Byl to čas velkého a povznášejícího vzrušení. Zem povstala ve zbrani, válka začínala, v každé hrudi plápolal posvátný plamen vlastenectví; bubny zněly, kapely hrály, dětské pistolky práskaly, svazky vybuchovacích žabek se sykotem se rozletovaly; na všech stranách v pestré spleti střech a balkonů míhala se ve slunci divoká směsice praporů a vlajek; denně po široké třídě pochodovali mladí dobrovolníci, rozzáření a krásní ve svých nových uniformách, a když míjeli své hrdé otce a matky a sestry a přítelkyně, ti je pozdravovali hlasy zadrhnutými šťastným pohnutím; noc co noc masová shromáždění bez dechu naslouchala vlasteneckému krasořečnění, které rozechvívalo nejhlubší hlubiny jejich srdcí a které přerušovala v kratinkých intervalech bouřlivým potleskem, slzy jim stékaly po tvářích každou chvíli; v kostelích kazatelé hlásali oddanost vlajce a vlasti a vzývali boha bitev, žádajíce jeho pomoci pro naši dobrou věc v proudech vášnivé výmluvnosti, která pohnula každým posluchačem. Ano, byl to čas radosti a milosti, a půl tuctu nerozvážných duchů, kteří se odvážili s válkou nesouhlasit a uváděli v pochybnost její spravedlivost, se dostalo takového vážného napomenutí a rozhořčeného varování, že pro svou vlastní bezpečnost rychle zmizeli z dohledu a už víc neotravovali.

Nastalo nedělní ráno - příští den se jednotky vydají na frontu; kostel byl plný; byli tam dobrovolníci, mladé tváře prosvícené bojovnými sny - vidinami tvrdého postupu, shromažďování sil, signálu k útoku a na zteč, blýskajících se šavlí, útěku nepřítele, vřavy, krycího dýmu, nelítostného pronásledování, kapitulace! A pak doma z války, opálení hrdinové, vítaní, oslavovaní, ponoření do třpytivého moře slávy! S dobrovolníky seděli jejich nejbližší, hrdí, šťastní; jim záviděli jejich sousedé a přátelé, kteří neměli syny a bratry, které by mohli poslat do pole cti, aby tam zvítězili pro vlajku, anebo v případě neúspěchu zemřeli tou nejvznešenější smrtí ze všech vznešených smrtí. Bohoslužba pokračovala; četla se kapitola ze Starého Zákona; byla pronesena první modlitba; po ní následovalo zahřmění varhan, které otřáslo budovou, a najednou všichni povstali s planoucím zrakem a rozbušenými srdci a vyslovili ono strach nahánějící vzývání: Bože nejstrašlivější! Ty, který posvěcuješ! Zaduj na svůj roh a zablýskni svým mečem!

Pak přišla "dlouhá" modlitba. Nikdo si nebyl sto zapamatovat, jaká byla, kvůli vášnivým prosbám a pohnutlivé a krásné řeči. Těžištěm proseb bylo, aby navýsost milosrdný a dobrotivý Otec nás všech bděl nad hrdinnými mladými vojáky a pomáhal jim, aby je utěšoval a povzbuzoval v jejich vlasteneckém díle; aby jim žehnal a chránil je v den bitvy a v hodině nebezpečenství, aby je nesl ve své mocné ruce, posiloval je a naplnil je důvěrou, kterou nezdolá ani krvavý útok; aby jim pomohl rozdrtit nepřítele a dal jim i jejich vlajce a zemi nepomíjitelnou čest a slávu.

Tu vstoupil neznámý stařec a ubíral se pomalým, neslyšným krokem hlavní lodí, oči upřené na faráře, dlouhou postavu oblečenu v hábitu, který mu sahal až na paty, s nepokrytou hlavou, bílé vlasy splývající na ramena, vráščitý obličej nepřirozeně bledý smrtelnou bledostí. Svou tichou cestu konal sledován upřenými udivenými pohledy všech; bez zastavení vystoupil ke kazateli, postavil se tam a čekal. Nevědomý si jeho přítomnosti, pokračoval kazatel se zavřenýma očima ve své dojemné modlitbě a nakonec ji uzavřel slovy vyjadřujícími vroucí prosbu: "Požehnej našim zbraním, daruj nám vítězství, ó Pane náš Bože, Otče a Ochránce naší země a vlajky!"

