Oblíbené bilancování jednoletek, které zaplňuje éter v době na přelomu roku, kdy by si i média (pokud se zrovna nestane přírodní katastrofa) měla raději vzít povinnou dovolenou, přineslo velmi zvláštní odhalení názorové blízkosti jinak nesmiřitelných rivalů z politického cechu. No posuďte - podle bývalého prezidenta Havla je vývoj demokracie v ČR ohrožen a velký podíl na tom má zakonzervovanost politického prostředí. Současný prezident ve svém novoročním projevu - byť v trochu jiné souvislosti - naopak uvádí, že česká demokracie je podle vývoje na politické scéně v roce 2005 "vyzrálá a stabilní". Mezi dvěma prezidenty se najdou také názoroví spřízněnci politicky více výkonní, než reprezentativní -- premiér Paroubek a předseda ODS Topolánek. V tak zásadní otázce, jakou je úroveň demokracie v ČR, je ovšem rozdělení náklonnosti k bývalému a současnému prezidentovi poněkud nečekaná. Zatímco předseda Topolánek, který jde v čele antikomunistického procesí s naivní představou o skvělém předvolebním trháku, tvrdí v podstatě totéž, co Václav Havel, premiér Paroubek se nebude jistě zdráhat označit českou demokracii za stabilní a vyzrálou. Komentátor Mladé fronty aby se v takovém názorovém chaosu vyznal...

Jinak je ale všechno při starém a rigidní český volič, který má rád, když je všechno v politice hezky napravo a nalevo, se nemusí obávat ničeho, co by mu komplikovalo jeho malosvětonázor.

Will there be time, in 2006, for a new look at the most recent Czech political history?

Revolutions create their own myths. But I've been receiving evidence from readers that seems to show that the "Revolution of 1989" wasn't such a triumph of freedom, democracy and decency as has been generally maintained. It appears that while the post-communist regime has almost completely failed to punish crimes committed under communism, it's highly likely that a large number of innocent people, many of whom were persecuted under communism, became victims of the post-1989 political purges, which were often motivated by greed. I have been receiving testimonies maintaining that large numbers of capable individuals were illegally dismissed from their posts by the revolutionary Civic Forum committees in the wake of the 1989 revolution. These committees were often made up of unscrupulous careerists who jumped on the bandwagon of the "democratic revolution," hoping to gain lucrative posts and covering up their incompetence with a newly found "democratic" political zeal.

Complete article in English was published on 2nd January 2006 by Czech Business Weekly HERE

V porovnání se včerejším vydáním tohoto článku ho autor rozšířil dalšími informacemi.

Seriózní německé zpravodajské servery v průběhu Silvestra ohlásily recenzemi s týdenním předstihem dokumentární film "Randezvous mit dem Tod". který bude vysílán na veřejně právním kanále ARD na Tři krále, tedy v pátek 6. ledna mezi 21:45 a 23:15. Má se jednat o politicky brizantní rešerše, kterými autoři Wilfried Huismann a Gus Russo údajně přinášejí poprvé od Zprávy Warrenovy komise v roce 1964 nová fakta k dodnes nevyjasněným okolnostem dallaského atentátu na třicátého pátého prezidenta USA Johna F. Kennedyho.

Není totiž dobrý styl, sám se držet nacionalistických zásad
a u druhých je zatracovat

Nepřidáš se k většině, když páchá ničemnosti

V jinak pěkném materiálu Karla Steigerwalda (mám jen pochybnost o tom, že Božena Němcová byla německé děvče) o spisovateli Milanu Kunderovi (MF Dnes 31.12.2005) se říká "Když řekl na jevišti Leoš Suchařípa s patřičnou intonací v Dobových tancích celkem nevinnou a ze situace plynoucí repliku "Jak já je nemám rád", publikum šílelo - dobře vědělo, kdo to jsou ti oni, které nemá rádo." Tuto větu nicméně Leoš Suchařípa neříkal ve hře Karla Steigerwalda Dobové tance, ale v mojí verzi Shakespearova Troila a Kressidy, která se dnes jmenuje V posteli s Kressidou. Těší mě, že mluvila (nejen) Karlovi Steigerwaldovi natolik z duše, až si na ni zvykl jako na svou.

Článek směřuje ke zmapování utajených českých dějin devadesátých let.

Nemohu nechat bez povšimnutí výzvu pana Čulíka a nutně musím článek pana Kovaříka "Jsem terčem diskriminace" do některá konkrétní fakta z různých jednání s našimi politiky. Možná se budou některá data, události a souvislosti překrývat, ale nebude na škodu věci si je připomenout, píše Miloslav Veselák, podplukovník v záloze.

