Přímá volba prezidenta? Nejen únik od problému, ale cesta do problémů.

16. 3. 2011 / Igor Pleskot

Prezident Václav Klaus má naprostou pravdu -- přímá volba prezidenta není řešením problémů, vyvolávajících "blbou náladu". Jeho argumenty vůči kritizovanému návrhu lze podepsat. Náznak teoretické úvahy o principiální změně v rozložení moci v budoucnosti, ke které snad dozrajeme, nechejme stranou, jde o náznak dnes hypotetický.

Otázkou je, proč své výhrady prezident neřekl veřejně hned, když se této myšlenky ujaly politické strany a veřejně ji zastávala řada činitelů. Prezident také neuvádí dosti zřetelně kam tato cesta vede - (i může vést) – a co tuto ideu přímé volby zpopularizovalo.

Přímá volba prezidenta je u nás, zvláště v posledních letech, produktem „blbé nálady“. Je projevem nespokojenosti s vývojem české politiky, vlastně je projevem nespokojenosti s politikou jako takovou, z českých politiků. V ovzduší pochybností, většinou oprávněných, o českých politických stranách a jejich reprezentantech, je příklon veřejnosti k přímé volbě prezidenta hledáním „Spasitele“.

Od počátku, kdy tato myšlenka dostala politickou podporu, jsem upozorňoval na fikci tohoto řešení. Pokud nemáme státnické osobnosti, volby samy je nevytvoří. Naopak trapnost předvolebních kampaní se znásobí. A znásobí se také závislost volební kampaně na penězích a reklamě. Bez předchozí změny kvality politického jeviště samotná přímá volba tuto změnu nevyvolá, spíše naopak. Fakt, že přímou volbu podporují politické strany napříč politickou scénou, prokazuje jen jejich populismus a zaujetí volebního soupeření nikoliv programem a vizí, ale pohledem marketingové agentury. Skutečnost, že předpokládaní kandidáti na místo prezidenta podmiňují svou účast přímou volbou, sice svědčí o jejich snaze o nezávislost na politických seskupeních a víře (mesianistické?) ve vlastní charisma, ale spíše vypovídají o jejich sebestřednosti. Vždyť tyto kandidáty opět bude navrhovat a předkládat veřejnosti totéž prostředí, které vyvolává „blbou náladu“.

Takže spíše můžeme očekávat opět „větší cirkus“ a po něm opět – čekání na Godota ? Pravděpodobnost, že Godot může přijít v podobě „Spasitele s velkou hubou“ , je touto cestou větší, než že se vynoří důvěryhodní státníci, po kterých voláme.

Jediná cesta je v našich občanských aktivitách, každodenně opakovaných do té doby, (a vlastně neustále), až se vytvoří pevné zpětné vazby politiky na občanskou společnost. Až se vytvoří ona občanská společnost.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 16.3. 2011