Není veřejným tajemstvím, že osoby handicapované jsou potřební, zejména proto, že jejich důchody jsou nedostačující k pokrytí nákladů životních potřeb. V této společnosti není potřebná vůle pomoci handicapovaným, zlepšit dostatečně jejich ekonomickou situaci. Lze namítnout, že toto tvrzení není pravdivé ve vztahu k systému sociálních podpor a státnímu programu zaměstnanosti vůči handicapovaným osobám. Skutečnost je však zcela jiná, problém spočívá v tom, že osoby s tělesným postižením nemají v dnešní době reálnou možnost, aby se zapojili do pracovního procesu. Pokud by na trhu práce tito naši spoluobčané nalezli dostatek vůle a pochopení pomoci v jejich životní situaci, bylo by zapojení do pracovního procesu způsobilé aplikovat terapii, ale i zlepšení jejich ekonomické situace.

Je zde zmiňováno kdyby, tento slovní obrat je zde na místě, zejména v situaci, kdy se handicapovaná osoba uchází o volné místo na trhu práce pro ně z jejích hlediska vhodné. Většinou pokud se jedná o osobu upoutanou na invalidní vozík proto, že jim neslouží dolní končetiny, ale ruce a myšlení mají v pořádku, přesto dojde od potencionálního zaměstnavatele po první návštěvě s nepořízenou. Pojmenujme to zcela přesně, zaměstnavatelé nemají pra žádnou ochotu vozíčkáře zaměstnat přesto, že program státní politiky zaměstnanosti poskytuje úlevy a finanční dotace zaměstnavatelům při vytvoření pracovního místa pro handicapovanou osobu. Zaměstnavatelé než by zaměstnali vozíčkáře, raději odvedou dávky státu za to, že ve firmě nesplňují počet pracovních míst pro handicapované jak jim ukládá vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí.

Zde jsou prezentována tato fakta, na základě toho, že s touto praxi se již setkal nejeden vozíčkář. Své si k tomu zcela zajisté může říct vozíčkář pan Petr Janoušek z Chebu, který diskriminační přístup zažil při ročních pokusech sehnat práci u více firem. Poslední firmou, kde byl Petr Janoušek odmítnut co by uchazeč o zaměstnání, je společnost Tesco, která v současnosti náboruje v Chebu zaměstnance do nové prodejny na Pražské ulici.

Vážení spoluobčané zamyslete se nad sebou, osud nechodí po horách ale po lidech, není nikdo z nás uchráněn tomu, že jednou také neskončí na invalidním vozíků. To co je zde sdělováno je apelem na ty z nás, kterých se to týká neodmítejte pomoc handicapovaným v jejich beztak těžké životní situaci.