Škarohlídi tvrdí, že se čte méně. Hlavně jim však kazí spaní, že nejsou čteni oni sami. Nu, pohnuly se prý silné ledy a prudké tání přineslo, kromě mnoha knižních radostí, semotam mastné skvrny pakultury i bující brak. Novodobí literární giganti pokřikují na "úspěšnější" a prodávanější kolegy podporováni často Nosorožíky pivními či Pindami vinnými, pasujícími se na kritiky s čistými úmysly o záchranu literárního úhoru: Kazíte dobré jméno naši krásné literatury!

V Číně je po Harry Potterovi Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí nejprodávanějším zahraničním dílem
Guardian, 28. 2. 2004 ZDE

V reakci na můj článek se konečně ozvali také jiní odpůrci než pan Bím. Zatím všechny články byly spíše souhlasné. Ale situaci zachránili pánové Provazník a Cvek. Bohužel, ani oni nesklidili obdiv a souhlas čtenářů Britských listů. Velmi hezky jim odpověděli pánové Krček, Hájek, .... a Patermann. Ten mě obzvláště potěšil, protože je velmi mladý a patří k těm, o kterých jsem psal jako o budoucnosti národa. Pan Cvek napsal, že odolnost mládí vůči špatné výchově ve školách je nejlepší argument pro "optimistický pohled na lidstvo". Má pravdu, i když tento příklad jeho názory nepodpoří. Zapšklý bude jednou sám.

Budoucnost národa rozhodně nejsou lidé jako tito tři králové. Velmi hezky mi je popsal jeden pán z Kanady, který napsal:

Dokončil jsem nahrávání z internetu - pro osobní potřebu - všech dvaasedmdesáti dvou až tříhodinových (po půlnoci sedmihodinových) pořadů, v nichž se od pátku 16. 12. do neděle 25. 12. rozhlasová stanice BBC Radio 3 vysílala ve více než 210 hodinách kompletní dílo Johanna Sebastiana Bacha. Uvědomuji si, že normálním poslechem rozhlasu, kdy si posluchač tu a tam na chvíli pustil pokračující bachovský maraton, člověku vůbec nedojde monumentalita a výjimečnost tohoto projektu. Pouze systematičtější sledování mnoha hodin těchto pořadů v klauzuře vede k uvědomění, jak vynikající a mimořádný byl tento rozhlasový projekt - dokonalá realizace principu veřejnoprávnosti. Byla to nesmírně intenzivní, desetidenní seance, zpřístupněním všech pořadů na internetu prodloužená i po vysílání, kterou ve vytržení sdíleli lidé z celého světa.

Den zvaný Silvestr jsem prožil v mátohách. Nikoli alkoholických. Před několika lety jsem podlehl závislosti na abstinenci, kterou jsem diagnostikoval jako "notorická abstinence." Nemoc spočívá v tom, že pacient ztratí jakýkoli vztah (pozitivní či negativní) k alkoholu a už v poměrně krátké době se upřímně podivuje, proč je tolik regálů v obchodech zaplněno lahvemi se zmíněným obsahem. Nemoc provází pouze dvě velice praktické překážky. Zatímco zdraví jedinci, epidemií nepostižení, vydrží sedět nekonečně u sklenic piva nebo vína, repertoár limonád a všemožných minerálně nemožných vod je brzy vyčerpán a litr kávy také jeden nevypije. Druhá lapálie je v tom, že kontakt (jak jsem vyzkoumal) se zdravými kolegy je přerušen asi tak po pěti šesti sklenicích piva a příslušném ekvivalentu vína nebo destilátů. Počnou mezi sebou vést řadu monologů v pevném přesvědčení, že se jedná o plodný dialog.

Přes dlouho trvající izraelskou okupaci a nesnáze s ní spojené se snaží Palestinci o uplatnění svého práva na demokratické a spravedlivé volby. Poté, co v lednu tohoto roku volili svého prezidenta, šli v létě k komunálním volbám. Pak měli 17. 7. 2005 volit zastupitele do legislativní rady. Tyto volby byly z politických důvodů odloženy na 25. 1. 2006.

Čas od času přichází na Západě některý politik s návrhem odpustit rozvojovým zemím jejich dluhy. Nedávno byly vánoce a tedy se o tomto návrhu opět diskutovalo. Mezinárodní měnový fond (MMF) navrhl odpustit dluhy 19 nejchudším zemím na světě. Kanadský komentátor George Jonas se nad tímto problémem zajímavě zamyslil.

