Nějaké být musí, kdyby toto zjevení neexistovalo, nebylo by možno politicky na demokracii poukazovat a demokratický systém by se stal nedůvěryhodný, protože by se začalo poukazovat třeba na "jiné" společenské hodnoty, jako národ nebo rasa nebo sociální zplacatění na proletariát.

A jak se dnešnímu člověku zjevují jeho zjevení?

Stejně jako všechno ostatní, co se udá na ploše o velikosti nad území opravdu malé vesnice, je nám to zjevováno prostřednictvím médií. Média tedy zdaleka nejsou jen informační nástěnkou, ale také poněkud hrubě otesaným ztělesněním demokracie, jako lidovlády. Proto mohou také političtí zástupci vždy poukazovat na svou nutnost být viděni v médiích, protože tím vykazují "demokratickou komunikaci". V systémech, ve kterých vládne nějaká forma diktatury, média jako zprostředkovatele nemají--mají médium jako nadřízeného.

A to je právě základ vztahu, který mezi sebou vytvořila politická a mediální reprezentace společnosti. Vezmeme-li v úvahu, že média jsou přes svou deklarovanou či ukrývanou orientací vždy nějak politicky orientována, včetně těch veřejné služby, vypadá komunikace mezi médii a politickou reprezentací takto:

Politická reprezentace je sice pověřena vládou společnosti, ale "veřejné mínění" (média) jsou ve funkci kontrolora fakticky zvolené vládě nadřazena, protože představují hlas zadavatele společenské zakázky.

A právě z tohoto hierarchického postavení vyplývá, kdo narušuje směr vlády mimo kopulační období -- několik let tak média spoluvládnou společnosti, a to podle "stranické příslušnosti". Pro veřejnoprávní je to poněkud jednodušší, neboť v mediálním světě suplují schopnost porozumět jakémukoli mocenskému návrhu, které v politickém mimosvětě skvěle hrají v KDU-ČSL.

Stejně politicky orientovaným stranám sekundují podobně orientovaná média. Samozřejmě, že v médiích se hlásá jiný "stranický program", což je i předpoklad toho, že je možné učinit mezi médiem a politikou rozdíl, tedy praktikovat demokratický přístup k informacím. Ovšem na médiích se stejně jako na politice podílí jen úzce vymezená skupina lidí.

A tato skupina se podle předpokladu podílu médií na moci spojuje na nějakém ideologickém konsensu -- to z ní ovšem činí skupinový zájem. No, a má-li skupina stejný ideologický základ, má i potřebu ho prosazovat, a to musí, v rámci demokracie, dělat podle jiného scénáře než politická strana. Což vlastně utváří jakousi zvláštní, nikým nevolenou skupinu, která má značný podíl na moci.

Záleží samozřejmě, v jakém stádiu. Pokud je tato moc generována, ale médii primárně neuchopena, lze to vykládat jako slušné naplnění demokratického principu v současných velkých a komunikačně neschopných společnostech. Pokud tomu tak není a média se nějak na moci podílejí (či spíše když se konkrétní politická moc podílí na médiích), je to obyčejná diktatura halená do vně vytvořeného dojmu ozdravující společnosti, která sem tam potřebuje nějaký mocenský výplach, jako třeba v postsovětských republikách.

Jinými slovy, pokud mezi nimi existuje konflikt, existuje ještě alespoň "veřejný dialog" pasivní mediální, což vypadá, jako když existují mezi slepými dva jednoocí.

Ale u nás je to snad doposud dobré a děkujme si, aby nám vydržel alespoň tento stav značného předstírání demokracie, ale neustálé vidiny naděje něco změnit. Ta je totiž jediným psychofarmakem proti společenské depresi se zhoubným vlivem na její život. Přejeme si tedy, aby nám bylo dopřáno i v novém roce. A bude snesitelné klidně i v hojnější míře.