Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Nikaragua a Salvador: sociální emancipace versus státní a paramilitární teror

26. 12. 2025 / Daniel Veselý

Příslušníci Somozovy Národní gardy neblaze prosluli svou mimořádnou brutalitou a sadismem.  V červnu 1979 páchali její členové masivní zvěrstva v civilní válce proti sandinistům, bombardovali obytné čtvrti v Managui a usmrtili desítky tisíc lidí. V té době americký velvyslanec poslal telegram do Bílého domu, v němž napsal, že by bylo „neuvážené“ nařídit gardě, aby bombardování Managui zastavila, protože by to mohlo narušit antisandinistickou politiku Bílého domu (266). Carterova administrativa se zoufale snažila udržet Somozovu Národní gardu u moci poté, co povraždila asi 40 000 civilistů, zatímco pro Nikaraguu razila nový koncept „somocismus bez Somozy“ (267), tedy ponechání represivního zkorumpovaného systému netknutého, pouze s výměnou stráží, když už byla Somozova pozice nadále neudržitelná. (268). Tento polovičatý plán ovšem nevyšel. Když Somoza v létě 1979 padl, Carterova vláda evakuovala velitele Národní gardy v letadlech s označením Červeného kříže, což je válečný zločin, a na hranicích Nikaraguy zahájila konsolidaci Somozovy armády, aby tak položila první stavební kámen pro vybudování vražedných komand Contras. Ke slovu se dostala argentinská junta neonacistických generálů coby proxy síla, aby ze Somozovy národní gardy vytvořila obávané Contras. V únoru 1979 Carterovo ministerstvo zahraničí oznámilo, že Spojené státy pozastaví veškerou novou ekonomickou a vojenskou pomoc Nikaragui (269). Přerušení americké podpory podtrhlo Somozovi koberec pod nohama: pozbyl poslední podpory a několik měsíců poté uprchl do Spojených států. Nicméně zející díru, opět jako v případě Argentiny, vyplnili izraelští vývozci zbraní (270). Ti záhy poté, kdy klesal objem americké vojenské pomoci, zvýšili dodávky zbraní Somozovi, a to až do té doby, než opustil zemi. Izrael bez skrupulí prodával svůj smrtící vojenský arzenál latinskoamerickým vojenským diktaturám páchajícím otřesné zločiny a zvěrstva proti civilním populacím obzvláště v Guatemale, Kolumbii, Salvadoru či v antisemitské Videlově juntě. Tu už Spojené státy kvůli veřejnému mínění nemohly dále oficiálně podporovat, ačkoli se objevily jiné možnosti, aby se zbraně dostaly k adresátovi se sídlem v Buenos Aires. Není příliš známým faktem, že Izrael jako hlavní blízkovýchodní klient USA převzal od Američanů v 70. a 80. letech štafetu prodeje zbraní a vojenského materiálu těmto brutálním juntám, rozdmýchával tamní civilní konflikty a destruktivně se vměšoval do záležitostí latinskoamerických zemí, když obdobně jako Washington stál na straně utlačovatelů a popravčích.

Sandinisté v létě roku 1979 dostali v Nikaragui moci a ustanovili zde „levicovou juntu“. Sandinistická revoluce znamenala pro Nikaraguu historický zlom: země se poprvé pustila do experimentu se socialistickým vládnutím (po vzoru mnoha jiných latinskoamerických států té doby) a provedla ekonomické a sociální reformy zaměřené na přerozdělení bohatství a snížení nerovností ve společnosti (271) Sandinistická národně-osvobozenecká fronta (FSLN), nesoucí jméno nikaragujského revolucionáře a odbojáře proti americké okupaci ve 20. a 30. letech Augusta Césara Sandina, pod vedením Daniela Ortegy zahájila řadu reforem, počítaje v to znárodnění průmyslu, rozdělení půdy, masovou kampaň na podporu gramotnosti a rozšíření a větší dostupnost zdravotních služeb. Hospodářské, vzdělávací, lékařské a sociální programy se těšily přízni dlouhé dekády opomíjených Nikaragujců, ale kladnou odezvu nalezly u takových organizací, jako je OXFAM, Světová banka a Meziamerická rozvojová banka (272) Mezinárodní rozvojová organizace Oxfam uvedla, že na základě svých zkušeností z práce v 76 rozvojových zemích „se Nikaragua projevila výjimečným odhodláním své vlády zlepšit podmínky života obyvatel a podporovat jejich aktivní účast na rozvojovém procesu“. Ze čtyř středoamerických zemí, kde měla Oxfam významné zastoupení (Salvador, Guatemala, Honduras a Nikaragua), pouze v Nikaragui došlo k podstatnému úsilí o řešení nerovností v oblasti majetkového uspořádání, vlastnictví půdy, ve zdravotních službách a vzdělávacím systému či v existenci zemědělských pobídek pro chudé rolnické rodiny. Podobné zprávy přinášely i jiné agentury.  Světová banka na počátku 80. let označila své projekty za „mimořádně úspěšné, přičemž „v Nikaragui jsou v některých odvětvích lepší než kdekoli jinde na světě“. Meziamerická rozvojová banka v roce 1983 dospěla k závěru, že „Nikaragua dosáhla pozoruhodného pokroku v sociálním sektoru, který vytváří základ pro dlouhodobý socioekonomický rozvoj“. Je tudíž zcela zjevné, s čím měl Carterův, ale především Reaganův kabinet problém, a to vážný problém vyvolávající pot na čele. Sandinisté v Nikaragui implementovali progresivní politické programy pro obyčejné lidi, kteří museli dekády trpět pod knutou Somozova tyranského klanu. V latinskoamerickém prostoru se opět vynořil ostrov pozitivní deviace, nicméně v očích amerických plánovačů a stratégů šlo o model úspěšného suverénního vládnutí s vysoce infekčním potenciálem. To samozřejmě Washington nemohl tolerovat a musel rázným způsobem zakročit.