Koncem každého roku bývají vánoce, mimo jiné jakožto svátky, kdy si lidé nadělují dárky i kdyby se měli zadlužit. Brzy na to přichází konec roku a to znamená inventury čili účtování a snaha dělat některé věci lépe, tedy předsevzetí. Dětem se doporučuje, aby byly v novém roce hodné a pomáhaly rodičům. Hospodářsky rozvinutým zemím se doporučují grandióznější předsevzetí, například odpustit dluhy chudým rozvojovým zemím.

Nevadí mi střet generací. S úsměvem si přečtu názory na pětatřicátníky od lidí starších, ať erudovaných či nikoli. A stejně se usmívám při čtení názorů oněch pětatřicátníků. Co bych se neusmíval, bude mi pětadvacet. Vadí mi zaslepenost "my" a "vy". Z přímých prožitků nerozumím, čím byla sametová revoluce výjimečná, snad jen tím, že je to ta poslední. Vlastně ani nevím, jestli se píše s velkým "S" nebo s malým. Když mě tenkrat bylo osm, tak si pamatuji "Havel na HRAD". Když mi bylo 18, byl jsem na Václavském náměstí "10 let poté" a Havla jsem poprve a naposledy viděl na vlastní oči. Nevadí mi, že jsem tam zvonil jen tak na zkoušku. Stejně jako mi nevadí, že tam před 20 lety na úplně stejném a stejně zaplněném náměstí úplně stejný "ňouma", jako já, mával mávatkem. A před 70 lety možná hajloval. Nevadí mi, že za těch 7 let již nejsem "ňouma". Vadilo by mě, kdybych byl. Chápu člověka, který má rozvinutější sociální cítění a/nebo je mu vize sociálního státu přijatelná natolik, že v realizaci této vize chce žít. Se slzou v oku sleduji fascinován vysvětlování ekonoma, který dovede dokázat, že v oblasti volného trhu diskriminace postihuje samotného diskriminovatele. Nerozumím ale lidem, kteří poslouchají např. Karla Gotta, když mluví. Nebo když utrácí své peníze při reality show za sms. Vadí mě, kolik lidí je nakaženo info-zábavou.

Česká sekce BBC přece jen končí, píše Petr Mann. Tato stanice měla svůj počet stálých posluchačů, kteří ji byli věrní prakticky vždy. Teď hledají alternativu, včetně mě. Osobně plánuji sledování BL a ihned.cz. Myslím, že BL, BBC a Hospodářské noviny patří k nejkvalitnějším médiím v zemi. Teď BBC končí. Mediální trh se tímto "monopolizuje". BL jsou dnes jediné, skutečně nezávislé noviny. Cítíte teď větší odpovědnost za informování lidí v ČR? Plánujete rozšíření zpravodajství ve svém obsahu?

Odpovídáme:

Vážený pane Manne,

vždycky jsme cítili velkou odpovědnost - proto vydáváme Britské listy už skoro deset let. Nechci se vymlouvat na naši nevýkonnost, musím však upozornit, že Britské listy dělají zadarmo, po práci, dva lidé. Budeme dělat i nadále to, co je v našich silách. I když máme podstatný okruh velmi zajímavých spolupracovníků, nemůžeme se profesionalizovat bez pravidelných příspěvků většího počtu čtenářů. Britské listy fungují bez rozpočtu. Srovnatelný server (počtem zveřejněných příspěvků) Česká média, který ale platí honoráře autorům a platy zaměstnancům, má roční rozpočet čtyřicet milionů Kč.

Čtenost Britských listů - bez jakékoliv reklamy - stoupá nepřetržitě o 3-6% měsíčně, takže překračuje už 120 000 IP adres za měsíc. Denní počet se ustálil na 9000 - 10 000 čtenářích.

Ideální stav BL by byl: 10 000 čtenářů x 10 Kč x 20 dní x 12 měsíců = 24 milionů Kč. Pak bychom mohli platit autorům i redaktorům, mohli bychom mít placený hardware i software, mohli bychom odstranit četné technické nedostatky na serveru, mohli bychom platit provozní režii, právní kancelář i programátora.

Zatím přispívá jen kolem stovky čtenářů, takže máme, díky Bohu, alespoň železnou rezervu kolem 230 000 Kč. Z ní se platí pohotovostní mobilní telefon a datové připojení CDMA. Zaplatil se z něj digitální fotoaparát z bazaru (profesionální aparát by přišel na sto tisíc a ty nebyly...). Bude se z něj platit (jako každý rok) účetní.

