Vnitrostranické spory mezi zelenými vyústily minulý týden k uzavření některých kanceláři uvnitř klubu Zelených. Nakonec rezignovala předsedkyně. Nyní už bývalá předsedkyně klubu Kateřina Jacques řekla, že dveře kanceláří některých poslanců byly zablokovány pro asistenty poslankyň Olgy Zubové a Věry Jakubkové Matěje Stropnického a Jiřího Gutha, a to "kvůli obavám o soukromí". Zubová si deníku Právo a v sobotu televizním kamerám stěžovala, že vstup byl zamezen do některých prostor poslaneckého klubu také jí a její kolegyni Věře Jakubkové. Tak situaci vidí média. První místopředsedkyně strany Dana Kuchtová považuje uzavření některých dveří ve sněmovně pro asistenty a poslankyně a také své nedávné vyhoštění ze zasedání klubu za vyhlášení otevřené vnitrostranické války. Co neměli ostatní poslanci v kancelářích Kateřiny Jacques a Martina Bursíka vidět? Kde je hranice soukromí podle milenky předsedy Strany Zelených?

Jakubková se Zubovou uvažují o odchodu z klubu. A zákulisí říká, že jsou už rozhodnuty. V klidu zůstává poslanec a budoucí předseda zmenšeného klubu Přemysl Rabas. Důvěrné chování včetně polibků Kateřině Jacques za soukromé kupodivu nepovažuje. Líbá ji například i v parlamentní restauraci. Nebývalá něžnost bývalého ředitele zoologické zahrady předsedkyni klubu zjevně nevadí. Na klub přece v parlamentu stačí i tři.

ČTK: Jacques: Kanceláře zavíráme kvůli obavám o soukromí ZDE

Jako by se nic nestalo. Také tak by se dala interpretovat několikahodinová návštěva, které se v Praze během pondělí 16. června dopustil francouzský prezident Nicolas Sarkozy. O charakteru návštěvy svědčil už samotný rámec: Sarko se zúčastnil summitu visegrádské skupiny (Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko), aby tu vyjádřil svůj názor k aktuálnímu tématu, tedy rozhodnému „ne“ irského lidu, který v pátek odmítl Lisabonskou smlouvu.

Bylo by ale chybné domnívat se, že o nic nešlo.

Jedenáctého června bylo vrchním soudem zamítnuto odvolání Petra Zelenky a potvrzen rozsudek doživotí krajského soudu v Hradci Králové. Tento verdikt, ač očekávaný, má v sobě přece jenom několik kontroverzí. Především byly zamítnuty dokazovací prostředky, byla zamítnuta možnost, aby se k věci vyjádřili odborníci, a byla zamítnuta možnost povolat další znalce v příslušných oborech.

Dvojí dlouhodobější setkání s Lidovými novinami v krátké době po sobě mě přivedlo k zajímavému zjištění. LN nejsou jednoznačně špatné, to je nutné deklarovat jasně. LN jsou paradoxní a svým způsobem, částečně, zobrazují cosi o stavu diskurzu české společnosti. Je zde povrchní, propagandistická a bezmyšlenkovitá vrstva, syntéza různých kulturně intelektuálních postižení, a pak ta druhá, zajímavá, podnětná a realitu odrážející. Problém je v tom, že ta první je dominantní a vůdčí, zatímco ta druhá je, pravděpodobně záměrně, skrývaná v pozadí komerčně ideologického balastu. A přitom by to mohlo být (bude?) klidně naopak.

Podrobnosti ZDE

Poznamenejme, že tlak komerčních firem na společnost je v ČR podstatně větší než v zavedených demokraciích, kde občané např. běžně kritizují supermarket Tesco za jeho hegemonistické cíle. Jakmile české soudy zakážou zveřejnit i ten nejobecnější záporný názor na určitou komerční firmu, bude to znamenat, že se ani občané nebudou moci dát v odporu proti jejím případným sporným praktikám dohromady - protože nebudou smět říci, aniž by se obávali soudního stíhání, že ty praktiky jsou sporné. A praktiky holdingu AGEL v českém zdravotnictví jsou sporné. A to je řečeno ještě hodně diplomaticky.│JČ

Absolutní propad etických i právních hodnot v ČR signalizuje případ Jiřiny Bohdalové, kdy bulvární deník Aha brutálně narušil její soukromí a publikoval nahé fotografie sedmasedmdesátileté herečky. Korunu tomu všemu nasadil údajný "mediální analytik" Daniel Köppl (kterého cituje IDnes, pokud ho tedy cituje přesně), který uvedl, že z mediálního pohledu na tom nevidí nic špatného. "Je to za hranicí vkusu, ale ne za hranicí mediální."

