To znamená, že ve světě jsou i póly chudších a slabších států. Nalézt mezi nimi vztah odpovídající potřebám 21. století vyžaduje nejen úsilí G-8, ale i ostatních států. Tomu odpovídala i pozoruhodná erupce diplomatické aktivity, která byla patrná v období deseti dnů před schůzkou států G-8. Nešlo jen o jednání Vladimíra Putina, Jacquese Chiraca a Gerharda Schrödera v Kaliningradu, na němž se tito představitelé evropských mocností dohadovali (mimo jiné) o společném postupu na jednání osmičky. Možná ještě důležitější byly summity Africké unie (AU), Šanghajské organizace spolupráce (ŠOS) a rusko-čínský summit.

PÁTÝ ŘÁDNÝ SUMMIT AU -- podle statutu této organizace šlo o Shromáždění AU -- se sešel v libyjské Sirtě. Jeho jednání bylo bezprostředně zaměřeno k agendě G-8. O významu tohoto setkání svědčí i fakt, že se jej zúčastnili generální tajemník OSN a předseda Evropské komise, kteří pak odletěli do Skotska. V předvečer jednání G-8 vůdcové 53 afrických zemí podpořili návrh týkající se Afriky, který pro zasedání G-8 připravila skupina sestavená britským premiérem Tony Blairem. Závěrečný dokument Shromáždění AU hovoří o »pevné podpoře« tohoto britského návrhu a požaduje »plné přijetí« z něho plynoucích doporučení. V dokumentu se přímo hovoří o tom, že Shromáždění děkuje »britskému ministerskému předsedovi a jeho vládě za prosazování masivní globální akce na podporu afrického úsilí o růst, omezení chudoby a za dosažení prosperity«.

Britská ministryně pro mezinárodní rozvoj Hilary Bennová na summitu AU zdůraznila, že program podpory Africe »není charita, ale spravedlnost«. Nigerijský prezident Olusegun Obasanjo, který nyní AU předsedá, ovšem ve svém vystoupení požadoval rozšíření pomoci bohatých za rámec odpisu dluhů nejchudším africkým zemím. »Není čas pro tlachání, je čas pro zásadní a koordinovanou akci.« Současnou situaci v Africe charakterizoval jako »pomalý drobný rozvoj, nárůst chudoby a rostoucí míru nezaměstnanosti«. Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí neváhal odmítnout politicky podmiňovanou pomoc: »Když dáváte chudému dar, nechtějte, aby kvůli tomu měnil oblečení a způsob modlitby.«

ČÍNSKÝ PREZIDENT Chu Ťin-tchao přiletěl jako host na zasedání G-8 z kazašského hlavního města Astany. Tam se sešel summit ŠOS. Zasedání této organizace, která středoevropským médiím nestojí ani za zmínku, předznamenalo jednu z možných podob 21. století. Především se rozšířil počet účastníků jednání této organizace. Vedle stálých členů, kterými jsou Rusko, Čína a středoasijské republiky bývalého Sovětského svazu (včetně Kyrgyzstánu a Uzbekistánu, o nichž se v posledních týdnech často hovoří), se na jednání objevili noví oficiální pozorovatelé: k Mongolsku přibyla Indie, Pákistán a Írán. Pro porozumění tomu, jakou vážnost státy se statutem pozorovatele jednání ŠOS přisuzovali, lze uvést, že byli zastoupeni na úrovni mongolského prezidenta, íránského viceprezidenta, pakistánského premiéra a indického ministra zahraničních věcí. Tím se přiblížil počet obyvatel zemí podílejících se na práci ŠOS ke třem miliardám.

Zdá se, že se vytvářejí obrysy organizace, o níž snili provýchodně orientovaní geopolitici od 19. století. ŠOS se dnes rozprostírá od Kaliningradu po Šanghaj, od Severního ledového oceánu po Indický oceán. A podle řady náznaků není seznam států podílejících na práci ŠOS zdaleka uzavřen.

Původní zaměření ŠOS bylo úzce bezpečnostní -- účastnické státy navázaly spolupráci v boji proti terorismu. Na zasedání v Astaně byla podepsána koncepce spolupráce v oblasti boje proti terorismu, separatismu a extremismu. Agenda ŠOS se však mezitím rozšířila, vznikaly společné orgány. K nejzajímavějším tématům spolupráce přibyla na summitu minulý týden i problematika pozorovatelských misí na prezidentských a parlamentních volbách členských států ŠOS. Roste nedůvěra k dvojímu standardu pozorovatelů OBSE. Nejen uzbecký prezident Islam Karimov v této souvislosti hovořil o potřebě čelit exportované strategii »barevných revolucí«.