Máte pravdu, že Hospodářské noviny se v ČR nejvíce přibližují tomu, jak by měl vypadat profesionální deník.

Jan Čulík

šéfredaktor BL

(Odpověď na dotaz čtenářů: Případné finanční příspěvky na provoz Britských listů lze poslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.)

V posledních dnech se v Britských listech objevuje řada článků, dotýkajících se nějakým způsobem souvislostí sociálního cítění, solidarity a -- především ekonomického -- liberalismu, který je stavěn vůči "sociálnu" do protikladu.

Úvodem jednu poznámku -- výše daní (státního přerozdělování) nemá se solidaritou co dělat. Tím, že platím daně a pojistné, nijak neprojevuji své sociální cítění; konám povinnost, která je vynucována zákonem s hrozbou sankcí. Solidarita je z definice dobrovolný akt, jímž se vzdávám části svých prostředků, abych pomohl člověku v nouzi.

Pro účely tohoto textu dále odlišme solidaritu (kdy za vydané peníze neočekávám žádnou protislužbu) od pojištění, kdy se sdružuji s ostatními za účelem eliminace předpokládaného rizika. Pojištění má v určitém smyslu také solidární charakter -- mám-li štěstí, platím např. pojištění bytu (zdravotní, apod.) aniž bych někdy čerpal. Mám-li smůlu a dojde-li ke škodní události, získávám z pojištění mnohem více, než jsem vložil.

Autoři podobných názorů, jaké ve svých článcích prezentuje například pan Vít, si trochu protiřečí. Je-li solidarita a pomoc druhým v nouzi přirozenou lidskou potřebou (což je i můj názor), není nutno takové chování vynucovat zákonem. Pokud je situace opačná a lidem není vlastní si nezištně pomáhat, jak by mohla být povinnost takové podpory uzákoněna demokratickým státem?

Ty tisíce lidí, kteří byli po listopadu 1989 postiženi kvůli vyřizování osobních účtů, mstě nebo závisti, mají také děti. Nikdo nespočítá, kolik dětí utrpělo psychické trauma, protože jeho rodiče náhle přišli o práci. A kolik nevinných dětí zdeptali jejich vrstevníci, kteří dokáží být pěkně krutí, když je dospělí - třebas i nechtěně - navedou...

V novém image s nenápadnými brýlemi přednesla německá spolková kancléřka svůj prvý televizní novoroční projev národu. Byl především určen těm vrstvám, kterým se žije nelehko, s cílem povzbudit je, nikoliv však nereálnými sliby.

Merkelová vyslovila přesvědčení, že velká koalice zahájila svou práci mnohými malými kroky, které vedou správným směrem. Jejich cílem je "naši zemi během deseti let opět přivést do čela Evropy a to tak, aby každý měl z toho svůj osobní prospěch".

Děje se tak v oblasti získání nových pracovních příležitostí, stabilizace veřejných financí a daňových zákonů.

Väčšina Slovákov je pripravená na chudobnejšie Vianoce ako vlani. Renomovaná agentúra GfK Slovakia, ktorá sa zameriava na prieskumy trhu, tvrdí, že tento rok plánujeme minúť v priemere menej peňazí ako pred rokom.

Až polovica ľudí u nás i nedovolí dať na všetky vianočné darčeky viac ako tri tisícky. Ostro to kontrastuje s bombastickými makroekonomickými výsledkami Slovenska za tento rok.Už dlhšie sa potvrdzuje, že nie všetci ľudia na Slovensku majú úžitok z prudkého ekonomického rastu. Existujú presné štatistiky, ktoré dokazujú nárast niektorých makroekonomických veličín, ale nie sú k dispozícii žiadne, ktoré by spoľahlivo dokazovali, že sa to premieta aj do zvyšujúcej sa životnej úrovne väčšiny obyvateľov.

V devadesátých letech, kdykoli jsem ve vysílání Svobodné Evropy použil slovo "sociální", ozvalo se vždycky pár posluchačů a obvinilo mne z propagace socialismu. Pravili tenkrát, že se v rachotu rušiček domnívali, jak jsme antikomunističtí - a nyní vidí, nerušeně, co jsme to vlastně zač. Porušíte-li zlaté pravidlo starého židovského vtipu s pointou: "Nic nevysvětluj !", následky si přičtěte sami. Vysvětloval jsem, že mluvím o sociálním státě, o sociální politice, o sociálním vnímání i povědomí.

Marně, králi Šalamoune.

