Dobré jitro, tady vnitro, aneb Ještě jednou o uprchlících

1. 12. 2010 / Jana Ridvanová

Kašava - "během noci 2-3x přijížděla policie se psy, ve 2-4 v noci bouchali na dveře."

Po zveřejnění dopisu uprchlíka, který popisuje zkušenost jeho rodiny s českými úřady a zařízeními pro uprchlíky, mi napsal čtenář Britských listů Petr Davčík.

Pan Davčík se rozhodl vzít iniciativu do vlastních rukou a napsal řediteli OAMP Tomáši Haišmanovi. Na jeho žádost o vysvětlení, jestli jsou fakta popisující zacházení s uprchlíky v zařízeních spadajících pod ředitelství OAMP pravdivá, se panu Davčíkovi dostalo šalamounské odpovědi: "Vzhledem ke skutečnosti, že z dopisu nejsou zřejmé základní informace o státní příslušnosti žadatele ani další bližší informace týkající se jeho rodiny, nelze se k popisovanému případu kvalifikovaně vyjádřit."

"Děkuji za pochopení," píše Alice Tomášková z OAMP, ale pan Davčík se nedal odbýt.

Dobrý den, Alice,

popravdě jsem moc nedoufal, že mi odpovíte. O to víc mě Vaše odpověď potěšila. K absenci základních informací se vyjádřím úplně na konci. Nicméně i bez řešení konkrétní situace mi tato zpověď přijde dost zoufalá a pokud Váš odbor funguje jinak, čekal bych, že k tomu nějaké stanovisko zaujmete. Když vynechám případ rodiny, tak mi vyvstávají tyto dotazy:

Zaměstnanci ve Vyšních Lhotách jsou opravdu kvalifikováni pro tuto práci? Přístup k cizinci by asi neměl být na úrovni, která je popsána:

"špatně s námi jednali, uráželi nás, v bufetu nás prodavač nazval sviněmi, odkud jsme se prý vzali."

Mají cizinci k dispozici osobu, která je informuje v jejich rodném jazyce o všech právech, která mají?

Domašov nad Bystřicí - "jedli jsme potraviny, které byly uskladněny ve sklepě, kde žili psi. Dětem dávali jogurty s prošlou lhůtou. My chápeme, že chtěli ušetřit."

Kašava - "během noci 2-3x přijížděla policie se psy, ve 2-4 v noci bouchali na dveře."

Bohužel jsem nikde nenašel, zda tyto oblasti jsou pod Vaším odborem, ale předpokládám, že ano, když je jméno pana Haišmana skloňováno docela často.

Tudíž otázky na Vás jsou:

Fungují zmiňované tábory tak, jak je popisováno v dopise?

Přistupují pracovníci takto neprofesionálně k cizincům?

Dostávají cizinci po převzetí do tábora informace ve svém rodném jazyce a v plné míře? (Pochopte - tak, že jim není sdělena jen část.)

Máte někde zveřejněné na stránkách, jak tábory vypadají?

Nyní k Vaši zmiňované absenci základních informací:

Nevím, zda jste opravdu dočetla až do konce článek na zmiňovaném odkazu.

Jen pro jistotu, vykopíruji poslední část:

"Tento dopis byl napsán před rokem. Teprve po osmi letech, kdy se rodina vláčela z jednoho uprchlického tábora do druhého, krátce po intervenci v jejich prospěch ze strany paní Světlany Gannuškinové (členky Rady pro lidská práva prezidenta RF a kandidátky na Nobelovu cenu míru 2010) u zmocněnce pro lidská práva Michaela Kocába, rodina dostala jen doplňkovou ochranu na dva roky. To znamená, že za dva roky musí projít celou azylovou procedurou znovu."

Je možné, že jste na pracoviště nastoupila v nedávné době, ale předpokládám, že jméno pana Kocába znát budete. Stejně jako byste mohla znát i jméno paní Světlany Gannuškinové. A s největší pravděpodobností i Váš odbor tento případ musel řešit. Proto mě Vaše odpověď příliš neuspokojila a očekávám, že mi odpovíte nyní.

Vaše odpovědi bych chtěl věřejně prezentovat.

Předpokládám, že jako transparentní odbor s tím nebudete mít problém.

Pokud ano, dejte mi v odpovědi vědět.

Přeji hezké dny a pokud máte prodloužený víkend, tak příjemné volno.

S pozdravem

Petr Davčík

V odpovědi panu Davčíkovi paní Tomášková nejprve zopakovala důvody, proč z pohledu OAMP nelze zkoumat prohlášení uvedená v dopise uprchlíka a posléze k mému úžasu zpochybnila nezpochybnitelné. Konkrétní záměr návštěvy Světlany Gannuškinové, o kterém jsou záznamy i na vládním webu. Dále tvrdí, že OAMP si je samozřejmě velmi dobře vědomo situace v Čečensku a pokud uzná za vhodné, tak osobám čečenského původu udělí mezinárodní ochranu.

Vážený pane Davčíku,

Vaše dotazy jsem konzultovala s oddělením mezinárodní ochrany, které je zodpovědné za vedení řízení o udělení mezinárodní ochrany a níže předkládám vyjádření a upřesnění k mé předchozí odpovědi, kdy jsem tyto informace neměla k dispozici.

