Proč se Tsipras neřídí knížecími radami Stiglitze a Krugmana?

14. 7. 2015 / Karel Dolejší

Tsipras si v dubnu ujasnil, že v případě roztržky s EU nemůže počítat s ruskou finanční pomocí ZDE. Poté, co Athény nezaplatily Mezinárodnímu měnovému fondu ZDE, se ocitly ve stejné kategorii mezinárodních dlužníků, jako třeba Zimbabwe. A to znamená, že pokud by jim vůbec ještě na volném trhu někdo půjčil, naúčtoval by si opravdu tučný úrok - na rozdíl od EU.

Řecko se ale neobejde bez vypůjčených peněz, a to nejen s ohledem na splácení dluhu - je přinejmenším sporné, zda se mu za Syrizy daří dosahovat primárního rozpočtového přebytku ZDE. Kromě dluhů tedy musí z něčeho platit také rozpočtový schodek. Ale kdo by teď kupoval řecké dluhopisy?

Existuje lákavá představa neokeynesiánců, že kdesi v podzemí zmírajících ekonomik dlí nezměrné rozvojové možnosti, které jen hloupá ideologická politika úspor údajně drží mimo hru. Stačí ale dostatečně stimulovat poptávku a vše se prý v dobré obrátí (omlouvám se za zkrácení pohádky, která takto působí opravdu hloupě, avšak podstatná je zápletka, nikoliv teoretická armatura).

Bohužel, data z reálného světa dnešních dní - ne z roku 1940 či 1960 - ukazují něco jiného, než co tvrdí keynesiánská teorie. Stimulace poptávky v zemi, kde se prakticky nic nevyrábí, vede v zásadě s jistotou k jedinému výsledku: Výrazně vzroste import levného čínského zboží, které si populace s vyššími příjmy může dočasně dovolit nakupovat ve větším množství než dosud. To je v zásadě vývoj, který se odehrál ve Venezuele.

K nastartování ekonomiky stimulací poptávky tedy nedojde, zato se však utratí spousty peněz. A když peníze přestanou stimulovat poptávku, vlastní ekonomika, jíž se to dotklo jen nepatrně, padá nazpět do mrtvého bodu.

Řecko potřebuje peníze pro vlastní potřebu a na splácení dluhů, jeho ekonomika je však sotva vydělá. Kdyby došlo ke stimulaci poptávky a vzrostl import spotřebního zboží, nijak by to nepomohlo řešit hlavní řecké problémy. Naopak, situace by se ještě zhoršila a nerovnováha dále prohloubila.

Řecko potřebuje pro svou ekonomiku dlouhodobou rozvojovou strategii a průmyslovou politiku, které zajistí posílení exportu, nikoliv zvýšení veřejných výdajů, které by nikam nevedlo. V takové situaci mu ale neokeynesiánci, kteří jsou téměř všichni akademickými makroekonomy a navrch monetaristy, nemají co nabídnout. Inovacím nebo podnikové ekonomice vesměs jaksi "nehoví". Nedokážou říci, které odvětví by mohlo být perspektivní a zasloužilo by si podporu. Ale právě takový úkol by musel řešit člověk, který se vypořádává s řeckou krizí. Měl by to tedy být mj. zkušený investor nebo bankéř.

Není ani zdaleka jasné, co se teď bude dít, když Tsipras dostal po půl roce jednání horší podmínky, než na počátku - zda vůbec politicky přežije, zda nebude muset přestavět vládu, zda ve středu protlačí drsný návrh reforem parlamentem.

Ale existuje jen málo pochybností o tom, že izolované Řecko po výstupu z eurozóny by na tom bylo ještě mnohem a mnohem hůře, než když ho pověstná Trojka - podle některých - právě "dře z kůže".