No, co to má znamenat? Ve sdělovacích prostředcích a v právním řádu standardních evropských zemí je dodržována zásada, že narušit soukromí jednotlivce může médium pouze v tom případě, že jde o závažnou kauzu veřejného zájmu. Jakou kauzou veřejného zájmu bylo zveřejnit nahé fotografie sedmdesátileté ženy?

Paní Bohdalová mi moc k srdci nepřirostla, nepatřím mezi její nadšené nebo zklamané fanynky. Každý musí připustit, že vytvořila neopakovatelné a nezapomenutelné herecké role. Její osobní život nesleduji, neboť s tím vlastním mám problémů více než dost. Někteří zřejmě nikoliv. Zajímala by mne věková hranice těch, kteří s potměšilým nadšením, licoměrným pohoršením a s finančně savou schopností ploštic, vylučujících odpuzující látky, se s vervou pustili do okurkové mediální kauzy.

Počátkem 80. let byla provedena výstavba tzv. Průmyslového polokruhu a v jejím rámci vybudována hlavně dnes těžkou kamionovou dopravou značně vytížená čtyřproudová komunikace -- ulice Průmyslová. Návazně na tuto stavbu zde byla plánována výstava čtyřproudých komunikací (z Jarova na dálnice vedoucí z Černého Mostu na Hr. Králové a Ml. Boleslav) s nájezdy a výjezdy na ulici Průmyslová v lokalitě Za Horou v Hloubětíně v Praze 9.

Redaktor bulvární MfD Adam B. Bartoš na serveru iDnes nazval svůj rozhovor s ministrem zahraničí Karelm Schwarzenbergem "Poslanci žádají po Schwarzenbergovi vysvětlení tajemného setkání. Nám už ho dal". Odpověď ospalého ministra, který je členem Bilderbergské skupiny a Trilaterální komise, se dá shrnout jedním odstavcem: "Vůbec žádné tajemné pozadí, probíhá to docela veřejně už čtyřicet nebo padesát let. Novináři zřejmě nejsou příliš zvídaví a zajímají se spíše o to, co se děje tady, než na mezinárodní půdě. Žádné tajemno v tom není." Tajemno v tom není, ale odpovědi novinářskému jelimanovi byly stejně povrchní jako otázky.

Udivila mě zpráva v televizním zpravodajství, že ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil pojal záměr zavést do našeho trestního řádu nebývalou novinku: vazbu pro svědky, kteří opakovaným neuposlechnutím předvolání k soudu maří jeho jednání. Takovou vymoženost prý mají v Německu a U.S.A. Na první poslech zní zpráva dobře: nekázeň svědků skutečně vyvolává průtahy řízení. Nedaří se ji držet v přijatelných mezích ani pořádkovými pokutami až do 50 tis. Kč, jejichž ukládání je v pravomoci soudců.

Během let jsem zjistil, že když se při zápase našich českých fotbalistů soustředěně koukám na televizi a usilovně si přeji, aby vyhráli, tak se to opravdu někdy povede.