Azylový zákon i příslušné mezinárodní úmluvy na ochranu uprchlíků nám zakazují podávat jakékoliv konkrétní údaje o osobách žádajících o mezinárodní ochranu v České republice, a to z důvodu ochrany jejich či jejich blízkých, kteří mohou ještě žít v zemi jejich původu a jejichž život či svoboda by mohly být takto ohroženy. Proto nemůžeme nikdy veřejně komentovat konkrétní případy a rovněž v rámci řízení o mezinárodní ochraně můžeme informovat o jednotlivých krocích pouze osoby, které k tomu disponují speciální plnou mocí, danou konkrétním žadatelem o mezinárodní ochranu, který si sám musí zvážit, v jakém rozsahu a kým se nechá zastupovat. Proto přestože víme, kdo byl patrně pisatelem uveřejněného dopisu, nemůžeme jej jakkoliv komentovat.

Ohledně údajné intervence paní Světlany Gannuškinové a tehdejšího zmocněnce vlády pro lidská práva Michaela Kocába, lze říci, že ta rozhodně nesměřovala a ani nemohla směřovat vůči konkrétním případům konkrétních žadatelů o mezinárodní ochranu, včetně rodiny pisatele dopisu. Oba jmenovaní vyjádřili pouze svůj názor na současnou situaci v Čečensku a apelovali na české státní orgány, včetně OAMP, aby tuto braly na zřetel i při rozhodování o mezinárodní ochraně.

Paní Tomášková buďto v době návštěvy paní Gannuškinové na OAMP nepracovala a když o návštěvě mluví, věci si domýšlí v souladu s tím, co by se asi líbilo jejímu šéfovi, nebo vědomě lže s tím, že naprosto nechápu, jak si mohla myslet, že by jí taková lež prošla.

P. Gannuškinová se s pisatelem dopisu S.M. a s dalšími čtyřmi žadateli o azyl sešla v neděli 2.5.2010 v 9:00 v restauraci MacDonalds na nám. I. P. Pavlova, aby vyslyšela jejich konkrétní problémy a mohla požádat o jejich řešení p.Kocába, se kterým měla domluvenu schůzku na Úřadě vlády v 11:00. Na setkání byl přítomen i R.O. se svou maminkou. P. Gannuškinová byla jeho případem natolik šokována, že ho i s maminkou vzala s sebou na schůzku s p.Kocábem. Protože p. ministr Pecina se s p. Gannuškinovou odmítl sejít, ta požádala o urgentní pomoc p. Kocába také v případech azylantů, se kterými se sešla.

Následující text je výtahem z publikace "Konec uprchlíků v Čechách aneb praktiky dr. Goebbelse". Jediná změna vzhledem k níže uvedenému dopisu se týká toho, že žadatelé o azyl již dnes mají hodinu denně přístup k internetu.

"OAMP MV ČR rozhodlo dne 17. 4. 2009 ve správním řízení o prodloužení doplňkové ochrany o žádosti, kterou podal dne 11. 3. 2009 pan R. O., takto: ŽÁDOST O PRODLOUŽENÍ DOPLŇKOVÉ OCHRANY SE ZAMÍTÁ. V průběhu pohovoru jmenovaný uvedl, že o prodloužení doplňkové ochrany žádá, protože nemá jistotu, že bude ve vlasti v klidu a bezpečí. Jmenovaný se stále obává, že se mu tam něco stane. Nemá podle svých slov jistotu, že zůstane v případě návratu do vlasti naživu. Současná čečenská vláda podle jeho tvrzení pronásleduje ty, kteří ze země utekli. Jmenovaný dále uvedl, že měl známé Čečence, kteří z vlastní iniciativy ukončili azylové řízení v ČR a vrátili se domů, ale zmizeli.

Správní orgán k tomu uvádí, že situace v Čečensku a zejména pak v jeho hlavním městě Groznyj, odkud žadatel pochází, se zvláště v posledních 2 letech změnila. Stabilizovala se a obnova země a zejména pak jejího hlavního města významně pokročila. Starost o bezpečnost převzaly čečenské bezpečnostní složky.

Jeho tvrzení o tom, že ti, kteří z Čečenska uprchli, jsou po svém návratu do vlasti pronásledováni čečenskou vládou, jednoznačně vyvracejí výše uvedené informace o zemi původu, v nichž je naopak uvedeno, že čečenská i ruská federální vláda velmi stojí o to, aby se čečenští uprchlíci vrátili do vlasti. Projekty zaměřené na podporu a zpětnou integraci utečenců jsou štědře dotovány z federálních i místních zdrojů."

Teprve po intervenci M. Kocába u T. Haišmana se stal znovu R.O. žadatelem o azyl. Tím je dodnes. Poprvé požádal o azyl v ČR v r.2003 - dodnes tedy není jeho situace vyřešena.

Pracovnice OAMP dále píše: "OAMP však samozřejmě situaci v Ruské federaci, oblasti Čečenska, velmi dobře zná a proto v individuálních případech i před tímto apelem i po něm uděloval a i nadále bude, shledá-li pro to podmínky, osobám čečenského původu mezinárodní ochranu."