V listopadu 1981 prezident Ronald Reagan vydal přísně tajnou Směrnici o národní bezpečnosti č. 17, která Ústřední zpravodajské službě propůjčila pravomoc rekrutovat a podporovat pětisetčlennou jednotku nikaragujských rebelů, aby prováděla tajné akce proti sandinistické vládě v Nikaragui (273) Reaganovo rozhodnutí padlo několik měsíců poté, co prezident nařídil CIA vypracovat plán na zastavení údajného toku zbraní z Nikaraguy do rukou rebelů v sousedním Salvadoru. Pro tento účel byl stanoven rozpočet ve výši 19 milionů dolarů. Operativci CIA po argentinské juntě požadovali, aby poskytla výcvik pro asi tisícovku rebelů, kteří by se přidali k 500členné jednotce trénované a vyzbrojené CIA. Ještě v listopadu ředitel CIA William Casey s náčelníkem generálního štábu argentinské armády údajně dohodli, že Argentina bude dozorovat činnost Contras, zatímco Spojené státy jim budou posílat peníze a zbraně. Na konci roku 1981 prezident Reagan autorizoval americkou pomoc pro Contras (peníze, zbraně a vybavení), a to prostřednictvím argentinské junty (274). Frekvence a destruktivní podstata útoků páchaných Contras se rychle zintenzivnila a prohloubila. Ke konci roku 1982 už Contras operující ze základen v Hondurasu a Kostarice prováděly útoky hluboko na nikaragujském území. Ve druhé polovině roku 1983 provedly Contras s pomocí CIA vzdušné útoky na letiště Sandino poblíž Managuy a další cíle. V roce 1983 komanda Contras pod vedením CIA ostřelovala raketami sklady ropy v přístavu Corinto, a zničila přitom palivo, léky a další zásoby a donutila k evakuaci více než 25 000 obyvatel. V roce 1983 Contras z letadel dodaných CIA bombardovaly mezinárodní letiště v Managui, čímž vytvořily nebezpečný precedens pro státem podporované teroristické akce. V roce 1984 agenti Ústřední zpravodajské služby zaminovali nikaragujské přístavy (275), aby sabotovali nikaragujský obchod, což lze pokládat za učebnicový příklad státního terorismu.

Zločiny a zvěrstva páchané pravicovými rebely z Contras nebyly zas tak velkým tajemstvím, a jejich autenticitu dosvědčila samotná CIA. V její zprávě z února 1986 (276) čteme, že Spojenými státy podporované proxy síly Contras pokračují v aplikaci pevného vzorce závažného porušování lidských práv „systematicky páchanými zvěrstvy“, zatímco příslušníci regulérní nikaragujské armády se dopouštějí „relativně izolovaných incidentů“. Zpráva popisuje, jak rebelové z Contras unášeli, vraždili, mrzačili a znásilňovali civilisty, líčí svědectví o tom, jak teroristé z Contras podřezávali hrdla svým obětem, či jak těla popravených vykazovala stopy po mučení apod. Další očitá svědkyně citovaná v publikaci Noama Chomského, který se problematice války Washingtonu proti sandinistům podrobně věnuje v publikaci Turning the Tide, uvedla (277): „Znásilňovali mě každý den. Když už to moje vagina nemohla dál snést, znásilňovali mě do konečníku. Vypočítala jsem, že za pět dní mě 60krát znásilnili.“ „Bojovníci za svobodu“, jak hrdlořezy z Contras hrdě označil prezident Ronald Reagan, vydloubali oči jinému civilistovi předtím, než ho zabili, zatímco ona se na to musela dívat. Teroristé z Contras své útoky na tzv. měkké cíle zaměřovali na zdravotnické kliniky, civilní farmy, hospodářská družstva, zkrátka na pozitiva a výdobytky sandinistické revoluce, nevídané v represivních fašistických juntách dotovaných Spojenými státy. Další očitý svědek, citovaný v Turning the Tide, popisoval útok Washingtonem placených a vyzbrojených zabijáků z Contras na jeho zemědělské družstvo: „Zůstal jeden asi patnáctiletý chlapec trpící epilepsií a mentální retardací. Nechali jsme ho schovaného v protileteckém krytu. Když jsme se vrátili, uviděli jsme, že mu podřezali krk, pak mu rozřízli břicho a nechali jeho střeva viset k zemi jako šňůru. Totéž provedli Juanovi Corralesovi, který zahynul v boji. Jeho mrtvole rozřízli břicho, vyndali z ní střeva a uřízli jí varlata.“ Jedna nikaragujská matka popisovala únos jejího manžela, civilního pastora, a jejích pět dětí. Když druhý den objevila svou rodinu, těla milovaných byla zohavená. Měli utržené uši, podřezaná hrdla, uříznuté nosy i další části těla. Jiná svědectví zveřejněná v Chomského knize, nazývá postup pravicových teroristů „litanií destrukce“, když Contras vedle zdravotnických a komunitní center a zemědělských družstev ničily školky a školy, a to tak brutálními metodami, o nichž hovořila jedna z přeživších masakru: „Rose uřízli prsa. Potom jí rozřízli hrudník a vyndali z něj srdce. Mužům zlámali ruce, uřezali varlata a vydloubali oči. Podřezali jim hrdlo a jazyk jim vytáhli skrz řez. Dozvídáme se o 14leté dívce znásilněné skupinou vrahů, aby jí poté sťali hlavu a narazili ji na kůl u příchodové cesty do její vesnice jako ráznou výstrahu pro příznivce vlády; nemluvě o zdravotních sestrách, znásilněných a zavražděných Reaganovými bojovníky za svobodu; o muži, kterého katani oběsil poté, co mu vyřízli oči a vytrhali nehty. Svědectví o jiném muži ubodaném poté, co byl zbit. Také jemu vyřízli mu oči a do zad mu nožem vyřezali kříž poté, co uprchl z nemocnice napadené Contras; máme k mání informace o dalším mučeném muži, jejž Contras posléze stáhly z kůže; další oběť žoldáci rozřezali na kusy bajonety, poté před očima jeho ženy sťali jeho 11měsíční dítě; máme povědomí o dětech zastřelených do zad, „jako by je použity jako terče pro střelbu“, čteme dále v Turning the Tide. Bývalý lídr contras Édgar Chamorro v místopřísežném prohlášení ke Světovému soudu hovořil o případu, kdy Contras dorazily do chráněné vesnice, načež shromáždily všechny obyvatele na návsí a poté před zraky ostatních zabily všechny zaměstnance nikaragujské vlády, včetně policistů, příslušníků místní milice, členů strany, zdravotníků, učitelů a zemědělců“, což drsně přesvědčilo ty, kdo masakr přežili, aby se další všanc rebelantům z Contras. V téže písemné výpovědi Chammoro prohlásil, že CIA doporučila militantům z Contras, aby zasévali v nikaragujské společnosti teror vražděním, unášením, okrádáním a mučením, dočteme se dále na stránkách Turning the Tide. S pomocí CIA se zbraně pro Contras pašovaly z amerického centra pro mezinárodní terorismus v Miami, kde působilo vedení Contras. Vrtulníky CIA s americkými piloty poskytovaly leteckou podporu komandům Contras, ekvádorští potápěči vyplouvali z motorových člunů CIA, aby vyhazovali do vzduchu mosty, transportní letadla a CIA shazovala zásoby rebelantům operujícím hluboko na nikaragujském území. Zkrátka, válka Reaganova kabinetu proti lidové revoluci sandinistů těšících se podpoře obyčejných Nikaragujců, jak dokázalo drtivé vítězství sandinistické fronty v prezidentských a parlamentních volbách v roce 1984, prozatím nesměřovala k vytčenému cíli. Eskadry smrti a bataliony Contras vláčející za sebou dlouhou šňůru zločinů, terorismu a zvěrstev neměly v zemi politickou platformu ani populární odezvu jako sandinisté, aby na nich mohly vybudovat solidní politický program a porazit sandinisty v regulérní volební soutěži. To je zcela očividné. To však ani nemělo být účelem jejich existence a fungování, naopak jejich primární činnost souvisela s destrukcí vládních programů sloužících většinovému obyvatelstvu, jakož s i chladnokrevným mučením a vraždami, aby systematickým terorem zahlušili sandinistickou vzpouru proti Severoameričany vymezené sféře vlivu na „jejich“ kontinentu v duchu modifikované Monroeovy doktríny.

