Konečně se mi podařilo zhlédnout v Karlových Varech i loňský film Roberta Sedláčka Jan Palach, píše Jan Čulík. Na rozdíl od televizního seriálu Angieszky Hollandové Hořící keř,
který byl černobílým propagandistickým cvičením, zcela ignorujícím
realitu (autorem scénáře pro seriál Hollandové byl třicátník, který tu
dobu nezažil, a z jejího seriálu byli vyzmizíkovaní hlavní protagonisté
Palachova dramatu jako Luboš Holeček a Jan Kavan, možná proto, že to
byli levičáci) film Roberta Sedláčka je pozoruhodně autentický. Víceméně
ho podepisuji, zachycuje atmosféru tehdejší doby na devadesát až
devadesát pět procent přesně. Není divu, autorkou scénáře Sedláčkova
filmu byla Eva Kantůrková, která tu dobu zažila.
V Rozhovorech Britských listů s Petrem Pithartem,
vzpomínajících na dobu před třiceti lety a později, které zveřejníme v
rámci připomínek blížícího se třicátého výročí pádu komunismu letos v
srpnu, se Pithart o Sedláčkově filmu zmiňuje jako "o tom dobrém filmu o
Palachovi". Má pravdu.
Sedláčkův film se soustřeďuje na
mezilidské vztahy, nikoliv na politiku, není tedy obžalobou komunismu
jako takového, zkoumá, co lidé dělají a jak se chovají. Zabývá se
Palachovým životem, od jeho brigád v Kazachstánu i ve Francii i jeho
přátelstvím s Rusem, jehož poznal při brigádě v Kazachstánu, jeho
dívkami, jeho studentským životem. Pražské jaro jako by probíhalo jen
tak mimochodem, mimo všechny tyto lidské vztahy.
Okupaci v srpnu
1968 jsem zažil v Praze jako patnáctiletý. Sedláčkův film ji zaznamenává
v podstatě přesně - velmi autenticky zachytil, že té době, těm několika
dnům, tomu prvnímu týdnu okupace, vévodilo rádio -
všichni pořád poslouchali rozhlas a nosili i na ulici u ucha
tranzistorová rádia. Stejně tak Jan Palach a všichni ostatní.
Inteligentní jsou i citace slavných populárních písniček z té doby,
které se také pořád hrály ("Jó, třešně zrály", "Kdo se večer hájem
vrací...")
Ve filmu je scéna, jak se Palach snaží přejít v srpnu
1968 Mánesův most na pražském Starém Městě - ten most u filozofické
fakulty UK. Ruští vojáci mosty okupují s tanky (to se skutečně dělo) a
vůči Palachovi se chovají agresivně. To jsem nezažil. Shodou okolností
jsem na tom Mánesově mostě právě v době té okupace byl, neboť bydlím za
filozofickou fakultou, nedaleko dnešního Palachova náměstí (dříve
náměstí Krasnoarmějců). Ty ruské tanky a obrněné transportéry tam byly,
ale ruští vojáci se nechovali vůči českým civilistům agresivně. Ti s
nimi náruživě diskutovali, že žádná kontrarevoluce v Československu
nezuří, vojáci reagovali zmateně a chaoticky.
(Fred Eidlin ve své knize The Logic of Normalisation
přesvědčivě argumentuje, že ruská okupační vojska měla na základě
chybných informací ruského velvyslanectví v Praze, posílaných do Moskvy,
že totiž Pražské jaro je nesmysl prosazovaný jen hrstkou intelektuálů, a
že po invazi obyvatelstvo začne ruské vojáky nadšeně oslavovat, příkaz,
aby s místním obyvatelstvem zacházelo jako s přáteli - na rozdíl od
invaze v Budapešti r. 1956, kdy Rusové civilisty masakrovali. Když se
ukázalo, že veřejnost ruské vojáky nadšeně nevítá, byli zmatení a
nevěděli, co dělat.)
Mám jako obvykle trochu problém s tramvajemi
- mám velké podezření, že ty tramvaje, které jezdí kolem filozofické
fakulty po lince číslo 17, prostě takové nebyly, ale no tak dobře.
V
listopadu 1968 se uskutečnila studentská stávka. Nejsem si vědom toho,
že by policie při stávce v pražských ulicích zaútočila obušky na
studenty, ale možná to Sedláček a Kantůrková někde zjistili. Film také
naznačuje, že vysokoškolští studenti byli při této stávce ve společnosti
izolováni. Není tomu tak. Stávka se konala i na středních školách a
byla naprosto mainstreamová, v listopadu 1968 na ní ještě nebylo nic
podvratného. Zažil jsem ji sám na gymnáziu Nad štolou v Praze 7, kde
jsem byl tehdy v prvním ročníku. (V jiném prvním ročníku tam tehdy
studoval Dubčekův syn.) Petr Pithart v jednom z našich rozhovorů
upozorňuje, že k studentům se tehdy přidali i dělníci a největší český
odborový svaz. Že je zradil Josef Smrkovský, to je ale pravda, to má
film správně.
