Brigitte Bardot, francouzská filmová legenda, zemřela ve věku 91 let
28. 12. 2025
Bardot se stala slavným sex symbolem v 50. a 60. letech, ale později se věnovala aktivismu za práva zvířat a zaujímala stále kontroverznější politické postoje
Brigitte Bardot, francouzská herečka a zpěvačka, která se stala mezinárodním sex symbolem, než se otočila zády k filmovému průmyslu a stala se aktivistkou za práva zvířat, zemřela ve věku 91 let.
Bardot se proslavila po celém světě filmem Bůh stvořil ženu z roku 1956, který napsal a režíroval její tehdejší manžel Roger Vadim, a po následující dvě desetiletí ztělesňovala archetyp „sexuální kočky“. Na počátku 70. let však oznámila svůj odchod z herectví a začala se stále více angažovat v politice. Její otevřená podpora práv zvířat se vyvinula v provokativní komentáře o etnických menšinách a otevřenou podporu francouzské krajně pravicové strany Front National, což vedlo k řadě odsouzení za rasovou nenávist.
Bardotová se narodila v roce 1934 v Paříži a vyrůstala v prosperující, tradiční katolické rodině, ale vynikala jako tanečnice natolik, že jí bylo umožněno studovat balet a získala místo na prestižní pařížské konzervatoři. Zároveň si našla práci jako modelka a v roce 1950, když jí bylo pouhých 15 let, se objevila na obálce časopisu Elle. Díky své práci modelky dostala nabídky na filmové role; na jednom konkurzu se seznámila s Vadimem, za kterého se v roce 1952, po dovršení 18 let, provdala. Bardotová byla obsazována do menších rolí, ale její popularita rostla; hrála milenku Dirka Bogarda ve filmu Doktor na moři, který byl v roce 1955 velkým hitem ve Velké Británii.
Ale teprve Vadimův film A Bůh stvořil ženu, ve kterém Bardotová hrála teenagerku bez zábran v Saint-Tropez, upevnil její image a udělal z ní mezinárodní ikonu. Film byl velkým hitem ve Francii i v zahraničí a katapultoval Bardotovou do první řady francouzských filmových hvězd.
Stejně jako pro diváky v kinech se Bardotová rychle stala inspirací pro intelektuály a umělce, zejména pro mladé Johna Lennona a Paula McCartneyho, kteří požadovali, aby si jejich tehdejší přítelkyně obarvily vlasy na blond, aby ji napodobily. Komentátor Raymond Cartier napsal v roce 1958 v Paris-Match dlouhý článek o „le cas Bardot“, zatímco Simone de Beauvoir v roce 1959 publikovala svůj slavný esej Brigitte Bardot a Lolita syndrom, v němž herečku vykreslila jako nejliberálnější ženu Francie. V roce 1969 byla Bardot vybrána jako první reálná předloha pro Marianne, symbol francouzské republiky.
Na počátku 60. let se Bardotová objevila v řadě významných francouzských filmů, včetně dramatu Henriho-Georgese Clouzota nominovaného na Oscara Pravda, filmu Louise Malleho Velmi soukromá aféra (po boku Marcella Mastroianniho) a filmu Jeana-Luca Godarda Pohrdání. V druhé polovině desetiletí přijala Bardotová řadu hollywoodských nabídek: mezi nimi byly Viva Maria!, historická komedie odehrávající se v Mexiku s Jeanne Moreau, a Shalako, western se Seanem Connerym.
Bardotová měla také paralelní hudební kariéru, jejíž součástí bylo nahrání originální verze písně Serge Gainsbourga Je T’Aime ... Moi Non Plus, kterou Gainsbourg napsal pro ni, když měli mimomanželský poměr. (Bardotová se obávala skandálu poté, co to zjistil její tehdejší manžel Gunter Sachs, a požádala Gainsbourga, aby ji nevydával; ten ji však znovu nahrál s Jane Birkinovou a dosáhl s ní obrovského komerčního úspěchu.)
Bardotová dlouhodobě podporovala francouzskou Národní frontu (která byla mezitím přejmenována na Národní shromáždění) a uvedla: „Pokud jde o děsivý nárůst imigrace, zcela sdílím názory [Jeana-Marie Le Pena].” V roce 2006 v dopise tehdejšímu ministru vnitra Nicolasovi Sarkozymu uvedla, že muslimská populace ve Francii „ničí naši zemi tím, že nám vnucuje své chování”.
Diskuse