A je tu znovu demokracie - to je ale nadělení!

1. 2. 2011

Trvalo to pouhých šest týdnů od doby, kdy zatčení zelináře v Tunisku a jeho upálení vyvolalo řetězec událostí, který nyní hrozí zlikvidovat vládu v Egyptě. Sledovat tuto revoluci proti autokracii v arabském světě je vzrušující, povzbuzující - a také hluboce znepokojující pro světové velmoci, jimž všem dosavadní stav věcí z různých důvodů velmi vyhovoval, píše v deníku Financial Times Gideon Rachman.

Jak nepříjemné je to všechno pro Spojené státy je zjevné a komentátoři o tom často hovoří. Avšak změny v Egyptě znepokojují i evropské a dokonce i čínské politiky.

Evropané vědí už dlouho, že Evropa je stárnoucí kontinent, oddělený úzkým mořem od daleko chudšího a daleko mladšího severoafrického a arabského světa. Evropa měla ve zvyku bědovat nad politickou a hospodářskou stagnací zemí, jako je Tunisko a Egypt, ale s vedením těchto zemí spolupracovala - v boji proti terorismu i proti přistěhovalectví.

V dlouhodobé perspektivě by vznik dynamičtějších a svobodnějších společností na druhé straně Středozemního moře mohl být pro Evropu obrovskou injekcí energie. V krátkodobé perspektivě vládne v Evropě ale strach ze sociálního a politického chaosu.

Proč by se měli čínští představitelé obávat toho, co se děje na ulicích Káhiry? Protože pohled na demonstranty, kteří okupují náměstí Tahrir v Káhiře, nepříjemně připomíná události v Pekingu na náměstí Nebeského míru r. 1989. Samozřejmě, čínská ekonomika je daleko dynamičtější než sklerotická egyptská ekonomika. Ale zuřivost lidí v Egyptě nad korupcí, destabilizující dopad rostoucích cen potravin, nezaměstnanost mladých lidí, schopnost internetu zorganizovat lidové povstání, propast mezi vládnoucí elitou a ovládanými občany - to všechno zní velmi povědomě.

Boj idejí mezi demokracií a totalitou se zase mění.

Je ironické, že demokratická hnutí v arabském světě vypukla v době, kdy se zdálo, že autokracie přichází znovu do módy. Francis Fukuyama nedávno publikoval ve Financial Times článek, v němž pochválil čínské autokraty, že jsou schopni "dělat složitá rozhodnutí rychle a dobře", zatímco kritizoval americkou demokracii, "kde se všichni hádají se všemi ostatními a nejsou schopni vládnout". Tento měsíc také vyšla kniha od Dambisy Moyové Jak Západ prohrál, v níž autorka běduje nad "hospodářskou pošetilostí" západních demokracií a oslavuje dynamičnost Číny.

Pohled na demonstranty v Káhiře, kteří požadují svobodu, by měl Západ velmi povzbudit. Neokonzervativci, kteří vždycky tvrdili, že i arabský svět chce svobodu a demokracii, nyní mohou mít pocit, že měli pravdu.

Ale samozřejmě, situace je komplikovanější. Pokud přijde do Egypta demokracie, nebude to na amerických tancích. Ano, v Káhíře míří většinou americké tanky na prodemokratické demonstranty. Mubarakova vláda dostává každoročně od USA vojenskou pomoc ve výši 1 miliardy dolarů. Podle průzkumů veřejného mínění má pozitivní postoj vůči USA jen 17 procent Egypťanů a 82 procent Egypťanů má vůči USA záporný postoj. Z těchto údajů vyplývá, že demokratický Egypt bude vůči USA o hodně nepřátelštější než dnes.

Americké postoje vůči Egyptu jsou samozřejmě ovlivňovány vzpomínkami na íránskou revoluci. Liberálové na Západě přivítali svržení íránského šacha, jenže jeho režim byl nahrazen něčím horším.

Ovšem Írán není jediným příkladem úspěšné lidové revoluce proti autokracii v islámském světě. V roce 1998 byl svržen v Indonésii Suhartův režim - diktatura, která trvala 32 let. Dnes je Indonésie funkční a stále více prosperující demokracií. Někdy se to povede.

Povstání v Egyptě je bezpochyby nebezpečné. Zároveň je to také nejnadějnější událost v arabském světě za celá desetiletí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 1.2. 2011