je snažší si namlouvat, že člověk ležící na zemi je opilec, abychom se mu nemuseli věnovat a nekazili si tak sobotní procházku, tak je snažší se přesvědčovat, že velké a důležité věci dělají lidé jen z prospěchářství, protože připustit si, že mají pravdu, by nás nutilo je následovat a stálo by nás to minimálně naše pohodlí.

Roberto Saviano si tímto projevem (i projevem v následujícím díle) také okamžitě vysloužil kritiku a to i, dalo by se říci, z vlastních řad. Beppe Grillo (komik, který nicméně předpověděl jeden z nevětších skandálů Itálie -- defraudaci Parmalatu v momentě, kdy to nikdo neočekával) a Marco Travaglio (vynikající novinář a spisovatel) mu vyčetli nekonkrétnost, absenci současných jmen a malou důraznost.

Ale já, já osobně bych chtěla něco takového vidět i tady v Čechách. A říkám si, kdyby se mi podařilo najít skvělého českého spisovatele, režiséra (třeba neoceněného Oscarem), komiky a umělce, dokázali bychom v naší zemi, teď přeci demokratické, vytvořit pořad kritický, ale zároveň nádherný a naplňující? Měl by vůbec nějaké diváky? Ten italský si už v druhém díle připsal rekord nevyšší sledovanosti RAI 3 v historii (30%) a to i mezi mladými od 15 - 34 let (přes 34%).

Když jsem se bavila o Vieni via con me se svou přítelkyní Alidou, středoškolskou profesorkou angličtiny na penzi, řekla mi, že se konečně po dlouhé, ale opravdu hodně dlouhé době cítila hrdá na to, že je Italka. Přes všechny překážky od odmítání umělců, neplacení, až po nasazení pořadu proti Velkému bratru, se podařilo odvysílat něco skutečného, opravdového a silného. Hrozně mi to připomínalo dojem, který člověk míval za minulého režimu po návštěvě představení nějakého polozakázaného umělce. Všechna ta mizérie kolem, pocit zmaru a bezvýchodnosti a současně někdo, kdo se tomu všemu snaží postavit, něco umí a naplní člověka pocity, které ležely někde hluboko zahrabány a skoro zapomenuty. Pocity prožitku hluboké krásy, síly morálky, chtění po něčem hodnotném toužit, ale hlavně uvědomění si, že v tom není sám. Jak ráda bych něco takového znovu prožila! Jenom ne někde v zahraničí, ale tady u nás.

http://www.vieniviaconme.rai.it ZDE

 

Vytisknout