Jedny noviny, celostátní to deník, měly pěknou reklamní kampaň, jejímž stěžejním heslem bylo: Naše noviny začínají tam, kde jiné noviny končí. Nu, za mého dětství a raného jinošství u venkovské babičky končily noviny zpravidla rozřezány na pravidelné kousky a napíchnuty na hřebík v reterátu. Tam jsem se s nimi pak setkával i já nezletilý a dychtivě se dovídal o světových katastrofách. Jestliže tam onen deník naopak začíná, může to mít něco do sebe... Ale nejspíše to tak nebylo míněno.

Nicméně ta představa mě přiměla pozastavit se nad přímou reflexí a využitím médií konzumenty, řečeno odborně, neboli jak lidé do novin, rozhlasu a televize píší a volají, nikoliv, co s nimi po přečtení dělají.

Někdy začátkem šedesátých let, ještě za totalitního režimu, studoval jeden kamarád novinářskou fakultu a jeho pedagog, takto šéfredaktor jakéhosi týdeníku, se jal vyučovat práci se čtenářskými dopisy. Kamarád, dotázán, jak se dívá na význam dopisů čtenářů redakci, odpověděl, že vychází ze dvou skutečností: za prvé, že do novin píší dopisy jen kverulanti anebo blázni, po případě pitomci, za druhé, že se jim ale musí odpovídat zdvořile, neboť jinak hrozí, že napíší znovu.

Příspěvky Štěpána Kotrby čtu rád, protože je to "šťoural" a protože poukazuje na okolnosti, které při zběžném čtení mnohdy unikají. Skoro vždy mu rozumím a často s ním souhlasím. Není to ovšem případ jeho poslední kritiky článku redaktora MF Dnes Radka Bartoníčka.

V neuvěřitelný blábol změnil redaktor Mladé fronty Dnes Radek Bartoníček výsledky výzkumu agentury Median - a to i přesto, že "přesvědčivá většina Čechů (73,7 %) říká, že se letos jejich osobní život "konečně začal měnit k lepšímu" " a dokonce spoluautor výzkumu Jaroslav Hadrava komentoval "nečekaně optimistické naladění obyvatel" slovy " Myslím, že rok 2005 byl přelomový, mnohým lidem se žije lépe" .

Výsledky výzkumu v podání Radka Bartoníčka v MfD ZDE

Korunu diletantskému odvaru nasadila ČTK odvarem z odvaru, když o tomto článku v MfD "informovala" spolu s dvěmi větami o výzkumu agentury STEM pro Českou televizi. Česká tisková agentura už dlouho ukazuje, jak lze rezignovat na své poslání média veřejné služby a na serióznost informací i v době, kdy agregaci cizích zpráv bez jakékoliv přidané hodnoty udělá daleko lépe automat...

"Meta"zpráva ČTK o článku v MfD ZDE

Chválím Vaší odvahu začít psát o věcech, které jsou pro většinu sdělovacích prostředků tabu. Zažil jsem normalizaci po roce 70 a pak sametovou revoluci v roce 89. Obě tato období poskytla příležitost mnoha ambiciózním lidem snadno vyřídit konkurenci nebo získat to, co bylo pro ně poctivou prací nedosažitelné. Šlo tedy o důvody nepolitické, které se ideologií obhajovaly dodatečně. To mne na BL přitahuje, píše jeden český vysokoškolský profesor, jehož totožnost je redakci BL známa, a pokračuje:

Kdykoliv projíždím stanicí norimberského U-Bahnu Rathenauplatz, vyhledávám očima pod mozaikovým portrétem Walthera Rathenaua jeho výrok, s kterým bych vás rád seznámil: Denken heisst vergleichen (Myslet znamená srovnávat). Mělo by být pro člověka s přírodovědeckým vzděláním samozřejmostí a neustále používaným způsobem, jak pracovat s vjemy, fakty a úkazy. V oné větě je sice ukryta ještě další, dalo by se říci podmínka, že totiž k srovnávání se musí taky něco vědět - aby se vůbec mohlo s něčím srovnávat - ale to už by pro člověka s nejvyšším možným formálním vzděláním neměl být až zase takový problém. I když naivita a nedostatečná schopnost neustálého kritického prověřování informací postihuje všechny vzdělanostní stupně přibližně stejně, vzdělanec by měl být aspoň teoreticky méně nakloněn podléhat pohádkám a ideologickým dogmatům. Bohužel jste ve svém článku předvedl v nejčistší formě něco jiného - no nazvěme to naivitou.

