Co mám na mysli, když hovořím o tomto protičeském rasismu? Například pan Staněk v polemice se mnou tvrdí, že Češi rasisti jsou. Z jeho textu je patrné, že za rasismus považuje přičítání určitých vlastností nějaké skupině jako celku. V jeho definici je tato skupina chápána jako rasa. Když pak dokazuje, že Češi rasisti jsou, naplňuje znaky rasistického předsudku podle vlastní definice, a to vůči Čechům. Jeho důkaz je navíc naprosto nekorektní, neboť se zakládá na jednotlivém případu, který si čtenář navíc nemůže ověřit z nezávislých zdrojů.

Potíž s tímto způsobem argumentace je rovněž v tom, že pomocí jednotlivých případů -- příkladů lze dokázat cokoliv, a to i tvrzení naprosto opačná, totiž že Češi jsou rasisty i že nejsou. Jeho přístup proto mohu označit za klasický příklad zaujatého předsudečného myšlení. O tom svědčí i zvláštní práce s prameny, totiž s citací výkladu toho, co je rasismus, aniž se nezamyslel nad samotnou definicí rasy.

Výklad rasismu, který si opsal ze slovníku, zní: Rasismus je přesvědčení, že rasa primárně určuje vlastnosti a schopnosti lidí a že rasové rozdíly jsou základem vrozené nadřazenosti určité rasy. Ono slovo primárně v definici ale znamená, že rasový původ je rozhodující právě pro ony vlastnosti a schopnosti lidí. Pak se ovšem měl zamyslet nad tím, co je rasa, neboť bez toho nemůže rozumět tomu, co si přečetl.

Příznačné také je, že zcela ignoruje příklad Českého Krumlova, který jsem ve svém textu použil jako zásadnější argument.

Pojem rasa, v jistém specifickém významu používaný biology, je v dějinách evropského myšlení natolik spjat s rasismem, že je většinou vědců dnes odmítán jako nevědecký koncept. Tento pojem klade důraz na vrozené vlastnosti lidí, a to nejen somatické, ale především intelektuální a morální. Samotná barva pleti nic neznamená, pokud ji nepřičteme nějaký společenský význam. To je však prakticky nemožné, pokud bychom zůstali jen u té barvy. Roztříďovací schopnost ve smyslu utváření společenské hierarchie získává teprve tehdy, když řekneme, že černá, rudá, bílá atd. barva pleti jsou současně znakem vrozené intelektuální a morální méněcennosti (viz Valach a další níže uvedenou literaturu). Jen takto se stává znakem nezměnitelným a zakládajícím věčnou vládu jedné rasy nad druhou.

Jak je potom s Čechy samotnými a jejich vztahem vůči Romům? Vezměme nejprve mezinárodní srovnání prováděné v rámci mezinárodního šetření z r. 1999 (viz Burjánek). Na dotaz, koho nechtějí mít za sousedy, odpovědělo jen necelých 10% Čechů, že to jsou lidé jiné rasy, průměr západních zemí byl nepatrně vyšší. Neochotu mít za souseda Roma projevilo 40% Čechů, průměr západních zemí byl asi 33 až 34%. Ve všech těchto otázkách je pak ČR hluboko pod mírou xenofobie zjištěné v postkomunistických zemích, ale jeví se jako tolerantnější i než obyvatelé Itálie, Belgie či Řecka a srovnatelná s Francií (občané Velké Británie nebyli do průzkumu zahrnuti).

Jiná otázka je, co vlastně tyto dotazníky zjišťují. Říčan píše, že podle odhadů a dostupných statistik (rok 1997) 20-30% ekonomicky aktivních členů Romské populace získává prostředky obživy nelegálně- prostituce, majetková trestná činnost apod. Pro ilustraci uvádí příklad Teplic, kde Romové tvoří 7% populace, avšak jsou původci 60% trestných činů zde spáchaných, podíl na loupežných přepadeních je pak 80%. Strach z násilí má za těchto okolností oprávněně česká část populace.

Tato čísla naznačují, že negativní postoj k Romským sousedům není založen na předsudcích, tedy na souzení dříve, než získám nějakou zkušenost, ale právě na negativní zkušenosti. To je právě ono přiznání problému, o němž jsem psal ve svém minulém textu. Bez tohoto přiznání ani není možné hledat cesty k řešení.

Avšak, naštěstí pro p. Staňka a další povrchní mravokárce, kteří by jinak museli sami sebe řadit mezi protičeské rasisty, nespočívá podstata rasismu na tvrzeních o míře Romské kriminality či v tom či onom etniku sdílených hodnotách, postojích a stereotypech chování. Ta mohou být pravdivá či nepravdivá, ale nejsou rasistická. Rasismus vzniká až tehdy, když přijmeme tvrzení o vrozenosti a tudíž nezměnitelnosti tohoto typu asociálního chování u Romů či kohokoliv jiného (viz níže připojená literatura).

Výše uvedená čísla jsou jen námětem k zamyšlení a nikoliv vyčerpávající sociologickou studií. Problém je příliš složitý na tak krátký článek. V mezinárodním srovnání došlo rovněž k řadě posunů. Za poslední roky se změnily postoje a nálady ve Francii, Holandsku a jinde, Anglie zažila rasové bouře, které Česká republika nezná od r. 1918, kdy na Moravě proběhl poslední pogrom na Židy atd.

Avšak již uvedené snad stačí na to, abychom se nemuseli stydět za to, že jsme Čechy, i když různého etnického původu, což se týká i autora tohoto textu. Neznamená to ovšem ani to, že bychom měli být zcela spokojeni, spíše naopak. Ale to je téma, které jsem rozvíjel již v mnoha jiných v Britských listech i jinde publikovaných textech, takže se k němu nyní snad nemusím vracet.

Na závěr tedy: Češi rasisty nejsou, a to ani ve své většině ne. To uvedená čísla přece jen naznačují. Pár rasistů, různého typu, se mezi námi ale najde, tak jako všude. Otázka je, kolik jich přesně je a jestli jejich počet bude stoupat a nebo klesat.

Pro bližší zájemce, kteří se nespokojují s novinářskými klišé a protičeskými předsudky, několik literárních pramenů k dané problematice:

• Blackwellova encyklopedie politického myšlení. CDK, Proglas, Jota 1995.
• Burjánek, A.: Xenofobie po česku -- jak si stojíme mezi Evropany? In: České hodnoty 1991-1999. Sborník prací Fakulty sociálních studií MU, Brno 2001.
• Fredrickson, G.M.: Rasismus. Stručná historie. BB art 2003.
• Giddens, A.: Sociologie. Argo 1999.
• Machalová, T. a kol.: Lidská práva proti rasismu. Doplněk 2001.
• Říčan, P.: S Romy žít budeme -- jde o to jak. Portál, 1998.
• Sak, P., Saková, K.: Mládež na křižovatce. Svoboda Servis 2004.
• Valach, M.: Intolerance. In: Antisemitismus na konci XX. Století. Slovenské národní muzeum. Bratislava, 2000. Dostupný zde: www.valach.info
• Velký sociologický slovník. Díl II. Karolinum 1996.