Jak vyřešíme irský problém? To je chór hlasů, který se nyní ozývá Evropou. Nebudeme vědět, zda má Evropská unie řešení, dokud se v Bruselu nesejde koncem týdně dvaadvacet šéfů států. Avšak už nyní se počet možných alternativ snižuje, konstatoval pořad rozhlasu BBC Svět tento víkend v neděli v poledne. Bylo by možno požádat, aby Irsko hlasovalo znovu, v naději, že si to Irové rozmyslí. Avšak vláda v Dublinu konstatuje, že druhé referendum je nepravděpodobné. Francie a Německo možná budou prosazovat "mnohorychlostní" Evropu, v níž by změny ve smlouvě platily jen pro ty země, které smlouvu přijaly. Avšak britský ministr zahraničí David Miliband to v neděli vyloučil. Anebo by mohla být Lisabonská smlouva zcela zrušena a Evropská unie by dál fungovala podle dosavadních pravidel. Reportér BBC Mark Mardell hodnotí vyhlídky

V médiích se často objevovala otázka, co se stane, bude-li Irsko proti. Evropská komise a evropská politická elita vůbec se takové otázce vyhýbaly, čekalo se, že Irsko nakonec řekne ANO. Je to projev strachu a slabosti stejně jako to, že referendum se koná jenom v Irsku, zatímco ostatní státy, a zejména Francie a Nizozemí, kde došlo už k odmítnutí původní ústavní smlouvy právě díky referendům, od tázání se na vůli lidu ustoupily.

V Irsku podle Zdeňka Wognara hlasovalo proti Lisabonské smlouvě 28,3% obyvatelstva. Z toho vychází, že o budoucnosti Lisabonské smlouvy rozhodlo 0,2% evropských voličů. Tahle čísla jsou důvodem mé dnešní poznámky o volebním právu a o významu znalostí faktů ve volebním procesu.

Při velice opatrných komentářích k referendu o další podobě EU v Irsku jsem se dozvěděl zajímavou úvahu. Stav je prý takový, že když bude ošklivé počasí, tak vlažní příznivci další integrace k urnám nepřijdou a jazýček vah se může naklonit ve prospěch odpůrců, kteří obecně bývají vždy poněkud „nepromokavější“ než zastánci stávajícího trendu vyjádřeného v tomto konkrétním případě Lisabonskou smlouvou.

Lisabonská smlouva dostala ránu do vazu v Irsku. Jde o jedinou zemi, ve které rozhodovali voliči. Bude moci i český volič rozhodnout o tom, jestli chce v Brdech americký radar?

Nejsou to politické reprezentace, které by měly rozhodovat o směřování jednotlivých národů, v zásadních věcech by to měl být lid. Politici jsou tu jen od toho, aby reprezentovali vůli lidu, svých voličů.

V pátek jsem si na to - pohříchu nikoliv časté - vítězství opravdové demokracie dal štamprli JAMESONa - irské whiskey z Dublinu. S radostí pozoruji zapšklé komentáře slouhů a pomocných drábů v německém tisku. V ústech, z nichž se valí neustálý proud různě skloňované demokracie, se nejednou demokracie ve své nefalšované podobě najednou nehodí. Inu, irský lid zklamal bruselské a jiné samozvané "demokraty". Na to je nejlepší rada - vyměňte lid !!!

Znepokojuje mě proces a způsob ratifikace Lisabonské smlouvy. Zcela záměrně nechávám stranou její obsah a otázku, zda by její definitivní schválení znamenalo pro Evropany pozitivní nebo negativní následky. Alarmující je, že o takto důležitém dokumentu rozhodují ve všech zemích EU kromě Irska pouze zákonodárné sbory nebo vlády. Ve většině států se sjednaná Lisabonská smlouva nestala otázkou předvolební kampaně, přesto jsou pokusy o vyvolání referenda k přijetí smlouvy vládami povětšinou striktně odmítány s tím, že představitelé zastupitelské demokracie rozhodnou v otázce schválení smlouvy lépe. Mají k tomuto kvalitnější informace, jsou schopni otázku posoudit v širších souvislostech apod. Nelze však nevidět, že představitelé zastupitelské demokracie jsou z velké části lidé, kteří v mnoha věcech potlačují svůj názor, hlasují podle přání svých lídrů s prvořadým cílem zajistit si volitelné místo na kandidátce i do příštích voleb, píše Václav Hanousek.

Byl bych velice rád, aby bylo od začátku patrno, že jsem nejen pro evropskou spolupráci, ale stejně tak pro evropskou integraci, jako důležitý prostředek k rozvoji oné spolupráce. Stejně tak jsem ovšem proti způsobu institucionalizace této spolupráce a integrace, který je obsažen už v Maastrichtské smlouvě, přešel do smlouvy z Nice a plně rozkvetl v dokumentu zvaném Smlouva o Ústavě pro Evropu, aby svou kariéru prozatím završil vlastní parodií zvanou Lisabonská smlouva. Řečeno s Antonínem Důrou, tento způsob spolupráce zdá se mi býti poněkud nešťastným...

