Postmoderní bizarnost oslav dne výročí demokracie a svobody

Kde je ten správný duch 17. listopadu?

18. 11. 2015 / Kryštof Kozák

čas čtení 3 minuty

Pokud se včera člověk prošel od Muzea až po Národní třídu, a ještě trochu sledoval zprávy, musel dojít k přesvědčení, že 17. listopad se stal svátkem vskutku postmoderním - je až s podivem, jak moc různá jsou témata a obsahy, které se s tímto datem spojují. Pro mne byli třešničkou na dortu dva křižáci, kteří tvořili poměrně výrazné křoví protivládní a protiimigrační demonstrace u Muzea - nebyl to nezdařený pokus o Spidermana, nýbrž regulérní křižácký převlek, černý kříž na bílé tunice. To opravdu tolik chceme návrat do krvavých středověkých náboženských řeží? Silná aparatura a dikce řečníků zase jasně připomínaly nacionalistické projevy ze 30. let 20. století, nenávisti a nesnášenlivosti tam bylo přimícháno dost. Na konci se však zahraje Kde domov můj, a kdo hraje Kde domov můj, to nemůže přece být špatný člověk...

Ani na Národní třídě to není tematicky jednoduché - Sametové posvícení, které poukazuje na zásadní nešvary dnešní doby (maska Babiše jako chobotnice, Kalouska s máslem na hlavě) se koncepčně střetává s tradičními antikomunisty, pro které je 17. listopad něco jako Den Vítězství, který nešvary dnešní doby spíše omlouvá, protože nezapomínejme, že by přece mohlo být i mnohem hůř.

Pro další je 17. listopad především připomínkou intelektuálního odkazu Václava Havla, na Národní třídě byli i zástupci Falun Gong, kteří upozorňovali na porušování lidských práv v Číně, ještě jiní si připomínají obecný problém policejní brutality.

Lze v této změti různých interpretací a důrazů ještě vůbec najít ducha skutečného 17. listopadu? Možným řešením je pokusit se vrátit v čase, a zkusit se vcítit do pocitů lidí před 26 lety. Mentální cestování v čase je snadné, je potřeba se hlavně hodně ptát: Byli naštvaní, unavení, znechucení, ustrašení? Věřili vůbec, že by režim mohl padnout? Byla jim zima? O co jim hlavně šlo? O budoucnost jejich dětí? O to, aby se mohli podívat do Itálie? O to, aby si mohli pořídit lepší a silnější auto? O to, že svět může vypadat trochu líp? V čem jsou tyto otázky podobné otázkám dnešním? V čem jsou naopak hodně odlišné? Jak bych se sám cítil 17. listopadu 89?

Důležité je, že i když neznáme všechny podrobnosti, nakonec se lidé zvedli z gaučů, překonali svůj strach, a svojí fyzickou přítomností jasně vyjádřili svůj postoj. Jestli je pravý duch 17. listopadu vůbec někde, tak bude nejspíš právě ve větší a osobnější angažovanosti ve veřejném prostoru, a v nezpochybnitelné lidské touze po lepší budoucnosti, za kterou je třeba bojovat. Neméně důležité však je, že to lze dělat i bez nesnášenlivosti a nenávisti, jak to ostatně 17. listopad 1989 naštěstí jasně ukázal.

0
Vytisknout
10269

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2015