Jsem velmi rád, že Sedláčkův film studentského aktivistu Luboše Holečka tentokrát nevyzmizíkoval - ve filmu vystupuje jako umírněný studentský činitel, který Palacha varuje před policejními udavači ve studentském výboru a mírní jeho radikalismus.
Film velmi decentně
zachycuje Palachovy přípravy na jeho sebevraždu, zaznamenává okamžiky,
kdy se u pražského Národního muzea upálil - a také nesmírně decentně,
končí záběrem na ležícího Palacha a jeho popálený obličej.
V
podstatě film velmi přesvědčivě zachycuje étos roku 1968 a 1969, který
mě, přiznám se, zformoval na zbytek života. Sedláček filmem argumentuje,
že lidi se už koncem roku 1968 vzdali. Zkušenost člověka, který byl o
pár let starší než já, jako byl Palach, mohla být jiná než moje
zkušenost, zkušenost v listopadu 1968 šestnáctiletého teenagera. Mně až
do jara, možná až raného léta 1969, nepřipadala věc pražskojarních
reforem úplně zlikvidovaná, kompletně k tomu došlo až na jaře roku 1970,
kdy se do médií vrátil zideologizovaný jazyk a prověrky celého
obyvatelstva byly v plném proudu.
Sedláček
analyzuje Palachovu motivaci k tomu, aby se upálil, jen velmi decentně a
nepřímo. V podstatě tomu nikdo nerozumí - každý soudný člověk musel
vědět, že oběť jedince s molochem Ruska jako okupační imperiální síly
nepohne. V tom smyslu se drtivá většina českých občanů zachovala v
letech 1969-1970 naprosto racionálně, protože věděla, že z provincie se
proti útlaku z Moskvy bojovat nedá - a přizpůsobila se. Jiná věc je, že
mnoho Čechoslováků - asi především Čechů - naskočilo na normalizační
vlak a využilo ho jako vynikající kariérní příležitost.
Já
osobně jsem potlačení pražskojarních reforem a návrat k nové,
konzumeristicko-kolaborantské, pseudoideologické autokracii nenáviděl -
ovšem můj postoj asi nebyl charakteristický. Kdoví, co si mysleli
"dospělí" - možná má Sedláček pravdu, když má ve filmu reformistického
profesora FF UK, který přiznává, že se po potlačení Pražského jara
"zachová jako všichni".
Palachovy požadavky,
které napsal ve svém dopise na rozloučenou, mi připadaly podivné už
tehdy. Ruskou armádou distribuované "Zprávy" byly naprosto okrajovým
periodikem, jímž drtivá většina obyvatelstva pohrdala. Nebylo mi jasné,
proč se kvůli tomu upalovat. Požadavek zrušení cenzury byl silnější, ale
začátkem ledna 1969 - kromě toho, že se nesmělo říkat v médiích
"okupace", ještě v podstatě žádná cenzura nebyla. Povšimněte si, že
ještě v letech 1969 - 1970 vyšlo obrovské množství nekomunistických
knih. Do kin šel Kunderův a Jirešův Žert, hráli se Jasného Všichni dobří rodáci (viděl jsem je po invazi v pražském kině Sevastopol, vedle Prašné brány), bylo ještě dokončeno Procházkovo a Kachyňovo Ucho, i když na jeho uvedení do kin bylo už příliš pozdě.
Závěrem
ještě jedna poznámka. Většina mezinárodních filmů, které jsou zde v
Karlových Varech k zhlédnutí, se zabývají absolutně současnými problémy,
dneškem.
Co to vypovídá o české
kinematografii, že se její tvůrci pořád vracejí někam do minulosti? Je
to Palachovo trauma opravdu tak velké?
Všechny historické filmy jsou vlastně o současnosti. Co ale Sedláčkův film řeší? Evokuje autenticky dobu druhé poloviny šedesátých let v Československu. Asi je to užitečné pro dnešní mladé lidi. Jak jsem uvedl výše, důraz je ale na to, jak v té situaci žili obyčejní lidé - politika v tomto filmu sice je, ale nějak tak trochu na okraji. Znovu opakuji, že v tom kontextu se Palachova oběť vlastně zdá tak trochu podivná - situace byla začátkem roku 1969 deprimující, ale ta oběť tomu neodpovídala a nemohla situaci zlepšit ani vyřešit.
Přesto samozřejmě byla Palachova smrt obrovskou ranou, která zasáhla celý národ. S něčím výrazně zarezonovala a rezonuje dodnes. Na oběť dalších "pochodní" (Jan Zajíc, Evžen Plocek, lidé, kteří se v ČR upálili po pádu komunismu) se už tolik nevzpomíná. Proč? Proč to tehdy bylo tak silné?
Znovu vydáváme krátký komentář, kde zde vyšel loni 16.1. 2018, s článkem z roku 2003. (JČ) * * * Dnes je výročí úmrtí Jana Palacha, který se dne 10. le...
Diskuse