Byl převezen do nemocnice do Turecka, ale pozdě. Zemřel hladem. Byly mu čtyři

21. 8. 2025

 

Jejich příběh upoutal mezinárodní pozornost a vedl k jejich evakuaci do Turecka, která se zdála jako spása – pro Abdulláha však přišla příliš pozdě.

Basma Abu Zerka (30) sedí v rohu a drží malý balíček oblečení svého syna. Mluví málo a tiše pláče.

„Ztratili jsme naše dítě. Prožíváme obrovskou bolest,“ říká Hamed chraplavým hlasem.

Hamed prázdně popisuje bolest, kterou prožíval, když bezmocně sledoval, jak jeho děti chřadnou.

Hlas se mu láme, když vzpomíná na poslední týdny v Gaze, kdy bylo nemožné sehnat jediné rajče. 

„Není tam ani pitná voda. Padají bomby, všude je hlad a smrt.“

„Abdullah a Habiba potřebovali urgentní léčbu,“ pokračuje Hamed a upřeně se dívá na svou dceru.

„Každý den byli menší a slabší.“

Evakuace do Turecka proběhla v rámci humanitárního programu tureckého ministerstva zahraničí, přičemž turečtí úředníci využili diplomatických kanálů, aby rodině zajistili průjezd.

Proces však trval týdny – čas, který Abdullahovo selhávající tělo nemohlo čekat.

„Turečtí úředníci nás kontaktovali a byli s námi, dokud jsme sem nedorazili,“ vysvětluje Hamed.

„Děkujeme všem, kteří nám pomohli. Ale když jsme dorazili, vezli jsme děti, které byly už jen stíny samých sebe.“

Let do Adany byl pro obě děti prvním odletem z Gazy. Abdullah, který byl kvůli podvýživě téměř v bezvědomí, si pravděpodobně z cesty nic neuvědomoval. Habiba, která byla mladší a o něco odolnější, při vzletu slabě plakala. 

Lékařský boj s časem

V nemocnici v Adaně lékařský personál uznal závažnost stavu dětí.

Abdullah dorazil s vážnými komplikacemi způsobenými dlouhodobou podvýživou: selháním orgánů, kolapsem imunitního systému a vývojovými zpožděními, které svědčily o měsících nedostatečné výživy.

Dr. Mehmet Yilmaz, vedoucí dětské intenzivní péče v nemocnici, léčil již mnoho dětí evakuovaných z konfliktních zón, ale stav sourozenců Abu Zerka šokoval i zkušený zdravotnický personál.

„Tyto děti často přicházejí s poškozením, které se vyvíjelo měsíce,“ vysvětluje.

Deset dní lékařské týmy pracovaly nepřetržitě, aby zachránily Abdulláha, podávaly mu speciální výživovou terapii, léčily těžkou dehydrataci a monitorovaly jeho životně důležité orgány, které se snažily fungovat.

Ale tělo chlapce, vyčerpané měsíci hladu, na léčbu nereagovalo.

„Byl tak malý,“ vzpomíná zdravotní sestra Ayse Demir, která se o Abdulláha starala během jeho posledních dnů. „I přes veškeré naše vybavení a léky jsme nemohli napravit to, co měsíce hladovění způsobily jeho malému tělíčku.“

Organizace spojených národů odhaduje, že více než 90 procent obyvatel Gazy čelí vážnému nedostatku potravin, přičemž děti jsou obzvláště ohroženy komplikacemi souvisejícími s podvýživou.

Boj o Habibu

Šestiměsíční Habiba bojuje stejný boj, jaký bojoval a prohrál její bratr.

Její drobná postava vypráví stejný příběh o dlouhodobém hladu – ruce jako větvičky, žebra viditelná pod průsvitnou kůží, oči, které se zdají příliš velké pro její obličej.

Lékařský personál je ohledně jejích vyhlídek na uzdravení opatrně optimistický a poukazuje na to, že její nízký věk ji možná ochránil před některými závažnějšími komplikacemi.

Její rodiče bdí u jejího lůžka, kde se mísí naděje se smutkem, spí na židlích vedle její postele a jedí nemocniční jídlo, přičemž vzpomínají na rodinné večeře doma v Gaze.
Reklama

Manželé nevědí, co bude dál. Jejich návrat do Gazy závisí na uzdravení Habiby a situaci v jejich domovině. Mezitím musí zpracovat svou ztrátu daleko od širší rodiny, kulturních rituálů a známého prostředí, které obvykle poskytuje útěchu během smutku.

Abdullah byl zpopelněn na hřbitově v čtvrti Gulbahcesi v Adaně. Tiché obřadu se zúčastnili místní obyvatelé, kteří dítě nikdy nepoznali, ale rozuměli univerzálnímu jazyku ztráty rodiče.

Imám Mehmet Tasci vedl modlitby v arabštině, zatímco turečtí sousedé stáli u truchlící rodiny s úctou.

„Pohřbili jsme svého syna v cizí zemi,“ říká Hamed a hlas se mu úplně láme. „Měl vyrůstat v ulicích Gazy, hrát si s dětmi ze sousedství, učit se modlitby od babičky. Místo toho je jeho hrob tisíce kilometrů daleko od všech, kteří ho měli vidět vyrůstat.“

Místní představitelé mešity a turecké rodiny ze sousedství zorganizovali pro palestinskou rodinu trvalou podporu a během jejich dlouhého pobytu v nemocnici jim poskytují jídlo a emocionální podporu.

Cena přežití

„Lidé se nás ptají, kdy se vrátíme domů,“ vysvětluje Hamed. „Ale jak se můžete vrátit na místo, kde jste viděli své děti chřadnout? Jak se můžete vrátit do místností, kde váš syn plakal pro jídlo, které jste mu nemohli dát?“

Turecko je jednou z nejaktivnějších zemí v poskytování lékařské evakuace pacientů z Gazy. Od začátku konfliktu se v tureckých nemocnicích léčí stovky Palestinců.

Světová zdravotnická organizace však uvádí, že pouze zlomek lidí, kteří potřebují lékařskou evakuaci z Gazy, ji mohl opustit.