Když uvážíme jeden z dalších případů bezpráví uprchlíků v Čechách, který byl ovšem mediálně zviditelněn, tak se tvrzení zaměstnankyně OAMP dostává do sporu s realitou. Timur jako jeden z mála uprchlíků mohl svoji protirežimovou činnost doložit fotografií s opozičními lídry, kterou našel na internetu. Pan Haišman však usoudil, že je to fotomontáž a zabitého bratra si Timur zřejmě také vymyslel.

Události 10.2.2010

Reportéři ČT 26.4.2010

Případem Timura se nejdříve zabýval senátor Štětina coby Výborem pro obranu a bezpečnost pověřený zpravodaj tohoto případu po projednání petice, došlé senátorům, jenž ve světle reflektorů kamer ČT odcestoval se svou asistentkou na služební cestu do Gruzie pátrat po lidech, kteří by potvrdili Timurův příběh. Po několika dalších článcích o jeho šlechetné pomoci v Lidových novinách i jinde jeho zájem ochladl a Timur zůstal ponechám svému osudu.

A jak se k případu Timura stavěli kolegové OAMP v Organizaci pro pomoc uprchlíkům?

11.5. 2010 - Telefon kamarádky Timura Borchashviliho řediteli Organizace pro pomoc uprchlíkům, Praha, 13:00:

- OPU - prosím?

- Dobrý den, prosím Vás, mohla bych mluvit s p. Rozumkem?

- A s kým mluvím?

- Já volám od Timura Borčašvili.

- Borčašvili - chviličku.

- Děkuji.

- Prosím, Rozumek.

- Dobrý den, já opět volám, my jsme u Vás byli před hodinou.

- Jasně.

- P. Rozumek, moc se omlouvám, že Vás obtěžuji, ale jsem v takové situaci, že nevím, co dělat. Můžete mi lidsky vysvětlit, kam bych měla jít, aby mě už odnikud nevyhnali, aby aspoň někdo Timuru pomohl?

- Já nevím. Já nevím. Je třeba najít advokáta.

- Já vím, ale to Timuru Borčašvili teď materiální situace nedovoluje.

- Tady organizace - já bych řekl - SOZE Brno, oni dobře pracují.

- P. Rozumek, já se divím tomu, že když jsme se k Martě Miklušákové obrátili, ona řekla, že Vy nám můžete pomoci, a Vy teď říkáte, že ne. Já už ani nevím, komu věřit.

- Ne, my nemůžeme. Já nevím - jestli on je v Poštorné, tak potom jenom SOZE.

- P. Rozumek, a to je spojené jen s Vaším financováním?

- Promiňte, já jsem nerozuměl.

- To je spojeno s tím financováním, o kterém jste mluvil?

- Ano, nemáme projekty - co můžu dělat? Nemůžu - nic.

- Jasně. Ale Marta Miklušáková nás posílala k Vám, já prostě nevím, co mám dělat. Nevím, proč ona říkala, že Vy můžete.

- Kdo Vám to řekl?

- No Marta Miklušáková nás poslala k Vám do OPU.

- Protože ona neví, že nemáme peníze.

- Dobře, děkuji. Nashledanou.

- Nashledanou.

A kolegové v Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Praze (UNHCR)?

Telefon do UNHCR Praha, 14:30:

-UNHCR - prosím?

-Dobrý den, mohla bych mluvit s p. Miklušákovou?

-Jo, okamžik - kdo volá, prosím?

-Timur Borčašvili.

-Jak?

-Timur Borčašvili.

-Dobře.

-Děkuji.

(Za půl minuty)

-Prosím Vás, můžu se zeptat, kvůli čemu voláte?

-Chtěla bych se zeptat paní Miklušákové na jednu věc.

-Dobře, ona totiž teď má jednání, já Vás přepojím na někoho jiného.

-Tak já jí zavolám později.

-Dobře, tak můžete zkusit zavolat později.

-Ale řekněte jí, že jsem byla v OPU, kam mne poslala, kvůli případu Timura Borčašvili, a tam říkali, že nám vůbec pomoci nemohou. Takže já bych chtěla vědět, co by mi p. Miklušáková poradila, co mám dělat dál. Tam říkali, že mají problém s financováním, a vůbec Timuru Borčašvili nemohou pomoci. Ale Marta Miklušáková říkala, ať jdeme do OPU. Já bych chtěla, aby mi p. Miklušáková poradila, co máme teď dělat dál.

-Dobře, tak já jí to potom vyřídím, ale když tak ji zkuste kontaktovat po mailu, možná to bude nejlepší.

-Ale na mail mi ona bohužel vůbec neodpovídá, a jde o lidský život. Já nemohu čekat měsíc nebo měsíc a půl, než mi ona odpoví. Ten pán je teď v Poštorné, v azylovém zařízení. Nemůže se s nikým spojit, co má dělat dál?

-Dobře, dobře, tak já jí to určitě vyřídím.

-Tak já zavolám za hodinu, šlo by to? Snad by už na mě mohla mít čas.

-Jestli jste jí psala mailem.

-Já jsem jí psala mailem několikrát, ale na ty maily p. Miklušáková vůbec neodpovídá, vůbec.