Snad už i Boris Cvek vytuší velkou dávku ironie, když nyní napíšu, že mne svou zkazkou o rodinném příteli, rakouském důchodci velmi zaujal.

Nelíbí se mi, jak Boris Cvek činí všeobecné útoky na komunisty. On tím myslí komunisty z období totality, tj. z doby, kdy jsem vlastnil také tzv. rudou pracovní knížku. Kdyby takto útočil na Romy, tak byste jej označil za sprostého rasistu, v hospodě by se řeklo rasistické hovado, píše čtenář, jehož totožnost je redakci známa.

V minulých dnech jsem se na BL dočetl dost negativních názorů na "mladou liberální generaci". Ponechám stranou mladé a budu se zabývat liberálním. Výměna názorů na toto téma v rámci BL proběhla před několika měsíci a myslím, že někteří (zdá se, že v čele s panem Vítem) jsou stále přesvědčeni, že "liberální" se z principu rovná "sobecké", "asociální", či dokonce "pravicové" a naproti tomu "antiliberální" rovná se "sociální a solidární" či "levicové" nebo dokonce "komunistické". Myslím, že o něčem jiném jednoznačně svědčí nedávný příklad z 21.12., kdy byl ve sněmovně (kupodivu napříč politickým spektrem) schválen nový zákon o sociálních službách.

Pozoruhodné svědectví napsala v reakci na článek Jana Bíma "Mají pětatřicátníci v Česku dnes zhoubný vliv?" autorka, jejíž identita je redakci známa, ale kterou jsme se rozhodli z vlastní iniciativy skrýt pod pseudonymem Jana Veselá, protože si nechceme vzít na triko, že by jí vyhodili z práce (ZDE je na ní mail). Autorka píše:

Mám naprosto opačný pohled na dnešní stav společnosti, přesto, že datem narození generačně spadám do uvedené "kategorie" jako Jan Bím.

Jako odstrašující ukázku "porevolučního" kádrování bych uvedl případ, který je postarší české veřejnosti znám, profesora MUDr. Vladimíra Kočandrle, světoznámého odborníka - kardiochirurga. Přednosty Transplantačního centra IKEM a vedoucího mezinárodní transplantační organizace "Intertransplant", ředitele Institutu klinické a experimentální mediciny v Praze. Ale také kandidáta Ústředního výboru KSČ. V roce 1983 poprvé v ČSSR spolu s profesorem Pavlem Firtem transplantoval srdce. Firt s Kočandrlem se to naučili v Izraeli. Nikomu přitom nevadilo, že Firtův strýc Jaroslav Firt byl šéfem československého vysílání Svobodné Evropy.

Píši Vám, protože pouze Vás server již několikrát komentoval neuvěřitelný hnůj vyskytující se na novinky.cz, konstatuje Petr Pišoft z MFF UK. Tento server dává v diskusích prostor tomu snad nejnižšímu, co dokáže člověk že sebe dostat. A možná právě veřejná diskuse by mohla pomoci k nápravě takového stavu. Včerejší článek je opravdu dobrým příkladem toho, co lze na novinky.cz najít: ZDE ZDE

Ovšem i starší články a především diskuse k nim jsou podobné:

ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE

Dnes se osměluji opět reagovat na článek "Opět jen střet generací" Josefa Provazníka.

Někdy mám pocit, když čtu články vesměs mladých a vzdělaných mužů, že všichni studovali na jedné škole. Některým opravdu chybí špetka lehkosti a velkorysosti při čtení cizích názorů. Pan Provazník by ale jinak nadhled a rozumy mohl rozdávat, takže mne to u něj překvapuje o něco víc než u jiných. K otázce "pětatřicátníků" se už vyjadřovat nechci, své jsem řekla, zaujal mne však vědecký přístup k otázce obyčejných lidí. Ráda bych panu Provazníkovi pomohla.

Jsem si vědom, že titulek může znít pateticky, snad i frázovitě, ale bohužel mě nenapadá přiléhavější.

Zrušení pořadu ČT Bez obalu se připisuje tlaku politiků, zejména ze strany ministerského předsedy Paroubka. Rozčilení ODS nad zrušením pořadu je ovšem farizejské, protože čím míň buranství jejich poslanců divák uvidí na obrazovce, tím lépe pro stranu a její šance.

To je ale jen malá část možné pravdy. Současná politika, a to nejen česká, je přece založena na manipulaci veřejného mínění, přičemž součástí procesu (dostat se k moci nebo se u ní udržet) je i snaha ovlivnit co nejvíce obraz té či oné strany ve sdělovacích prostředcích. Linie soukromých sdělovacích prostředků je ovšem určena jejich vlastníky, a tak terčem těchto snah je veřejnoprávní televize a případně rozhlas pokud existují vedle sebe.

