STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES:

Odcházení, Kundera a Touha

30. 3. 2011 / Josef Brož

Marnivost. Nejlepší metaforou marnivosti je obraz pyšné královny, která se ptá zrcadla: "Zrcadlo, pověz..." A zrcadlo odráží jen to, co může. Jsou krásnější královny než tato, natož krásnější princezny, ale i třeba nejkrásnější popelky. V případě králů to bývá často i horší. A to i tehdy, jde-li o majestát kulturní: Václava Havla, Milana Kundery nebo Vojtěcha Jasného.

Film / Odcházení. Kdo se vlastně k tomuto filmovému debutu bývalého česko (-slovenského) prezidenta ještě nevyjádřil? Snad už opravdu všichni. Umělci i kritici, lidé vážení, i ti méně. Ve zpravodajském Rádiu Česko, obvykle značně úzkostlivém na interpretace, dokonce prezident svůj film, který vstoupil minulý týden do distribuce, sám ve zpravodajství uváděl. A potom se strhlo doslova šílenství...

Zdá se, že dnešní český svět se dělí na ty, kteří jsou s debutujícím filmařem zajedno v jeho vizi, a potom zase ti, kteří prostě nikoliv. Havel to nikomu neusnadňuje, protože má za sebou nejen celý život, ale i hned několik životů: laboranta, kulisáka, dramatika, disidenta... a prezidenta. Jeho dávný sen -- natočit si svůj první film, si prostě člověk mnoha životů a rolí splnil takříkajíc na poslední chvíli. Trailer ZDE

Jeho divadelní hra Odcházení (2008), jíž předcházel o rok dříve dramatický text, splnila svou poetikou mnohé, co jsme dříve od dramatika Havla znali. Zázemí absurdního dramatu, jak ho rozvinul v duchu plejády francouzských "nových dramatiků" (a nejblíže mu je dodnes dramatik Eugène Ionesco) vypadá s odstupem času ale poněkud antikvárně. Podobně jako raný Ionesco, který se ale v závěru tvorby, povětšinou v Česku nepřeložené, od tohoto zasazení dosti odklonil (někteří, jako Artur Adamov, to nevydrželi ani ob jednu sezónu). Všechny Havlovy principy, o nichž se tolik píše, už koncem 50. let uvedl na divadelní scénu Ionesco.

Přiznávám tu dobrovolně bez mučení, že mám raději Ionesca než Havla. A proto nemohu souhlasit s výkladem jeho "havlovské poetiky". Co by potom zůstalo Ionescovi? Kdo vlastně založil tu absurdní dramatiku, vzpomínáte? V českém teatrologickém slovníku (Základní pojmy divadla, 2004) je heslo značně problematické.

Jistě, jako metoda se ani dnes absurdní postupy zcela nevyčerpávají, ale v Havlově pojetí se staly za ta léta bohužel jen značně narcistní manýrou. A opakování není jen výrazem "myšlenkového koktání", řečeno slovy kritika Petra Fischera, v jedné z reflexí díla ZDE, to věděl již Havlův inscenátor Jan Grossmann),

Akumulace šílenství, inflace slov, antipsychologičnost postav či další propriety, například překrývání situačních motivů, spjaté s tímto dramatickým žánrem, nejsou dnes možná až tolik frekventované v mediálním povědomí, což ale není až tak podstatné.

Nástroje, jimiž se absurdní dramatici vyrovnávali se světem, působí v dnešních dnech trochu jako zažloutlé stránky slabikáře nevinnosti. Snad kromě Samuela Becketta...

Muselo se to ale logicky stát. Postupy absurdního dramatu obdivují dnes povětšinou emotivně založení snobové. Míra kanonizace, a to není nic neobvyklého, postihuje s postupem času různé směry a žánry -- a postihla i absurdní drama, vydávané kdysi za anti-divadlo a dokonce chvíli i za nové divadlo. Havel tu ale v Odcházení není ani nový, ani anti-divadelní. Čas oponou trhl a změněn svět. Snad si své limity s jistou úzkostí dramatik Havel uvědomuje; ve hře i ve filmu si vypomáhá Shakespearem (Král Lear) a Čechovem (Višňový sad)...

