Česká politická scéna může být ozdravena jen účinným protikorupčním zákonem

21. 4. 2011 / Mojmír Babáček

Už dlouho bylo jasné, že česká politická scéna je výrazně zkorumpovaná.

Nástup nové vlády, složené z jedné tradiční a dvou zbrusu nových, ambiciózních stran, které se chtěly zviditelnit způsobem, který by jim získal přízeň občanů v příštích volbách, přinesl nebývalé množství korupčních skandálů, které poskytly nezasvěceným občanům možnost získat dost jasnou a děsivou představu o tom, jak konkrétně korupce na české politické scéně probíhá a že touha po moci je v české politice nerozlučně spjatá s touhou po penězích.

Když slyšíme, že Vít Bárta vyplácel svým poslancům statisícové částky, musíme se ptát, na co potřebovala ODS 500 miliónů korun, které jí zřejmě chtěl obstarat bývalý ministr životního prostředí, Drobil, když na konci loňského roku dlužila jen 146,3 miliónů korun ZDE, přičemž předvolební kampaň jí oficiálně stála 150 miliónů ZDE.

Stejně tak se musíme ptát, komu všemu bylo určeno 240 miliónů korun, které odešly na různé účty v kauze Promopro. Vyplácí snad ODS také svým prominentním členům příspěvky za loajalitu, respektive za mlčení o korupčních praktikách, na kterých se ve své činnosti podílejí?

Je velmi obtížné pochybovat o tom, že prominentní politici z politických stran vědí o neoprávněných výdělcích při zadávání veřejných zakázek.

Potom je ale stejně obtížné pochybovat o tom, že za své mlčení nedostávají žádné peníze. Vytváří se tak situace, kdy do politiky směřují lidé, kteří si tam chtějí především rychle a snadno vydělat peníze, tedy lidé bez morálky a charakteru. Když se potom způsob jejich myšlení dostane na veřejnost, občanům se zvedají žaludky a objektivní pozorovatelé musí konstatovat, že se český politický život dostal do krize.

Dostat se z této krize znamená, zvláště v době, kdy současná ekonomická krize může trvat i dalších osm let, vytvořit situaci, ve které už nebude možné chodit si do politiky nahrabat peníze.

Takovou situaci by vytvořil fungující protikorupční zákon. Jedním z řešení by mohlo být, že by tento zákon, kromě povinnosti zadávat veřejné zakázky prostřednictvím veřejných soutěží, ustavil i orgán, který by sledoval toky peněz při zadávání a provádění veřejných zakázek a vyhledával korupční platby stejně jako firmy, které by praly korupční peníze tím, že by zprostředkovávaly úplatky mezi firmami a politiky nebo politickými stranami.

Orgán by nejspíš musel podléhat prezidentovi republiky (a prezident by musel být volen občany a ne poslanci).

Zaměstnanci tohoto orgánu by nesměli patřit k žádné politické straně a pod trestem ztráty zaměstnání by měli mít zakázán i styk s příslušníky politických stran. I tak by museli být, v českých poměrech, sledováni BIS nebo jinou agenturou a vystaveni přísným trestům za korupci.

Pak by snad takový úřad mohl fungovat a bránit tomu, aby lidé do politiky vstupovali se zištnými cíli. Kdyby proti korupční zákon také stanovil, že lidé, kteří se na korupci podílejí, přijdou o majetek, mohlo by dojít k radikálnímu očištění české politické scény a deseti až sta miliardovým úsporám ve státním rozpočtu. Výsledkem by zřejmě byl i růst produktivity práce a celkové zesílení české ekonomiky a posílení koruny ve vztahu k ostatním měnám.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 21.4. 2011