-Dobře, já jí to tedy vyřídím, a zatím nashledanou.

-Tak já jí zavolám za hodinu, děkuji. Nashledanou.

O půl minuty později na druhé telefonní číslo do UNHCR:

-UNHCR.

-Dobrý den, můžu mluvit s paní Miklušákovou?

-U telefonu.

-Dobrý den, p. Miklušáková, prosím Vás, já Vám volám od p. Timura Borčašvili.

-Můžete se představit?

-Určitě. Jmenuji se H.

-Ano.

-Prosím Vás, my jsme Vám psali maily, volali jsme Vám, a Vy jste nám říkala, že se tímto případem nebudete zajímat, a že máme jít do OPU.

-Ano.

-Ale ve čtvrtek i dnes jsme byli v OPU, a tam nám řekli, že nám vůbec nemohou pomoci kvůli problémům s financováním, protože nemají projekty a tak. Jediné, co pro nás mohou udělat, je napsat žádost na jednom listě, a to je všechno. Co máme dělat dál - mohla byste nám říct?

-V tom případě já se spojím s OPU a dám Vám vědět.

-Ano, a kdy Vám můžu zavolat, prosím Vás?

-Já Vám pošlu e-mail.

-Děkuji, budu čekat. Nashledanou.

-Nashledanou.

Žádná další odpověď od paní Miklušákové nepřišla. Nicméně na stránkách UNHCR se píše:

Nejdůležitější úlohou UNHCR je tzv. mezinárodní ochrana, tedy zabezpečení dodržování lidských práv uprchlíků, včetně možnosti ucházet se o azyl, a garanci, že nikdo z nich nebude proti své vůli vrácen do země, kde mu hrozí perzekuce. UNHCR rovněž podporuje mezinárodní dohody o uprchlících, monitoruje dodržování mezinárodního práva ze strany vlád a poskytuje uprchlíkům základní materiální pomoc, jako je jídlo, voda, přístřeší a lékařská péče. Usiluje o dlouhodobé řešení problémů uprchlíků prostřednictvím dobrovolné repatriace, integrace v zemích, kde nalezli prvotní azyl, nebo usazení se v třetí zemi.

Mezinárodní ochrana je základním pilířem činnosti UNHCR. V realitě to znamená dohled nad dodržováním základních lidských práv a záruku, že nikdo nebude násilně navrácen do země, ve které mu hrozí pronásledování - tento přístup je známý jako zásada non-refoulement.

Takže Česká republika je asi mimo realitu. Zřejmě někde v pohádce o kohoutkovi a slepičce, která běhá od jednoho k druhému a vodu ne a ne sehnat, přičemž jde o život. Zřejmě takový nezávažný detail z pohledu struktur majících se u nás zabývat osudy lidí.

Timur v Čechách milostivě dostal azyl až poté, co se do jeho případu vložil bývalý zmocněnec vlády pro lidská práva Michael Kocáb. Přičemž Timur nebyl jediný, kterého Kocáb zachránil z Haišmanovy lopaty na uprchlíky.

2.8.2010 v 19:30 byl Kocáb telefonicky požádán advokátkou žadatele o azyl Gruzínce Z. N. o pomoc v zastavení deportace Z., plánované letecky z Prahy - Ruzyně na týž večer ve 22:00 hod. Přestože Ústavní soud rozhodl v odpoledních hodinách o tom, že Z. nesmí být vydán do vlasti, a soudní rozhodnutí bylo odfaxováno v 16:00 všem zainteresovaným institucím (cizinecké policii, OAMP, vězeňské službě v Praze-Ruzyni, kde byl Z. ve vazbě, a dalším), deportace měla být vykonána. Až po urgenci p. Kocába u ředitele cizinecké policie byla deportace zastavena. Z. je v ČR 13 let a již dvakrát (v r.2002 a 2005) Krajský soud v Brně rozhodl o tom, že nesmí být na žádost prokuratury do jeho vlasti vydán, protože neexistují důkazy o jeho údajné trestné činnosti. Přesto mu ze strany OAMP MV byla odmítnuta žádost o politický azyl.

Podrobnosti naleznete ve zmíněné knize "Konec uprchlíků v Čechách."

Pro ředitele osudů lidí také nic neznamená, když je žadatel o azyl těžce nemocen nebo má příbuzné s mezinárodní ochranou po celé EU, ke kterým se však třeba po několik let čekání na "rozsudek" OAMP nemůže ani podívat, protože nemůže opustit ČR. Např. paní A., kterou jsem navštívila v Kostelci, je 53 let. Během posledních týdnů ji dvakráte odváželi v mdlobách na pohotovost s tlakem 300! Horní hranice jejího tlaku se ani v klidu nesnižuje pod 230. Paní A. k nám deportovali před několika měsíci s manželem z Rakouska, kde žijí již mnoho let jeho sourozenci, oběti války. Řekli jí, že ji vezou do nemocnice na vyšetření, posadili do sanitky a v doprovodu lékaře odvezli na českou hranici, kde již čekali čeští policisté. Své věci našla sbalené v přijímacím středisku v Zastávce u Brna, ale mezi věcmi chyběl mobilní telefon a náramek - jediné cennější věci, které měla. Zaměstnanci tábora však odmítli prověřit, kde se věci ztratily - jestli je z Rakouska u nás někdo převzal, nebo vůbec nedorazily. Zůstává tedy otázkou, kdo okradl utečenku o to poslední, co měla?