Tato skutečnost, jakož i mezinárodními úspěchy sandinistické „levicové junty“, a od roku 1984 regulérní vlády nadto vzešlé ze svobodných voleb s velmi přesvědčivým mandátem od téměř 70 procent nikaragujských voličů (278), vyvolávaly v nejvyšších patrech americké politiky zuřivé, ba až infarktózní stavy. Šéf Reaganovy diplomacie George P. Schultz v únoru 1986 odsoudil levicově orientovanou sandinistickou vládu jako „rakovinu, která se nachází přímo na našem území“ (279), citujeme-li New York Times, aby tak nejen absurdně nafoukl riziko ani ne čtyřmilionové země a opět narážel na étos Monroevovy doktríny a – možná automaticky a nevědomky – všem důkladně připomněl, kdo v obou Amerikách vládne a kdo je zde nezpochybnitelným pánem. Schultz tehdy čelil skeptickému senátnímu výboru pro zahraniční záležitosti, když jménem Reaganovy vlády žádal o dalších 100 milionů dolarů pro financování státně-teroristických aktivit proxy sil Bílého domu Contras. Prezident Reagan prosazující globální antikomunistickou kruciátu se za svého ministra zahraničí postavil, píše NYT, aby mohl pokračovat ve vyzbrojování Contras navzdory kongresovým restrikcím z října 1984. Prezident Reagan a jeho podřízení tedy navzdory opatřením Kongresu svou oblíbenou proxy guerillu financovali a podporovali i nadále, a tato utajená strategie nakonec vybouchla v proslulému skandálu Írán-Contras. Reaganovci vypracovali důmyslné plány na vytvoření a přesměrování zahraničních a soukromých finančních prostředků do tajného fondu na další dotování činnosti Contras (280). Nejbizarnější z těchto plánů zahrnoval tajný prodej zbraní Íránu, který byl od zajetí zaměstnanců americké ambasády v roce 1979 úhlavním nepřítelem Spojených států. Írán se nacházel v závěrečné fázi válečného konfliktu s Irákem a zoufale potřeboval zbraně a moderní vojenské vybavení. Aféra Írán-Contras odhalila, že Spojené státy v irácko-íránské válce v 80. letech různými způsoby, i vojenskými, podporovaly obě znepřátelené strany, a zásadně se tak podílely na rozdmýchání a udržování konfliktu s více než milionem mrtvých. Národní bezpečnostní rada USA v utajení schválila přímý prodej obrovského množství raket a dalších zbraní do Íránu za výrazně nadhodnocené ceny. Výnosy z prodeje šly přímo do kapes Contras, aniž by to vzbudilo podezření Kongresu (281). Konspirační schéma vydrželo v chodu do říjnu 1986, kdy sandinisté sestřelili americký vojenský letoun dovážející zbraně pro rebely z Contras. Reaganův kabinet navzdory nepříjemným dozvukům aféry Írángate nechtěl upustit od podpory „morálních ekvivalentů otců zakladatelů“, přestože v roce 1987 ve Střední Americe probíhaly nadějné diplomatické rozhovory o ukončení regionálního konfliktu iniciované zkraje toho roku kostarickým prezidentem Óscarem Ariasem. Washinton si ještě na jaře 1987 vyžádal vojenskou pomoc pro své rebely v Nikaragui z Číny (prodej protiletadlových střel sovětské provenience) a Polska, i když Varšava zároveň vyzbrojovala sandinisty (282) (sic). Reaganova vláda v době, kdy prezidenti Kostariky, Guatemaly, Salvadoru a Hondurasu podepisovali mírovou smlouvu, aby vytvořili příhodné klima pro rovnovážnou regionální bezpečnost, pokračovala ve svém tažení proti Ortegovi a spol., a nadále tak sabotovala jednání o mírovém uspořádání konfliktu ve Střední Americe.  