Vyváženost veřejnoprávní televize je ovšem poněkud diskutabilní v zemi, kde pravice dává nálepku "levicový" každému názoru, s nímž nesouhlasí nebo "komunistický", pokud se jí zdá obzvlášť nebezpečný.

Jonathan Gruber, ekonom na Massachusetts Institute of Technology, tvrdí, že pravidelné chození do kostela vede k lepšímu vzdělání, vyšším příjmům a nižší pravděpodobnosti rozvodu. Z jeho studie (která se zabývala nehispánskými, bílými Američany několika různých náboženských vyznání i ateisty) vyplývá, že zdvojnásobíte-li své návštěvy kostela, zvýší se vám příjem až o 10 procent.

Téměř bez povšimnutí zůstala zpráva, že na Slovensku byl schválen zákon umožňující exekuci majetku nemocnic. Tento zákon jistě nebyl schválen pro nic za nic, ale jako reakce na stále se zhoršující stav mnoha privátních slovenských nemocnic. Bez zajímavosti není fakt, že naprostá většina těchto nemocnic je v majetku slovenských krajů.

Jan Matonoha ve svém článku zmiňuje (mimo jiné) nepříliš dobrou zkušenost se službami ČSA. Cituji:

"Na vánoční svátky jsem letěl přes Amsterdam se společností ČSA domů. Do Prahy jsem dorazil oproti letovému řádu o 18 hodin později. Jakkoli noc strávená vpředvečer Štědrého dne zásluhou ČSA na amsterdamském letišti sotva může soutěžit se zázračným přežitím Jana Čulíka na palubě letadla téže společnosti (viz jeho nedávný článek v LN), pocity vřelé národní sounáležitosti příliš nepovzbudí. Jakkoli politováníhodné, může se stát, že vinou chabé organizace je na poslední let daného dne vyslán pilot, který překročil počet hodin nalétaných v kuse, a musí tudíž přenocovat v Amsterdamu. A pasažéři s ním, na rozdíl od něj však v letištní hale.

Rok 2005 byl zřejmě rokem, kdy se ukázalo, že je masová mediální kultura nenávratně v úpadku, míní Reed Johnson z amerického listu Los Angeles Times. Rok 2005 byl rokem, kdy Hollywood, navzdory rostoucím ziskům z prodeje DVD, strávil léto uprostřed starostí, že žádný nový film nepřinesl velký finanční zisk.

Spotřebitelé naproti tomu začali využívat obrovské množství nových informačních zdrojů a zdrojů zábavy. Inovativní hudbu si mohlo stáhnout z internetových stránek do svých iPodů a vzít si je na pláž nebo na nákup, individualizované zpravodajství dostávali přímo na své Palm Piloty, v televizi si sami vytvářeli vlastní televizní program bez reklam prostřednictvím přístroje TiVo, který ho podle jejich přání sestavil výběrem ze stovek kabelových televizních okruhů.

Stará masová kultura najednou vypadala neohrabaně a vyšle z módy. Naproti tomu vznikající masová technokultura z jednadvacátého století, kulturní podcasting, videoblogování, aktuálního seznamu nejžádanějších internetových stránek, jaký produkuje Google, a softwaru umožňujícího vytváření sociálních sítí, softwaru, který spojuje lidi na základě jejich společného zájmu, řekněme o portorické regaetonové hudební skupiny, působila demokraticky, byla uživatelsky přítulná, vyjadřovala zájmy obyčejných lidí, byla osvícená, energická a sexy. Aspoň si to skoro všichni v současnosti myslí.

Vánoce jsou skutečně zvláštní svátky. Slavíme je podle všeho proto, abychom si ujasnili, co je podle křesťanské mytologie na člověku lidské, ale děláme to formou obrovské (stamiliardové) obětiny, která spíše připomíná nějaký předhistorický kult. Aniž by tomu někdo přikládal větší význam, křesťanský kult, který jako formu uctívání předpokládá askezi (a abstrakci), je uctíván podle předkřesťanských zvyků, hezky tučným obětním beranem.

