Hledání ztraceného štěstí

7. 1. 2008 / Marie Haisová

Sociální vyspělost naší civilizované společnosti srovnává autorka se společenským životem indiánského kmene, který studovala při svých opakovaných návštěvách Amazonie. Všímala si zejména, jak se původní obyvatelstvo chová ke svým miminkům, malým dětem, které od narození nosí neustále při sobě. Děti tak mají blízký tělesný kontakt, teplo, dostatek přirozeného pohybu, na který přirozeně reagují, slyší hlasy rodičů a ostatních lidí, zvuky přírody. Vnímají prostředí uvnitř a venku, změny počasí i atmosféry. Takto vychovávané děti nepláčou, jsou relaxované, když povyrostou, tak lezou a batolí se kolem ohně v blízkosti nebezpečných předmětů pod ochranou jen jejich vlastních instinktů. Za dobu svého pobytu Jean Liedloffová nepostřehla, že by instinkt dítě zradil. Vyrůstají v komunitě předpokládající vrozenou sociálnost dětí. "Dětská zvědavost a touha dělat věci samo definují jeho schopnost učení, aniž se musí obětovat byť jen část jeho celkového vývoje."

Vedle toho je kontrastem moderní civilizace osamělých lidí ovládaných intelektem, kde sice mají lidská miminka uspokojené materiální potřeby, ale jejich citové a emocionální potřeby strádají. Aby nebyla "rozmazlená", jsou často ponechávána samotná v kočárku či v postýlce. I současné teorie slaďování rodinného a profesního života pokročily k maximu tím, že dítě může být v kočárku vedle pracovního stolu matky, či v podnikových jeslích. Přitom společenské problémy, kterých je civilizovaný svět plný, mají své kořeny zde. "Kriminalitu způsobenou patologickými rysy osobnosti bychom také mohli vystopovat až k dětskému chování: k neochotě chovat se jako dospělý mezi dospělými. Zloděj má například pocit, že nemusí pracovat, aby získal to, co chce a potřebuje. Chce to dostat jinak, bez placení, tak jako od matky. A není pro něj důležité, jak namáhavé a komplikované může to "zadarmo" být. Nejdůležitější je ten konečný pocit, že od své kosmické matky dostal něco za "nic"."

Inspirativní jsou autorčiny názory na homosexualitu, lesbictví, vztah k nemocnosti, která nás posouvá do dětské role, do naší potřeby pozornosti a péče. Mnoho lidí marodí proto, že se neumí vypořádat se svým životem. Naučí-li se řešit problémy, nemusí se utíkat do nemoci. Ignorování smrti v civilizovaném světě, se kterou se v minulosti pozůstalí vyrovnávali oděním se do černého a tak dávali vnějšímu světu najevo, že jsou "mimo", je dnes nutí utíkat se do bezpečí nemoci a izolace od světa barev, hluku a nepřirozenosti. Závislost na drogách je další problém civilizace, která má až nepřátelský vztah ke svým miminkům, "zdržujícím" od kariéry, vydělávání peněz a rozmnožování majetku. Přitom všichni toužíme po řádu, který autorka nazývá konceptem kontinua, uspokojujícím přirozenost člověka. Jde o zakódované formy chování, které se utvářely staletí. Základem je neovládat vlastní instinkty intelektem, ženy se nemusí řídit knihami napsanými cizím mužem. Jednou z myšlenek šťastného indiánského kmene je, že důležitější jsou dobré vztahy než dobrý obchod.

Vytisknout