ŠOK│ Důležitou sondou do myšlení jednoho z nejmocnějších mužů planety, ruského premiéra Putina, je rozhovor, poskytnutý Mladé fontě Dnes v rámci syndikace New York Times, pořízený deníkem Le Monde.

Připusťme, že by mělo NATO bojovat proti novým hrozbám. Co je to za hrozby? Šíření jaderných zbraní, terorismus, epidemie, mezinárodní kriminalita, obchodování s drogami? Myslíte, že je možné vyřešit tyto problémy v rámci uzavřeného vojensko-politického bloku? Ne! Je třeba je řešit na základě široké spolupráce s globálním přístupem a nikoli podle logiky vojenského bloku. Rozšiřování NATO znamená vymezování nových hranic v Evropě, nových berlínských zdí, tentokráte neviditelných, ale nikoli méně nebezpečných. Znamená to omezit možnost bojovat účinně a společně proti novým hrozbám.

Brzy budou instalována zařízení v Polsku a České republice. Jak říkal Bismarck, jediné, co se počítá, je potenciál, a ne deklarace a úmysly. Vidíme, že se instalovaná vojenská zařízení přibližují našim hranicím. Ale z jakého důvodu? Nikdo nikoho neohrožuje. Ještě bych měl jinou poznámku: již jsme zde zmínili otázku demokracie. Vždy ji musíme mít na paměti. Neměli by ji vedoucí představitelé, kteří jsou právě u moci, aplikovat ve věcech mezinárodních vztahů? Je možné být zároveň zemí s dobrými úmysly, zemí demokratickou, a zároveň zastrašovat? Demokracie je moc lidu.

MfD, Kavárna/ Marie Jégo, Rémy Ourdan a Piotr Smolar, Le Monde : Já, skromný služebník. Rozhovor s Vladimirem Putinem ZDE

Problém je také z hlediska uchazeče o učitelské místo v tom, jakým způsobem k němu přistupuje ředitel školy, resp. její zřizovatel. Podle mých zkušeností se na problémové místo (jsou zde problémoví žáci, potíže s dojížděním) může člověk dostat bez problémů, ale na méně problémové místo s problémy.

Nevím jak je tomu v Británii, ale já jsem se např. ucházel o místo učitele HV na 7 středních školách v Praze a v Kladně a - s výjimkou jedné z nich - se se mnou vůbec nebavili, i když to místo sami inzerovali v Učitelských novinách. Čili učitele vybírají jen z okruhu svých známých a pouze touto cestou jsem i já nakonec takové místo sehnal (aniž by pak i u mne někdo zjišťoval moje schopnosti). Takže prostě "mafiánský kapitalizmus", upozorňuje Jiří Beránek.

Je velice obtížné postihnout problematiku školství jako celku. Myslím však, že k podstatě problému je možné se blíže dobrat pouze analýzou celé naší společnosti, a to ještě s ohledem na současné globální kontexty. Školství je pouze segmentem společnosti a její úroveň se v něm odráží, i přes poctivou snahu stovek učitelů, velice zřetelně, míní čtenář Jindřich Bešťák.

Náš život ovlivňují náhody a drobné, nepředvídatelné okamžiky. Někdy tyto náhody dokáží ovlivnit další směřování našeho života, jindy k nám Osud promlouvá jen nenápadně. V dnešní hektické době však málokdo z nás dokáže vidět tyto "nenápadnosti". Jsme-li dostatečně bystří, všimneme si jich a důsledkem je silný, mnohdy emocionální zážitek.

Setkání s "nenápadností" jsem prožil právě v tuto sobotu. Přes pražské Václavské náměstí jsem spěchal, abych přišel včas na plánované pomaturitní setkání s bývalými spolužáky ze střední školy. Když si tak uvědomuji, člověk trávící delší čas v Praze zjistí, že spěchá, ani nemá kam. Prostě Vás ta atmosféra shonu a stresu strhne. Zrovna jsem probíhal kolem knihkupectví Academia na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice, když jsem na okamžik periferně spatřil starou babičku, která mezi těmi kmitajícími lidmi seděla s pohledem upřeným do prázdna.

