V poslední době se v České republice natáčí celá řada filmů, zabývajících se mezilidskými vztahy, především sexuální promiskuitou a nevěrou nejrůznějšího druhu. Taky o čem by filmaři, často s velmi výlučnou, omezenou, středostavovskou, městskou zkušeností, měli točit... Těžko dělat filmy o politickém útlaku, který neexistuje, anebo o frustraci z neschopnosti a zkorumpovanosti politiků, anebo třeba o nezaměstnanosti. To už tady všechno bylo, a vyžadovalo by to skutečného mistra, zpracovat toto téma nově. A kromě toho filmaři, si myslí, že když natáčejí filmy o erotice, o nevěře a o promiskuitě, lidi jim na to budou chodit.

Vznikla tedy v ČR v poslední době celá řada poněkud stereotypních, povrchních filmů na toto téma. Bohdana Slámu to neodradilo a znovu se věnuje ve svém filmu Štěstí v podstatě historii panelákového života a vztahů lidí mezi dvaceti a třiceti a jejich rodičů.

Jak také zdůraznil Zdenko Pavelka - ostrá kritika Slámova nového filmu od A. J. Liehma nás přiměla o něm řádně přemýšlet. Proč si navzdory tomu myslíme, že je tento film velmi dobrý? Pavelka proto, že v Slámově novém filmu vidí důležité sociální aspekty. Pro mě je Štěstí dobrý a přesvědčivý film, protože se mi zdá, že Sláma umí velmi dobře vykreslit své postavy a přimět své herce k autentickým výkonům.

Ano, Slámův film do určité míry jistě působí jako moralita, ale zároveň i jako autentické svědectví o dnešní české zkušenosti. Jeho poslání lze jistě shrnout jen pár slovy, možná banálními. Ale některé věci je nutno opakovat znovu a znovu: Život je křehká věc, neustále se potácíme na hranici života a smrti, nikdy nevíme, kdy život skončí. Lidským údělem je navzdory tomu se - idealisticky - snažit pracovat proti zlu, nelidskosti - entropii, nikdy však není zaručeno, že všechno nedopadne špatně. Počítejme s tím, že věci dopadnou špatně.

Hlavní kontrast v Slámově novém filmu Štěstí je veden mezi nemorálními, agresivními sobci, a lidmi slušnými, kteří jsou ovšem považováni společností za "slabé".

Film obsahuje několik motivů, které stojí na hranici přesvědčivosti. Prubířským kamenem je existence dvou malých chlapců, čtyřletého a asi tříletého, kteří se octnou bez rodičů, bez maminky. Film zkoumá reakci různých lidí na tuto situaci. Kdo bude ochoten pomoci?

Mně, zvyklému na život mimo Českou republiku, připadá trochu schematické, že by mohly existovat ženy (matka hlavní hrdinky, mladé dívky Moniky), které se absolutně zatvrdí a odmítnou jakkoliv pomoci: "Já přece nejsem Ježíš Kristus, proč bych se měla obětovat". Existence takhle tvrdých sobců mi připadá poněkud černobílá a nerealistická - Zdenko Pavelka mě však ujišťuje, že jde v českém prostředí o jev zcela realistický.

Ve Slámově příběhu jde o dívku Dášu, která má milostný poměr s ženatým mužem. Je to svobodná matka a má dva krásné malé syny. Dáša je však absolutně zanedbává. Ukáže se, že Dáša trpí psychickou chorobou a skončí - načas - v psychiatrické nemocnici.

O bezprizorné děti se nepostará Dášin milenec, sobec, podnikatel, ale dívka Monika (Taťána Vilhelmová) a "nemožný", ale nesmírně hodný mladík Antonín (Pavel Liška). Jim slušnost čiší z očí a mladí kluci je milují. Mezi Monikou a Antonínem vzniká jakž takž vztah, jenže plně nemůže být realizován: Monika má trvalou známost, chlapce, který získal perspektivní místo u americké firmy v USA a chce, aby Monika přijela za ním.

Ve filmu Divoké včely studoval Bohdan Sláma život lidí živořících primitivně kdesi na moravské vesnici, na okraji české společnosti. Stopy tohoto rukopisu nalezneme i v jeho novém filmu Štěstí. Jednak je nám představena paneláková civilizace, Toníkovy i Moničini rodiče žijí na pražském sídlišti, stejně jako Dáša, zanedbávající své malé syny jen o několik pater výše, v témže panelovém domě, jednak pak "lidi, kteří jsou k ničemu" - Toníkovu "tetu", rozumnou a lidskou osobu, která spolu s ním žije v nedalekém polorozbořeném domě. Je, jak by řekl A. J. Liehm, motivem "z červené knihovny", že "teta" zemře na rakovinu? Není to naopak důležitý motiv, připomínající nám netrvalost všehno dobrého kolem nás, o co se snažíme? "Slušní" lidé žijí ve Slámově filmu v polorozbořeném prostředí: jako by rezignovali na módní, agresivní, blyštivý životní styl postkomunistických středostavovských zbohatlíků.

Kontrast je opravdu ostrý. Monika odkládá odjezd do Ameriky, protože se s Antonínem stará o oba malé bezprizorné chlapce. Dáša je propuštěna z psychiatrické léčebny a se svým milencem drsně vyrve své syny z narozeninové oslavy, kterou pro chlapce uspořádali u polorozbořeného domuy i s dortem Monika, Antonín a další přátele. "Neserte se nám do života!" vykřikne při odjezdu za brekotu obou chlapců Dáša.

Všechno, o co "nemožný", hodný Antonín usiluje, se ocitne v troskách. V polorozbořeném domě staví pro chlapce i pro svou tetu koupelnu - dům je však poté, co si chlapce vyzvedne matka, zbourán buldozerem. Po odjezdu chlapců se Monika vydá do Spojených států za svým chlapcem, Antonín, který Moniku miluje, zůstane sám. Zdá se, že slušní lidé prohrávají.

Monika se však po čase z Ameriky vrátí: sterilní život úspěšného byznysmena ji, zdá se, neuspokojil. Antonín však zmizel a Slámův film končí dřív, než mají oba mladí lidé možnost se setkat.

Slámův film funguje v důsledku citlivé režie a zejména vhledu pod povrch jednotlivých postav. Shrnu-li zde jeho příběh, musím A. J. Liehmovi přiznat, že toto shrnutí opravdu působí poněkud sentimentálně. Myslím, že je kreditem Bohdana Slámy, že zhlédnete-li tento film, zjistíte, že sentimentální není.