Paní A. k nám byla deportována díky tomu, že při prvním vstupu do Evropy měla vízum do Čech a podle Dublinské smlouvy tedy její případ musí řešit od začátku až do konce Česká republika. Mnoho uprchlíků je u nás drženo jako nějací záhadní rukojmí OAMP i několik let, než se úřad rozhodne zda jim udělí azyl, nebo ne. Spousta lidí během této doby ztrácí nadějí na to v0st normální život a raději by odešli jinam, ale díky této úmluvě nemohou.

Dnes tedy paní A. čeká, jestli se ve stresu dlouhodobé životní nejistoty dožije alespoň rozhodnutí OAMP.

Paní Tomášková tvrdí, jak si je OAMP samozřejmě vědomo situace v Čečensku. Kdyby si bylo OAMP tak vědomo situace v Čečensku, tak by kvůli jeho činnosti v květnu letošního roku zřejmě nemusel zasedat výbor pro práva cizinců.

ZÁPIS ZE ZASEDÁNÍ VÝBORU PRO PRÁVA CIZINCŮ

ZE DNE 18. května 2010

M. Kocáb: "Ruská FSB je pro Timura Boschasviliho hrozbou, deportace FSB připomíná deportaci židů, řada humanitárních organizací operujících na území ruské federace apeluje na české úřady, aby nespolupracovali s FSB. Z dokumentu Amnesty International upozornil M. Kocáb na následující. "..všechny humanitární organizace včetně Amnesty International došly k závěru, že pod vedením Kremlem dosazeného prezidenta Kadyrova se v Čečensku usadil totalitní režim jako za doby stalinismu, FSB může kdykoliv unést jakéhokoliv obyvatele Čečenska a odvézt ho neznámo kam, zfalšovat obvinění, a nutit jej k podepsání dokumentů, obsahujících přiznání k uvedeným spáchaným skutkům, následuje loutkový soud s vyřčením trestu na 15-20 let. Situace v Čečensku je příkladem genocidy čečenského národa a úmyslným vytvářením neúnosných podmínek života v Čečensku. Čečenci v Gruzii, (tím se dostáváme již k našemu případu), přestože mají gruzínské občanství, patří do kategorie lidí nejvíce ohrožených ruskými silovými složkami, navíc Rusko využívá často kontaktů polovojenských eskadron s těsnými kontakty na FSB. Návrat Timura Boschasvili do Ruska, Gruzie nebo Čečenska pro něj znamená smrtelné nebezpečí. M. Kocáb citoval pak vyjádření Americké asociace židů, které je dle něj značně expresivní - ale řekl, že jej musíme přijmout. Z citace vyplývá, že pisatel nepovažuje za rozdíl deportovat někoho do Ruska či Gruzie, území Gruzie je zaplaveno agenty FSB, kteří jej mohou unést do sousedního regionu. Obsahem dopisu je výzva, aby české úřady s FSB tímto způsobem nespolupracovaly, ať nedeportují Čečence, ale měli by jim na prvním místě udělit azyl. Tyto deportace připomínají deportace židů v období 2. sv. války. M. Kocáb míní, že tyto nucené deportace, i v případě, že je ohroženo i malé procento deportovaných výše zmíněným zacházením, máme povinnost okamžitě a striktně zastavit.

M. Kocáb pak zmínil další dokumenty týkající se Timura Boschasvili, rozhodnutí OAMP MV ve věci udělení mezinárodní ochrany Timuru Boschasvili, usnesení zahraničněpolitického výboru Senátu a usnesení senátního Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. M. Kocáb vyjádřil pak přání, aby byl navržený podnět Výborem přijat."

K vládou stanovenému zákazu vyhoštění T. Haišman konstatoval, že o vyhoštění rozhoduje nikoliv ministerstvo vnitra, ale buďto cizinecká policie, respektive policie ČR, a v jiných případech, pokud jde o soudní vyhoštění, rozhodují v těchto věcech jednotlivé soudy. To co nám připadá jako nelidské, tak v evropském kontextu takto nevypadá, zdůraznil.

P. Čižinský uvedl, že T. Haišman je mistr ve vysvětlování, že jsou to jiné orgány, které rozhodují o vyhoštění, a že on za nic nemůže; teď tedy řekl, že vyhošťuje policie, nikoliv ministerstvo vnitra - zapomněl však dodat, že vždy tam musí být závazné stanovisko ministerstva vnitra. Nikdo nemůže tedy být vyhoštěn, pokud ve spise není listina, na které je vytištěno jméno pana ředitele Haišmana, že tedy není překážka vycestování. Dle P. Čižinského si ministerstvo vnitra pozve člověka, který jim tam něco řekne, a oni vytáhnou nějakou zprávu, podle které je situace v dané zemi v pořádku a tedy mu nevěří a jeho žádost zamítnou. Druhá taková metoda, kterou dle P. Čižinského ministerstvo vnitra používá, je, že pokud je ta zpráva poměrně obecná či nejasná, pozvou si žadatele několikrát, a v jeho výpovědích najdou rozpory a poté prohlásí, že mu nevěří a jeho žádost se zamítá. Dle P. Čižinského je nesmysl, aby cizinec, když sem přijede, dostal jako první věc rozhodnutí o vyhoštění, a až poté se výkon tohoto rozhodnutí pouze odkládal přes azyl, přes překážky vycestování apod. Tuto právní houštinu je třeba skutečně odmítnout jako celek.