Spojené státy souběžně vedly proti sandinistické Nikaragui ve snaze svrhnout tamní vládu ekonomickou válku, jejímž cílem bylo – obdobně jako v letech 1970 až 1973 v Allendově Chile –, nechat ekonomiku křičet (283). Tato strategie byla pravděpodobně ještě účinnější než paramilitární teror Contras, argumentuje odborník na Latinskou Ameriku, profesor William LeoGrande. Rebelové z Contras nedosáhli Washingtonem vytčeného cíle svrhnout sandinistickou vládu pouze paramilitárními teroristickými aktivitami, ale v kombinaci s ekonomickými sankcemi a náklady na válku dokázaly srazit nikaragujské hospodářství na kolena. Vzhledem k této zkušenosti sandinisté přišli o podporu u významné části elektorátu a ve volbách v 1990 utrpěli drtivou porážku. Reaganova vláda opustila Carterovu strategii pokoušející se získat sandinisty na svou stranu prostřednictvím ekonomické pomoci a zablokovala nejen část Carterem přislíbených ekonomických balíčků, nýbrž i potravinou pomoc. U zahraničních institucí typu Světová banka, Meziamerická rozvojová banka a v soukromých bankách na domácí půdě a v zahraniční lobbovala (někdy za pomoci výhrůžek) za zastavení úvěrů a půjček pro Managuu. Reaganův Bílý dům navíc na Nikaraguu postupně uvaloval ekonomické restrikce a od roku 1985 naprosté obchodní embargo, uvádí LeoGrande. Zatímco spojenci a klienti USA proti této ekonomické subverzi ostře protestovali, nikaragujskému prezidentovi Danielovi Ortegovi se podařilo získat úvěry od západních zemí i od Sovětského svazu a zemí východního bloku. Nicméně kumulativní dopad ekonomického embarga prohlubující vážné hospodářské problémy způsobené povstáním proti Američany vydržovanému diktátorovi Somozovi v letech 1978 až 79, odliv zahraničního kapitálu z mezinárodních bank a náklady na válku s Contras se ukázaly být fatální ranou pro nikaragujskou ekonomiku a sociální programy sandinistů pro opomíjené Nikaragujce. Ekonomická katastrofa nakonec přinesla sandinistům ve volbách roku 1990 porážku, naopak vynesla volební triumf opoziční kandidátce Violetě Chammoro. FSLN nezakázala činnost politické opozice jako Castro a spol. na Kubě, uzavírá LeoGrande, třebaže se sama dopouštěla porušování lidských práv, především domorodého kmene Miskito.

Reaganově vládě se sice nepodařilo svrhnout sandinistickou vládou otřesným násilím, avšak ekonomický sankční režim v kombinaci s řáděním Contras, kdy Managua musela alokovat vzácné zdroje určené na sociální programy do obrany, nakonec sandinisty odstavil od moci. Spojeným státům se opět podařilo zadusit slibnou alternativu proti americké dominanci jižně od Rio Grande s vysoce nakažlivým potenciálem, když se Nikaragua na nějaký čas vymanila z amerického mocenského orbitu, aby se běh věcí nakonec obrátil ve prospěch proamerických politiků a realizaci Washingtonského konsensu (fiskální disciplína, privatizace, liberalizace obchodu, deregulace s negativními dopady na většinovou populaci) v této zemi. Ačkoli i po dekádě ekonomické strangulace a Washingtonem dirigovaného paramilitárního terorismu zůstala FSLN největší politickou platformou v zemi, náklady na osm let trvající válku s Contras byly značné: zahynulo přibližně 30 000 Nikaragujců, tisíce dalších pravicoví rebelové zmrzačili a zranili, 350 000 lidí boje vysídlily z domovů a škody dosáhly devět miliard dolarů (284). Zkusme si představit hypotetickou situaci, kdyby Kreml a jím ovládaná Varšavská smlouva v roce 1968 do Československa nevyslal půlmilionovou armádu, ale postupně by zaškrcoval československou ekonomiku, aby ji nakonec odstřihl od vnějšího světa, a paralelně vytvořil, vycvičil, financoval a zásoboval zabijácké proxy komanda. A po devíti letech trvajícího konfliktu za sebou zanechal zdevastovanou zemi, v přepočtu na hlavu 120 tisíc mrtvých a 1400 000 vysídlených Čechoslováků a škody za 36 miliard dolarů. Ovšem tentýž scénář prakticky platí pro všechny sovětské satelity v Evropě v éře studené války, a to i v době nekrutějších stalinistických represí ve východním bloku.

Jenže Nikaragua se podobně jako Kuba mínila vražedným a destruktivním útokům teroristů z Contras bránit u vrcholných mezinárodních institucí, když v roce 1984 podala stížnost u Mezinárodního soudního dvora (ICJ) proti Spojeným státům kvůli agresivnímu narušování její suverenity blokováním přístupů do nikaragujských přístavů a zejména jejich zaminováním (285). Soud do měsíce vydal předběžné opatření ve prospěch Nikaragui, aby USA respektovaly nedotknutelnost nikaragujského území, což Reaganova vláda jak se patří ignorovala. Nicméně po dvouletém rokování ICJ vydal v roce 1986 rozsudek, podle nějž Spojené státy porušily povinnosti vyplývající z mezinárodního práva, jež zakazují zasahování do záležitostí jiného státu, používání síly proti jinému státu a porušování suverenity jiného státu. Soudní dvůr USA nařídil, aby zaplatily Nikaragui reparace za škody utrpěné přímou a nepřímou agresí Washingtonu, což činitelé v Bílém domě opět ignorovali. Spojené státy ještě hodně dlouho předtím, než flagrantně pošlapaly mezinárodní právo v Kosovu a o pár let později v Iráku, aby tak proklestily cestu vedoucí ke geopolitické právní džungli dneška, kdy výroky mezinárodních soudů a jejich vymahatelnost mají cenu trhacího kanceláře. Tyto tribunály měly trestat pouze nepřátele Washingtonu a jejich klientů - hlavně druhořadé gangstery z rozvojových zemí nebo autoritáře jako je Vladimir Putin – a nikoliv jít po krku těm, kdo ovládali svět.

