Květná neděle a jak jsem objevil křesťanství

24. 3. 2024 / Boris Cvek

Vzpomínám si, že v osmé třídě na základní škole jsem pohrdavě prohlásil před celou třídou, že Bibli nemůže brát nikdo vzdělaný, znalý moderní vědy vážně. Později jsem se díval na křesťanství jako na kult pro prostý lid, neschopný filozofie (a tím jsem měl na mysli moderní filozofy).

Ani v jednom případě jsem neměl na mysli, aniž bych to věděl, evangelium, ale šlo mi o tu zvláštní fixaci na minulost, jakou se bohužel křesťanství jako reálný společenský jev často vyznačuje. Vůbec mě nenapadlo, že pod tím tmářským, mrtvolným nánosem minulosti je žhoucí jádro obrácené do budoucnosti.

Že evangelium je pravým opakem usazení se v tradici, že jeho zázraky nejsou garantem středověku, jehož posedlosti ostatky se tak dokonale vysmíval Boccacio, ale mystériem otevřeným dopředu, do toho, co bude. Ale hlavně: že na rozdíl od bezcitnosti zděděných pravd, systémů, třídění, od bezcitnosti tzv. rozumu, od ohňů hranic a panování vrchnosti, je evangelium soucit, svoboda, láska. A proti nim nenávist kněží.

Když jsem četl Nový zákon, když se dostal shodou událostí mého osobního života k mému srdci (nikdy se nikdo nemůže rozhodnout, že uvěří, tím by se vysmál Bohu – víra je dar Boha, nikoli rozhodnutí člověka), žasl jsem, že Kristus není ten, kdo přináší temnotu, kterou jsem nesnášel, ale kdo byl naopak tou samou temnotou umučen, aby nad ní zvítězil. Našel jsem Život, Světlo lidí. Ne v tradici, ne v katechismu, ne v obřadech, ale v Kristově příběhu.

Samozřejmě Kristův příběh sám je tradicí, ale tradicí nelpící na minulosti, na vnějšku, na opakování, naopak tato tradice je obrácena k budoucnosti nepředstavitelného spasení všeho tvorstva nekonečnou láskou Boží.

Žasl jsem nad tím, že cesta víry není cestou samozřejmostí, ale překvapení, objevování radikálně nového, není opakováním litery, ale rozvíjením života, že jde o cestu paradoxu a noření se do nevystižitelného počátku a konce všeho, do Boha, že jde o svobodu a osvobození. Paradox kříže osvobozující a odemykající všechno.

Vždyť když sám Bůh, Stvořitel všeho, vstoupil na šibenici, aby byl umučen, aby byl i na samém dnu temnoty a hrůzy, ba právě tam, aby neustále zároveň otevíral všechno překonávající naději lásky a zároveň aby narušoval naši tendenci zachumlat se do pocitu bezpečí, zavřít oči, stavět hráze a příkopy, budovat tvrze ve jménu bezpečnosti, v níž nás nakonec stejně lapí utrpení a smrt, je to něco úžasného, svatého, proměňujícího, i kdyby to bylo jen lidské vyprávění.

Díváme se na Boha? Chtěli bychom vladaře, který nás ochrání? Vidíme šibenici a umučeného odsouzence. Chtěli bychom zavřít oči nad pravdou světa? Vidíme šibenici a umučeného odsouzence. Zde je láska a její vítězství nad samou smrtí. Selanka, řád, bezpečí jsou naopak zapomnění, utopení pravdy ve chřtánu zmaru.

Život je právě dán vlastní silou příběhu, je to Duch, který vane, kam chce, ne změřitelná, zvážitelná litera, které teprve člověk dává razítko pravdy. Pravda (Kristus je ta Cesta, Pravda i Život) dává život nám, ne my jí. Je to Kristus dnes vjíždějící do Jeruzaléma, vítaný davy, těmi samými davy, které budou za pár dní volat „ukřižuj ho!“. A přece jede, aby je, aby nás spasil.

Kristus vstupující do mystéria nejvyššího projevu nepodmíněné lásky, lásky kosmických rozměrů. Kristus překvapení a paradox. Bůh nepoznaný, ba nenáviděný, svými vlastními kněžími. Ten, kdo miluje, pomáhá, osvobozuje, Bůh, dovršuje své dílo na kříži. Začíná se tím nikoli to, co bylo, ale to, co je a bude. Tam se stalo to, co je a bude navěky.