Ochlokracie a pražský magistrát

1. 12. 2010 / Vladimír Vokál

Miluji francouzské dějiny a zvlášť Velkou francouzskou revoluci. (Vokál, V.: Sieyes – Velká francouzská revoluce, Brno 2002) S velikou chutí si občas listuji v projevech slavných politiků před proslulým Konventem. Tento snad nejvýznamnější parlament novodobé evropské historie se během tří let svého fungování zapsal zlatým písmem do pomyslné kroniky demokratizačních změn nové epochy lidstva.

Zažil však také své temné období, kdy místo pokroku šířil strach a teror. V období jakobínské diktatury ulpěla na jeho revolučních rukou krev a nebylo jí málo. Většinou to byla krev provinilců, někdy ale také krev nevinných.

Konvent však v této rozhodující chvíli nejednal svobodně. Hlasoval pod tlakem radikálů, národní gardy a hlavně pařížské ulice.

Nač vymýšlet nová slova pro popis starých událostí. Už v předminulém století tuto situaci skvěle charakterizoval génius francouzského romantismu Viktor Hugo.

„Lid měl do Konventu otevřené okno, měl své tribuny. Když okno nestačilo, otevřel si dveře, a do shromáždění vstoupila ulice. Tyto vpády davu do senátu jsou jedním z nejpřekvapivějších jevů v dějinách. Obyčejně bývaly srdečné: ulice se pobratřila se státní mocí. Ale je to srdečnost, jež budí spíše hrůzu. Taková srdečnost lidu, který se jednoho dne ve třech hodinách zmocnil všech kanónů v Invalidovně a čtyřiceti tisíc pušek... Někdy vtrhl do Shromáždění dav rozvášněný; vrazil tam pln zuřivosti... a Hanriot dával přinést před brány Tuilerií rošty na rozžhavení kulí.“

Hugo, V.: Devadesát tři, Odeon 2002

Je snad k tomu zapotřebí cokoliv dodávat?

Snad jen to, že rozezlený dav mezi lavicemi pražských zastupitelů ve mně vyvolal neklid a strach. Ten zejména. Požadavky ulice mohou být oprávněné. Ale pokud nedochází k porušování ústavních principů a lidských práv a zástupci lidu se chovají legitimně, nemá v demokratickém světě v zastupitelských orgánech ulice své místo.

Demonstrace, protesty, stávky i další nátlakové akce do pluralitní společnosti bezesporu patří, ale nesmějí překročit mez slušnosti, jak se tomu stalo při volbě pražského primátora. Jak tenká je hranice mezi vulgární nadávkou a brutovským bodnutím dýkou...

Nechci být pasován do role obhájce spolupráce občanských a sociálních demokratů. Tahle koalice není zrovna mým šálkem čaje. Ale protestovat proti ní okupací budovy magistrátu není podle mě správnou cestou. Z demokracie, tedy vlády lidu, se tak rázem může stát ochlokracie, tedy vláda lůzy.

Ulice by totiž měla respektovat jeden zásadní francouzský revoluční axiom, právě ten, který kdysi poprvé zazněl v Konventu: „Svoboda občana přestává tam, kde začíná svoboda občana druhého.“ (Hugo, V.: Devadesát tři, Odeon 2002)

Vytisknout