Šéfredaktor sereru Česká média patří k těm honicím psům, kterým zaječina voní na dálku a s jiným zvířetem si je nespletete. Vypadá jako ohař, chová se jako ohař, štěká jako ohař... Řeknete mu "hledej" a on hledá tak dlouho, až najde. Profesionál, chce se říci. Chtělo by se - kdyby se na první pohled nepoznal amatérský výcvik - i v honění zvěře. Jeho filipika proti ministru "televizní kultury" Dostálovi pod názvem Čapí RRTV je výrazem bezmoci honicího psa, který zjistil, že nejen čáp má křídla a on ne, ale i zajíc delší nohy... A to je na pováženou, když se honicí pes přizná veřejně a všem...

Rozeberme si klíčový argument Ivana Jemelky podrobněji: Teze bajky o čápovi a lišce: čáp si neporadí s krmí na talíři, liška ve vysokém džbánu sice nepostrádá půvab, ale vychází z chybné premisy. Že o trhu a jeho přívlastcích by měli rozhodovat pouze ti, kteří nechápou gramatiku a nevědí, co je to přívlastek. Absence češtiny pro osmou třídu ZDŠ se dá pochopit u tržních komsomolců čerstvě se vylíhlých z kukaččího vejce VŠE. U zralého manažera, který se navíc sám pasoval do role odborníka na média, se absence znalostí sociálních věd (a jejich aplikace v dramaturgii médií - vnímaná zvnějšku jako "vyváženost") dá stěží prominout. Stejně jako absence smyslu pro politickou realitu v parlamentu, kde by měl jako profesionál vlivově působit.

Ministr "televizní kultury" Pavel "Šála" Dostál slyší ale také jen na jedno ucho. Jeho návrh rozšířit pro televizi veřejné služby prostor pro reklamu na 3% z vysílacího času (oba programy vysílají téměř nonstop a tak jsou 3% neuvěřitelný objem reklamy v primetime) sice umožňuje "České - tedy vaší- televizi" dumpingem podrazit stoličku všem komerčním stanicím, ale zároveň sráží dramaturgii veřejnoprávní instituce na hřiště, kde jsou domácími televize komerční. A ta přesilovka "koláčů sledovanosti" se nedá vyhrát.

A to považuji za to nejpodlejší, co se může České televizi po omezení konkurence stát. Protože nezíská stimul k odlišení, a tak dál bude petrifikovat praktiky, za které je dlouhodobě kritizována.

Dostál předložil dubdekojským vzbouřencům - nyní zpátky u moci v ČT - utěšující náplast, po které volal z ojíněné zimní tribuny už Jan Kraus - vizi NOVY bez licence... Ale zároveň ponechal komerčním televizím zadní vrátka k redefinici jejich působení na trhu.

Konkurovat stávající a tím i petrifikované České televizi totiž pro chytrou komerční dramaturgii a akvizici nebude kumšt... Opačný postup - oddělení komerčních modelů chování od veřejné služby - by sice neumožnilo finanční kouzla uprostřed netransparentního financování ČT, ale určilo by jasné mantinely pro programovou očistu ČT od komerčního balastu. To ale asi Dostál - narozdíl ode mne - nechce.

Teze o poměrném zastoupení, jehož nepoměr ve prospěch jedněch a neprospěch druhých kritizuje Ivan Jemelka podobenstvím o čápech a liškách, má své příčiny v aplikaci principu, který se nazývá parlamentní demokracie. Pokud slabší opozice nedokázala projevit politickou obratnost a dojít ke kompromisu pro silnější koalici lákavému, projevila se jako SLABÁ opozice, i když se její "tlustá" část snaží verbálně o opak. Výsledek hlasování o členech Rady odpovídá reálné síle opozice ve chvíli, kdy přijala výzvu k měření sil na poli mediálním a ke kompromisu nedospěla jednáním a zákulisní dohodou, ale silovým poměřením "bojovým" hlasováním. Potud patří vítězství Dostálově silové strategii. Hloupost parlamentního lídra určujícího strategii, hloupost všech, kteří se nechali porazit. Pak nezbývá než flagrantní prohru zamaskovat.

Podstatou maskovacích manipulací je i operativní záměna hodnotích kritérií. Když se to hodí, jsou kritéria "tržní", když se hodí opak, jsou "morální". Cíl světí prostředky. Když to Ivanovi Jemelkovi "hodí", dokáže i on přijmout pravidla, která mu nejsou vlastní. A to pak soutěží s čápy. Teprve po skončení soutěže je překvapen, že neměl zobák a že ho to handicapovalo. V řeči bajek: Kdo chce s čápy obědvat, musí být připraven na realitu faktu, že čápi mají zobák. Pozvou vás na oběd, ale když nebudete ustrojení jako oni či nebudete inteligentní tak, jako liška v bajce, utřete hubu.

A to je největší poučení pro tlustou opozici i Ivana Jemelku, stejně jako sdělení všem, kteří hledali v "železné" logice tanečků kolem Novy více, než v ní ve skutečnosti bylo... Báli se stínů stejně, jako se Ivan Jemelka bojí reality bez zobáku. I o tom je parlamentní demokracie - stejně, jako olympijské klání nebo sex. Nahoře může být jen jeden. A ten si to užije - ale jen do vyvrcholení...