Vláčil nikdy nepatřil k režisérům, kteří vám dávají odpovědi. Nebyl polemikem ani bavičem. Byl mystikem s kamerou, mužem, který věřil, že film dokáže ukázat počasí duše. Jeho Marketa Lazarová (1967) byla hromobitím: středověká sága tak syrová a vizionářská, že kritici hledali přirovnání u Kurosawy, Tarkovského či Dreyera. Adelheid, jeho následující snímek, působí jako negativ toho prvního. Jestliže Marketa byla přemírou – bahno, krev, sníh, horečka – pak Adelheid je zdrženlivost: dva lidé zavření v domě, obklopeni nikoli armádami, ale bílým tichem zimy.

Děj je zdánlivě prostý. Viktor, český důstojník, dostane za úkol spravovat zkonfiskovaný německý statek. Tam se setká s Adelheid, dcerou domu, která je nyní nucena sloužit. Jejich vztah je váhavý, napjatý, prosycený vinou i přitažlivostí. Nejde o žádného Romea a Julii; je to cosi mnohem méně romantického a mnohem nebezpečnějšího. Touha je zde nakažená – národností, vzpomínkami, vědomím, že role oběti a utlačovatele se krutě obrátily.

Vláčilův styl je strohý, ale nikdy ne akademický. Kamera se zdržuje na chodbách, dívá se skrz zamlžená skla, drží na tvářích, které neodhalují téměř nic. Ticho mezi Viktorem a Adelheid není prázdné; je nabité, těkavé, jako by samotné zdi statku sledovaly jejich kroky. Vláčil byl mistrem prostředí – zatímco jiní režiséři používají krajinu jako kulisu, on ji činí spolupachatelem. V Adelheid sníh jen nepadá; on pohřbívá, dusí, připomíná tíhu nevyhojené historie.

To, co činí film výjimečným, je jeho odmítnutí katarze. Hollywood by nám dal vykoupení: voják a německá dívka překonají rozdíly, láska všechno přemůže. Vláčil tuto lež odmítá. Zanechává nás v nejednoznačnosti. Postavy nikdy nejsou osvobozeny od svých rolí – Adelheid nemůže být jen ženou, Viktor nemůže být jen mužem. Jsou to zosobnění národů, uvězněná v tanci, kde něha a krutost jsou nerozlišitelné. A tak se romance nevyhnutelně hroutí pod tlakem toho, co nelze vyslovit.

Je lákavé číst Adelheid jako alegorii – poválečné česko-německé vztahy v miniatuře, meditaci o vině a odplatě. A tím to skutečně je. Ale zůstat u toho znamená Vláčila podceňovat. Jeho film není traktát; je to smyslový zážitek. Neučíte se z něj, spíše v něm přebýváte – jako ve snu, jehož detaily jsou přesné, ale význam uniká mezi prsty.

Sám Vláčil byl tragickou postavou, možná příliš neústupný pro průmysl, který ho zaměstnával. Na rozdíl od svých současníků – Formana, Passera, Chytilové – nenašel po roce 1968 druhý život v zahraničí. Jeho filmy byly příliš zvláštní, příliš vnitřní, aby snadno cestovaly. Bojoval s alkoholismem, cenzurou i lhostejností. A přesto i v menších dílech cítíte muže posedlého schopností filmu zhmotnit paměť.

Adelheid stojí v jeho kariéře jako úlomek ledu: méně monumentální než Marketa Lazarová, méně mytický než Údolí včel, ale intimnější, bolestnější. Je to komorní kus o lidech sevřených mezi dějinami a touhou – a naznačuje, že dějiny vždycky vítězí. Při jeho sledování se necítíte povzneseni; cítíte se zapleteni, zneklidněni, jako by vám minulost položila svou studenou ruku na rameno.

To je Vláčilův dar i prokletí: nedává nám minulost jako muzeální dioráma, dává nám ji jako ránu, která stále krvácí. Adelheid možná nekřičí jako Marketa, ale šeptá s vytrvalostí, která se hůř setřese. Je to film, který vás nechá zasněžené – neschopné jít dál, neschopné zapomenout. A možná právě to je jeho nejpravdivější úspěch: film ne jako únik, ale jako strašení.

Vytisknout