Ještě horší bezpečnostní situace v prakticky téže době panovala v sousedním Salvadoru, kde v letech 1979 až 1992 zuřil civilní konflikt mezi juntou mohutně podporovanou Washingtonem a levicovými guerillami. Odhadem přišlo o život 75 000 lidí, 8 000 dalších osob si vytrpělo mučení a „zmizelo“, milion dalších muselo opustit své domovy, to jest zhruba každý pátý Salvadořan (286). Podle poznatků zprávy komise pro pravdu ustanovené OSN stojí za více než 85 procenty zvěrstev vládní síly. Taková extrémní úroveň státních násilností a nepřetržitého teroru navždy změnila sociální strukturu země, a to i po podpisu mírových dohod v roce 1992. Salvador byl zaplaven zbraněmi, trpěl psychosociálním traumatem vedoucím k „militarizaci myslí“ a nakonec jako ostatní latinskoamerické státy podstoupil šokovou neoliberální léčbu naordinovanou Bílým domem. Zločinů se během občanské války přirozeně dopouštěla i levicová guerillová uskupení, především Farabundo Martí National Liberation Front (FMNL), třebaže počet usmrcených civilistů vládními juntami a eskadrami smrti s vydatnou vojenskou asistencí USA jasně dokládá, kdo byl v civilním konfliktu primárním agresorem. Většinu usmrcených během civilního konfliktu tvořili civilisté, přičemž FMNL podle komise pro pravdu při OSN nese odpovědnost za pět procent obětí občanské války (287). FMNL se zformovala na podzim roku 1980 jako uskupení zastřešující pět levicových guerillových hnutí (288), aby bojovala proti státnímu útlaku a prosazovala sociální revoluci v zemi trpící absurdní nerovností. Levicová seskupení (odbory, rolnické spolky, učitelé, studenti, kněží…) – a především ta, jež se tváří v tvář enormnímu útisku chopila zbraní - logicky představovala pro Washington hrozbu a ohrožení jeho dominance v západní hemisféře. Pravicové či fašistické junty na rozdíl od levicových seskupení zpravidla operovaly v rámci daných pravidel a norem, aniž by jakkoliv ohrozily mocenský status quo. Sociální emancipace a nedej bože participace utlačovaných davů na správě veřejných věcí nepřipadala v úvahu, jelikož stála v cestě zájmům velkého byznysu, oligarchistických struktur a vojensko-průmyslového komplexu.

V 70. letech 20. století Salvadorem otřásaly sociální nepokoje, v ulicích sílily protesty a následovalo vražedné potlačování populárního odporu ze strany vládních sil. Hnutí za sociální spravedlnost sílilo a rostlo a v polovině 70. let se k němu přidaly i tajné partyzánské skupiny. Tvrdé jádro armády však posílilo kontrolu nad zemí v kooperaci s eskadrami smrti financovanými oligarchy (289). Volby uspořádané v letech 1972, 1974 a 1977 negativně ovlivnily zjevné manipulace, díky nimž si vládní strany podporované armádou zajistily volební vítězství. V roce 1977 se v Salvadoru dostal k moci generál Carlos Humberto Romero. Vládní bezpečnostní jednotky odpověděly na protesty proti výsledkům voleb ostrou střelbou do davu a usmrtily asi 50 demonstrantů. Romerův režim se zapojil do tvrdého potlačování disentu a země se propadla do ještě větších násilností. V roce uskutečnili 1979 mladí důstojníci proti Romerovi puč a ustavili v Salvadoru vojenskou vládu (290). Carterova administrativa novou vládu uznala, poskytla jí bezpečnostní pomoc a vyslala do Salvadoru své poradce, jak uvádí americká vládní dokumentace pojednávající o Carterově politické strategii pro Latinskou Ameriku v letech 1977 až 1980 (291). Nicméně junta měla jepičí život. Rozpadla se v lednu 1980 poté, co civilní členové vlády rezignovali, jelikož se exekutivě nepodařilo zastavit násilnosti páchané armádou a paramilitárními skupinami. Nová junta vedená Křesťanskými demokraty v čele s Josem Napoleonem Duartem se spojila s armádními kruhy a od Spojených států obdržela větší bezpečnostní a ekonomickou pomoc. Salvadorská vláda uvedla, že při potlačovaní levicové ofenzívy zabila tisíc partyzánů a přišla asi o stovku vojáků. Celkem v roce 1980 z politických důvodů násilnou smrtí zahynulo 10 000 Salvadořanů, v drtivé míře rukou pravicových sil. V témže roce uteklo před armádou, která ničila a zapalovala celé vesnice, na honduraskou hranici 25 tisíc salvadorských rolníků (292). Na začátku roku 1981 navštívila uprchlické tábory na honduraské hranici americká delegace, která dospěla k závěru, že salvadorská metoda eufemisticky nazývaná „vysušování oceánu“ podle svědectví těch, kteří uprchli před státním násilím, zahrnuje vraždy, mučení, znásilňování a cílené zapalování úrody, aby vypukl hladomor. Uprchlíci popisovali mrzačení, stínání hlav, znásilňování dětí ve věku asi 8 let, které pak armáda rozsekala bajonety na kusy. Vojáci rozřezávali břicho těhotným ženám a vytahovali z nich plody. Zahraniční tisk informoval o očitých svědectví uprchlíků o bombardování, napalmových útocích, ničení vesnic, masakrech, znásilňování a mučení. Tato zvěrstva, jimž zdaleka nebude konec, probíhala za blahosklonné Carterovy podpory salvadorských zabijáků.