Pracovnice OAMP p. Tomášková panu Davčíkovi dále píše:

Co se týká dostupnosti informací žadatelům o mezinárodní ochranu, pak každý cizinec, který v České republice učiní tzv. prohlášení o mezinárodní ochraně, které je prvním krokem pro zahájení správního řízení, dostává okamžitě několikastránkovou informaci ve své mateřské řeči, kde jsou mu podrobně vysvětleny veškeré kroky, které budou následovat, i veškerá jeho práva a povinnosti. Při každém ze správních úkonů s ním vedených mu je pak rovněž vysvětlen vždy další následující krok a má možnost se detailně zeptat i na další případné nejasnosti či doplnění z jemu již podaných informací. Vzhledem ke skutečnosti, že OAMP vede veškeré správní úkony s žadateli v jejich mateřském jazyce, tj. za přítomnosti tlumočníka, není zde problém s nedorozuměním se.

Každý žadatel má rovněž ve středisku bezplatný přístup k internetu, dostává seznam nevládních organizací, zabývajících se uprchlíky, které rovněž bezplatně (a v mnoha jazycích) poskytují žadatelům o mezinárodní ochranu právní a sociální pomoc, minimálně v anglickém jazyce jsou informace o řízení a zákon o azylu přístupné rovněž na internetových stránkách MV.

Jmenovaná pracoviště, jako např. Kašava, Domašov nad Bystřicí, Stráž pod Ralskem či Vyšní Lhoty, již v současnosti nefungují jako střediska pro ubytování žadatelů o mezinárodní ochranu, byla postupně uzavírána z důvodu celoevropského snižování počtu osob žádajících o mezinárodní ochranu, neboť jejich kapacita byla příliš vysoká.

E-mail Úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR) Praha, p. Miklušákové, 4.5.2009:

Vážená paní,

ještě u nás zůstává naděje, že jsou v České republice dobří lidé i na vysokých postaveních, u kterých není úplně kamenné srdce.

Bohužel, setkáváme se každý den téměř výhradně pouze s chladem a lhostejností úředníků Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, soudců a jiných, kteří po své libovůli řeší naše osudy - velmi často s narušením mezinárodních zákonů i zákonů ČR.

Několik let čekáme na "vynesení rozsudku" nad budoucností nás, válečných uprchlíků, se stálým strachem, budeme-li vydáni zpět do rukou našich pronásledovatelů - protože často se naše přímé důkazy neberou na zřetel, a našim vyjádřením z pohovorů se přidává zcela jiný význam, než jaký jsme měli na mysli. Bezplatné poradny pro uprchlíky nepomáhají nám, ale právě Odboru azylové a migrační politiky MV vynášet neobjektivní řešení. Pracovníci poraden využívají naší neznalosti jazyka a dávají nám podepisovat něco jiného, než na čem se s nimi domluvíme. Na placené advokáty nemáme prostředky - všichni jsem odešli z vlasti po ztrátě majetku důsledkem bojových akcí.

Zákon o azylu v překladu alespoň do některého ze světových jazyků je pro nás nedostupný, takže neznáme svá práva a povinnosti. K internetu nemáme přístup (jak je samozřejmostí v azylových zařízeních jiných států EU), na telefony a návštěvy internetových klubů nemáme peníze (takže nemůžeme být alespoň tak ve styku s rodiči a jinými blízkými, kteří často žijí v ohrožení života, a my se o ně strachujeme). Dostáváme malé kapesné, ze kterého nejsme schopni zajistit ani základní potřeby pro děti. Do práce nás z mnoha důvodů v době čekání na azyl nepřijímají.

Naše děti jsou nuceny žít několik let v azylových zařízeních, která se často mění, tedy i včetně škol. Obáváme se těžkých psychických následků, protože jim nejsme schopni vysvětlit, proč se s námi tak jedná. O řádné zdravotní péči můžeme jen snít - na všechny problémy dostáváme Ibuprofen, a většinou teprve po mnohonásobných prosbách se dostáváme k lékaři. Ten nás ke specialistům často posílá až v době rozvinuté fáze nemoci, což způsobuje především u dětí velké komplikace.

Často dostáváme nekvalitní potraviny, v azylových zařízeních s námi mluví pouze česky, takže je někdy těžké vysvětlit problém, který potřebujeme řešit. Dochází k absurdním situacím, že pokud se např. v azylovém zařízení (lépe se hodí název "tábor") v Kostelci n.Orlicí náhodou dostaneme k vedoucí p. C. (odmítá se s námi setkávat), ta nám řekne, že musíme mluvit česky, protože ona rusky nerozumí. P. C. dříve pracovala jako učitelka ruského jazyka.