Filosofie G. W. F. Hegela představuje nikoli pouze jeden z převratných a mimořádně propracovaných filosofických systémů v celkových dějinách teoretického myšlení lidstva, nýbrž zároveň i vyvrcholení německého klasického idealismu, k němuž dochází přibližně v první třetině 19.století. V této době se nesporným centrem evropské vzdělanosti, kultury, umění a filozofie již pevně stalo právě Německo. Zmíněné období představuje vskutku zlatý věk německé literatury i ducha a německá filozofie, „využívajíc výtěžků západní filozofie a čerpajíc nové podněty z vývoje vědy i společenského života, proběhne od osmdesátých let 18.století oslnivou drahou, která rázem zjedná Německu pověst filozofického národa.“ (SOBOTKA, M. Hegelova fenomenologie. Úvodní studie k Hegelově Fenomenologii ducha ) Neboť stejný převratný vývoj, jaký probíhá koncem 18. století ve Francii v oblasti politické či v Anglii ve sféře ekonomické, nastává na přelomu století osmnáctého a devatenáctého i v polofeudálním a stále ještě rozdrobeném Německu, pouze s tím rozdílem, že je to revoluce v oblasti duchovní.

Katastrofický výsledek zemských voleb v Tyrolsku minulou neděli pro sociální demokracii, která propadla až na třetí místo za lidovci a dokonce za kandidátkou populisty Fritze Dinkhausera, jen prohloubil probíhající vnitrostranickou diskusi. Důvodem jsou nízké preference sociálních demokratů u voličů, především pak absolutní propad popularity šéfa strany, spolkového kancléře Alfreda Gusenbauera. Zejména prezident vlivného Rakouského odborového svazu ÖGB Rudolf Hundstorfer žádá „rychlou a zásadní personální diskusi“, probíhající ale mimo zraky veřejnosti.

Předsedkyně republikové rady Strany zelených Olga Zubová a její poslanecká kolegyně Věra Jakubková v tuto chvíli reprezentují legální a legitimní stanoviska strany. Mají za sebou nejen své svědomí, ale většinu členské základny, příslušná usnesení republikové rady a program SZ. Na tuto situaci, která se v plné míře projevila v posledních dnech, reagoval předseda SZ Martin Bursík v rozhovoru pro server lidovky.cz, nazvaný poněkud nevýstižně "Paroubek drží celou zemi v kleštích".

S Bursíkovými tvrzeními bych rád polemizoval.

Skoro celý život jsem prožil na vesnici, kde navzájem všichni všechno o všech víme, víme dokonce i co kdo měl k snídani. Že je můj soused důstojníkem StB, jsme též všichni věděli. On to taky nijak netajil, jezdil domů a do práce služebním autem a dosáhl hodnosti majora. A takový major u StB byl někdo! To bylo více než nějaký major u armády! V době totality to bylo prestižní zaměstnání velmi dobře honorované. Až po převratu nabylo StB pejorativního smyslu.

Až do přečtení článku Josefa Víta "Lidice nebyly poslední" jsem si neuvědomil, že vyvraždění francouzské obce Oradour-sur-Glane připadá také na 10. června. Bylo to 10. 6. 1944, dva roky po vyvraždění Lidic, čtyři dny po vylodění spojenců v Normandii, kdy divize SS Das Reich vypálila tuto obec a zavraždila 642 osob. Bylo to "odvetné opatření". Ve francouzském departementu Haute Vienne zuří partyzánské válka. V Normandii se po čtyřech dnech bojů začíná německá obrana hroutit, do divize Das Reich, postupující v lesnatém Limousin do Normandie, střílí partyzáni ze všech stran. Nacistické oddíly obec "jenom" vypálily a vyvraždily, na srovnání se zemí nebyl čas.