V únoru roku 1980 napsal vysoce respektovaný a prolidový arcibiskup Óscar Romero dopis americkému prezidentovi Carterovi, v němž jej žádá, aby americká vláda nedodala vražedné juntě zvažovanou vojenskou pomoc: „Místo toho, abyste podporoval spravedlnost a mír v Salvadoru, vaše kroky bezpochyby ještě více prohloubí nespravedlnost a represi vůči lidovým organizacím, jež neúprosně usilují o dodržování svých základních lidských práv“ (293). Romerova výzva adresovaná americkému prezidentovi údajně vyznávajícímu křesťanské hodnoty a dodržování lidských práv zůstala podle očekávání oslyšena. Carterova vláda nakonec salvadorské juntě poskytla vojenskou pomoc za více než 10 milionů dolarů na vybavení a výcvik (294). Arcibiskup Romero, který v Salvadoru představoval „hlas těch, kteří hlas nemají“, měsíc po napsání dopisu podlehl atentátu v okamžiku, když odsloužil mši. Přestože za vraždu „symbolu naděje“ nikdo nebyl postaven před soud, komise pro pravdu při OSN během vyšetřování zjistila, že atentát na Óscara Romera naplánoval a nařídil salvadorský důstojník vycvičený ve Spojených státech, lídr pravicových paramilitárních jednotek major Roberto D'Aubuisson (295). Ten se v roce 1982 stal prezidentem legislativního shromáždění v Salvadoru a chráněncem Reaganova kabinetu. Óscar Romero se naopak stal mučedníkem a symbolem odporu proti státem dirigovanému násilí a terorismu. Prezident Jimmy Carter se navzdory svému křesťanskému morálnímu kodexu se svým mandátem rozloučil ve velkém stylu, když v lednu roku 1981 jeho ministerstvo zahraničí oznámilo, že do Salvadoru poprvé poslalo „smrtící vojenskou pomoc“: pušky, střelivo, granáty a vrtulníky v celkové hodnotě pěti milionů dolarů (296). Dekádu státem vykonávané politické strategie teroru a vražd v Salvadoru symbolicky zažehl atentát na arcibiskupa Óscara Romera, kdy státem iniciované násilnosti začaly povážlivě eskalovat. O dva měsíce později salvadorské ozbrojené síly zmasakrovaly během krveprolití u řeky Sumpul přibližně 600 civilistů za pasivní asistence honduraské armády, která zoufalým lidem bránila v překročení řeky do bezpečí (297). Mnohé z obětí vojáci zabili na souši nebo se nešťastníci utopili v řece, když se pokoušeli před vražedným běsněním uniknout. Salvadorské ozbrojené síly se v rámci Američany podporované taktiky spálené země vůči salvadorské populaci dopouštěly dalších ohavných zločinů, jako zmizení, mučení nebo etnických čistek.

Prezident Ronald Reagan prakticky kráčel v Carterových stopách, co se podpory, vyzbrojování a tréninku salvadorské junty týče, neboť podle washingtonského blobu se v Latinské Americe rozpínalo nebezpečí v podobě lidových revolucí a sílícího kubánského a sovětského vlivu v Latinské Americe. To, jak víme, představovalo zásadní hrozbu pro „národní bezpečnost USA“, tedy pro severoamerickou dominanci a totální kontrolu území jižně od Rio Grande. Americká vláda neztrácela čas, když dva měsíce po Reaganově nástupu do Oválné pracovny oznámila, že Salvador obdrží „nouzovou vojenskou pomoc“ ve výši 25 milionů dolarů a dalších dvacet amerických vojenských poradců (298) Reaganův kabinet, který tvrdošíjně trval na vojenském řešení salvadorského konfliktu, v letech 1983 a 1984 cíleně sabotoval pokusy o mírové urovnání salvadorské války. Spojené státy vzdorně zdvojnásobily kapacitu salvadorských leteckých sil. Dramatický nárůst letecké mobility šel ruku v ruce s více než dvojnásobným navýšením vojenské pomoci Salvadoru – z 81 milionů dolarů v roce 1983 na téměř 197 milionu dolarů v roce 1984. Reaganovo gesto salvadorské armádě a paramilitárním silám vyslalo jasný signál, že mírová jednání jsou pouhou fraškou a že mohou i nadále pokračovat ve své zločinné činnosti (299). Spojené státy v letech 1979 až 1991 poskytly Salvadoru vojenskou pomoc za více než šest miliard dolarů. Ta obsahovala zásilky zbraní, střeliva a výcviku pro salvadorskou armádu a „bezpečnostní síly“; přímé finanční prostředky na pomoc vládě při financování válečného úsilí, včetně platů vojenského a bezpečnostního personálu, vyslání vojenských expertů na protipovstaleckou strategii, dodávání zpravodajských informací o činnosti levicových povstaleckých skupin. USA navíc poskytly juntě v San Salvadoru diplomatickou podporu, lobbovaly za salvadorskou vládu v mezinárodních organizacích, jako je OSN, či blokovaly úsilí o uvalení sankcí na salvadorskou vládu za hrubé porušování lidských práv (300). A tím pádem si sám Washington pořizoval alibi při spolupachatelství na zločinech a ukrutnostech salvadorské armády a paramilitárních komand smrti.