Takovým a tisíci drobnými i mnohem většími způsoby nás ponižují, pro pracovníky táborů nejsme lidmi, ale něčím obtížným, co se musí jen trpět.

Nejhorší je bezmoc. Někteří z nás požádali o azyl v ČR proto, že jsme dříve o Československu a pozdější ČR měli to nejlepší mínění jako o zemi s velice příjemnými a solidárními lidmi. Někteří utíkali z války ke svým příbuzným do jiných evropských zemí, ale byli zadrženi při nelegálních přechodech hranic (většina z nás neměla možnost si vyřídit ve vlasti zahraniční pasy) a donuceni zůstat v ČR. Podle dublinské smlouvy pak musíme v rámci EU zůstat v zemi, ve které nás zadrželi, a v té požádat o azyl. Takže pokud nám MV ČR azyl odmítne, soudy toto potvrdí (většinou soudy pouze automaticky autorizují řešení MV bez řádného posouzení), dostaneme sice výjezdní vízum např. na měsíc, které nás opravňuje odjet z ČR. Do vlasti se však kvůli pronásledování vrátit nemůžeme, a po odjezdu do jiné evropské země bez jakýchkoli finančních prostředků (jinam s výjezdním vízem nemůžeme) nás tato deportuje zpět do ČR, kde nás nechtějí. Uzavřený, bludný kruh - ve kterém se mnozí z nás pohybují 5 - 6 i více let. Snad alespoň naše děti by si zasloužily něco jiného, když na nás - dospělé - se neberou žádné ohledy.

Pokud v ojedinělých případech někdo azyl dostane, potýká se s dalšími problémy a nezákonným postupem úředníků.

V době našeho příjezdu do ČR jsme netušili, co nás čeká. Vždyť ČR deklaruje přijímání uprchlíků za úplně jiných podmínek, než v jakých živoříme - vůbec jsme si nedokázali představit, že Češi můžou být něčeho takového schopni.

Vše výše uvedené můžeme doložit dokumentací (u každého z nás se jí nasbíraly kilogramy).

Do úplného šoku nás přivedlo řešení OAMP MV ČR ze dne 22.4.2009, kterým R. O. z Čečenska byla odmítnuta žádost o prodloužení mezinárodní ochrany s tím, že v Čečensku je už vše v pořádku, vojska prakticky vyvedena, vracející se uprchlíky čekají peníze na byt nebo přímo hotové bydlení - a další nehorázné nepravdy.

Jsou mezi námi dva otcové (Čečenci), kterým se v ČR narodili děti, ale na matrice je odmítly zapsat do rodného listu jako otce (kolonky "otec" jsou prázdné, přestože matky u notáře podepsali, kdo je otec dítěte), a také se s matkami svých dětí nemohou už několik let oženit!

Jsou narušena nejen základní lidská práva, ale především plně ignorována práva dětí a rodiny.

Prosíme Vás o osobní setkání, při kterém bychom Vás chtěli požádat o radu, jak v naší situaci postupovat.

Vyčerpali jsme všechny legální způsoby, kterými jsme se snažili zlepšit nejen svá postavení, ale postavení uprchlíků v ČR vůbec. Psali jsme petice, na které jsme nedostávali odpověď, nebo nás prostě odbyli s tím, že vše, na co si stěžujeme, je v pořádku.

S díky za pochopení,

jménem svým a našich dětí:

podpisy: 18 uprchlíků

Odpověď paní Miklušákové, 7.5.2009:

Vazeni,

dekujeme za Vas email i zaslane informace. Jak uz jsem ale vetsinu z Vas v prubehu poslednich tydnu informovala, prazska kancelar UNHCR neposkytuje primou pravni pomoc ci socialni poradenstvi zadatelum o mezinarodni ochranu ani azylantum ci lidem, kterym byla udelena doplnkova ochrana. Tyto sluzby zajistuji specializovane nevladni organizace, v nekterych pripadech nasim prostrednictvim. Jednotlivymi pripady se pak zabyvame az ve chvili, kdy nam je tyto nevladni organizace postoupi samy.

Na zaklade vyse uvedeneho Vam proto doporucuji, abyste problemy, na ktere poukazujete, resili bud prostrednictvim Organizace pro pomoc uprchlikum (OPU, Kovářská 4, Praha 9, Tel: 284 email na pani Evu Holou, vedouciho pravniho oddeleni, je evalhola@opu.cz, na pani Ludmilu Bobysudovou, vedouci socialniho oddeleni lida.bobysudova@opu.cz) nebo SOZE (Mostecká 5, Brno, Tel: 545 213 643, email soze@soze.cz).

S pozdravem,

Marta Miklusakova
Pracovnice OAMP p. Tomášková dále píše:

Co se týká stížností žadatelů o mezinárodní ochranu na zacházení ze strany sociálních pracovníků, zaměstnanců občerstvení, na ubytování, stravování a další služby, pak je především nutné upozornit, že toto nespadá do působnosti odboru azylové a migrační politiky MV ČR, vedeného PhDr. Tomášem Haišmanem. Ani v samotném uveřejněném dopisu není popsán jediný konkrétní případ, kdy by přímo ze strany pracovníků OAMP, kteří jsou v rámci azylových středisek zodpovědní pouze za samotné vedení správního řízení, tj. během sepisování žádosti o mezinárodní ochranu či během pohovoru vedeného za přítomnosti tlumočníka, bylo s rodinou žadatele zacházeno jakkoliv špatně.

