Ale pojďme na obecní úroveň, jíž se také tento zákon týká. Například v Brně se posledních voleb do obecního zastupitelstva zúčastnilo jen 34,2%. A volby jsou platné a místní zastupitelé Brnu suverénně vládnou. Tento paradox, tento zvláštní stav, kdy se vítěznou stává strana jen s asi 10% hlasů všech občanů, poslancům nevadí.

Čeští poslanci asi rozeznávají dvě kategorie občanů. Do jedné patří ti, kteří jim dávají mandát k jejich poslaneckým a senátorským lavicím. I kdyby k volbám přišel jeden jediný občan za každou stranu, budou platné. Možná by nám právní puristé vysvětlili, že volby budou platné, i kdyby přišel třebas jen jeden jediný. A co kdyby nepřišel žádný?

To se ovšem nemůže stát. Minimálně samotní poslanci a kandidáti na poslance přijdou vždy. V této souvislosti mne napadá dobrá metoda na úsporu nemalých nákladů. Celostátní volby stojí stovky milionů, myslím, že asi 500. A to nepočítám náklady na volební kampaň. Kdyby se poslanci volili sami, vyšlo by vše mnohem levněji. I kampaně by zlevnily. Billboardy jen v prostorách sněmovny jsou přece jen levnější než ty po celé republice.

A přece je toto hlasování mnohem závažnější než hlasování v referendu. Hlasují-li občané v referendu, hlasují vždy jen o jedné konkrétní věci. Dávají-li svůj hlas ve volbách, hlasují o tom, kdo bude mít právo rozhodovat mnoho takových konkrétních věcí. Kde tedy berou poslanci právo omezovat hlasovací práva občanů v referendu. Kde vůbec berou právo rozhodovat cokoliv?

Všechna práva, která mají, jsou ta, která jsme jim my, občané, ve volbách propůjčili. Skutečně jen propůjčili, neboť jim je ve volbách následujících můžeme zase odejmout. Občané tedy pověřují své zvolené zástupce výkonem části svých práv po určitou dobu. Ale jen po určitou dobu, po jejímž uplynutí máme právo je odvolat. A propůjčujeme jen část svých práv, neboť my, občané, můžeme odvolat své poslance, ale poslanci nemohou odvolat nás, občany.

Jakékoliv omezování práv občanů ze strany poslanců je proto protidemokratické. Je to principiální ohrožení demokracie a naší svobody a je výrazem faktického pohrdání občany ze strany části politiků.

Propůjčují-li občané svým zástupcům takto část svých pravomocí, musejí mít tito občané samotní právo rozhodovat o všem, o čem mají právo rozhodovat jejich zástupci, a dokonce musejí mít těchto práv více, jak jsme již viděli.

Jakékoliv omezování politických práv občanů ze strany těchto volených zástupců je proto svévolí a bezprávím.

Jen díky nezralosti české občanské společnosti jim to zatím prochází. Ale to jistě nebude trvat věčně.

Prochází jim to také proto, že podstata demokracie je u nás mimo seriozní diskusi. Ostatně jako drtivá většina vážných otázek přítomnosti.

Svého času se pár jedinců, včetně autora těchto řádek, pokoušelo získat nakladatele, který by vydal knihu švýcarských univerzitních odborníků o efektech přímé demokracie, zvláště o jejích dopadech na místní rozpočty a ekonomickou výkonnost jednotlivých švýcarských kantonů. Po více jak roce neúspěšného snažení jsme to všichni vzdali.

Přímá demokracie je u nás zřejmě tabu. A to by mohlo být další vysvětlení toho, proč si naši poslanci dovolují takovéto věci. Nemusí se totiž obávat žádné vize, žádné politické ideje, která by občanům nabízela metody a nástroje ke zlepšení naší neutěšené situace.

Zmatky a naprosté nepochopení toho, co je to přímá demokracie byly vidět i v některých diskusích na stránkách Britských listů a šíří je i některá tzv. politologická literatura českého původu, stejně jako některé encyklopedie. Podle nich je to něco na pomezí smrtelného hříchu a absurdních představ vlasatých studentů z bouřlivého roku 1968.

Kdo se tímto vším nedá odradit, mohl by uvítat publikaci Přímá demokracie pro Českou republiku, která právě vyšla v brněnském nakladatelství Luboše Marka. Cílem této publikace, na níž se podílím jako jeden z autorů, je alespoň v té nejstručnější formě přiblížit čtenáři přímou demokracii a nastínit podobu ústavy, která by respektovala hlavní princip i ústavy současné, totiž, že jediným zdrojem moci ve státě jsou občané.

Využívám možnosti, kterou nabízejí Britské listy, totiž diskutovat o všem, o čem se v České republice příliš či vůbec nediskutuje, abych laskavé čtenáře seznámil s její stručnou anotací, již přikládám níže.

Autor je aktivista Hnutí za přímou demokracii