Míra dramatické konformity (a marnivé koketérie) je ale u Havla až překvapivě značná. A herci, jakkoliv mám rád Josefa Abrháma (v roli kancléře Riegra), to nezachrání. Nelze se proto divit, že premiéru Odcházení provází svého druhu vzpoura proti havlovské kanonizaci (umělecké i osobnostní). Je jistě zajímavé, že na Havlovu obhajobu se jeho zastánci postavili víceméně ve jménu tradice. Za všechny Vladimír Just, ZDE

Pro budoucí teatrology bude po letech velmi instruktivní, že jim naštěstí zůstane studijní materiál, na němž se budou moci poučit, co kdysi bývalo -- šedesát let od svého vzniku - také označováno za českou podobu absurdní drama (i ve filmu). Celé plejádě dramatiků, kteří po tom kdysi toužili, se to za života nepodařilo.

Trochu smutné je to odcházení...

Kniha / Milan Kundera. Œuvre. Proti "morálce archivu" ve jménu "podstatné morálky" díla, vystupuje posledních 30 let spisovatel Milan Kundera. Důkazem jsou dvě krabičky a dva díly v kůži vázaných spisů, 105 x 710 mm, péčí francouzského nakladatelství Gallimard a její knihovny La Pléiade, ZDE

V českém prostředí je na tom Kundera hůře než Havel. Zatímco Václav Havel vstupuje do otevřeného střetu vybaven značnou kamarilou lichotníků, Kundera se již před drahným časem rozhodl, že žádnou kamarilu, ani žádný boj (ve jménu čehokoliv, natož třeba ideologie) už nepovede. I když lichotníků má stále až až... Bojuje se u nás Kunderou občas proti "čecháčkovství a provincionalismu". Kundera se rozhodl pouze pracovat na svém dílu, o němž se tu a tam dočteme i v Česku, že je přece jeho "estetickým projektem".

Svůj bývalý národ potrestal tím, že v češtině téměř nic nevydává: to málo, co utrousil v nakladatelství Atlantis, je trochu hysterická obětina. Není možná ani tak důležité, zda přijíždí tento slavný autor do rodného Brna (nebo do Prahy) v převleku s nalepeným vousem a s bouřkou naraženou řádně do čela, neboť převleky a záměny identit patřily vždy k identitě marnivých tvůrců. Jeho stopy ale zůstávají ve zraněných duších čtenářů, to ano. I když...

Zaujme především představa, že dílo je něco definitivního - a tím pádem nesouvisí s životem tvůrce, který se v různých obdobích svého života mýlil, byl nevkusně lyrický (někomu se ale jeho básně mohou i dnes líbit, tak proč tolik ostenze?) nebo prostě jen věřil tomu, čemu téměř celá jedna generace jeho souputníků. Kundera nebyl sám. Proti kritickým perům těch, kteří ho s oblibou nazývají komunistickým básníkem, je možné se ohradit způsobem, jakým činí (ne bez jisté strnulé pózy) spisovatel Pavel Kohout. Kdo z nás ví, z čeho budeme za dvacet let obviněni? Každý jsme před soudem, jenž si nevybíráme... abych tu parafrázoval proroka.

Vybrané spisy Milana Kundery v prestižní edici za 105 euro (pozor, pouze do konce roku, potom za 120, pospěšte si!) zkrátka nejsou spisy sebrané. Autorská vivisekce, nebo cenzura? Když jsem si přečetl ve francouzských referátech, že komentáře napsal jistý François Richard, eminentní znalec Kunderova díla, nemohl jsem se zbavit pocitu, že za tím jménem se skrývá sám autor. Nebo jste snad někdy někde četli z jeho pera o Kunderovi něco mimo doslovy v Kunderových knihách?

