"Stav zbraní hromadného ničení nepochybně neodpovídá údajům obsaženým ve zprávě z Bagdádu", odhaduje Al-Watan. "Pokud se nepodaří Saddáma svrhnout zevnitř, přejde tento úkol na Američany, kteří udělají pro irácký lid to, co udělal generál MacArthur pro Japonce po druhé světové válce. Tedy rekonstruují a zdemokratizují Irák. I kdyby Američané dali přednost legitimnímu zásahu s mezinárodním souhlasem, vlak už je v plné rychlosti a nezastaví, ani kdyby nedostal zelenou od OSN."

"Pozice Francie a Německa nesměřuje k ochraně iráckého lidu ani nikoho z prostých lidí na Blízkém východě. Evropané nebudou bránit nic jiného než své zájmy, a jediné, o co se bojí, je ztráta vlivu. Kdyby měli skutečně starost o Iráčany, proč by byli po celá ta léta strádání iráckého lidu zticha ? pokračuje Al-Quabas. "Změna v Iráku je oprávněný požadavek a také nutnost. Nejen pro Iráčany samotné, ale především pro Kuvajťany."

A jak si představuje Amerika uspořádání po Hussajnově svržení ? V tom se názory komentatorů liší. Pro Al-Rai al-Aam není o čem diskutovat: "Američtí činitelé, s Colinem Powellem v čele, se bez nejmenšího zardění nechali slyšet, že si přejí změnit Blízký východ ve shodě s jejich státními zájmy." Přesto se list staví, byť s těžkým srdcem, za myšlenku řešení válkou, a za následně pro-americké změny.

Al-Watan se spíše zajímá o palestinské oběti ze strany Israele, který nepochybně vlastní množství zbraní hromadného ničení mnohem nebezpečnějších nez ty, které má mít údajně Irák. Al-Quabas navazuje: "Nikdy jsme neslyšeli od členů Rady bezpečnosti jediné slůvko odsouzení Israele, nebo jakékoliv snahy si vynutit plnění resolucí OSN, na které Israel nikdy nebral ohled." Rychle se však řeč stáčí zpět na Saddáma. Al-Qabas neskrývá své rozhořčení "nad některými arabskými intelektuály, kteří neustále dští oheň a síru na americký imperialismus a proválečnou motivaci ropným bohatstvím Zálivu."