K nejpozoruhodnějším závěrům patří výzva k západním zemím, aby stanovily termín odchodu svých vojsk z Afghánistánu. S tím je spojena i otázka existence amerických vojenských základen v zemích, jako je Kyrgyzstán či Tádžikistán. Afghánistán je také důležitým exportérem opia, což přímo zasahuje bezpečnostní situaci v oblasti zájmu ŠOS. Summit ŠOS se též vyslovil proti koncepci »jednopolárního světa«.

ČTYŘDENNÍ NÁVŠTĚVA čínského prezidenta v Rusku na přelomu června a července předznamenala jednání G-8 a ŠOS. Kromě řady dohod -- od vytváření společných technologických parků přes příslib zvýšit do roku 2010 na čtyřnásobek (tedy na 80 miliard dolarů za rok) vzájemný obchod až po dohody o společném vojenském cvičení -- podepsali Putin a Chu prohlášení nazvané Nový mezinárodní řád pro 21.století. Základní teze tohoto dokumentu se dá charakterizovat slovy z textu: »multilateralismus a respekt k mezinárodnímu právu«. Státům by mělo být umožněno jednat autonomně ve vnitřních záležitostech, zatímco sporné otázky mezinárodních vztahů by měly být řešeny prostřednictvím dialogu a konzultací právě na bázi multilateralismu. Nový mezinárodní řád pro 21. století vyžaduje od mezinárodního společenství zcela se zříci mentality konfrontace a aliančních dohod. Mělo by zmizet úsilí o dominanci a monopol v mezinárodních vztazích.

Státy světa by neměly být rozděleny na vedoucí tábor a podřízený tábor. Ústřední otázkou lidstva v 21. století je zabezpečení »vzájemné důvěry, vzájemné výhodnosti, rovnosti a spolupráce«. To musí doprovázet zachování suverenity a zajištění trvale udržitelného rozvoje pro další generace, říká společné prohlášení Ruska a Číny.

Dikce dokumentů z jednání i výroků řady čelných představitelů států Afriky a Asie je zcela srozumitelná: je v ní obsaženo odmítnutí představ o nadřazenosti Západu. Zvláště jednání ŠOS a podepsané rusko-čínské prohlášení naznačují, že roste odhodlání řady zemí čelit představě o unitárních akcích Spojených států ve světě či NATO v euroatlantickém prostoru. To se týká nejen vojenských akcí, ale i vývozu »barevných revolucí« prostřednictvím pomoci vybraným skupinám. Na tom nic nemění fakt, že Putin na rusko-francouzsko-německém summitu v Kaliningradu vyzýval k porozumění pro současnou politiku USA v Iráku. Ovšem i on na tiskové konferenci na otázku, zda Kreml nechybil svým odmítavým postojem k intervenci v Iráku, odpověděl, že je rád, že v Iráku neumírají ruští vojáci.

VÝBUCHY V LONDÝNĚ zpochybňují opakovaná tvrzení George Bushe a Tonyho Blaira o tom, že se svět stal po intervenci v Iráku bezpečnější. Během počítání obětí teroristického útoku v Londýně při besedě na CNN zazněla důležitá poznámka jednoho z arabských diskutujících: v Iráku od zahájení intervence již zahynulo sto tisíc civilistů a v Afghánistánu od svržení vlády Talibanu vzrostla produkce opia na šestinásobek. »A tomu říkáte demokracie,« uzavřel diskusi.

Je skutečně problémem, jestliže se armády NATO usadily v Afghánistánu na dobře známý »dočasný pobyt«. Odmítá-li prezident USA George Bush sdělit termín stažení amerických vojsk z Iráku a jeho ministr obrany hovoří o tuctu let, po které má vojenská okupace této země trvat, pak to musí pro řadu lidí z Asie a Afriky znít jako varování. Není náhoda, že Američany podporovaná vláda v Bagdádu nepřivítala doposud žádnou oficiální návštěvu na vyšší úrovni z arabských zemí.

To, že se nám, lidem Západu, může jevit liberální podoba demokracie jako nejlepší forma vlády, neznamená, že stejné pocity mají lidé s jinou kulturou. Terorismu je nutné čelit nejen tvrdě a odhodlaně, ale i racionálně. Neohrabaná politika může měnit váhající na radikály a radikály na extremisty. Zhlédnout se narcisticky ve vlastních představách štěstí a zaslepeně je vnucovat ostatním -- to nutně vyvolává odpor.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom