Hospodský nádeník po osmém půllitru vykřikl pohněvaně na celý lokál: ten chlap z ministerstva říkal, že u nich doma se za plky dává po čuni, tak mi ho přiveďte, já mu vyhovím. U stolu předtím došlo k hádce o potřebnosti člověka v našem pravdivém a láskou prodchnutém regionu. Já přemýšlel poplašeně o tom, že člověk sám sobě může věštit budoucnost. Kdysi jsem napsal povídku o dvou dědcích, jeden shání práci, má páru, ale nikdo o něho nestojí, pára nepára dědek umře mimo pracovní proces. Nejen mezi bezdomovci je dostatek frájů, co nabyli falešné přesvědčení o vlastní dokonalosti a bezuzdném svobodném životu. Žili, byli, a najednou ouha -- most jim je rezidencí, tráva kobercem, hvězdy lucernami, oblaka pokrývkou, řeka umyvadlem a majetek se scvrkl na tašku s dekou. Město, ta bezohledná kurva je dusí po desítkách. Pravdu děla lepá žena krátce po revoluci: vy ještě uvidíte, holoto, budete vzpomínat, nám se nic nestane, my vám budeme vařit polívky a vy nám budete ruce líbat.

U nás doma, je-li ti, dobrotivá osobo, vícero let, jseš ztracena. Nikdo tě nechce i pan ministr práce a iracionálního sociálna se domnívá, že řada nezaměstnaných nehledá, nechce, vyhýbá se, je šťastno za prvorepublikovou almužnu, fláká se po obchodech a vykupuje nadbytky, navštěvuje kulturní paskvily, hulvačí po hospodách, vytrvale a bezostyšně vysává stát, onu dojnou krávu s poloprázdným krvavým vemenem...pan ministr je filuta a čtverák.

Lépe osočovat lidi, než se hlasitě a důrazně ozývat, že nelze donekončena napínat struny socialistické kytary, vyhrávající pro okolní svět křepké a sladké melodie, lákající k nám prý investory očekávající ovšem především vstřícnost samosprávců, všeliké úlevy a pochopení. Slyšte lidé dobré vůle: průmyslové zóny stanou se jednou provždy naší záchranou. Zatím nám lidé bloumají po úřadovnách práce, kde sedí šafáři na pohodlných židlích a po našem příchodu nacvičeně říkají: nemáme. Ovšem, ty se ponižuj, červe, choď se pravidelně hlásit, vyhledávej sám vytrvale a svižně vhodnou práci -- nemysli, holenku, že ti budeme cpát do krku na nájem, chleba a botasky od pingpongů!

Před lety pohlíželi jsme se závisti na autokary plné důchodců z hrůzné kapitalistické ciziny. Staroušci si užívali v našich hotelích a restaurantech -- jednou přijde den a i my poznáme slasti stáří, jenom musíme změnit režim. I stalo se, autokary odjíždějí, i staroušci v nich sedí -- jenom si nejedou zcela bezstarostně užívat a většina beztak dřepí na zápražích a mudruje o tom, co by bylo kdyby bylo...no, možná je pan ministr naloží do autokaru a bude s nimi vyjíždět obchodně -- sto skromných důchodců na polní práce za příslib jednoho investora, že od nás neuteče dříve než za dvacet let.

Mládí vpřed! Poslechli jsme, šli, motali se světem a životem, uvěřili jsme, že nám jsou dány všechny možnosti k potřebnému růstu. Došli jsme, ohlédli se a vida -- na startovní čáře k cíli osudu stojí mládí připravené k zběsilému závodu o zachování života. Dere se kolem nás, bezohledně, neurvale, chybí mu zkušenost, někdy talent a pracovitost, úcta ke stáří...Stop. Není to tak dlouho, co jsme se přehnali kolem našich starých, vzpomínáte, přátelé? Práce je poslední zoufalý pokus, jak sehnat peníze, říkávali hoši z galerky. Sehnat práci je poslední zoufalý pokus, jak zůstat člověkem, páni vládní nedouci, říkají obyčejní lidé. Nashledanou v pekle.