Stařec se dotkl jeho paže, pokynul mu, aby ustoupil stranou - což překvapený duchovní učinil - a zaujal jeho místo. V několika okamžicích přehlédl fascinované shromáždění slavnostním pohledem, očima, v nichž hořelo tajemné světlo; pak pravil hlubokým hlasem: "Přicházím od trůnu Božího - a přináším poselství od všemohoucího Boha!" Ta slova shromáždění šokovala; jestli to cizinec zpozoroval, nevěnoval tomu pozornost. "Slyšel modlitbu svého služebníka, vašeho pastýře a chce ji vyslyšet, bude-li to vaše přání i po tom, co já, jeho posel, vám vysvětlím její dosah - to jest její celý dosah. Protože to je jako v případě mnoha lidských modliteb, že se žádá víc, než si je ten, kdo prosí, vědom - leda že se zastaví a zamyslí. Boží služebník a služebník váš přednesl svou modlitbu. Zastavil se a zamyslil? Je to jedna modlitba? Ne, jsou dvě - jedna vyslovená a jedna nevyslovená. Obě dosáhly sluchu Toho, kdo slyší všechny prosby, vyslovené i nevyslovené. Uvažte to a zapamatujte si to. Když budete žádat o požehnání pro sebe, dejte pozor, abyste, aniž byste to měli v úmyslu, zároveň nepřivolávali prokletí na svého bližního. Modlíte-li se o požehnání déšť pro své obilí, které jej potřebuje, tímto činem se možná modlíte o neštěstí pro obilí nějakého souseda, které třebas déšť nepotřebuje a může jím být poškozeno. Vy jste slyšeli modlitbu svého služebníka - tu její vyslovenou část. Jsem pověřen Bohem, abych oděl do slov tu druhou její část - tu část, kterou pastor - a také vy ve svých srdcích - jste se vroucně modlili v tichosti. A z nevědomosti a bezmyšlenkovitě ? Dej Bůh, aby tomu tak bylo!

Vy jste slyšeli tato slova: 'Daruj nám vítězství, ó Pane náš Bože!' To stačí. Celá proslovená modlitba je obsažena v těchto výstižných slovech. Dalšího rozvíjení není třeba. Když jste se modlili o vítězství, modlili jste se o mnoho nevyslovených důsledků, které vítězství v sobě nese - které je musí doprovázet, nelze jinak, doprovází je. Když duch Boží naslouchal, slyšel také onu nevyslovenou část vaší modlitby. Poručil mi, abych ji dal do slov. Poslouchejte!

Ó Bože náš Otče, naši mladí vlastenci, idoly našich srdcí, jdou do boje - buď jim nablízku! S nimi - v duchu - jdeme do boje také my, ze sladkého pokoje našeho domácího krbu jdeme udeřit na nepřítele. Ó Bože náš Otče, pomoz nám roztrhat našimi granáty nepřátelské vojáky na krvavé cáry; pomoz nám pokrýt utěšená pole nepřítele bledými mrtvolami jeho vlastenců; pomoz nám přehlušit hřmění zbraní nářkem jeho raněných zmítajících se v bolestech; pomoz nám zničit jeho skromné domovy ohnivou smrští; pomoz nám, abychom rozdírali srdce jeho vdov, které nikomu nic neudělaly, marným žalem; pomoz nám, abychom je a jejich malé děti zbavili střechy nad hlavou, aby bez opory přátel putovaly troskami své zničené zem v hrůze, hladu a žízni, vydány napospas slunečnímu žáru v létě a ledovému větru v zimě, zlomeny na duchu, vyčerpány námahou, vyprošující si od Tebe útočiště hrobu, které je jim odepřeno - a to vše kvůli nám, kdo tě ctí, Pane, - znič jejich naděje, zlom jejich životy, prodluž jejich hořké putování, dej ztěžknout jejich krokům, ať umývají své cesty vlastními slzami, značí bílý sníh krví svých zraněných nohou! Prosíme o to, v duchu lásky, v duchu Toho, který je zdrojem lásky a kdo je věrným útočištěm a přítelem všech, kdo lkají a jsou obtíženi a hledají Jeho pomoc se srdcem pokorným a zkroušeným. Amen."

Po pomlce pokračoval: "To jste se modlili. Jestli si to ještě přejete, mluvte! - Posel Nejvyššího čeká!"

Později se mělo za to, že ten muž byl duševně chorý, protože to, co říkal, nedávalo žádný smysl.