Právě Reaganova jestřábí vláda představovala pro zabijáky ze salvadorských ozbrojených sil manu z nebes. Jakmile do prezidentského úřadu nastoupil Ronald Reagan, zločiny a zvěrstva salvadorské armády a paramilitárních sil nabyly na intenzitě. V prosinci roku 1981 spáchali příslušníci Washingtonem trénovaného, financovaného a vybaveného batalionu Atlacatl (301), elitní jednotky salvadorské armády, patrně nejhorší masakr v moderní latinskoamerické historii ve vesnici El Mozote, kde povraždili zhruba tisíc civilistů, včetně spousty žen a dětí. Zabijáci se na pozadí honby za levicovými guerillami dopouštěli na bezbranných civilech věru ukrutných zvěrstev, když prováděli vražedné razie dům od domu, zatímco porcovali děti mačetami, rozbíjeli jim lebky puškami nebo je udusili je k smrti. Vojáci v místním kostele mačetami popravovali muže, kde odsouzenci leželi tváří k zemi na špinavé podlaze. Další nebohé vesničany vražedné komando popravilo kulkou do hlavy v blízkém lese (302). Vojáci znásilňovali ženy a dívky, nejmladší okolo desíti let. Než je zabili, opakované je znásilňovali. Některým obětem byly dva roky, když jim vrazi podřezali hrdla nebo je oběsili na stromě. Korelace mezi eskalujícími zvěrstvy páchanými salvadorskou juntou a eskadrami smrti a vojenskou pomocí zasílanou ze Spojených států je ilustrativní, leč klasická. V téže době prakticky vyskočila do stratosféry. V roce 1982 činila americká vojenská pomoc pro juntu v San Salvadoru 82 milionů dolarů, aby později vyskočila na jeden milion dolarů denně (303). Zvlášť ostudnou roli v Reaganově vládě, která salvadorskou armádu entuziasticky podporovala jako zabijáckou proxy sílu při likvidaci domnělé marxistické hrozby, jíž za oběť padli především civilisté, zastával Elliott Abrams, od roku 1981 působící ve funkci náměstka ministra zahraničí pro lidská práva a humanitární záležitosti (sic), který existenci masakru v El Mozote důsledně popíral (Abramse si později za svého prvního prezidentského mandátu najal Donald Trump na další špinavou práci v Latinské Americe, konkrétně ve Venezuele). Reaganova vláda tehdy svého salvadorského klienta podržela, jelikož moc dobře věděla, že je do jeho zvěrstev namočena až po uši. Cokoli mělo ospravedlnit vyšší cíl Reaganova kabinetu ve Střední Americe – i ohavné násilnosti, za jejichž brutalitu by se nemusely stydět nacistické bataliony smrti na východní frontě.

Washingtonem dotovaní agenti státního terorismu namířeného proti převážně bezbrannému obyvatelstvu páchali masakry i v následujících letech. Pro představu v březnu 1982, kdy salvadorská armáda spolu batalionem Atonal usmrtila osm lidí, včetně čtyř novinářů, v srpnu téhož roku batalion Atlacatl povraždil více než 200 Salvadorců, na přelomu února a března 1983 salvadorská armáda zabila 250 civilistů, hlavně žen a dětí, a jatka se nevyhnula ani americkým občanům (304). Publikace Turning the Tide uvádí svědectví venkovské ženy (305), jež vylíčila masakr spáchaný roku 1983 salvadorskou armádou, kdy do její vesnice přiletěla národní garda v amerických helikoptérách, a zabila její tři děti, vojáci poté děti rozsekali na kusy a předhodili prasatům. Po celou dobu svého běsnění se smáli. Rovněž další ženy měly slzy v očích, když vyprávěly příběhy o svých synech, bratrech a manželech, které tyrani upálili poté, co jim zlámali nohy; nebo o stromech, na nichž visely ženy zavěšené za zápěstí, všechny s uříznutými prsy, se strženou kůží z obličeje obličeji, odsouzené k pomalému vykrvácení. Kniha cituje zprávu organizace Americas Watch z ledna 1985 zaznamenávající výpovědi uprchlíků prchajících před masivním bombardováním a vlnou teroru v režii Bílým domem podporované salvadorské armády a s ní kooperujícími eskadrami smrti. Vojáci vyháněli domorodce z domovů, když ničili jejich vesnice a pole. Brutální taktika salvadorské armády nesoucí zřetelné rysy spálené země měla za cíl zlikvidovat živobytí těch, koho salvadorská junta považovala za interní hrozbu. A fakta ukazují jasně; převážně šlo o civilní populaci a lidové hnutí odporu.