◄ Oradour-sur-Glane : Denisovo vinařství

Josef Vít mluví z duše mnohým, když píše, o "stejné sortě lidí [Hitler, Nixon, Clinton nebo Bush], kteří zase jen slouží svým pánům". Tedy těm, kteří tak či onak vydělávají na válce.

Z arabského internetového listu "Women Observatory" přeložila Jana Malá

Saláh Al Hášimi, čtrnáctiletý chlapec, který dochází na léčbu do nemocnice na oddělení pro psychické choroby v Bagdádu, vyprávěl, že sice trpí nedostatečnou pamětí a psychickými i materiálními problémy, nemůže však nijak zapomenout pohled na svou sestru, kterou znásilnili američtí vojáci.

Lubor Kasal cituje F.X. Šaldu (BL 10.6. 2008), který v roce 1930 obvinil Karla Čapka, že tichošlápkaří (Karel Čapek 'diskutuje`, Šaldův zápisník 1929-1930). K tomu dodávám: Šalda v citované poznámce obvinil z téhož také Fráňu Šrámka, Ferdinanda Peroutku a další blíže nejmenované autory z okruhu "Přítomnosti". Čapek totiž si tehdy přál, aby čeští spisovatelé byli více "státotvorní", a měl na mysli především komunisty. Šalda, aniž byl Čapkem přímo jmenován, tuto kritiku vztáhl i na sebe a hájil se, že není a nikdy ani nebyl komunista. Myslím si, že o pár let později, kdy republika po nástupu Hitlera k moci začínala být opravdu v ohrožení, by Šalda nic podobného o Čapkovi nenapsal. A ještě maličkost, domnívám se, že obvinit někoho, že tichošlápkaří (v dané situaci a v daném okamžiku) není totéž jako tvrdit, že ten a ten člověk je tichošlápek.

Stalo se to přibližně před rokem. Informoval o tom nyní podle zprávy deníku Times Spiegel Online. Při přistávání letadla společnosti Lot v Londýně přestaly fungovat navigační instrumenty a posádka se musela začít domlouvat s věží rádiem. Selhalo to, protože polští piloti neuměli skoro vůbec anglicky. Angličtina je jazykem mezinárodního letového provozu. Jen s velkým úsilím se podařilo zabránit havárii. Polské úřady se údajně neznalostí angličtiny u polských pilotů nevzrušují, popírají ji.

Podrobnosti v němčině ZDE

Pravidelně čtu BL a není to veselé čtení, píše Martin Hovorka. Z toho, co se děje, nemůže mít člověk radost. Lidé se skutečně z ničeho nepoučili. Historie nás učí, že nás neučí vůbec nic a my tak jen opakujeme tytéž chyby. Je to děsivé.

Dle všeho vývoj směřuje buďto k válce, sociální revoluci/občanské válce, nebo k fašismu.

Milan Černý, přední český loutnista, představí a názorně předvede tento historický hudební nástroj ve čtvrtek 19. června 2008 od 18.00 hodin. Učebna č. 19 Vyšší odborné školy oděvního návrhářství a Střední průmyslové školy oděvní, Jablonského 3/333, Praha 7 - Holešovice, v sousedství stanice metra "Nádraží Holešovice" (trasa "C"). Vstup pro všechny zájemce zdarma.

Podrobnosti ZDE

Děkuji panu Hoškovi za jeho názor. Kdybych byl bohatý, kárali by mě za to, že jako bohatému by mně poplatky nevadily. Kdybych byl lékařem, zase by mě osočovali, pročpak mi asi poplatky nevadí. Když jsem učitelem, kárají mě za to, že jsem učitelem.

U příležitosti představení seznamu účastníků řetězové hladovky pro třetí týden bude v pondělí, 16.6. ve 13:00 hodin uspořádána tisková konference v komunikačním centru v Bělehradské 98 v Praze. Svojí účastí na tiskové konferenci přijdou řetězovou hladovku podpořit herečka Tatiana Vilhelmová a reprezentantka ČR v dálkovém plavání Yvetta Hlaváčová.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen něco pod 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V květnu 2008 přispělo celkem 179 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 43 396.14 Kč, příjem z reklamy byl v květnu 2008 6000 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31. 5. 2008 částku 273 143.85 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a 1,187.93 euro.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.