Konkrétní případy pracovníků azylových zařízení při pohovorech byly dostatečně popsány v dopise adresovaném paní Miklušákové. Pokud by paní Tomáškovou zajímaly další konkrétní případy, tak jí vřele doporučuji zmíněnou publikaci "Konec uprchlíků v Čechách."

Základní informace o organizaci Ministerstva vnitra ČR a vedení řízení o mezinárodní ochraně jsou popsány na oficiálních stránkách MV. Na tomto místě bych si tudíž dovolila zopakovat, že za ubytování, stravování a další poskytované služby žadatelů o mezinárodní ochranu, včetně provozování všech azylových středisek, zodpovídá Správa uprchlických zařízení, organizační složka MV, na jejichž internetových stránkách www.suz.cz lze nalézt nejen potřebné kontakty na její vedení či jednotlivá střediska, fungující v současnosti, ale i řadu fotografií a dalších materiálů, které jistě lépe než subjektivně laděné dopisy poskytnou dostatečný obrázek o vysoké kvalitě a úrovni našich azylových středisek,

hájí zařízení pro uprchlíky a zároveň zbavuje zodpovědnosti za jejich provoz OAMP Tomášková.

O tzv. vysoké úrovni těchto zařízení jsme se měla možnost přesvědčit v Bělé-Jezové a Kostelci nad Orlicí. V Bělé na vysoké úrovni byl nanejvýše ostnatý drát a v Kostelci jsem na videozáznamu pořízeném propašovanou kamerou viděla jednolité dřezy v umývárnách, špínu v oknech a na skříních v kuchyni, ale co bylo nejhorší, byly zážitky mladé matky s pětiletým a tříletým synem. Mladší syn ve třech letech stále nemluví, ale i na opětovné žádosti matky mu v zařízení nebyli ochotni sjednat za rok a půl návštěvu u logopeda. Starší syn s Downovým syndromem v zařízení spolkl pětikorunu a málem se udusil. Než se totiž v zařízení přesvědčili, že se opravdu dusí, a než přijela sanitka (jen se šoférem, bez lékaře), tak to trvalo více než hodinu. Jindy málem vypadl z okna. Maminka už několikrát žádala, aby okna alespoň zajistili, protože musí dětem vařit a společná kuchyně i sociální zařízení jsou na vzdálených koncích chodby, a děti uhlídat je nemožné. Nebylo jí vyhověno.

Tomášková dále píše:

Snad jen obecně lze dodat, že tvrzení o tom, že osoba s udělenou doplňkovou ochranou musí po jejím uplynutí opakovaně žádat o mezinárodní ochranu v ČR a absolvovat tak opětovně celé řízení, je zcela mylné a pokud by autorka článku věnovala alespoň minimální čas získání skutečných znalostí o řízení mezinárodní ochraně, např. na našich internetových stránkách www.mvcr.cz, sekce Azyl a migrace, nebo se alespoň seznámila se základními ustanoveními zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění (k dispozici tamtéž), pak by se dopátrala toho, že řízení o prodloužení doplňkové ochrany je řízením odlišným, jeho lhůta je zkrácena na 30 dní, po dobu jeho trvání zůstávají zachovány takovému žadateli všechna práva osoby s doplňkovou ochranou a pouze v případě zásadních pozitivních změn situace v zemi původu konkrétní osoby, prokázání uvádění nepravdivých skutečností za účelem získání doplňkové ochrany či spáchání závažné trestné činnosti na území České republiky jsou dány důvody pro to, aby doplňková ochrana nebyla takové osobě prodloužena. Každý cizinec má přitom právo proti takovému rozhodnutí vždy podat žalobu na příslušný krajský soud a případně i Nejvyšší správní soud, přičemž po dobu těchto soudních řízení, bez ohledu na jejich délku, má stále právo pobývat na území ČR a nesmí být vyhoštěn.

Věřím, že výše uvedené skutečnosti jsou pro Vás dostatečné.

S pozdravem,

Alice Tomášková
OAMP

Ano, slová paní Tomáškové na papíře vypadají hezky, ale realita se od 30 dnů opravdu liší. Po odmítnutí OAMP prodloužit mu doplňkovou ochranu (z důvodu "stabilizace" v Čečensku) podal již výše zmíněný R.O. odvolání k soudu. Asi po půl roce krajský soud rozhodnutí OAMP potvrdil, přičemž soudkyně se vůbec nezabývala několika sty stran dokumentace, kterou R.O předložil jako důkazy o zvěrstvech, odehrávajících se dodnes v Čečensku: "Samosoudkyně neprovedla důkaz žalobcem v průběhu řízení přeloženými doklady, protože nemohly zásadním způsobem ovlivnit výsledek soudního řízení". Po obdržení rozsudku mu VZP zrušila pojištění (jak se vyjasnilo později, neoprávněně) a díky tomu bylo přerušeno i léčení hepatitidy C, kterou se nakazil jako mnoho dalších v našem azylovém zařízení na "vysoké úrovni".

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 1.12. 2010