Ještě před nedávnem se zdálo, že se americkým konzervativcům daří přesvědčovat svět, aby přijal jejich myšlenky. Po pádu berlínské zdi opustilo mnoho zemí socialismus a přijalo volný trh a reaganovské myšlenky jako finanční pobídky, individualismus a odpovědnost. Zdálo se že americký konzervatismus vítězí. Avšak dnes se cítí američtí konzervativci zcela osamoceni. Jde o podstatné rozdíly v pojímání ekonomiky, zahraniční politiky, zločinnosti i morálky, míní Gerard Alexander v článku, zveřejněném v americkém konzervativním časopise The Claremont Review of Books.

Příspěvek ke zmapování utajených českých dějin devadesátých let.

Jaká že je to diskriminace?

• uplatnění kolektivní viny za výkon funkce vojáka z povolání,
• nerespektování závěrů občanských i vojenských komisí v tom, že jsem se nepodílel na porušování práv a svobod občanů, že jsem byl uznán způsobilým k další službě v armádě ve všech prověřovaných oblastech,
• retroaktivní odpočet odsloužených let v armádě,
• odnětí sociální dávky po ukončení vojenské činné služby ( výsluhový příspěvek ),
• práce i nezaměstnanost a nedůstojný život vojáka v záloze na úrovni živoření,

Diplomatická mise Čechů, kterou vyslal r. 1591 do Cařihradu císař Rudolf II., měla tajné špionské poslání. V důsledku zrady jednoho člena delegace a nekompetence ostatních diplomatů byla špionáž prozrazena a vedoucí představitelé delegace byli popraveni. Mladý muž, patnáctileté páže Václav Vratislav z Mitrovic (1576--1635) strávil rok a půl na galejích a dva roky v nejhorším tureckém vězení, v Černé věži v Cařihradě, které se přezdívalo hrob živých. O celé diplomatické misi napsal pozoruhodné a velmi čtivé Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, z nichž citujeme několik úryvků až do prozrazení špionáže:

V Selibrii obveselovalo nás velmi veselé a rozkošné pohledění na tiché moře, jakož pak já s některejmi jinejmi nemohl sem se zdržeti, abych k samému moři bez vůle a vědomí pana orátora a hofmistra doběhnouti a na moře, jehož sem přehlídnouti nijakž nemohl, do vole pohlídnouti neměl.

A přiběh na břeh mořský, dívaje se na plavání a zmítání delfínův a jinejch ryb, skořepiny velké, pěkně strakaté sem sbíral a do městečka jsem se vrátiti zapomněl.

Diplomatická mise Čechů, kterou vyslal r. 1591 do Cařihradu císař Rudolf II., měla tajné špionské poslání. V důsledku zrady jednoho člena delegace a nekompetence ostatních diplomatů byla špionáž prozrazena a vedoucí představitelé delegace byli popraveni. Mladý muž, patnáctileté páže Václav Vratislav z Mitrovic (1576--1635) strávil rok a půl na galejích a dva roky v nejhorším tureckém vězení, v Černé věži v Cařihradě, které se přezdívalo hrob živých. O celé diplomatické misi napsal pozoruhodné a velmi čtivé Příhody Václava Vratislava z Mitrovic. Dnes přinášíme Mitrovicovo svědectví o věznění české delegace.

První část Mitrovicova svědectví ZDE

Když se pak nás již do vole po městě navodili, tehdy upřímo k Un kapi, to jest k Písecské bráně, kde jest baluk pazar, rybnej trh, vedli. S obojí strany okolo nás, z předu i z zadu nesčísnej počet lidu šlo, neb sou jich tak mnoho prvy na popravu vésti neviděli. Já pak nemocnej, velikou mdlobou, žízní a horkem ztrápenej, k tomu od toho sedla do krve odřenej, nemohl sem se upamatovati, kde již sme.

Tu s námi před branou zastavili, nebo pro mnoství lidu, kterej se skrze bránu tlačil, nás vésti nemohli. Tu já se zeptám kněze Jana z Vinoře, kde sme, a on mně zase odpoví, že sme již nedaleko šibenice, abychom se Pánu Bohu poroučeli.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.

V prosinci 2005 přispělo celkem 131 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 34 359.00 Kč. Příjem z reklamy byl 1200 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní nadto 981.24 USD. Přispěl jen zlomek z celkového počtu více než devět tisíc čtenářů denně, děkujeme. Apelujeme i na ostatní, aby nám třeba i malým, pravidelným finančním příspěvkem pomohli rozšiřovat a profesionalizovat práci časopisu ve veřejném zájmu, kterou děláme zadarmo. Vybranou částkou financujeme postupné dopracování našeho redakčního systému a odstranění četných nefunkčností, financování systematické novinářské práce to však zatím neumožňuje. Právě pro nedostatek financí jsme dosud nebyli schopni zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.