Přejme ale nyní osamělému tvůrci jeho velikost. Mnozí před ním věděli, že člověku, jenž trůni osamělý na hoře, nezbývá než čelit nepřízni celého (v tomot případě českého) světa. "Kdo nemá dům, už sotva zdvihne trám. / Kdo teď je sám, ten samotu si jistí. / Bdít bude, číst, psát dlouhé listy / a v stromořadích sem a tam / neklidně bloudit, když se honí listí." Ne, to nenapsal Kundera, ale Rainer Maria Rilke.

Také Kundera se stal předmětem různých polemik --po letech se ho rozhodli v týdeníku Respekt potrestat ho v duchu ústrku článkem o jeho udavačství z padesátých let. Ale nad tím tématem se již zavřela voda, zůstala jenom pěna dní. Přesto ale lze "vybrané a definitivní spisy" chápat jako Kunderovu "odpověď dílem".

Film / Touha. Nedávno jsem ho potkal na festivalu vlastních filmů. Byla jako kluk z plakátu - baret a červenou šálu na krku, za velkými dioptrickými brýlemi těkající oči - byť bylo jasné, že už má za sebou vskutku mnoho jar -- to ale bylo ještě na podzim, když filmový historik Jiří Voráč uspořádal v brněnském kině Art jeho samostatnou přehlídku. Vojtěch Jasný.

Na fotografii ZDE (Voráč vlevo) se spokojeně usmívá. Na baru, téměř po skončení přehlídky, jsem ho potkal vlastně náhodou. "Nemluvte mi o penězích, důležité je dílo!" vykřikl v jednu chvíli hněvivě, aby mi uštědřil lekci z vkusu, když jsem se neobratně pozeptal na stav jeho filmového rozpočtu na další chystaný film. Chtěl jsem mu tím vlastně polichotit...

Jeho filmy jsem ale na festivalu moc neviděl, až minulý týden jsem si jeden koupil v trafice na Hlavním brněnském nádraží. Touha (1958), ZDE. Překrásný povídkový film, naplněný vzněty, city a krásou, a rozrytou černobílou krajinou -- do níž autor se svým kameramanem Jaroslavem Kučerou snová své obrazy a příběhy. Však také v průvodním slovu, aby nebylo mýlky, sám režisér Jasný mluví o tomto filmu jako o "mistrovském dílu".

Inu, kdo se nepochválí sám...

Odpustíme ale Jasnému jeho marnivost i jeho zapomenuté komunistické snění, vždyť jeho příběhy, jimž by se patrně ta dnešní mladá generace notně (a hlučně) vysmála, zůstávají tak nesmírně dojemné. Stejně jako to nadechnutí těch několika málo let po pádu kultu osobnosti, v onom zvláštním přeryvu "doby tání", jež nikomu nic neříká -- a mnozí pamětnící si dokonce pletou dnes páté přes deváté.

Vidět ale Janu Brejchovou v náručí s Jiřím Valou uprostřed zurčícího potoku v povídce druhé - Lidé na zemi a hvězdy na nebi -- to člověku jednoduše vyrazí dech. Co dech, vždyť proč by se člověk měl stydět i za slzy? Vy pláčete, pane?

Ano, asi stárnu, když mne dojímají staré filmy, staří krásní marniví lidé, kteří si plní své sny, vpisujíce se tak silně do paměti země, jež pro ně nikdy neměla (a obávám se nikdy nebude mít) žádná slova uznání, o vděku už ani nemluvě. Jistě, mají své mouchy, jako všichni staří lidé, přesto ale tento bloc-notes píši s jistým pohnutím nad nedefinitivním -- často jistě mistrovským ale i absurdním - životem a dílem,

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 30.3. 2011