Jestliže desetiletí salvadorské občanské války charakterizované asymetrickým konfliktem, státně iniciovanými metodami útlaku, včetně páchaní politických vražd, periodických masakrů proti civilnímu obyvatelstvu zahájil atentát na symbol hlasu umlčované většiny, ukončila jej vražda šesti jezuitských kněží, jejich hospodyně a její dcery 16. listopadu 1989 přímo v areálu kampusu Středoamerické univerzity v San Salvadoru – jeden den před započetím takzvané sametové revoluce a nadcházejícímu kolapsu sovětské sféry vlivu – rukou vládou George H. Bushe podporovanou eskadrou smrti Atlacatl. Tuto hrozivou skutečnost v roce 1993, rok po ukončení salvadorského válečného konfliktu, zveřejnila zpráva zaštítěná Organizaci spojených národů, potvrzující otřesné podrobnosti masakru z listopadu 1989: Jezuity a dvě nevinné ženy usmrtili příslušníci nechvalně proslulého batalionu Atlacatl, elitní jednotky salvadorské armády vycvičené a vybavené Spojenými státy (306), jak na konci roku 2016 informovalo National Public Radio (NPR), které publikovalo svědectví jedné z přeživších hospodyň jezuitských kněží. „Slyšela jsem palbu - střelbu na lampy, zdi a okna,“ uvedla Lucía Cerna ve svých knižně vydaných pamětech. "Ozbrojení vojáci vpadli do rezidence, kde spalo šest jezuitských kněží. Viděla jsem to a slyšela z okna". Když vojáci začali na kněze střílet, Cerna se se svým manželem a jejich čtyřletou dcerou schoulila na podlaze v nedalekém domě. Mezi osmi usmrcenými byl rektor univerzity Ignacio Ellacuría, kuchařka jezuitů Julia Elba Ramos a její šestnáctiletá dcera Celina Maricet Ramos. Poslední hlas, který Cerna zaslechla, patřil prorektorovi univerzity Ignacovi Martínovi-Baróaovi: „Je to nespravedlnost!“. Nakonec je zabili, a pak nastalo ticho, jako by se vůbec nic nestalo,“ vzpomíná očitá svědkyně masakru. NPR uvádí, že další usmrcení kněží Ignacio Ellacuría, Ignacio Martín-Baró, Segundo Montes, Amando López, Juan Ramón Moreno a Joaquín López y López patřili k nejvýznamnějším učencům v Salvadoru. Zabývali se teologií a často působili ve venkovských komunitách uprostřed válečné zóny. „Starat se o chudé, pomáhat chudým a hladovým, těm, kdo nemají nic,“ popsala krédo zavražděných kněží Paulita Pike, Američanka žijící v Salvadoru. Spáchali smrtelný hřích, když se veřejně vyslovili proti americké podpoře ozbrojeným salvadorským silám a když mezi znesvářenými pravicovými a levicovými silami prosazovali mírový dialog. Tito kněží podle svědectví americké občanky trvale pobývající v Salvadoru cítili, že jejich povinností je neopustit obyvatelstvo této malé země. Ano, pokud byste si ještě na přelomu osmé a deváté dekády 20. století v Salvadoru dovolili občansky vystoupit proti udržování vražedné symbiózy mezi USA a salvadorskou armádou, zasazovali se o mír, skončili byste s kulkou v hlavě, rozsekáni mačetou či prostě jen zavražděni nebo podrobeni drastickému mučení. Oproti tomu disent ve středoevropské a východoevropské výspě kontrolované Sovětským svazem v tak děsivé míře netrpěl. Pravdu mají ti kritikové, kdo upozorňují na fakt, že osudy východoevropských disidentů za Reaganovy éry máme v živé paměti, příkladně disidentský osud Václava Havla nebo Lecha Walesy. Ve východoevropském prostoru docházelo maximálně tak k jednotlivým politickým úmrtím. Václav Havel před oběma komorami v Kongresu jen několik týdnů poté, co Washingtonem vydržovaná eskadra smrti zavraždila šest disidentských hlasů a dva civilisty, ve svém devótním projevu ostudně vychválil Spojené státy jako „obránce svobody“ (307). Novopečený československý prezident Havel ve své řeči před americkým Kongresem definoval tyranskou podstatu Sovětského svazu jako „zdroj nočních můr“, ač politické vedení Kremlu v té době dávalo zelenou prozápadnímu politickému směřování a reformám. Václav Havel společně s dalšími disidentskými osobnostmi z východního bloku s pohrdlivým přezíráním ignorovali nešťastný osud disidentů činných za mimořádně obtížných podmínek v zemi, jejíž vládu a armádu vydržoval Havlem definovaný „obránce svobody“. Hojně mytologizovaný politik Václav Havel zahájil svůj prezidentský úřad mimořádně podlézavou řečí – a bolestnou pro četné oběti americké politiky nejen v Salvadoru, ale i jinde v regionu a ve světě – před shromážděnými americkými legislativci, kteří neměli sebemenší problém se zmasakrováním významných intelektuálů a disidentů několik týdnů dříve před Havlovou mytologizovanou a v jádru ostudnou řečí dodnes k slzám dojímající spoustu Čechů.

Asymetrický vojenský konflikt v Salvadoru se v té době dostal do slepé uličky, jak jej rozdmýchávala neúnavná vojenská podpora ze strany Bílého domu v průběhu 80. let, což nakonec vyústilo v hledání politického řešení prostřednictvím jednání zprostředkovaných OSN (308). Vraždy jezuitských kněží přímo v areálu univerzity ukázaly selhání veřejně deklarované politiky na podporu „šíření demokracie a lidských práv“ a oživily debatu v Kongresu o americké pomoci Salvadoru. Spojené státy aktivně prosazovaly vyšetřování případů vraždy šesti jezuitů a dvou civilistek a potrestání viníků, aby si tak umyly ruce nad vlastní hlubokou komplicitou v masakrech za salvadorské války v téže době, kdy ve východoevropských satelitech docházelo maximálně k jednotlivým politickým obětem na životech.

Když shrneme americkou roli v asymetrickém konfliktu v Salvadoru, zjistíme, že již Carterův Bílý dům ekonomicky a vojensky podporoval tamní junty nehledě na tisíce obětí státního teroru, atentátu na arcibiskupa, masakrů stovek civilistů, včetně dětí, či únosu, znásilnění a usmrcení čtyřech amerických jeptišek a humanitárních pracovnic (309) – a obecně zabití tisíců dalších bezejmenných osob z politických důvodů. Hrozba úspěšné rolnické revoluce v malém Salvadoru zjevně převážila nad rétorikou liberálních i pravicových sil v Carterově administrativě. Reaganův Bílý dům radikálně podporoval zločinné junty v Salvadoru a následně i civilní vládu navzdory otřesným masakrům a brachiálních násilností, aniž by východoevropský disent, následné východoevropské vlády a politický střední proud v zemích, jež „nově nabyly svobody“, odsoudily jimi kanonizovaného Ronalda Reagana jako politika, který v 80. letech při své nelítostné kruciátě podporoval odporné junty, režimy a vražedná komanda smrti a sabotoval diplomatické rozhovory o ukončení válek a státního terorismu a řádění eskader smrti v Guatemale, Salvadoru, Nikaragui a Hondurasu (310), prosazované kostarickým prezidentem Óscarem Aríasem. Tato krvavá kapitola amerických politických dějin lemovaná hororovou sérií státem posvěceného vraždění a mučení za sebou nechala děsivou a trvalou stopu a podnítila uprchlickou krizi do Spojených států, primárního sponzora nesnesitelné oprese a útlaku salvadorských občanů. A je též dokonale vypovídající, jak k této kapitole tragických dějinných událostí 80. let ve Střední Americe jako souběžně a před ní zemí jižního kužele a dalších postižených zemí Střední a Jižní Ameriky vlastně přistupujeme v českém prostředí? Zdá se, že tuto opomíjenou otázku blahosklonně ignorujeme, nebo o ní dokonce vůbec nic nevíme, i když nakonec přináší nadmíru znepokojivá fakta o zahraničně-politickém kursu amerických vlád v několika středoamerických zemích v průběhu 80. let, kdy se ve střední a východní Evropě pomalu, ale jistě blýskalo na časy.